Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



Kapitola 31. - Tvář za oknem 2/3

15. září 2017 v 21:32 | Keavy

A už je to tu zase. Deset dní vesele uplynulo a další kapitola nic. Budiž, snaha byla, ale zkoušky bohužel také... třeba ve chvíli, kdy konečně začne školní rok, se to zlepší...



Když přišla konečně k vědomí, přistihla se, že přemýšlí, zda se jí vyplatí otevřít oči. Nějak nechtěla vědět, co uvidí, až to doopravdy udělá. Nekonečnou šedou pláň? Nebo něco horšího? Že to nebude Chain, to věděla docela jistě, neslyšela totiž ani jeden ze starých známých chainských tónů.
Nakonec oči přeci jen otevřela. Výsledek ji trochu překvapil - očekávala nějakou nepěknou místnost plnou otlučených a poškrábaných zdí s nápisy, které vyryly něčí prsty roztřesené strachem a šílenstvím, možná dokonce i něco jako vnitřek rakve… ale rozohdně ne konec.
Když sféra, která ji doprovázela temnou průrvou, odešla, její cesta se změnila na šílený úprk před těmi podivnými papírovými přízraky, které ji pronásledovaly s ledovým potešením až na samý práh vědomí. A nakonec se probrala někde na dvoře nějakého zchátralého a i přes absenci okolní melodie zcela chainského domu, bez jakéhokoliv pocitu nebezpečí. Nezdálo se jí to tedy celé? Nepronásledoaly ji jen přízraky její vlastní představivosti?
Najednou si uvědomila, že všechno vlastně není ani zdaleka v takovém pořádku, jak si nejdříve namlouvala. Jak je možné, že se nachází na dvoře chainské budovy, ale přitom neslyší žádné mrazivé tóny spinetu? Ať to tu vypadalo jakkoliv mírumilovně, rozhodně tomu tak doopravdy být nemohlo.
"Sakryš," ucedila potichu. Její hlas se mnohonásobně odrážel od stěn budovy a vracel se zpět v podivných pokroucených skřecích, které její hlas připomínaly sotva vzdáleně. Naskakovala z toho husí kůže.
Fajn, pomyslela si, možná bude lepší, když nebudu mluvit.
Celá ta budova se však zdála čím dál tím děsivější.
Dobře, řekla si nakonec, možná bude nejlepší, když zkusím najít východ a zmizím.
Kousek od ní se ozvalo zašustění, skoro jako by se o stěnu otřel list papíru.
Přesně tak. Měla by zmizet. Hned.
Užuž chtěla vyrazit přímo před sebe, ale na poslední chvíli se zarazila.
Ať je to cokoliv, živí se to něčím šílenstvím, připomněla si. Jestli existovaly chvíle jako stvořené pro šílený a zběsilý úprk bohovévědí kam, tahle to zcela jistě nebyla. Naopak, teď přišel ten správný okamžik na to, aby vzala všechen rozum do hrsti a zcela klidně a chladně přemýšlela. Tak pro ně nebude žádným zájmem, obzvlášť když jejím klidem nic neotřese.
Zhluboka se nadechla a rozhlédla se okolo sebe. Nachází se na nádvoří. Někde tu přece musí být východ. Brána, nebo něco podobného…
Čím víc si budovy, které ji obklopovaly, prohlížela, tím víc měla pocit, že je odněkud zná. Nejspíš z nějaké knihy, kterou si pročítala v knihovně v Lonederry. Možná nějaký zámek nějakého rytíře? To ne, na to tu všechno působilo moc zašle a děsivě.
Že toto místo bylo opuštěné, to jí bylo jasné okamžitě. Ten podivný studený pocit býval jenom na místech, která pohltila mlha. Tohle tedy muselo být mrtvé už hodně dlouho.
Vydala se napříč nádvořím. A najednou měla pocit, že se za ní dalo něco do pohybu. Jako kdyby vítr zafoukal do papírů rozházených po zemi.
Jestli ji vyděsila ozvěna vlastního hlasu, tohle bylo snad ještě horší.
Co jsou ty tvorové vůbec zač? otázala se sama sebe a jenom násilím se nutila do pomalého kroku a hlubokým, klidným nádechům.
Mířila pomalu dále skrz nádvoří a s každým přibývajícím krokem ji začínal přepadat pocit, že nejde správně. Že ať přijde kamkoliv, bude na ni čekat jenom další stěna další budovy a ona bude zavřená v pasti. A oni ji stejně dostanou. Koneckonců, ani sama nevěděla přesně, jak se na toto místo dostala…
Koutkem oka si všimla jedné z okenních tabulek. Předtím ji ani nenapadlo věnovat jim nějakou větší pozornost. Teď viděla, že jsou zevnitř poškrábané. A před očima se jí na chvíli vyjevil obraz člověka. Jeho tvář byla zkřivená smrtelným úděsem, jeho prsty rozedrané do krve se natahovaly směrem ven. Křičel. Nebylo to nic souvislého, jenom prázdné výkřiky děsu.
Vyděšeně od okna odtrhla zrak a snažila se znovu zklidnit dech. Najednou se cítila víc sama, než kdykoliv předtím. Byla zavřená někde v Chainu v nějaké podivné podivné budově plné děsivých přízraků a… tohohle. A netušila, co má dělat dál. Cítila, že její sebekontrola začíná pomalu polevovat. A najednou bylo nad slunce jasné, že tady na tomhle místě její cesta skončí. Už se se Sebastianem nikdy nesetká. Už se nesetká ani se svojí babičkou. Ani sestrou a zbytkem rodiny. Ani Lancelotem. S nikým z těch, s kým poslední dobou cestovala. Už neuvidí Juditu, Kamelota, Allie, ani Cilliana. Prostě tady zůstane, zblázní se a ti, kdo ji už nějakou dobu pronásledují, budou mít svátek.
Zavřela oči a pomalu se nadechla. Proč tehdy vlastně vůbec utekla z domova? Protože chtěla najít Sebastiana? Bylo to tak opravdu?
Před očima jí probleskly poslední chvíle strávené v Lonederry. Řádila tam zrovna morová epidemie. Nikdo nevěděl, kdo a jak ji tam zavlekl, ale to bylo už v tu chvíli jedno. Umíralo se tam ve velkém. A ona se všem snažila pomoct. Marně.
A tehdy se Sebastian sebral a odešel. Lancelot to bral jako nějaký rozmazlený výstřelek, ona věřila tomu, co jí Sebastian řekl. Odešel, protože jí chtěl pomoct. Slíbil, že se vrátí s lékem, nebo zkušenostmi, které pomohou umírání lidí zastavit. A krátce na to si uvědomila, jaká hloupost to byla. A tak se vydala za ním. Pořád dokola si říkala, že ho chce najít, rozmluvit mu to a přivést jej zpátky. Čím víc se však zanořovala do chainských hvozdů, tím víc si začínala uvědomovat, že se znovu vydává objevovat ten velký a nepřátelský svět, jehož zlomek sotva spatřila. Utekla tedy kvůli Sebastianovi, nebo kvůli touze po svobodě a poznání? Ať tak, či onak, dlouho jí to nevydrželo. Poznala totiž Cilliana. Už poprvé, když ho spatřila, tušila, že budou mít něco společného. Nešlo mu nepomáhat.
A pak přišli do Caem, kde se z ní stal vrchní zaříkávač…
Prudce otevřela oči. V Caem je přece tolik lidí, kteří očekávají, že jim bude pomáhat! Nemůže tady teď zemřít. Na to měla až moc důležitý úkol.
Zhluboka se nadechla a znovu se vydala dál. Nesmí propadat beznaději. Tohle místo bylo problémem samo o sobě, ale venku čekal problém mnohem větší a důležitější. Nesměla se vzdát tak snadno.

Prudce zatočila za roh a konečně před sebou spatřila to, co celou dobu úpěnlivě hledala. Bránu zasazenou doprostřed vysoké zdi. A čím blíž se k ní dostávala, tím víc vypadala opravdově. Nakonec si byla naprosto jistá, že se skutečně jedná o východ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LM | E-mail | Web | 17. září 2017 v 23:13 | Reagovat

Nové pozadie to čumím :)
A pozerám, že dnes je to nejaké krátke, ale nevadí o to je to napínavejšie :)

2 Keavy | E-mail | Web | 18. září 2017 v 18:01 | Reagovat

[1]: Ano!To staré už tu zkrátka bylo moc dlouho :-D
Já se teď snažím držet tak v průměru okolo 2 A4ek, připadá mi uživatelsky příjemnější, když je to kratší :) Původní plán byl pak přidávat častěji, protože kratší věci jsou rychleji napsané, ale nějak se to kvůli pořád dokola se kupícím věcem nechce dařit :-?

3 LM | E-mail | Web | 18. září 2017 v 18:02 | Reagovat

[2]:To sa poddá a rozbehne sa to ;) Ono je pravda, že na kratšie si čitatelia skôr nájdu čas, ale čo v prípade, ak chcem viac?! :O

4 Keavy | E-mail | Web | 19. září 2017 v 18:16 | Reagovat

[3]:No, tak to potom... ehm... se budu snažit přispívat víc, abych to vynahradila :-D Aspoň trochu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama