Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


Někdo, kvůli komu musím žít...

14. ledna 2017 v 19:26
Tak a přichází na novorční předsevzetí. Ještě před čtrnácti dny jsem mohutně vyhrožovala, jak sem budu aktivně přispívat a bude to tu žít... a pak přišlo zkouškové a testy a učení a... najednou koukám, že je půlka ledna pryč a poslední příspěvek je docela starý. Tedy, ne starý v mém slova smyslu, protože všichni asi vědí, že jsem schopná přidávat sem články rychlostí jeden za rok, ale docela starý v rámci toho, co jsem slíbila.
Tímto se chci velmi omluvit, ne, že bych nechtěla, ale tenhle týden jsem prostě měla tak ukrutné fofry, že jsem to prostě nestíhala... A jako omluvu jsem se rozhodla, že něco malinko napíšu. Nečekejte uprostřed zkouškového něco echt valného a dějového, ale na druhou stranu... alespoň zjistíte, co vás někdy v budoucnu čeká za osobu.
~ Mějte se kráásně!


Manuel nikdy nevěřil, že něco takového může existovat. Ano, slyšel o tom v pohádkách a příbězích, ale pohádky a příběhy, to je něco jiného než skutečnost. Přesto se to však stalo. A stalo se to jemu.
Když mu rodiče poprvé řekli, že mu vybrali nevěstu a že se na ni brzy pojede podívat, nevěřil vlastním uším. Nebo vlastně věřil, počítal celou dobu s tím, že si vezme za ženu někoho, koho mu vyberou rodiče, aby tím spojili jeho rod s tím jejím. A také aby to byl sňatek výhodný pro obě strany. Věděl, že ten den jednou nadejde, ale ve chvíli, kdy tomu tak doopravdy bylo, přál by si, aby se to mohlo ještě nějak odložit. Nemohlo.
Na první seznámení jel skoro jako na popravu. Co na tom, že rodina jeho vyvolené vlastnila útulný zámeček s ještě útulnější a vysoce opečovávanou zahradou, co na tom, že za tímto zámečkem rostla nádherná obora jistě plná ptactva a vysoké zvěře, co na tom, že v blízkosti se tyčily vysoké hory. Stále to byl zámeček, kde žila ta, kterou mu rodiče vybrali předčasně za nevěstu.
Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy ji poprvé spatřil. Jeho nevěsta byla štíhlá dívka s bledou pletí a dlouhými kaštanovými kadeřemi, které se jí po ramenou rozprostíraly jako vodopád. Co na tom, že to nebyla nejhezčí dívka, jakou kdy svět spatřil, on na ní mohl oči nechat. Když zůstali chvíli o samotě a mohli si alespoň trochu popovídat, zjistil, že právě potkal to nejněžnější stvoření na světě a najednou se jejich svatby nemohl dočkat.
Nikdy dříve by něčemu takovému neuvěřil. Ale ten den, ten den smyl veškeré jeho pochybnosti.
Jejich svatbu však přerušila naléhavá obchodní cesta, kterou ještě musel podniknout. Nic dlouhého ani nebezpečného, za několik dní bude zpět a pak jejich sňatku již nebude stát nic v cestě. Jak se tehdy mýlil.
Bezmyšlenkovitě sledoval kapky snášející se z nebe. Nikdy se moc nezajímal o biologii, a tudíž netušil, kolik krve v sobě člověk může mít a hlavně kolik může ztratit, aby přežil. První číslo bylo mnohem vyšší, než by si člověk pomyslel. To druhé však bylo velmi nízké.
Kousek od něj utichlo sípání gryfa. Ani sténání jeho doprovodu již dávno slyšet nebylo. Lesem se rozprostíralo ticho.
Kdyby jejich karavanu přepadla banda loupežníků, dokázali by si jistě poradit lépe. Ale to, co se jim postavilo do cesty, nikdo z nich neočekával.
Ze začátku se jevili jako dva lidé náhodně jdoucí okolo. První byl starý poustevník, zahalený do režného pláště a opírající se o hůl, ten druhý vypadal jako mladý cestující minstrel. Ani jeden z nich jim nepřipadal nebezpečný. A oni navíc byli v přesile. Alespoň ze začátku.
S vypětím všech sil se zkusil pohnout. Bolelo to. Slovy by ani nedokázal popsat, jak moc. Ale tohle nebylo místo, kde chtěl zemřít. A rozhodně ne ten správný okamžik.
"Ale, ty jsi ještě stále naživu?" Ozvalo se nad ním, "Máš tuhý kořínek."
Byla to slova toho falešného minstrela. S mírně pozvednutým obočím si jej prohlížel, jako by čekal, co se bude dít dál.
Manuel nahmatal jílec svého meče a pevně jej sevřel v prstech.
"Nemůžu tu zemřít," zasípal.
"To je od tebe velmi šlechetné," pokýval minstrel hlavou.
"Mám někoho, kvůli komu musím žít…"
Minstrel zavrtěl hlavou, jako by poslouchal jedno z každodenních klišé.
"To je velmi romantické, ale obávám se, že se ti to asi už nepodaří."
Stačilo, aby jen natáhl ruku a okolní les se znovu naplnil křikem. A když ji spustil, Manuel cítil, že další velké množství krve opustilo jeho tělo. Síla ho pomalu ale jistě začínala opouštět a s každým čí dál tím mělčím nádechem si začínal uvědomovat, že už ji nikdy neuvidí. Už nikdy si s ní nebude moci znovu popovídat, ani nebude moci sledovat, jak si u jednoho s vitrážových oken při východu slunce rozčesává dlouhé kadeře. Již nikdy více se s ní neprojde tou její opečovávanou zahradou, ani se neprojedou oborou. Už nikdy neuvidí ty její mandlové oči ani ten roztomilý úsměv. Nikdy.
S posledním vypětím všech sil zvedl hlavu a zahleděl se na osobu stojící nad ním.
Vysoká a štíhlá, s vlasy zářícími v letním slunci jako roztavená měď. Ze začátku si myslel, že jde o čaroděje. Teď si ale říkal, že to čaroděj být nemůže, dokonce pochyboval, zda jde vůbec o člověka. Tohle stvoření… bylo jednoduše monstrum.
"Co jsi zač," vydechl, "abych tě v pekle mohl proklínat?"
Minstrel nad ním se sladce usmál.
"Jmenuji se Tristan."

A pak, v jediném okamžiku, celý svět potemněl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 15. ledna 2017 v 0:32 | Reagovat

já nikoho takového nemám
Jdu si tě tedy zapsat do Affs :) děkuji

2 ~S. | Web | 15. ledna 2017 v 13:41 | Reagovat

Nu, to jsme dvě. Ale třeba se někdo takový časem najde, kdo ví :)
Také už jsi zapsaná ;) Děkuji též!

3 ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 15. ledna 2017 v 19:24 | Reagovat

[2]: Děkuji

4 ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 17. ledna 2017 v 17:39 | Reagovat

[2]: Jak se máš? Co je nového? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama