Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


Kapitola 28. - Chodba

1. ledna 2017 v 12:24





Netrvalo dlouho, než rachot padajícího kamení ustal. Ceanag zjistila, že se přemístila o kousek dozadu, tam narazila na kamennou stěnu, vyrazila si dech a spadla na kámen, o který si sedřela obě kolena. A pak už konečně mohla vnímat, co se stalo okolí.
Jako první si se zděšením uvědomila, že římsa, na které ještě před chvílí téměř všichni stáli, je pryč. Prostě zmizela. Zůstal po ní akorát okousaný okraj, který trčel do prázdna jako prst, který posměšně ukazoval, že támhle na druhé straně je východ.
Kde byl Antonius? A Judita s Rodvikem? Vždyť stáli vedle něho. A Cillian? Nespadli všichni tam dolů, že ne...
Vyděšeně se rozhlédla, ale nikoho z nich neviděla.
"Do háje," ucedila. Ale nebylo v tom naštvání. Spíš zděšení z nastalé situace. A po chvíli panika. A pak úděs. Co když jsou všichni někde tam dole se zlámaným vazem? Vlastně ne. Byla si téměř úplně jistá, že Judita si svůj vaz jen tak snadno zlámat nenechá a Antonius k jejímu nenadšení také ne. Ale co Rodvik a Cillian?
Kousek od ní se ozvalo zakašlání. Okamžitě se tím směrem otočila.
"Jsi v pořádku?"Cillian měl poměrně hluboký šrám pod okem, ale jinak vypadal, že mu nic není. Alespoň ne v ohledu děsivého scénáře, jaký mu před chvílí Ceanag vymyslela.
V tu chvíli měla pocit, že by ho samým ulehčením nejradši objala. Nic takového se ale rozhodně nemohlo konat. Mezi nimi totiž z nějakého důvodu zela zcela nově otevřená propast a posměšně se na ně šklebila.
"Co Judita a Rodvik?" Ceanag je nikde u Cilliana neviděla. A z jeho výrazu si začínala uvědomovat, že se nejspíš obává toho samého, co ona.
"Měla jsi pravdu," přikývl Cillian, "Antonius má vážně zvláštní způsob pomáhání."
"Ale, ale," ozvalo se najednou. Ten hlas okamžitě poznali oba dva. Odrážel se od stěn a ani jeden z nich nedokázal přijít na to, odkud se ozývá. "Jak říkám, jednoho krásného dne mi poděkujete."
"Kde je Judita s Rodvikem, Antonie?" Vyštěkla Ceanag jedovatě.
"Pryč." Zpěvavá odpověď se skoro jako refrén nesla okolím.
"Jestlis je zabil," přisadil si svoji Cillian, "postarám se o to, abys toho litoval!"
"Už se bojím." Jeho hlas nabral mírně posměšný podtón.
Ceanag se rozhlédla. Kde by mohl být? A co mu vlastně chce provést, až ho najde?
"Jsem tady, jestli mě hledáš," ozvalo se za ní najednou zpěvavě. Tak očividně stál přímo za ní.
Prudce se otočila, ale nikoho nespatřila. I Cillian vypadal, že ho nemůže najít.
"Co budeme dělat?" otočila se na něj.
"Pokusíme se odsud dostat?" Navrhl Cillian.
"A co Rodvik a Judita?"
"Pomůžou si sami." O tom byl Cillian skálopevně přesvědčený. "Tedy, jestli ještě žijí, tak si pomůžou. Rodvik je s Juditou a ta by přeci jen nezůstala někde jen tak ztracená."
V tom měl Cillian každopádně pravdu. A asi i v tom prvním.
Nakonec tedy přikývla a rozhlédla se. Vchod, kterým sem přišli, byl u Cilliana, východ se nacházel za průrvou. Když však Antonius tohle všechno udělal, vytvořila se další skulina přesně na její straně. Mohla se jí tedy protáhnout a podívat se, co je uvnitř.
"Dávej na sebe pozor," zavolal na ni ještě Cillian, "a neboj se, najdu si tě."
No, to určitě, napadlo ji, když vylezla na druhé straně, znám ten tvůj způsob zachraňování.
A pak na chvíli odložila Cilliana stranou a rozhlédla se, aby zjistila, kde to vlastně vylezla.
Že to bude někde jinde, to jí bylo nad slunce jasné. Antonius si tady s nimi se všemi očividně pohrával, protože... protože to byl Antonius. Jiné vysvětlení ji nenapadlo. Nebo jim opravdu chtěl pomoct? Jak by jim ale tímhle činem pomohl? Leda tak Ceanag od Rodvika, ale to rozhodně nebylo úplně šťastné. A takhle Antonius většinou nejednal. V tom bylo něco jiného, i když nevěděla co. Tušila však, že dříve či později to zjistí. A toho se nepatrně bála.
Přivolala si malou ohnivou sféru, aby si mohla trochu posvítit na okolí. A nic neviděla. Nebo alespoň nic zajímavého.
Před ní se do dálky táhla temná chodba. A to bylo všechno. Žádná další možnost neexistovala.
"Vidíš to?" ohlédla se na Qui. Bezobsažnost svojí otázky nevnímala. Jenom chtěla, aby věděla, že tu nezůstala sama s ohnivou sférou.
Qui vedle ní pokývala hlavou, otevřela pusu a vyplázla jazyk.
"Já vím, budu opatrná," přikývla Ceanag a pomalu se vydala tím jediným možným směrem. Tedy, ještě byl jeden směr, ale ten obsahoval pád z výšky dolů bohovévědí kam a končil nepříjemným dopadem. A to absolvovat tedy rozhodně nechtěla.
Podle toho, co mohla zatím vidět, se jednalo o starý tunel vytesaný do skály. Od koho a proč, to nevěděla. Ale někdo ho očividně vytvořil, takže logicky musel někde končit. To jí dávalo aspoň trochu naděje.
Pokračovala dál, dokud nedošla na místo, které by se dalo označit za něco jako odpočívadlo. Nebo prostě mírné rozšíření chodby. Jako by se sem někdo dokopal a tady se na nějakou dobu utábořil.
Rozhlédla se okolo sebe a světlo sféry dopadlo na něco vyškrábaného na stěně kousek od ní. Nějaký nápis. Naklonila se blíž, aby ho mohla přečíst. Byl křivý, nerovnoměrně hluboký, jako by ho vyškrabával někdo třesoucí se rukou, které ubývá sil.
Jdou si pro mě.
Kousek od toho byl další nápis. Byl ještě mělčí a roztřesenější než ten předchozí.
Milost!
Ceanag se znepokojeně ohlédla na Qui.
"Co si o tom myslíš?" zašeptala.
Qui učeněně pokývala hlavou.
"No, to je výborné," zašeptala Ceanag a znovu se rozhlédla. Na druhé straně místnůstky spatřila kostru. Dva oční důlky koukaly jejím směrem, spodní čelist byla pokleslá.
Ceanag ji chvíli apaticky sledovala. Pak s povzdechem pomalu přešla k ní a dotkla se jejího čela.
"Jak ses tu vzala?" zamumlala, spíš sama pro sebe. A v tu chvíli ji to zaplavilo. Vzpomínky. Pocity. Smrt.
Všude okolo ní se vznášely podivné mlžné stíny, ani jeden z nich nejdřív neměl žádný tvar ani podobu, ale po chvíli se jeden po druhém začaly formovat do zvláštních roztřesených postav, skoro jako z papíru. Kroužili kolem a chtěli. Potřebovali. Měli hlad. A tady byl někdo, kdo jim dá najíst. Zase se na chvíli budou mít dobře. Už cítili ten strach. Jen kousek, jenom malý kousíček, se nacházel někdo, na koho si brousili zuby. A za chvíli už tu nebude. To bylo jisté.
Pomalu se blížili. Natahovali prsty, snažili se co nejrychleji ke svému cíli dostat. Ještě pár korků a budou tam. A pak to zabijí...
Poslední tři kroky. Dva. Natáhli ruce ještě dál, jen aby to mohli konečně chytit. A pak se celý obraz rozplynul.
Ceanag se vyděšeně rozhlížela okolo sebe a zkoumala, jestli na ni v bližší chvíli něco nevysočí.
Jestli mi tohle mělo pomoct, tak to pěkně děkuju, napadlo ji.
Znovu ji napadlo, jestli by přeci jen nebylo lepší se vrátit. Rychle to zamítla. Teď, když ví, že před ní je něco, co doopravdy nechce potkat, rozhodně před tím nebude utíkat. Za prvé by ji to jistě dohnalo a doopravdy nestála o to, aby jí to vpadlo do zad, za druhé ji na konci stejně čekala temná ulička. Nezbylo jí tedy nic jiného, než se opět vydat vpřed.
Na stěnách okolo se začaly objevovat hluboké rýhy, jako kdyby do nich někdo škrábal nehty. Někdy se tvářily jako nápisy, které po poměrně krátké době přestala číst, jindy vypadaly jen jako škrábance vyryté rukama někoho, kdo byl naprosto zoufalý a k smrti vyděšený. A před ní se do dálky táhla jenom temnota. Nekonečná a strašidelná.
Co asi najde, až dorazí na konec? Nebo na ni něco záhy skočí a udělá si z ní večeři? To jí nepřipadalo zase tolik pravděpodobné, vzhledem k tomu, že na ni někde za rohem nejspíš číhaly podivné papírovité postavy, které se místo skákání pohybovaly docela ladně.
Po chvíli ji napadlo něco dalšího. Co když ta chodba vůbec nemá konec? Co když vlastně už jenom bloudí temnotou, která se jako chodba tváří? Dost pravděpodobně se nechtěně dostala na místo již dávno zaplavené mlhou. A takové místo se může chovat jakkoliv. Třeba se odsud už nikdy nedostane a bude tu bloumat pořád dokola, dokud ji ty podivné přízraky také nenajdou. Nebo ji už možná našly a teď si užívají její bezvýchodné situace.
A to si ještě před chvílí myslela, že se brzo dostane ven, najde Cilliana, Juditu a Rodvika, společně se vydají do Coemyry a tam něco vyřeší. A najednou ji Antonius poslal někam, kam rozhodně nechtěla a kde se jí to rozhodně ani trochu nelíbilo.
Najednou se vedle ní ozval šramot. Skoro jako když se o stěnu otře kus papíru.
Prudce se otočila, až světlo sféry choulící se jí v dlani posvítilo na stěnu vedle ní. Nebo alespoň na místo, kde by se stěna měla nacházet. Ale nenacházela. Namísto ní se v temnotě usmíval výklenek. A z něho svítil nápis, ještě temnější než okolní temnota.
Vítej.
A najednou jako by se zpoza nápisu cosi vynořilo. Nejdřív to byly mléčně bílé, téměř průhledné rozšklebené čelisti a za nimi se po chvíli objevil zbytek hlavy na dlouhém krku. A všechno se to pomalu a zároveň rychle blížilo jejím směrem.
Okamžitě s tichým vyjeknutím natáhla ruce před sebe, aby si mohla bránit hlavu a obličej. Překvapivě se jí však do rukou nic ani nikdo nezakouslo. Chodba byla prázdná stejně, jako před chvílí. Jen nápis se na ni ze stěny posměšně šklebil.
Tak už o mně ví, pomyslela si nenadšeně a pomalu se rozhlédla okolo. Dokonce i Qui mlčela, jako by ji náhlý sled událostí vyděsil.
Navíc si už vůbec nebyla jistá, co by měla dělat dál. Samozřejmě, jít dopředu. Ale co ji tam vepředu čeká? Má to vůbec nějaký konec? A navíc... to, co se tu skrývá, se očividně skrývá všude, takže celkem snadno se to na ni může vrhnout odkudkoliv.
Zvolila tudíž tu nejjednodušší variantu.
Zhluboka se nadechla a zřetelně se otázala: "Co jste vůbec zač?"
Nic se neozvalo. Nic se neobjevilo. Chodba byla prázdná. Udělala tedy pár kroků vpřed. A pak, najednou, si na stěně všimla dalšího černého nápisu.
My jsme ty.
No, to určitě, pomyslela si. Po chvíli rozmýšlení něco podobného oznámila i nahlas.
O předloktí se jí se sotva slyšitelným zašustěním otřelo něco, co připomínalo drsný, ručně vyráběný papír. A téměř v úrovni očí spatřila další nápis.
My budeme ty.
Až mě zabijete a sníte, že? napadlo ji. Ale proč to neudělali rovnou?
Když objevila tu kostru opřenou o stěnu, cítila všude okolo pocit strachu a smrti, možná dokonce i bláznovství. Tu poslední domněnku potvrzovaly škrábance, které objevila na stěnách.
Takže to bylo jasné. Nejdřív ji připraví o rozum a teprve pak ji zabijí.
A zrovna rozum bylo to jediné, o co v danou chvíli doopravdy přijít nechtěla. I když, o život také zrovna ne. Každpádně tohle místo jí nahánělo husí kůži. Okolo ní obcházely podivné postavy, které ji chtěly zabít. A aby toho nebylo málo, všude jako závěs visela ta odporná temnota, na stěnách se objevovaly nápisy a škrábance od nebohých obětí. Přijít tu o rozum rozhodně nebylo složité. Jenom otázka času. Takže se odsud potřebovala dostat co nejdřív.
Zezadu se jí o krk otřelo cosi papírovitého, podobného prstům. Chvíli měla pocit, že jí to sedřelo kůži na krku. Když jí pak po zádech začalo stékat cosi teplého a lepkavého, došla k závěru, že byl ten pocit velmi správný.
Našikmo za ní se objevil další nápis.
Utíkej, princezno.
Tentokrát tomu musela dát za pravdu a rozběhla se chodbou vpřed. Za sebou slyšela, jak se na mnoha místech za ní o stěnu otírá za teď už známého ohavného šustotu ne jeden, ale rovnou celý svazek papíru. Jako kdyby čerstvě odmítnutý spisovatel vztekle vyhodil celý svůj poslední neuznaný brak do vzduchu.
V matném světle si všímala všech těch škrábanců na zdích okolo. Za jak dlouho na tom bude stejně? Doufala, že nikdy. Ale jistá si být nemohla.
Chodba se začala mírně zužovat. Po chvíli úplně cítila, jak si o stěny rozdírá lokty, ale zastavovat nechtěla. Vlastně ani nemohla.
V jednu chvíli se dokonce praštila do hlavy. Trochu couvla a v zápětí ucítila, jak jí něčí papírové prsty prohrábly vlasy. Když se otočila, spatřila, jak se jeden zrzavý pramínek snáší k zemi.
A pak se na chvíli zatmělo. Když okolí znovu začalo osvětlovat tlumené světlo, Qui jí začala vyděšeně poskakovat na rameni.
"Copak?" zašeptala a ohlédla se na sféru vedle sebe. Na okrajích byla roztřepená a pomalu bledla, jako by se ji násilím snažilo něco posílat pryč. Začala mírně poblikávat, jako by se ji někdo snažil sfouknout.
A oni se opět začali blížit. Ten zvuk papíru otírajícího se o okolní stěny se nedal zaměnit. A pak se zastavili. A zvuk šustícího papíru se ozýval všude okolo, jako kdyby do nich foukal slabý větřík.
Ceanag si něšťastně povzdechla.
"Tak dobře," prohlásila rezignovaně.
A pak sféra zmizela úplně a chodbou se opět rozlila nekončící temnota.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 6. ledna 2017 v 0:44 | Reagovat

nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama