Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


Krátký příběh o ještě kratším obléhání

24. února 2017 v 18:06 | Keavy
V návaznosti na předchozí článek jsem se rozhodla, že ještě po delší době přidám nějakou povídku, aby to nebylo jenom o updatech.
Když jsem něco napsala naposled, nějak se z toho vyvinul šílený citobol, který člověk napíše tak nějak na koleni a nemůže na něj být moc hrdý. Rozhodla jsem se tedy, že napíšu pokračování, které k tomuto citobolu patří a není (snad) až tak citobolné, už jenom proto, abych viděla, že zase dokážu plodit šílené bláboly, které jsou o ničem a které dokážou zaplnit několik stránek, ale nejedná se tam o žádné postpubertální tlachání nad zmařenou láskou nebo něčím podobným. Nu, snad to tentokrát vyšlo.
Opět se jedná víceméně o seznámení s jednou jistou osobou (která tu už mimochodem čertvě vlastní svůj čestný medailonek mezi dalšími postavami, kdybyste to nevěděli), která by se ve chvílích budoucích mohla objevit, alespoň víc jak v občasných zmínkách (třeba v krystalu!) a se kterou byste se, dle mého názoru mohli seznámit. A také protože jí není nikdy dost! :D
Zase to není nic moc dějového, ale tentokrát pozor, nejspíš se jedná o předmluvu, ke které postupně ještě pár krátkých (a snad i o trochu víc dějových) povídek přibude ;)


Existovaly doby, kdy Terra nevypadala jako jedno velké sdružení několika zemiček, které se ještě ke všemu třásly samou nedočkavostí, aby se mohly seskupit do několika větších celků. Ne, bývaly doby, kdy Terra byla rozdělena do něčeho, čemu se pořádně ani nedalo říkat království. Hrabství, možná? Markrabství? Tehdejší státní dělení v dnešní době nezajímá téměř už ani dějepisce. Kdysi však skutečně existovala a nevycházela spolu zrovna dvakrát dobře. Nebylo žádnou výjimkou, když se nějaký ten hrabě rozhodl zaútočit na jiného hraběte, mnohdy jenom kvůli tomu, že mu z pole zmizelo o ovci víc. To se pak tento hrabě vydal i se skupinou svých vojáků na tvrz druhého hraběte, kde se ten první hrabě nechal polít horkým olejem a buď se otočil na podpatku, který už vlastně neměl, a velmi svižným pochodem se vrátil zase tam, odkud přišel a na ukradenou ovci zapomněl, nebo zatnul zuby, nastavil žebříky a nechal si do blyštivé přilbice bušit mečem až do hořkého konce svého, nebo svého soka. Pak obvykle následovala velká hostina, přivlastnění pozemků a majetku, který náhle neměl svého vlastníka, a celé to bylo zakončené velkými počty a úpěnlivými modlitbami ke všem bohům, aby nově vydobyté bohatství stačilo k pokrytí všech nákladů.
K jednomu takovému obléhání právě docházelo u jedné přímořské tvrzi zvané Baranea.[*] Vojáci hraběte Zikmunda Dubovského se právě celkem marně pokoušeli tuto tvrz dobýt a ještě stále nepochopili, že tentokrát jim to nevyjde. Důvod byl velmi jednoduchý - Ludvík z Avarelu si totiž za tučný příplatek přizval do svých služeb Erlanda Wagena, jednoho z největších válečníků svých dob. Nebo alespoň svým svérázným způsobem.
Mnozí by si teď jistě představili úžasného rytíře v blyštivé zbroji, který neohroženě pobíhá po cimbuří a svým zlatým mečem stíná jednu hlavu nájezdníka za druhou… ale bohužel tomu tak nebylo.
Erland stál na blízkém kopci a z dálky sledoval, jak se věci mají. A podle jeho občasného pokývání hlavou člověk mohl seznat, že velmi dobře.
Ve skutečnosti se jednalo o člověka, kterého by v té době nikdo nenazval jinak, než kmet. Oblečený chodil v režném hábitu a pořád se opíral o hůl, skoro jako by se sám už neudržel na nohou. Na první pohled by si nikdo ani nepomyslel, že by tento stařík mohl rozhodovat o osudu jakékoliv hospodské potyčky, natož pak o osudu celé bitvy. Mohl. Uměl totiž zaříkávat.
Bitvy vlastně nevyhrával on osobně, ale uměl si sehnat někoho, kdo to dokázal za něj. Ten někdo se jmenoval Tristan, pocházel z Aoifanu, velmi často a s velkou oblibou vypadal jako potulný minstrel a dokázal všechno, čeho si zamanul. A Erland jej jednou vyvolal a zatím se takového pokladu nehodlal vzdát.
Tristan zrovna seděl ne padlém kmeni kousek od něj, v ruce držel černou tabulku s dokonale zachyceným obrazem bitvy, která se pod nimi odehrávala, a s nicneříkajícím výrazem čas od času přeškrtnul nějakou osobu, která se podle všeho měla v bitvě nacházet. A ve chvíli, kdy něco takového udělal, v živé bitvě pod nimi se opravdu někdo poroučel k zemi a víc už nevstal. Erland za svého života přivolal už velké množství Tristanovi podobných a měl za to, že všechny ectry má dokonale prostudované, nikdo však nefungoval na stejném principu jako tahle poslední. Jako by našel výjimku potvrzující pravidlo. Někdy jej napadlo, že se možná ani nejedná o ectru… ale co to bylo zač? Při pohledu na něj si člověk skoro myslel, že by se mohlo jednat o nějakého tansela z dávných pověstí, na to byl však Tristan až moc podobný svým aoifanským příbuzným. Tak proč byl tak odlišný? Na stranu druhou, kdyby nebyl, o takovéhle službičky by se musel podělit s mnoha dalšími, co zaříkávání vládli také, a navíc by musel dolů do pole. A to bývalo velmi nebezpečné. A on rozhodně ještě nechtěl zemřít.
Tristan na chvíli od své činnosti vzhlédl a zkontroloval pláň pod sebou. Vyvraždění celé armády mu očividně nedělalo vůbec žádný problém. A ani se neunavil.
Namísto toho se usmál podivným liščím úsměvem. K barvě vlasů by koneckonců toto zvíře docela hezky sedělo.
"Víte, co mě napadlo?" otázal se konverzačně, "Tohle je vlastně docela zábava. Mohlo by se to udělat jako hra k odpolednímu čaji."
Erland sice vůbec netušil, co to slovo čaj znamená, nicméně jemu se až tak moc nezamlouvalo. Na rozdíl od Tristana, on k lidem úctu měl. I když byl často placený od toho, aby je zabíjel.
"Ne, to by rozhodně nemohlo," odtušil chladně.
Na Tristana jeho tón však neudělal žádný dojem. "Náhodou," stál si na svém, "líbí se mi, jak se ty lidé pokaždé kácí. Jenom bych je sestavil do nějaké soudržnější formace."
"Původně byli v soudržnější formaci," odtušil Erland suše, "než jsi je začal zabíjet."**
"Spíš protože se rozutekli," prohlásil Tristan naoko zklamaně, "nemůžou prostě zůstat chvíli v klidu? Mohli by pak umírat nějak mozaikovitě a bylo by to ještě estetičtější…"
Ectry neměly lidi moc v lásce. Erland se tomu zase tolik nedivil - koneckonců, někdo cílevědomý také bude radši vládnout, než že by se nechal ovládat. K jeho veliké radosti však věděl, že je něco takového zhola nemožné. Kdyby bylo a Tristan by si mohl po světě vykračovat, jak by se mu jen zlíbilo, všichni na Teře by byli do týdne mrtví. Kromě aerinů, samozřejmě. Ti totiž s ectrami vycházeli, když už se s nimi jednou za drahný čas setkali. Možná to bylo z toho důvodu, že se jednalo o naprosto stejnou verbež. Dokonce i podobní si mnohdy byli. Až na tu velikost, samozřejmě.
"Tak, to by bylo," prohlásil Tristan najednou, stále ještě tím rádoby zklamaným tónem, "Teď se můžeme vydat dolů za jeho výsostí hrabětem, nebo co to je, nechat si poblahopřát a účastnit se všech možných krkolomností a pak se budeme moct vydat zase dál."
Erland si ani nevšiml, že je už prakticky po bitvě. Pokaždé, když se do toho s Tristanem zapletli, bylo vystaráno velmi rychle.
Mírně si povzdechl. Před dávnou dobou, když byl ještě mladý a Tristana vyvolal úplnou náhodou, nebyl mezi ostatními zaříkávači a už vůbec ne lidmi moc známý. Mohl si tehdy dělat, co se mu zlíbilo. Bohužel, jak čas běžel a paleta jeho skutků se rozšiřovala, končila tím i jeho neznámost a už si nemohl vykračovat jen tak, kudy chtěl. Tehdy si řekl, že společností ne moc vlídně přijímané zaříkávače povýší na vyšší úroveň a tak ještě s několika dalšími založil v Chainu vesničku Caem, kde se zaříkávači měli sdružovat a žít pospolu. Velmi brzy však ostatní došli k závěru, že v takovéhle vesničce rozhodně nemůže fungovat a tak se musel buď vzdát Tristana, nebo odejít. Tehdy to jeho ego neuneslo, zbavit se tak užitečné ectry jako byl Tristan. Stal by se z něj pak obyčejný zaříkávač, který nijak nevyčuhoval z řady. Namísto toho se rozhodl odejít a žít stejným životem jako dřív. Něco však bylo jiného - už byl známý a každý umíral touhou po jeho službách. Už si nemohl vybírat, co bude dělat. Navíc jej vysoce iritovalo, že zatímco on je čím dál tím starší a slabší, Tristan je stále mladý a dívkami velmi obdivovaný, alespoň do doby, než se dozvěděly, že Tristan není člověk, ale ectra. A poslední dobou mu to začínalo vadit čím dál tím víc. Dokonce tak moc, že začal po dlouhé době zvažovat, že vrátí ke klidnému stáří mezi průměrnými zaříkávači do Caem. Dokonce i plán, jak to udělá, měl už vymyšlený. Chyběly jen finance na klidné dožití. A přesně ty měl tímto nájezdem získat.
Spokojeně se uvelebil v trávě a zasnil se do svého dávného mládí. Byla to doba, která se už nikdy více nevrátí, byť by si to vysoce přál. Ale to nevadilo. Stejně už nejspíše na tomto světě moc dlouho nezůstane. Přeci jen, táhlo mu už na šedesát…
Vojáci Ludvíka z Avarelu jej našli až ráno, jak sedí pod stromem a se zamyšleným úsměvem hledí směrem k vycházejícímu slunci. Vzali jej s sebou do ubráněné tvrze, kde byl, už po tolikáté, vyznamenán za své činy, pohoštěn, jak se patří, a zahrnut zlatem, které si předtím vyžádal, a poté se i se svojí ectrou sbalil a odešel.
A byl to ten poslední okamžik, kdy jej někdo ze západní Terry spatřil.



[*] Tento název vám jistě připadá známý, že? Ano, ano, tato tvrz postavena roku 590 před letopočtem nejprve patřila pánům z Rubštejna, později byla ukořistěna pány z Avarelu, kteří ji však byli nuceni postoupit rodu Zoronů a nakonec přešla do držení vévodu Maxmiliánovi Almejskému, který tehdejší grietskou pevnost přestavěl na revanční zámek. Bohužel, jeho vnuk Petr neměl žádné potomky a po jeho smrti byl zámeček přidělen Františku Xavierovi z tehdy nevýznamného rodu Omniů. Je zvláštní, jak se některé rody dokážou s časem vypracovat do závratných výšin a třeba ovládnout polovinu Armulie…
** Vlastně se z tohoto nápadu později hra opravdu stala, akorát byla v mnohem menším vydání, lidé byli nahrazeni kuželkami a Tristan vesele jim vysávající životy byl nahrazen koulí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LM | E-mail | Web | 2. března 2017 v 18:05 | Reagovat

Skvelá a pútavá poviedka, páči sa mi ako to máš vymyslené a ako to do seba všetko hladko zapadá
Poznámky pod čiarou boli super, naj bola** :D

Bowling je môj obľúbený, teraz na to budem myslieť vždy, keď si pôjdeme zahrať :D

2 Keavy | Web | 6. března 2017 v 23:01 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, poznámky pod čarou bývaly mojí specialitou :) (resp. jsem je strkala všude, kde to aspoň trochu šlo :D ) Žel bohu, jak jsem na psaní minulý rok skoro nesáhla (protože choulení se v rohu místnosti a zoufání si nad svojí nepotřebností a trapností a nedostatečností je přece mnohem lepší zábava než psaní, že) bála jsem se, že i tohle odplulo někam do dálin a když jsem je napsala, bála jsem se, že mě za to někdo ukamenuje :D Takže si ani nedovedeš představit, jak moc mě potěšilo, že se někomu líběj :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama