Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

11.1.2018
  • Druhá část třicáté druhé kapitoly Interregna



Kapitola 32. - A další záchranná akce 2/3

11. ledna 2018 v 12:25 | Keavy




Zatímco ti dva rozebírali, co je čeká a nečeká uvnitř, Ceanag se snažila sesbírat zbytky příčetnosti, které jí zbyly. Když ucítila alespoň trochu pevné půdy pod nohama, rázně se do jejich rozhovoru vložila.
"Siirse má pravdu," prohlásila, "a samy o sobě se tě snaží vyděsit, takže tvoje vlastní výjevy nejsou to jediné, co tě bude připravovat o rozum. Navíc se tě snaží zahnat do nějakého nepříjemného kouta, aby tě oslabily i fyzicky. Když jsem se před nimi snažila dostat pryč, praštila jsem se do hlavy ani nevím kolikrát."
"A taky vypadáš, že jsi párkrát vytřela podlahu," odtušil Cillian suše, "anebo že jsi po cestě potkala struhadlo."
Po poslední větě Ceanag mírně pookřála.
"Co jsem tím chtěla říct," začala, konečně mírně přátelsky, "uvnitř můžou být střepy. Nebo něco jiného, přec jen, býval to špitál."

Cillian se hřejivě usmál.
"Neboj se," chlácholil ji, "zvládneme to. Najdeme Koriho a pak odsud půjdeme všichni pryč, ano?"
Ceanag byla pořád hodně vystrašená. Cítil to a věděl, že to nijak neovlivní. Tušil, že by bylo nejlepší nechat ji venku, mimo celou tuhle budovu, a vydat se najít Koriho sám, naopak ale věděl naprosto jistě, že by tohle nikdy nedovolila. Ona sama by tam šla nejradši sama a nikoho tam nevzala s sebou.
"Tak asi půjdeme, ať to máme za sebou, ne?" Nadhodil lehce a vydal se přes náměstí zpátky k budově.
"Cilliane…" zaúpěla Ceanag tiše, ale bylo jí nad slunce jasné, že tady nepomůže žádné přesvědčování ani prošení, nic. Když už se jednou Cillian rozhodl, nebyla cesta, jak ho přinutit změnit názor. Kdyby přestal být alespoň jednou tak tvrdohlavý…
"Víš, že tady nemůžeš umřít," zkusila to znovu chabě.
"Jasně."
"Jestli se nedostaneš ven, princezně už nikdo nepomůže."
"Samozřejmě."
"Prosím…"
Cillian znenáhla zastavil, až do něj vrazila. Kdyby ji nezachytil, pravděpodobně by spadla. Až když vzhlédla, uvědomila si, že došli na začátek zahrady.
"Předpokládám, že od tohohto okamžiku to nebude dvakrát příjemné, co?" odtušil Cillian jednoduše.
"Obávám se, že předpokládáš správně," přikývla Siirse.
"Výborně. Tak na co čekáme?" A s těmito slovy se vydal dál.
Ceanag jej tiše následovala a rozhlížela se okolo sebe. Spousta lidí okolo ní nosila různé předměty, které jim dodávaly klid a sebedůvěru. Proč si vlastně nikdy nic takového nepořídila? Teď by se jí to tak hodilo…
Namísto toho ucítila mírné šťouchnutí zezadu.
"Neboj se," zavrčela Siirse přátelsky, "dám na tebe pozor."
Ceanag se smutně usmála. To nám nebude moc platné, když tady teď všichni umřeme, pomyslela si nevesele. A najednou kousek od nich něco šustlo, až téměř nadskočila. Když se na to místo ohlédla, spatřila téměř průsvitnou postavu podobnou rozevlátému lehkému plátnu, nebo možná papíru. Byl to však jen mžik a cestička byla zase prázdná.
"Už jsou tady," špitla nešťastně.
Siirse zavrtěla hlavou. "To jsou celou dobu," oznámila klidně, "ale teď jsi je začala vnímat. To je špatné znamení. Uvnitř budou mnohem silnější."
Ceanag se na ni překvapeně otočila. "Jedna zrovna támhle stála, naprosto zřetelná! To nemohl být jenom výplod mojí fantazie."
"Říkám, že jsou tady pořád. My je ale nevnímáme. Samozřejmě, že uvnitř to bude těžší, teď ale ještě nemají nad nikým z nás takovou moc. Tedy, skoro nad nikým."
"Chceš mi tím naznačit, že jsem na tom už tak špatně, že vidím přízraky i tam, kde bych je normálně vidět neměla?" Tohle Ceanag moc nepotěšilo.
"Přesně tak," pokývala Siirse obrovskou hlavou, "seber se, jinak Koriho nikdy nenajdeš."
Ceanag si všimla, že i Cillian ji už nějakou dobu zamyšleně sleduje.
"Ceanag," začal pak klidně, "vím, že tě to sledovalo celou cestu až sem. Je to děsivé a máš z toho strach a doufala jsi, že už nic z toho víckrát nepotkáš."
Ceanag se zamračila a nadechovala se, aby mu něco vysoce jedovatého odpověděla, ale stihl jí položit prst na rty ještě dřív, než to skutečně udělala.
"Ale teď se tomu budeš muset postavit znovu. A čím vyděšenější budeš, tím snažší bude pro ně tě zlikvidovat. Už jednou jsi jim dokázala utéct. Teď, napodruhé se jim dokážeš postavit a porazit je. Jaké zbraně proti tobě mají? Jenom tvoje vzpomínky. To všechno jsi už jednou zažila, a i když to nebylo nic příjemného, přežila jsi to a jsi pořád tady. Napodruhé to zvládneš také, uvidíš. A nejsi tu sama, jsme tu s tebou, ano?"
Říkal ještě něco dalšího, ale to už Ceanag nevnímala. S mírným překvapením si uvědomila, že zatímco mluví, jako by jí až do konečku prstů prostupoval takový podivný hřejivý pocit, který jako by jí pořád dokola opakoval, že všechno bude v pořádku a ničeho se nemusí bát. Skoro, jako by to bylo kouzlo… každopádně, zabíralo, nutno říci. A zase to byla jedna z dalších jeho podivností…

"Cilliane?" napadlo ji najednou, "a co tvoje vzpomínky?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama