Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



Kapitola 27 - Jeskyně a močály

4. listopadu 2016 v 20:09



Nastalý děj vyvolal u Ceanag mírné zavrcení hlavy doprovázené povzdechnutím.
Judita se zatím hrabala z vody, prskala a nadávala a snažila se vlhkost z oblečení vytřást podobně jako pes.
"Tohle na svědomí nemám," prohlásil Antonius okamžitě a rozmáchlým gestem ukázal, jak od Juditina pádu do kaluže dává obě ruce pryč.
"To víme všichni, blonďáku," Judita zkoumala, kolik toho na sobě má nenavlhlého, a když nespokojeně došla k závěru, že rozhodně víc, než si původně myslela, ukázala kamsi před sebe. "Za to můžou tyhle!"
Místo, kam ukázala, se zdálo být mlžné jako kažé jiné místo v Chainu. Alespoň na první pohled. Na ten druhý měl Cillian pocit, že vidí, jak se mlha čas od času podivně svíjí a pohybuje. A na třetí uviděl drobné postavičky poletující vzduchem okolo nich.
"Bludičky," Antonius to oznámil, skoro jako by spatřil malá pitoreskní zvířátka, která se hodila do pohádky. Na to, že to byly malé potvůrky, které se okolo něj vznášely s myšlenkami odvést jej hlouběji do močálu a pak utopit a které byly slušně schopné tomu také dostát, se choval opravdu bezstarostně. A pak prohlásil něco, co tomu dodalo korunu.
"Můžeme jít chvíli za nimi," dodal zpěvavě.
"No ty ses snad zbláznil!" vyhrkla Judita, "Ony nás chtěj zabít a ty je budeš sledovat?"
"Když už na ně jednou narazíš, tak je docela těžké nejít za nimi, drahá," oponoval jí Antonius, "a navíc, od někoho jako jsem já, by to ani nečekaly."
"Ne, pokud to neřekneš nahlas," utrousila Ceanag potichu.
"Nech toho," odpověděl Cillian tiše jejím směrem, "nech, ať si to oba géniové vyřeší mezi sebou." Teď se ještě mohl ozvat Rodvik. Ten však stál trochu stranou a jen poslouchal. Když ho Cillian viděl, skoro mu ho bylo líto. Očividně nebyl na ponurost Chainu zvyklý, takže se na něm každé chvíle hluboce podepisovaly.
A to by sis měl jednoho dne vzít Ceanag, pomyslel si škodolibě, tak to bys nezvládl, chlapče.
"Prostě půjdeme tudy," oznámila Judita nekompromisně a vydala se směrem, kde se jí zdála půda nejpevnější. Antonius ji s výrazem, který prozrazoval, že se velmi baví, následoval, za ní tiše cupital Rodvik, který vůbec nevypadal, že se baví a za nimi se vydal Cillian. Ještě se pro jistotu ohlédl přes rameno, a když viděl, že Ceanag zůstává na místě a nejistě přešlapuje, vzal ji za zápěstí, aby ji přiměl aspoň trochu k pohybu.
"Nestůj tady, nebo se nám ještě ztratíš," usmál se klidně, "a to by byla přece škoda."
"Trochu mi dělá starosti Kori," zamračila se Ceanag a vymanila se jeho sevření, "mohl by se zase ukázat..."
"Něco mi říká, že se o sebe dokáže postarat líp, než ty." Cillian se rozhlížel okolo, a když uviděl směr, kterým Judita míří, trochu se zamračil. "Nepřipadá ti, že jde přesně tam, kam ji chce támhleta potvora dostat?"
Antonius však už Juditu zadržel. "Za chvíli spadneš do vody, drahá," usmál se sladce, "vidíš?"
A opravdu. Kousek od nich pevnina končila a plynule přecházela v zakalenou vodní hladinu.
"Támhle někde žijou, ne?" Zbystřila Judita, "co kdybychom to přeplavali a podplili jim to tam?"
"Pak se jich už v životě nezbavíš," pokýval Cillian hlavou, "a to bys určitě nechtěla ani ty."
"Ty jsi zase nějakej chytrej," okřikla ho Judita mírně nakvašeně.
"A to jsi zjistila až teď?" usmál se na ni Cillian zářivě.
Judita se opět začínala mírně čepýřit, a tak se radši Ceanag ujala slova.
"Co to zkusit támhletudy?"
Cillian se ohlédl přes rameno do míst, kam ukazovala. Tam žádnou bludičku neviděl. Ale o to to také mohlo být nebezpečnější.
"Já bych šel tudy," prohlásil Antonius s mírným úsměvem a pokynul k jedné bludičce, která se vznášela jen kousek od nich.
"No budiž," založila si Judita ruce, "ale jdeš první, fešáku. A nezapomínej, že tady v týhle tašce si táhnu pěkných pár zbraní, pro případ, že bych potkala nevítnou návštěvu."
"Jak já bych mohl být nevítaný?" Antonius se vydal za onou bludičkou téměř baletním krokem a zpěvavě pokračoval: "Vždyť já akorát pomáhám. Uvidíte, ještě mi jednoho dne poděkujete."
"No, to už chci vidět," bručela pro sebe Judita a obezřetně sledovala každý jeho krok. Znovu se jí už namočit nechtělo.
Antonius si to vykračoval pěkně sebevědomě a vůbec se netvářil, jako kdyby chtěl každou chvílí zmizet pod hladinou, což Juditu vytáčelo víc, než jen mírně.
Proč musí být tak dokonalej? Pomyslela si zlobně. Ne, že by sama se sebou nebyla spokojená, ale stejně.
Ceanag si zatím přestala na chvíli lámat hlavu s Korim a naopak si ji k Cillianovu velkému nepotěšení začala lámat s Rodvikem.
"Jsi v pořádku?" otázala se ho, když ho doběhla.
Rodvik nasadil mírně kamenný výraz. "Samozřejmě."
"Chain napoprvé působí na všechny ne zrovna příjemně," začala nejistě, "každý, kdo sem vkročil poprvé, se cítil podobně jako ty. Uvidíš, že to brzo přejde."
"A po jaké době to přešlo tebe?" zeptal se Rodvik a ani se nesnažil o konverzační tón.
Ceanag bylo okamžitě jasné, že se neptá, aby se uklidnil, ale že chce vědět, kolik času v Chainu strávila. Co by mu ale měla odpovědět? Kdyby mu popravdě řekla, jak dlouho se tu nacházela, nejspíš by ho musela křísit.
"Po nějaké době ano," připustila poté.
"Po nějaké době, říkáš? To nezní, jako bys tu byla jen párkrát."
A teď mě budeš ještě vyslýchat, koukám, pomyslela si Ceanag s nevalným nadšením a jeho poznámku nechala bez komentáře.
"Možná by sis měla pořádně uvědomit, kam opravdu patříš," Rodvik nasadil učitelský výraz, "zkus také na chvíli pamatovat na svoje grianské kořeny a uvědom si, že Chain rozhodně není místo pro aerina."
"A možná by také nemusela zapomínat, že je stále napůl člověk." Cillian Cenag nechával s Rodvikem jen velmi nerad o samotě a i tentokrát je rychle došel, aby mu pokud možno nic z jejich rozhovoru neušlo. A teď se do toho prostě musel vložit.
Rodvik po něm vrhnul ledový pohled.
"Pokud vím, tak jí ta vaše rasa rozhodně nic nedala. Možná tak šílenou matku, která se chovala ve všech ohledech naprosto nevhodně. A jestli by se Ceanag měla chovat stejně, litoval bych její babičky, která do její výchovy vložila všechnu svoji snahu."
Cillian na něj chvíli oněmněle zíral. A tohle všechno byl ochotný říct před Ceanag? Tak, aby to všechno slyšela? Tím jeho nelibost k tomuto aerinovi ještě o to víc vzrostla. A pak si uvědomil jednu věc, která by jej možná za jistých okolností omlouvala. Akorát by za těch jistých okolností nemohla dojít Cillianovi, ale někomu jinému.
"Tobě jde jenom o to, jak pak budeš vypdat, že?" zasyčel jeho směrem, "Je ti úplně jedno, jaká Ceanag je, vidíš ji jenom jako někoho, podle koho tě budou v budoucnu soudit."
Podle Rodvikova výrazu usoudil, že onen problém odhadl naprosto správně.
Pokrytec, pomyslel si znechuceně.
"A ty si myslíš, že ji vidíš nějak líp?" Rodvik po něm šlehl jedovatým pohledem, "Na kolik vašich lidských slečen jsi už ty svoje koketní úsměvy používal? A kde jsou teď? Nechal jsi je někde bohovévědí kde, samotné a zapomenuté."
Tohle zabolelo. Akorát si nebyl jistý, jestli byla horší ta první část toho, co Rodvik řekl, protože nebyla pravdivá, nebo ta druhá, která pravdivá byla. Když se chtěl Rodvik hádat a když chtěl být doopravdy nepříjemný, věděl jak na to, to mu musel Cillian nechat. Zahleděl se na Ceanag a zadoufal, že je přestala poslouchat okamžitě, jak to začalo vypadat, že se budou hádat. Kdyby slyšela to, co o něm právě Rodvik řekl, nedopadl by ani zdaleka dobře.
Ceanag naštěstí po Cillianově první větě doopravdy začala přemýšlet nad něčím jiným. Poslouchat další z té obrovské kupy hádek, které s někým Rodvik vedl, to se jí nechtělo. Původně mu chtěla přivodit alespoň o trochu lepší náladu, ale očividně něco takového pro něj mohla udělat jenom pořádná hádka. Proč mu ji tedy nedopřát, když si z toho i ostatní udělali koníček, že? Znovu si v duchu zopakovala, jak by byla ráda, aby už z tohohle proklatého lesa konečně zmizeli a pokud možno se rozdělili - Juditu a Cilliana by poslala na jednu stranu, Rodvika na druhou a Antonia na třetí a okolo toho všeho by postavila zeď. Pak by od těch všech hádek byl konečně pokoj a ona by si mohla trochu odpočinout. Poté by se mohla zaměřit na jednotlivé problémy - společně s Cillianem a Juditou by našli Kamelota s Allie, opravili by město zaříkávačů, nějak šikovně odstranili Kellyho s Lochiem, našli tu šedou eminenci, co je řídí, té by se také nějakým elegantním způsobem zbavili, poté by se zase mohli rozejít a Ceanag by měla čas poslat zase Rodvika zpátky do Elsímu, kde by se z něj stal úžasný vrchní kněz. Antonia by pro jistotu zamkla a klíč schovala a pak by konečně cítila, že je všechno v pořádku natolik, aby se mohla vrátit zpátky do Chainu, usmířit se s Lancelotem a dát si šálek pořádného čaje s mlékem.
Jenomže takhle to bohužel nešlo. Takže se radši vrátila kreálnějším myšlenkám. Vedle ní se hádal Cillian s Rodvikem, vepředu se rozčilovala Judita a všichni se nacházeli uprostřed močálů v Chainu, obklopeni bludičkami a vedeni Antoniem někam dopředu. Udivovalo ji, že ještě stále jsou všichni celí, v rámci možností suší a neutopení. Že by jim Antonius přeci jen pomáhal? I s tím podivným úsměvem? Pak si vzpomněla, že jeho způsoby pomáhání nemusí úplně všem vyhovovat. Alespoň jí se obvykle nezamlouvaly. Ale ve chvíli, kdy ho už jednou někdo potkal, bylo náročné se jej i jeho pomoci zbavit.
Když jsem teď ten vrchní zaříkávač, tak bych mohla někdy v budoucnu lidem na jejich cestě také pomáhat, napadlo ji, ale nějak pořádně, ne takhle...[1]
A navíc. Kde vlastně poletoval ten Kori? To ji zase vrátilo k původním starostem. Stihla se však sotva jednou rozhlédnout, když tu se ozval Antoniův hlas, optimistický jako vždycky.
"Jeskyně, vidíte? A pak že nás nedokážu zavést na okraj močálů."
Všichni se s mírným údivem zastavili. Nejvíc překvapená však byla Judita. A vytočená.
"Dobře, uznávám, "vyštěkla, "spokojenej?"
"Naprosto," odvětil Antonius s uspokojením někoho, kdo se s jistým potěšením pochválí při každé příležitosti, protože mu je nad slunce jasné, že když to neudělá sám, nikdo jiný ho nepochválí.
Okolo nich se zatím začal sešrocovat celý dav nespokojených bludiček. Cillian skoro slyšel, jak nespokojeně lamentují.
Antonius jednu z nich uchpil do prstů, jako by se jednalo o malé lucerničky a vydal se dovnitř do jeskyně.
Cillian nerozhodně pohlédl na Ceanag.
"On právě chytil bludičku," začal.
"Všimla jsem si," přikývla Ceanag, "schválně, za jak dlouho přijde o prsty."
"Nepoženou se pak ty ostatní za námi?" otázal se Rodvik ostražitě.
Ceanag zavrtěla hlavou. "Jsou to docela individualisté. Když je jedna chycená, je to její problém, ne jejich."
"Jsou dost jiní než my, že?" zavrtěl Rodvik hlavou.
"Mají blízko k sylfám a ty také většinou nenajdeš ve větších skupinách." Cillianovu pohotovu odpověď nečekal ani Cillian. Když se na něj především Ceanag překvapeně podívala, nasadil místo odpovědi všeříkající zářivý úsměv.
Antonius i s prskající Juditou už zatím zmizel v jeskyni a i světlo, které bludička vydávala, pomalu sláblo. Všichni tři si tedy místo další debaty pospíšili, aby jej dohonili.
"Víš ty vůbec, kde vylezeme, až vylezeme?" otázala se Judita v jednu chvíli nasupeně.
"Nó," potáhl Antonius dramaticky, "myslím si, že to záleží na jednom každém, kde se bude chtít ocitnout."
"Cože?" Judita nechápala, co tím myslí. Přeci jenom, byl to Antonius. Spousta lidí nevěděla, co svými řečmi vlastně myslí.
"Veselohry i tragédie života jsou přece vždycky vysoce komplikované," pokračoval Antonius, "Nikdy nevíš, do jakých končin tě tvůj příběh zavede."
"No jo, no jo," pokývala Judita znalecky hlavou, "já myslela jako teď. Teď až vylezeme z týhle jeskyně."
Antonius zatím zabočil a najednou se před nimi otevřela další rozlélá jeskyně, z jejíhož stropu visely průsvitné krápníky, ze kterých po kapkách skapávala voda a padala do hloubky pod římsou, vedoucí jako most napříč od místa, kde stáli, na protější stranu.
Antonius zvedl bludičku do výšky, skoro jako lucernu a všichni žasli nad tím, co viděli. Až na Juditu.
"No jo, to je strašně krásný, ale já už bych docela brala být pryč a pokud možno někde v nějaký měkký posteli."
Antonius si povzdechl a s výrazem jak jsou někteří lidé tak strašně nekultivovaní se vydal po římse na druhou stranu. Judita ho hned následovala a Rodvik po kratším zamyšlení také.
Samozřejmě to byla opět Ceanag, kdo se nechtěl hnout z místa a nedůvěřivě si Antonia měřil.
Cillian si povzdechl. "Chceš vzít zase za ruku, abys přešla?"
"Antonie," zavolala Ceanag směrem k blonďaté vesele švitořící osobě, "Judita měla upřímně pravdu. Kde vylezeme?"
Antonius se otočil a vrhl na Ceanag blahsklonný úsměv. "Ty vlastně nemáš ráda výšky, že? To je špatné..."
"Vážně?" Tohle Cillian nevěděl. Vlastně jako ještě stále spoustu věcí o Ceanag.
Antonius se několika baletními kroky vrátil zpět. Ceanag si všimla, že po cestě něco nenápadně hledá po kapsách.
"Trochu ti pomůžu, co ty na to?" usmál se na ni přátelsky, a když si všiml jejího podezřívavého výrazu, uklidňujícím tónem pokračoval: "vlastně zase pomůžu vám všem, na cestě tímto zdlouhavým příběhem."
Cillian si založil ruce. S čím se teď zase u všech bohů vytasí?
Antonius konečně našel to, co hledal, a vytáhl na světlo dvě kostky.
"Ty ses rozhodl, že začneš věštit, nebo co?" pozvedla Judita obočí. Věštění z karet patřilo k jejím oblíbeným koníčkům, ale věděla, že to nefunguje tak jednoduše, jak by se na první pohled mohlo zdát. A věštění za pomoci kostek? Kdo to kdy viděl.
Antonius zatím obě vyhodil a zkušeným pohybem zase chytil. Chvíli sledoval čísla a pak učeně pokýval hlavou.
"Brzy vás zvrat osudu donutí se rozdělit," začal s tajemným úsměvem a vyhodil kostky znovu do vzduchu.
"To bylo tak moudré," prohlásila Judita uštěpačně.
Ceanag chvíli apaticky sledovala kostky, pak přesunula pohled na Antonia, který je sledoval prozměnu okouzleně, a ztuhla. Nejdřív to vypadalo, že chce něco udělat, ale stihla sotva vyřknout jakési nesrozumitelné slovo. Kostky dopadly. A v zápětí jeskyni zaplavily plameny a letící kousky horniny.


[1] O Chainu se vypráví hodně pověstí. Jedna z nich také hovoří o tom, jak se velmi často přání, která se přejí v Chainu, lidem plní. A ponaučení? Dávejte si pozor, co si přejete, děti!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama