Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


Kapitola 30. - Problémy 4/4

29. července 2017 v 12:29 | Keavy
Radši se nebudu koukat, kdy jsem přidala novou kapitolu. Jak začaly prázdniny, jsem vlastně v jednom kole, z toho povětšinou v práci, nebo zahrabaná v krabicíh. Jako na potvoru ani psát nestíhám... :( Vlastně nestíhám prakticky nic, co jsem si myslela, že stíhat budu. Ale to jsou jenom výmluvy. Tak. :D
Nicméně, teď na týden odjíždím pryč, tak aspoň sem něco přidám, aby tu nějaká aktivita byla. Velmi se omlouvám, snad se moje aktivita časem zlepší...



Před nimi se v zemi šklebila široká průrva a táhla se do stran, kam až oko dohlédlo. Jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu, byla lávka mírně se pohupující v ranním větříku nahoru a dolů.
"Skoro bych byla ochotná se vsadit, že dole je řeka a v té řece krokodýli," odtušila Ziela po kritickém zhodnocení toho, co před sebou spatřila, "Kamelot půjde první a já vám budu krýt záda."
"Ale…" začala Allie, když tu náhla uslyšela, jak se Ziela prudce nadechla.
"Tak jsme se jim neztratili," poznamenal Kamelot tiše.
Z lesa okolo nich se vynořovaly osoby. Jedna, druhá… Ziela jich napočítala deset. S jistou dávkou úlevy zaznamenala, že jde jen o lidi, nicméně jejich vzhled nevypadal až tak dobře. Byli zcela očividně zvyklí na pohyb lesem a ze všeho nejvíc připomínali ostřílené loupežníky, kteří se jen tak před ničím nezastaví.
Kamelot postrčil Allie na lávku a postavil se před ni. Usilovně přemýšlel, jestli by jim dokázali uniknout, avšak moc nadějí tomu nedával. Když už se jednou setkali, bylo nad slunce jasnější, že tichému zmizení je nadobro konec a nakonec stejně dojde k potyčce. A jestli k ní dojde, bylo by mnohem lepší, aby se to stalo tady, než na vratké lávce.
Jeden problém to však mělo. Těch loupežníků bylo deset a on byl jen se Zielou. Ne, že by měl strach z toho, co se jim stane, rozhodně však nechtěl, aby se dostali k princezně.
Ziela měla očividně stejné pocity.
"Na co čekáte, vy dva?" Sykla jejich směrem, "Zmizte odsud."
Allie na ni nevěřícně vyvalila oči. "Prosím?"
"Řekla jsem, ať oba zmizíte," vyštěkla Ziela popuzeně. Ti loupežníci, jak jim za tu chvíli začala říkat, si všimli, že trojice zaváhala a teď se k nim blížili. "Z nás tří je nejdůležitější princezna. Jediné Eiw a Tfay ví, kudy máme jít, a jenom Kamelot jim rozumí. Navíc nemůžeme nechat Allie nikam jít samotnou a na její ochranu se také Kamelot přece jenom hodí víc, než já. Stačí vám to k tomu, abyste konečně přešli tu pitomou lávku a dostali se do bezpečí?"
"Zielo," začal Kamelot opatrně, "tohle ale není jako v nějakých knížkách. Tohle je skutečných deset lidí, kteří nás zabijí a nebudou si s tím dělat hlavu. Nemůžeš se jim jen tak postavit."
"Moc mluvíš," odsekla Ziela, "Buď se teď sbalíte a zmizíte, nebo tu zůstanete a akorát tím všechno ještě zhoršíte."
Loupežníci už byli jen na pár kroků. Ziela s taseným mečem vyčkávala a modlila se, aby ti dva už konečně zmizeli. Kdyby na skupinku oněch šílených loupežníků zaútočila teď, v nastalé vřavě by se mohlo stát cokoliv. Vzhledem k tomu, že zatím vyčkávali stejně jako ona, usuzovala, že se něco chystá a oni se nepohnou, dokud jim někdo nedá povel. Pokud by samozřejmě oni tři nevzali do zaječích. To by je asi jedním plavným skokem dohnali a shodili z lávky dolů.
A pak se objevilo to, na co celou dobu čekala. Nebo spíš ten.
Byl vysoký a mohutný, přesně jak by se od správného bojovníka mělo očekávat. Byl i dobře vyzbrojený, takže žádný chudáček.
Allysandra ho poznala hned.
"To je Lorence," vydechla šokovaně.
Generál si jejíhopřekvapení všimnul a výsměšně zasalutoval. Také ji neměl rád. Věděl však moc dobře, že díky všem svým zásluhám a faktu, že schopnější bojovník v Baranee neexistuje, se bude moci generálskému postu těšit i poté, co na trůn nastoupí princezna. Takže mírnou drzost si u toho malého rozmazleného spratka mohl dovolit.
"Její Veličenstvo, tedy Vaše matka, mi dala za úkol dovést Vás domů, Vaše Výsosti," prohlásil poté, "vypadá to, že válkou temné časy neskončily a tudíž pro Vás není bezpečné takhle se toulat. Ještě třeba potkáte nějakého dalšího draka, co bude ničit nějaké nebohé město a něco se Vám stane. Vidíte? Přidělávate Jejímu Veličenstvu jen starosti."
Allie se rozšířily oči překvapením. "Já jsem ale nikomu o žádném drakovi neříkala," vydechla, "jak to víte?"
Při Lorencově pohledu jí to bylo jasné během chvíle. "Matka to tedy věděla už předtím!"
A to byl okamžik, kdy Kamelot došel k závěru, že by tu princezna neměla zůstat ani o chvíli déle.
"Zielo," začal, ale černovláska jenom mávla rukou.
"Už jsem se postavila pirátům. Loupežníci nejsou zase o tolik horší sebranka, ne?" Fakt, že oněch pirátů bylo třikrát míň, protentokrát pominula.
Kamelot si uvědomil, že místo jakéhokoliv dalšího pohybu obdivuje její až sebevražedné odhodlání a sebevědomí. Jemně se na ni usmál. "Díky."
Jenom mávla rukou. "To si nech, až se zase uvidíme, ano?"
"Doufám, že se ještě uvidíme." Vyměnili si pohled, který vysvětloval snad úplně vše, co v té chvíli bylo potřeba vysvětlit, a po chvíli Ziela před lávkou osaměla.
Najednou si uvědomovala onen paradox, který před několika dny Kamelot vyjevil u ohně. Byla jiná. Jakýkoliv bojovník by neměl dobrý pocit z toho, že se postaví jedenácti ostříleným bojovníkům. Ona si to však užívala. Konečně, říkala si, konečně celá ta moje výprava bude za něco stát.
A pak si uvědomila ještě druhou věc. Z nějakého důvodu jí tahle skupinka připomínala některé z gangů, které se proháněly rybářskými přístavbami po Baranee. Vlastně, proč ne? Co byla tahle banda rváčů jiného?
Zahleděla se vzpurně na Lorence. "Ty jsi tady velitel, co? Takováhle banda tuláků by tě nesledovala jenom tak. Máš s nima něco podobnýho. Že by taky bývalý loupežník?"
Podle jeho výrazu uhodila hřebíček na hlavičku. "Tak to je docela děsivý," pokračovala klidně dál, "a nejhorší na tom je, že na takovou křehkou dívčinku, jako jsem já, jdeš s bandou ostatních. Neříkej, že se mě bojíš?"
Fungovalo to, jak očekávala. Tohle nebyli vojáci, oddaní svému veliteli, tohle byli vlastně zločinci, jejichž tlupu mohl vést jenom ten nejschopnější. Každé podezření jimi mohlo trochu otřást. A na tom se dalo stavět.
Lorence si už očividně zvykl na palácové prostředí i poměry, a podle toho se také začal chovat. A přesně to otřáslo jeho muži ještě o něco víc. Když si toho všimnul, bylo už pozdě.
"Ale, ale," usmála se Ziela sladce, "tak to bys mě možná měl sundat sám, aby chlapi viděli, že na ulovení malé drzé žáby nepotřebuješ ochranku."
Lorence se na ni zahlděl. Hrála o čas, to mu bylo jasné. Ale on také udělal chybu. No co, pět minut je snad nevytrhne.
S pokrčením ramen si sundal klobouk, hodil jej nejbližšímu ze svých mužů a tasil rapír.
Ziela se pousmála. Snížit skóre z deseti na jednoho, aniž by si přitom umazala ruce, nebylo až tak úplně špatné.
"Tak se předveď, generále," zamumlala chladně.

A pak se jejich meče v záři bledého slunce střetly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LM | E-mail | Web | 31. července 2017 v 21:49 | Reagovat

Škoda, že je to tentokrát také kratulinké :(
Ale dobre napísané, ako vždy, už som si začínala hovoriť, čo sa s tebou deje, že tak dlho nič :)

2 Keavy | E-mail | Web | 7. srpna 2017 v 20:20 | Reagovat

[1]: Děkuji :) A zároveň se omlouvám, ono toho teď bylo nějak moc... to víš, letní měsíce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama