Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



Kapitola 26 - Nevítaný společník

2. září 2016 v 20:16


A zítřek byl o něco lepší. Alespoň na chvíli.
Když Kori přišel se zprávou, že už ví, kudy se mají vydat, všichni si oddechli. Když jim ale ujasnil, co je to za cestu, nadšení je poněkud přešlo.
"Přes močály?" mračil se Rodvik, "Přes chainské močály?"
"Jestli se ti to nezamlouvá, kdykoliv se můžeš oddělit," prohlásil Cillian s hraným povzdechem, který měl vyjadřovat, jak je to s těmi Míji někdy složité.
"To jsme opravdu zabloudili někam, kam jsme se dostat nechtěli," zamračila se Ceanag. Chainské močály byly totiž domovem bludiček. A bludičky se nezamlouvaly ani jí. Meluzíny, ty by ještě šly, ale bludičky... ty obvykle nechodily po jedné. A nepříjemné byly vždycky.


"A můžeme s tím teď něco dělat?" prohlásila Judita rozumně, "můžeme jít dál a doufat, nebo se vrátit a ztratit se najisto. Co si zvolíme?"
"Já pořád ještě můžu vyletět nad stromy a podívat se," upozornil Kori, "ale teď přes ty močály bychom jít měli."
Ceanag si všechny čtyři prohlédla a pak si povzdechla.
"Víte co?" prohlásila nakonec, "Já nevím. Rozhodněte to vy."
Judita chtěla přes močály, Kori samozřejmě také. Rodvik rozhodně ne. A teď zbýval Cillian. Doufala, že se Cillian přidá na stranu těch dvou, aby to nemusela rozhodovat. Naštěstí se Cillian zachoval podle očekávání.
"Tak tedy půjdeme přes močály," přikývl bez delšího rozmýšlení, "promiň, Rodviku, ale je jedno, jestli budeme bloudit po cestě vpřed, nebo zpátky. A navíc se obávám, že bychom k těm močálům stejně nakonec chtě nechtě dorazili."
Ceanag pozvedla obočí. Že by také nakonec uznal, že s nimi má Chain svoje plány? Upřímně ji to děsilo. Tedy, neděsil ji Cillian, alespoň v tuhle chvíli ne nejvíc, děsily ji okolní lesy. Normálně se nikým nezabývaly. Nemohli pro tentokrát zatahat za nitky Kelly a Lochie? Ne, to přeci ne, obyčejní nekromanceři něco takového nedokázali, tím si byla jistá. Tak kdo za tím stál?
Najednou jí přejel mráz po zádech. Oni si tady řeší prosté zničení města zaříkávačů, jako by to byl jeden ze tří největších problémů na světě. Pak tu řeší nějaké to vloupání do princezniných komnat, jako by to byl druhý ze tří největších problémů světa. A nakonec, jediné, co pro ni najednou mělo váhu, bylo nebezpečí v podobě nenaloženého krále ohně, vody, vzduchu nebo země. To bylo to jediné. To ostatní, to byly naprosté maličkosti v porovnání s tím, co ji teď napadlo. Kdo tohle celé měl na svědomí? Nevěřila na náhody, a tudíž to nemohla být zvrácená hříčka osudu, co je svedlo dohromady. Celé to byl jeden velký problém, který jim někdo servíroval po částech. Kdo ale ten někdo byl? Určitě ne Kelly s Lochiem. Očekávala, že se v dohledné době objeví někdo třetí, někdo děsivější než tahle dvojka a vládci Aoifanu dohromady. A toho se obávala.
Jejího zachmuření si nikdo nevšiml - proč také? Všichni okolo už byli na její trudnomyslnost zvvyklí. Mohla se tedy svými pochmurnými myšlenkami, které neskýtaly žádný uspokojivý cíl, ke kterému by se mohly dobrat, zaobírat dál. Vydrželo jí to do chvíle, než půda okolo nich změkla natolik, aby bylo zcela jasné úplně všem, kam se to dostali.
"Kde je Kori?" Napadlo ji jako první, když se rozhlédla a spočítala počet hlav, čepic a křídel.
"Odletěl hledat cestu," odpověděl Cillian překvapeně, "říkal to několikrát a ty jsi akorát přikývla. Děje se něco?"
"Ne, nic," zavrtěla Ceanag hlavou. Ani si neuvědomila, že zastavila a ostatní je o kousek předběhli. Teď čekali před nimi, než je dohoní.
"Kenny," Cillian ji chytil okolo ramen a otočil k sobě, "přestaň tak moc přemýšlet. Akorát jsi potom zachmuřenější a nervóznější. Nevím sice, nad čím jsi zase tak strašně dumala, ale rozhodně to tady nikomu zatím nepomohlo a tobě to akorát uškodilo."
Ceanag se zamračila. "Jak jsi mi to řekl? Už to prosímtě nedělej. Zní to odporně."
Cillian zavrtěl hlavou.
"To je jedno," odvětil pak, "hlavně zkus chvíli přemýšlet také nad současností, ne jenom budoucností. To, co se teprve stane, se neděje teď. A to, co se právě teď odehrává, je mnohem důležitější. Nezapomeň na to a žij také chvíli nynějším okamžikem, ano?"
"Když já mám pocit, že se děje něco, čemu nikdo z nás nerozumí..." povzdechla si Ceanag nešťastně.
"A myslíš si, že když nad tím budeš teď přemýšlet, tak tomu porozumíš?"
"Ne," uznala ztrápeně, "ne teď, ale až toho budeme vědět víc."
"A víc toho vědět nebudeme, dokud to nezjistíme. Takže teď budeme hezky dávat pozor na to, co se kolem nás děje, abychom v budoucnu pochopili to, nad čím jsme přemýšleli doteď. A teď pojď se mnou, než se ti dva zabijí."
Judita s Rodvikem si totiž opět našli nějaké společné téma, nad kterým se mohli dohadovat.
"Děti bývají těmi posledními v představení," zamumlala Ceanag jen tak mimochodem.
"Nehraj si na Antonia, nesluší ti to," odvětil Cillian pohotově a zamířil si to směrem k rozhádané dvojici.
Ti dva by mohli bt manželé, napadlo ho, když je tak sledoval.
"Nehraju si na Antonia," odmítla Ceanag rázně, "zjednodušeně se ke mně nechovej jako k dítěti."
"Takže všechny ty tvoje vyšinutý kecy mají nějaký hlubší význam?" Cillian při pohledu na ni mírně zvedl obočí.
"Samozřejmě."
"Takže když uděláš díru do vodní hladiny, podle pověsti se ti pak zjeví víly?"
"Samozřejmě. A pokud možno se pokusí postarat se o to, abys toho činu litoval."
"To nejsou víly, ale sylfy."
"To je stejné."
"Není. Vílu bych si představoval jinak. O něco vyšší, aby vypadala hmatatelněji. Krásnou, v nějakých rozvlátých šatech, s dlouhými vlasy... třeba zrzavými. Takže vlastně bys mohla být víla."
"Můžeš toho laskavě nechat?" zaškaredila se Ceanag jeho směrem.
"Nemůžu," odmítl Cillian rezolutně, "Allie je bohovévědí kde a široko daleko není jediná slečna, se kterou bych se mohl pořádně bavit. Začínám se trošku nudit."
"Škoda, že tady nemám stínový kámen," povzdechla si Ceanag.
Cillian se zamračil. "Co to proboha je? Účinný šutr na rozbíjení hlav?"
"Něco lepšího," odvětila Ceanag temně, "to je kámen, díky kterému ti někdo může ukrást stín. A díky tomu tě může využívat, aniž bys věděl, co vlastně provádíš. Je to podobné, jako kdyby ti někdo ukradl odraz, akorát že stín obvykle nemá svoji hlavu."
"Aha. Takže odtutd je to slavné stínové přísloví, které jsi kdysi zmínila?" přikývl Cillian, "No, každopádně jsem rád, že tenhle kámen nemáš. Nechci vědět, co bych pak byl donucený dělat. Skoro bych odhadl, že bys mě poslala někam na daleký východ otročit nějaké karavaně."
"To není až tak špatný nápad," uznala Ceanag, "ale o tom bys nevěděl. Lepší by bylo poslat tě tam tak, jak teď jsi, aby to snížilo tvoje ego."
Cillian měl z nějakého důvodu najednou pocit, že otročil opravdu dlouhou dobu, a rozhodně se necítil, že by mu to na jeho sebevědomí nějak ubralo. Nahlas to však neřekl. Připadalo mu to zbytečné.
"Není to náhodou temná magie?" nadhodil pak lehce, "A tu aerini nedovedou využívat, ať jsou sebeskvělejší, ne?"
"Nedokážou," přikývla Ceanag, "takže máš vlastně doopravdy obrovské štěstí."
Judita i Rodvik se začali místo své hádky věnovat jejich rozhovoru a zvědavě naslouchali.
Aspoň k něčemu to bylo dobré, napadlo Cilliana.
"Bavíte se o temné magii?" Zbystřila Judita okamžitě.
"Už ne," odpověděla Ceanag zpěvavě a dál si to vykračovala mezi stromy zahalenými do mlžného hávu. Po několik krocích ji však cosi zastavilo. Pocit. Ne dvakrát příjemný.
Alespoň pro Juditu bylo její zastavení tak náhlé a nečekané, že do ní vrazila, a kdyby ji Cillian nezachytil, nejspíš by spadla. A co by se stalo pak, to se dalo v tomhle kraji jen těžko odhadovat - mohla by spadnout vedle do bažiny, nebo také ne.
"Co je to tentorkát?" Zeptal se s mírným pobavením. Dnes očividně nebyl její nejlepší den.
Ceanag se zatím s nevalným nadšením rozhlížela okolo sebe, jako by si chtěla potvrdit něco, co nejspíš byla pravda, ale ona stále pevně doufala, že ne.
"To snad ne," zaúpěla nakonec.
"Zasvětíš nás?" Judita také ztratila balanc a chvíli mávala rukama, než zase našla ztracenou rovnováhu. Teď už však konečně mohla s klidem stát a rozhlížet se podobně, jako Ceanag, jen s menším úspěchem, neb neměla sebemenší tušení, co její malá společnice hledá.
"Už je tady zas..." povzdechla si Ceanag.
"Kdo?" Nechápala Judita.
"Těší mě, že mě vidíš tak ráda, drahá," ozvalo se najednou za nimi.
Na větvi seděl Antonius, jednu nohu ledabyle přehozenou přes druhou, dokonalé lokny naprosto nezapletené do okolních větviček, a se svým typickým úsměvem je pozoroval.
"Zase jste zabloudili, koukám," porkačoval dál s lehkostí, "a k bludičkám, dokonce."
"Co to u všech bohů je?" otočil se Rodvik na Ceanag. Výraz, který se zračil v jeho tváři, byl ještě nenadšenější než ten její, jak tak mohla soudit.
"Vy jste si našli nového kamaráda?" Antoniův hlas zněl skoro dotčeně. Aby také ne, když si je Ceanag postavila vedle sebe, musela uznat, že jsou si docela podobní a podle jejího byli docela snadno zaměnitelní. Tedy až na to, že Rodvik byl mnohem menší a měl vlasy rovné. A také na to, že Antonius byl Antonius.
"Jak dlouho nás už sleduješ?" zeptal se Cillian unaveně, téměř až rodičovským tónem.
"Chvíli," odvětil Antonius a rozmáchle pohodil loknami.
"Nechceš si pořídit taky takové vlasy?" naklonil se Cillian směrem k Ceanag, "měla bys další položku krásy navíc."
Ceanag po něm vrhla pohled jakože ano, jsi velmi vtipný a mě tvoje poznámky opravdu velmi zajímají, a pak obrátila pohled zpět na Rolanda. "A proč nás sleduješ? A zkus vymyslet jinou opdověď, než že proto, nebo protože jste se ztratili."
"Přesně proto, protože jste se ztratili," odvětil Antonius s medovým úsměvem.
Tohle Cilliana pobavilo. Krátce si vzpomněl na své první setkání s Ceanag - teď měl celkem podobný pocit. K jeho radosti to však nebylo tak, že by byl sám proti jednomu cvoku, teď to bylo tak, že tu byl on, jeden momentálně špatně naladěný cvok (který vlastně pokud zrovna nebyl cvok a měl dobrou náladu, byl dle jeho posledního mínění docela ucházející, ale opravdu jenom docela), věčně rozhádaný divoký jiný cvok a poslední, vysoce nesympatický a vysoce namyšlený cvok, který si dělal zálusk na toho prvního cvoka, který byl podle jeho posledního mínění docela ucházející, a to všechno stálo proti čtvrtému cvokovi, který byl zatím ze vše cvoků tady nejcvokovatější. A teď by možná ještě do tohohle výčtu měl započítat sebe, protože tohle věechno by asi normální člověk jen tak nevymyslel. I když on vlastně přeci nebyl normální člověk, ne? Každopádně byl rád, že další podivnou osobu, se kterou se dá bavit docela rozporuplně, nepotkal sám, ale ještě s jinými lidmi. A tak trochu chtěl celý rozhovor přenechat Ceanag, ať si to také trošku užije.
Ceanag naklonila hlavu ke straně, "Za chvíli se zase plánujeme odztratit, takže nás už sledovat nemusíš. A teď se snad radši vydej zase na cestu, protože my jsme celkem nezajímavá skupinka osob."
"Ale to bych neřekl." Antoniův hlas se najednou neozýval z onoho stromu a velmi krátce na to si Ceanag uvědomila, že na větvi už nesedí. Namísto toho se vedle ní objevila další osoba, která jí položila ruku na rameno.
Cillian si nebyl pořádně jistý, jak se to stalo, každopádně si uvědomil, že se celkem společně s Antoniem přemístil a teď stojí vedle něj a jednou z dýk mu míří přesně na krkovici.
"Ale no tak," utrousil Antonius dotčeně, když si toho všimnul, "copak vypadám, jakože vám chci ublížit?"
"Prostě se mi nelíbí, když takhle sublimuješ okolo ostatních," odvětil Cillian jednoduše, "a teď Ceanag pusť. A jdi od ní kousek dál."
Ceanag na něj překvapeně zírala. Judita také. A Rodvik stejně tak. Judita se ale vzpamatovala první.
"To bylo dost pěkný," zatleskala mu, "jeden by ani pořádně neřekl, že to v sobě máš."
Antonius si začal něco nespokojeně potichu mumlat, ale po chvíli, když viděl, že s dýkou asi nic neudělá, se posunul o pár kroků zpátky.
"Šikulka," pochválil ho Cillian, "a teď nám můžeš nějak rozumně sdělit, proč jsi nás sledoval, a potom budeme zase kamarádi."
Judita se naklonila k Ceanag. "Myslíš, že po tomhle budeme ještě pořád kamarádi?" zašeptala jí.
Ceanag přikývla. "Pokud jsme byli kamarádi před tím, tak ano. Tohle by na Antonia nemělo žádný vliv, věř mi."
"Už jsem vám to řekl," začal Antonius uraženě, "něco málo jsem si tu zařizoval a viděl jsem, jak jste se opět uchýlili k vašemu oblíbenému bloudění v kruzích. A tak jsem se rozhodl, že vás znovu navštívím."
Cillian se tázavě zahleděl na Ceanag, jako by čekal, že mu řekne, co má dělat. Jenom pokrčila rameny. Tak tedy ruku s dýkou spustil.
"Takže teď bchom mohli jít tudy," začal Antonius o něco hlasitěji a o mnoho zářivěji. Ceanag skoro viděla, jak se okolo něj mlha rozsvítila.
"Tudy bychom asi jít měli," pokračovala Judita šeptem, "ale když ji ukazuje tenhle, uděláme to?"
Ceanag zavrtěla hlavou. Cítila se nějaká unavená. Možná měl Cillian pravdu a měla to z přílišného přemýšlení. Že by toho tedy na chvíli nechala?
"Hmmm..." Judita si založila ruce a rozhlédla se po okolí. Chain přeci znala dobře a Antonius se jí už několikrát po cestě do Mítíru pokoušel vysvětlit, že to není pravda. A povedlo se mu to? Nepovedlo. Vždycky je vedla správně. Tak teď to taky tak bude.
Jenomže po chvíli rozhlížení se okolo sebe uznala, že směr, který jim Antonius ukázal, se jeví jako jediný správný.
"Já bych tudy šla," prohlásila nakonec, "co vy na to?"
Antonius po všech vrhl zářivý úsměv.
Ceanag si v tu chvíli říkala, jak by bylo krásné být konečně pryč a doma v Coemyře a nemyslet na to, kudy se vydat, zvlášť když se celý Chain rozhodl vypadat úplně stejně. Proč už jí to ta proklatá země nechtěla dopřát? Všem by se ulevilo. Nemuseli by tady být s Antoniem, kterého viděla nerada, protože si o něm stále myslela své. Určitě nepřišel jenom proto, aby jim pomohl. To tak. Znala ho dost dobře na to, aby věděla, že může mít nějaké postranní úmysly. A teď to vypadalo, skoro jako by se na něco vymlouval. Vytáhnout z něj důvod, proč přišel, bylo očividně úplně stejně náročné jako kdysi, když se snažila vytáhnout z něj připuštění, že možná její matku doopravdy tehdy zabil on.
"Tak dobře," přikývla a pousmála se. Antonius to bral jako pobídku ke svému vlastnímu úsměvu, ještě širšímu a hřejivějšímu než předtím.
"Tak jdimiž," zanotoval a vydal se mezi stromy.
"Děkuju," otočila se Ceanag na Cilliana, "nenapadlo by mě, že bys byl ochotný mě tak pohotově chránit."
Cillian se sebevědomě usmál. "Společníci si mají pomáhat, ne?"
Při těchto slovech si vzpomněl na to, co mu řekl v Caem Jerome. Jak vlastně tehdy myslel to slovo společník? Očividně počítal s tím, že se zase s Ceanag usmíří. Kdyby ho v tuhle chvíli potkal, asi by mu za tu tehdejší rozmluvu poděkoval.
"Jerome mi kdysi ve městě zaříkávačů oznámil, že bys mě mohla potřebovat," pokračoval pak klidně, "asi tušil, že džentlmen jako já nenechá dámu v nesnázích."
"To byl ten důvod, proč ses nakonec rozhodl se s námi vydat?" otázala se Ceanag konverzačně.
Cillian přikývl. "Jinak bych asi čekal, kdy si uvědomíš, že to, co jsi řekla, bylo vážně hnusný a přijdeš se omluvit."
Ceanag si povzdechla.
"Uvědomila jsem si to hned, jak jsem to řekla," přiznala pak, "ale v tu chvíli bylo strašně hloupé to začít vysvětlovat a omlouvat... takže bylo prostě nejlepší zmizet a doufat, že už ti nevlezu na oči."
"No, tak takhle snadno se mě nezbavíš. To jsi ráda, co?" usmál se Cillian sladce, "Ale zajímalo by mě, proč jsi mi něco takového řekla."
Ceanag rázně zavrtěla hlavou. "Tím se budeme zabývat, až vyřešíme ten větší problém, co tu je," odpověděla.
"Myslíš dva nekromancery, kteří zničili jedno na první pohled téměř nezničitelné město a tím málem rozpoutali živelnou pohromu na zemi? Nemluvě o tom, že ještě někde existuje nějaký Tristan, který by dokázal vytvořit živelnou pohromu sám o sobě, a podivných stínech, které budí princeznu ze spaní?"
"Ne," pousmála se Cenag úsměvem, který se Cillianovi nelíbil, "myslím tím Antonia. Má takový podivný lišácký úsměv, který se mi nezamlouvá. Takže si dávej pozor, kolik vody se okolo nás nachází."
"Ale prosímtě," Cillian nasadil další ze série svých okouzlujícíh úsměvů, tenhle s mírně ironickým nádechem, "vždyť s sebou máme Juditu, která zná Chain dle svých slov jako vlastní boty."
"No právě..." povzdechla si Ceanag.
"Hej?!" ozvalo se zepředu, "Co se tam vy dva o mně bavíte? Jenom počkejte, než... Jej!"

A zepředu se ozvalo podivné šplouchání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama