Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


(Interregnum) Kapitola 25 - Zlomyslnost Chainu 2/2

6. prosince 2015 v 1:08


Další den nebyl o moc lepší. Ze začátku věděli přesně, kudy jít, nebo alespoň věděli přesně, jaký směr jim meluzína ukázala, postupem času se však mlha začínala kroutit čím dál tím víc a nakonec si nebyli jistí, odkud vlastně přišli.
"Fajn," přiznal Cillian nakonec, "měla jsi pravdu."
"Já vím," pokývala Ceanag hlavou. Zádumčivost ji zatím nepřešla.
"Nepřivolalas to na nás náhodou?" usmál se sladce.
Ceanag na něj vrhla pohled, kterým zcela jasně vyjádřila, že doopravdy není dobrý den na to, aby si z ní někdo dělal legraci.

"No nevím jak vy, ale já bych se někam vydala," začala Judita.
"To je skvělý nápad," přitakal Rodvik ironicky, "a víš kam?"
"Nevím," odpověděla Judita a zamhouřila oči. Tak co z něj zase vypadne za moudro?
"V tom případě tedy netuším, kam se chceš vydávat."
"Je lepší někam jít, než zůstávat tady," odpověděl Cillian a až pak si uvědomil, že by bylo lepší mlčet.
"Když je něco až moc dlouho statické, může to být zapomenuto," Judita vypadala, jako by citovala z nějaké knihy. Cillian si uvědomil, že doopravdy jakýsi sešitek v ruce drží. "To pravila jedna nemoudrá a velice nepříjemná osoba. Ale pravdu měla, to jo."
Ceanag k ní natáhla ruku. Podle toho, co Judita právě vykládala, to vypadalo, že někde objevila ztracené zápisky její ztracené matky. Ještě před tím, než se nechtěně usadila v Griantíru, procestovala velkou část Terry. Byly to ony. Kde je však Judita našla, to se radši Ceanag neptala, aby se nedozvěděla něco, co se dozvědět nechtěla.
"Co tím myslela?" otočil se Rodvik na Ceanag se zvednutým obočím.
"No," začala Ceanag, zatímco si drobnou knížečku ukládala do brašny, "Když je něco zapomenuté, začne se to zalévat mlhou. A potom je velmi složité to znovu najít."
"A co by to znamenalo pro nás?"
"Pravděpodobně to, že bychom zůstali ztracení v Chainu, postupem času bychom se ztratili navzájem a nakonec bychom se ztratili i sami sobě. Neexistovalo by nic kromě nás, věčně bloudících, bez jakéhokoliv povědomí o čase nebo prostoru."
"To nezní až tak moc dobře," otřásl se Rodvik, ale pak se zarazil. "Odkud to všechno vlastně víš?"
"To nechceš vědět," odvětila Ceanag a vydala se mlhou dopředu, "takže se ani neptej."
"Kam jdeš?" zamračila se Judita.
"Tam," ukázala Ceanag před sebe, "beru v potaz tvojí poznámku a prostě jdu pryč odsud. Správný směr můžeme vymyslet po cestě."
Až na to, že žádný správný směr není, protože Chain nechce, abychom odsud odešli jen tak, že? Cillian si to nechtěl připustit, ale vzdáleně měl pocit, že Ceanag nemluvila úplný nesmysl. Jakýsi prozřetelný kousek jeho vědomí, schovaný a zamčený někde v nejtemnějších koutech jeho mysli, věděl naprosto přesně, že by tomu mohlo tak být a dokonce se i tvářil, že by to dokázal doložit rozličným množstvím argumentů. A to se Cillianovi nezamlouvalo - vždycky , když se jej pokusil uchopit, odplul někam do neznáma, takže nakonec měl jen mlhavé potuchy o tom, že něco takového v jeho mysli existuje. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné.
Nakonec se, stejně jako už po několikáté, rozhodl, že podivné kousky jeho podvědomí, které se s ním odmítaly bavit, nechá prozatím plavat, kde se jim zlíbí, a přiblížil se k Juditě.
"Mě by to docela zajímalo," začal šeptem, "odkud tohle všechno Ceanag ví?"
"Zkus se jí zeptat," odpověděla Judita, "já bych ti to řekla, ale určitě by to bylo špatně. Takže jsem se rozhodla, že budu držet tajemství. I když to třeba není tajné."
To se toho zase dozvěděl. S povzdechem se přesunul dopředu vedle Ceanag, aby byl od Rodvika co nejdál. Což se mu nepodařilo, protože ten blonďatý skrček byl vedle Ceanag každou chvíli, co to šlo. A snažil se tvářit ochranitelsky. A také tak mluvil, když šlo o Ceanag. Cillian se doopravdy těšil, až se toho otravného Míje zbaví. Kdyby s nimi měl vydržet déle, než do Griantíru, byl by na něj doopravdy nepříjemný.
Navíc teď, když byl poblíž, bylo naprosto jasné, že Cillian nebude moct vyzvídat. A to se mu také nelíbilo. A přitom bylo tolik věcí, které se chtěl od Ceanag dozvědět... a vždycky mu to musel někdo překazit. Paradoxně to byla nejčastěji ona sama.
"Chtělo by to zase nějakou meluzínu," prohlásil nakonec.
"Tak zkus nějakou zavolat," odpověděla mu na to Ceanag a rozhlédla se okolo sebe, "ale mně jedna upřímně stačila."
"No, když myslíš," pokrčil Cillian rameny.
Ale tahle by třeba Rodvika vážně snědla a byl by pokoj, dodal si pak v duchu a vrhl po něm letmý pohled. Proč se vlastně k Ceanag choval tak moc... prostě tak, jak se choval? Z důvodu, že Ceanag byla zcela očividně důležitou osobou, alespoň v aerinských kruzích?
Také se jí na to hned zeptal, když se utábořili, protože od doby, co opustili Elsím, to byla jediná chvíle, kdy s ní mohl být o samotě. Všichni si už totiž zvykli, že na noc dává jako první pozor on a oni až poté, co je vzbudí. A to on zatím ještě pořádně neudělal. Čas od času mu Ceanag dělala společnost a snažila se ho přesvědčit, ať si také alespoň na chvíli odpočine, ale on to vždy rezolutně odmítl.
"No, to máš tak," odpověděla Ceanag a přihodila větev do ohně, "už když jsem se narodila, zaučoval se u Styra a bylo jasné, že se stane jeho nástupcem. A já jsem vnučka nejvyšší kněžky Grianů. Můj otec kněz sice nebyl, ale i tak se dalo očekávat, že ze mě v budoucnu něco bude. Nebo aspoň bude muset být." Zasmála se nějakým podivným smíchem, který u ní Cillian ještě v životě neslyšel. Poté pokračovala, poněkud kyselým tónem. "No, a protože jsem holka s konzervativní babičkou, která nemá nikoho jiného, dalo se čekat, že provede podobné machinace, jako provedla i s mojí matkou a mým otcem."
Cillian se zamračil. Částečně něco takového očekával, ale i tak se mu to nelíbilo.
"A předpokládám, že Rodvik o tom ví, podle toho, jak se k tobě chová."
"Samozřejmě," přisvědčila Ceanag. Podle jejího výrazu odhadl, že z toho není až tak moc nadšená, "a ty se mu nelíbíš. Proto se rozhodl, že půjde s námi."
"Proč bych se mu já nelíbil?" prohodil Cillian konverzačně, ačkoliv si dokázal představit odpověď. I když to byla odpověď po jeho, přesně taková, jaká by se mu líbila.
Ceanag si povzdechla. "Myslím, že tohle můžeme vynechat."
"Jenom jsem se chtěl zeptat," omluvil se Cillian spěšně a zahleděl se do ohně.
Když Ceanag usnula, přesunul zrak na oblohu. Chain se rozhodl, že alespoň na chvíli a z jisté části lesa svoji mlhu odstraní. Byl za to docela vdečný, alespoň měl co dělat.
Ceanag se ho ani nesnažila přimět, aby si odpočinul. Třeba už ji to konečně přestalo bavit... Jak tomu vlastně bylo dlouho, co začal takhle ponocovat? Vlastně od chvíle, kdy poprvé vstoupil do Chainu. Jako by si najednou uvědomil, že spánek je činnost, kterou až do té chvíle provozoval spíš jen ze svého rozmaru, než z opravdové nutnosti. To ho trošku děsilo. Věděl, že ani Judita doopravdy nemusí spát, ale spánek byl pro ni natolik oblíbenou činností, že jí ho prostě nedokázal odepřít. Zároveň také věděl, že Judita je imortál. A imortálové byly osoby, které nebyly živé a zároveň nebyly ani mrtvé. Nějak se jim to prostě stalo, nikdo ani pořádně nevěděl jak. Ani ony samy, pravděpodobně. Nezamlouvalo se mu to, ale návrh, který mu předešlého dne Ceanag přednesla, se nezdál až tak nesmyslný.
Zamyšleně se na ni zahleděl a přehodil jí přes ramena kabát, který jen tak náhodou objevil někde v Elsímu. Proč se na něj Styr díval tak zvláštně? A předtím Rós? A i ten aerin, který mu před dlouhou dobou ve Folascé poradil cestu? Tvrdil mu, že někdo z jeho předků musel být Grian. O tom ale docela slušně pochyboval. I když... kdo ví? Svůj rodokmen si zcela jistě nepamatoval. Možná, že by mu poradil otec. Ale ten byl už dávno někde pryč, někde v Litoře... počkat, to bylo přeci už před dávnou dobou. Tři měsíce? Možná víc... Kdyby to Cillian věděl, nějak by mu o své cestě řekl. Ale Ziela to určitě udělala už za něj. Co asi řekne, až se znovu potkají? Za tu dobu, co byl pryč, se začal cítit úplně jinak. Už to nebyl ten neupravený zloděj, který se potloukal uličkami Baraney a dělal problémy, především sám sobě kvůli nějakým dívkám. Alespoň si to o sobě v tuhle chvíli myslel. Poznali by ho vůbec ještě? Všem těm slečnám by to bylo úplně jedno. Ale co Ziela? A co otec?
Najednou se zarazil. Uvědomil si, že nad ním přemýšlí, ale není si moc jistý, jak vlastně vypadá. To bylo divné. Tvář tak moc blízké osoby by se přeci za tak krátkou dobu zapomenout neměla, ne?
"Vypadá to, že tě něco trápí," ozval se Kori vedle něj. Ani si nevšiml, kdy se vedle něj zjevil.
"Kde jsi byl?" zamračil se.
Kori si začal čechrat peří. "Hledal jsem. A asi vím, kudy se vydat. Teoreticky. Když jsem tady dole, je to všechno špatné a nic není vidět."
"To asi nevadí," usmál se Cillian a znovu se zahleděl na hvězdy, "hlavně, že se aspoň na chvíli najdeme."
"No, ty vypadáš, jako bys hledal sám sebe pořád," odpověděl Kori, "soudím to podle tvého zamyšlení. Jsem tady už dobrou půl hodinu a ani sis mě nevšiml. Koukáš buď do blba, nebo na Ceanag."
"Možná, že hledám," pokrčil Cillian rameny, "Chain k tomu přímo vybízí."
"A daří se ti sám sebe najít?"
Jen zavrtěl hlavou. "Asi toho na chvíli nechám," usoudil pak.
"Takže teď nastane období, kdy budeš sledovat Ceanag jako svatý obrázek?" uchechtl se Kori temně.
"Ceanag si bude brát tady našeho úžasně otravného budoucího velekněze a bude velekněžkou spolu s ním, takže veškeré její obrazy, které se namalují, budou svaté. Takže proč ne? Třeba v budoucnu vyslyším nějakou jejich zakázku."
Kori vydal krákavý zvuk, pravděpodobně smích, a otočil se na něj. "O tom dost pochybuji. Lancelotovi se nepodařilo vnutit jí Sebastiana, takže opravdu silně pochybuju, že se její babičce podaří vnutit jí tady Rodvika. I přesto, že je to její babička."
Cillian se zamračil. "Tak o tomhle se nezmínila."
"No, Sebastian je pro ni velmi citlivé téma," připustil Kori, "věci s ním se nikdy moc nevyvíjely tak, jak by měly. Takže bych s ní o tom moc nemluvil, na tvém místě."
"No, ne, že by mě to úplně zajímalo," odvětil Cillian lhostejně, ačkoliv věděl moc dobře, že to není pravda. Ne, popravdě ho velmi zajímalo, kdo to ten Sebastian je, zvlášť, když se kvůli němu Ceanag už tak dlouhou dobou sama potloukala krajinou ve snaze ho najít.
Kori se rozhlédl po okolí, jako by hledal, kde se na noc utáboří, a pak se usídlil kousek od něj, přesně tak, aby měl Ceanag na blízku.
"Dávej si pozor," varoval ho ještě, než složil křídla, "připadá mi, že na nás Chain něco vymýšlí. A to nikdy není dobré."
Cillian měl také takový pocit. Jako by se jim okolní stromy vysmívaly. Věděly, že něco není v pořádku.
"No dobře," prohlásil klidně, "uvidíme, co nám zítřek přinese."
A znovu se zahleděl na hvězdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama