Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 24. - Meluzína

29. října 2015 v 0:11


Tak se asi to, co jsem slíbila, nevyplní. Takže kapitoly asi očividně budou přibývat po měsících. Hmmm... no jo, stane se. Škola a práce holt dovedou zaměstnat pořádně :(
Každopádně. Dost bylo pro tuto chvíli princezny, Kamelota i Ziely, pro chvíli je odložíme k ledu a vrátíme se zpátky do Chainu. A já jdu spát. Dobrou noc :)


Cesta probíhala celkem příjemně. Většinou. Samozřejmě, že čas od času se někdo na někoho zatvářil nepřátelsky, ale co by se také dalo čekat od společnosti člověka, Míje a imortála, kteří cestovali společně? Obávala se, že to všechno bude mnohem horší.
Pár problémů se však vyskytlo. První, když docestovali do Chainu a přemýšleli nad rozděláním ohně. Judita pohotově prohlásila, že si to vezme na starost, protože rozdělat oheň, to přece dokáže naprosto bez problémů. Nakonec se o to postaral Cillian, což u Rodvika vyvolalo poznámky, na které byl kupodivu Cillian vysoce citlivý. Ceanag si poměrně rychle uvědomila, že jejich společenstvo není nepřátelské jenom v jednom směru - tedy Rodvikovy mírné problémy s lidskou a nemrtvou rasou, ale také ze strany Cilliana. A to tedy vůbec netušila důvod.
Druhý problém bylo něco, co si už vůbec nepamatovala, ale Rodvik se o to s Juditou hádal poměrně dlouho, až začínala mít pocit, že se do toho vmísí, jenom aby bylo ticho. Naštěstí ji od toho Cillian odradil a to tak, že se s ní začal rychle bavit a mezi řečí se jí pokusil opatrně vysvětlit, že pokud něco takového udělá, tak se na ni někdo naštve a ve chvíli, kdy by se ti dva udobřili, byla by ona ta špatná. To mu musela dát za pravdu, ale stejně…
A ten třetí problém, ten největší z největších, se kterým se zatím na této cestě setkali, nastal právě teď.
Ztratili se. Ačkoliv i předtím si nikdo z nich nemohl být úplně jistý, že jdou správně, nakonec se objevilo něco, co je posunulo kousek dopředu. Ale teď… teď to bylo tak, že opravdu nikdo z nich netušil, kudy se vydat. Všude visely lepkavé cáry mlhy a mezi nimi bylo jen na pár kroků vidět černé kmeny stromů. Tichá melodie jako by se jim vysmívala.
Nevíte kudy dál, šeptaly tóny spinetu posměšně, ztratili jste se a teď tu zemřete. Už nikdo vás tu nenajde.
Cillian se rozhlédl okolo. "Když najdu toho, kdo hraje, a zabiju ho, bude vám to vadit moc?"
"Tady nikdo nehraje," poučil ho Rodvik povýšeně, "to jsou starobylá kouzla Chainu."
Cillian se na něj s pozdvihnutým obočím otočil.
"A kolikrát jsi byl v Chainu, že to můžeš posoudit?" tázal se ho s podtónem, který Ceanag odhadla jako temné pobavení nad něčí do nebe volající hloupostí.
A kolikrát jsi byl v Chainu ty, pomyslela si bezděčně, ale nahlas to neříkala. Nechtěla se Cillianovi nijak vysmívat, navíc ne před Rodvikem, protože ten by se toho okamžitě chytil. A to přece Cillianovi nemohla udělat. Na druhou stranu byla pravda, že ten Cillian, který sem vkročil poprvé, by se v tom utopil, ale ten, který momentálně s majestátním klidem kráčel vedle ní, by se z toho dokázal nějak šikovně vykroutit tak, že by nikdo nepochybovval o jeho pravdě a všem by přejížděl akorát mráz po zádech a obzvláště Ceanag by si opět začala říkat, co je vlastně zač.
Rodvik neodpovídal. Ceanag tušila, že v Chainu byl sotva… párkrát, přesně tolikrát, kolik by se slušelo na spořádaného aerina, obzvláště pak Míje. A očividně měla pravdu, protože Cillianovou otázkou bylo toto téma ukončeno. Nebo by alespoň bylo, kdyby neexistovala Judita.
"Mně to rozhodně vadit nebude," prohlásila rozhodně, "jen směle o toho!"
"Nikdo tady nikoho hledat ani vraždit nebude, ano?" vložila se do toho Ceanag nakonec, "Prostě se podíváme do mapy, pokusíme se zjistit, kde se nacházíme, a najdeme cestu ven."
"Ty máš mapu?" Cilliana to upřímně překvapilo. Koho také ne, když se najednou dozví, že po doopravdy dlouhé cestě, kdy by mapa bývala přišla už několikrát vhod a tehdy nebyla, se najednou jedna čistě náhodou objevila.
Ceanag se zarazila. "Vlastně nemám," prohrábla si vlasy rozpačitě.
"Aha," pokýval Cillian hlavou. Za ten jeho výraz by mu nejradši něco řekla.
"I kdybychom nějakou mapu měli, bude dost složité se podle ní orientovat," prohlásil Rodvik a otočil se na Juditu, "neříkala jsi náhodou, že to tu dobře znáš?"
Ceanag si povzdechla a vrhla na Cilliana zmučený pohled. Už to tady bylo zase.
"Vzhledem k tomu, že díky té mlze není vidět dál než na pár kroků, musíš uznat, že by se tady nevyznal nikdo," odvětil Cillian dřív, než se Judita stihla začít čepýřit.
"To je pravda," přikývla Ceanag, "ani ty by ses nevyznal v Elsímu, kdyby nebylo nic vidět."
"Samozřejmě, že vyznal," ohradil se Rodvik dotčeně, ale víc už k danému tématu žádnou poznámkou nepřispěl. Vlastně pokaždé, když Ceanag nakonec promluvila, zařadil zpátečku a víc se nevyjadřoval. Cillian za to byl částečně rád, částečně ho to iritovalo.
"Akorát stále nevíme, kudy jít," rozhlédla se zatím Ceanag mírně bezradně, "radila bych jít na západ, ale v té mlze se to naprosto nedá poznat."
"Nemůžeš se někoho zeptat?" Napadlo Cilliana, "Máš dobrý vztah s různými dušemi a dušičkami, tak to třeba půjde."
"Když tady je to ale všechno mrtvé," namítla Ceanag, "nic moc živého tu nenajdeš a s mrtvými se mluvit nedá, jedině že bys byl nekromancer."
Judita mírně pozvedla obočí.
"No, copak?" otočila se na ni Ceanag, ale pak se mírně usmála a přikývla. "Máš pravdu, třeba to přece jenom půjde."
Judita si ji chvíli podmračeně prohlížela. Ještě stále byla vytočená z Rodvika. Jak také jinak.
"No, když myslíš," prohlásila pak.
Ceanag přišla k nejbližšímu stromu a položila na něj dlaně. Něco živého v okolí… nic nenašla.
Pak se ale najednou ozval hučivý zvuk tak odlišný od hrající melodie a tak nenadálý, až všichni leknutím nadskočili.
"Co to bylo?" zamračil se Cillian.
"Meluzína," Ceanag jako jediná nevypadala překvapeně, "po Chainu se jich hodně potuluje."
"Říká se, že vysávají z lidí život," rozhlédl se Rodvik. Nevypadal přímo vyděšeně, ale příjemně mu rozhodně nebylo, podle toho, co Cillian mohl soudit. A samozřejmě toho hned využil.
"Říká se to," začal se škodolibým úsměvem.
"No, ale my se jí můžeme zkusit zeptat na cestu," navrhla Ceanag, jakoby mimochodem.
"To nemyslíš vážně!" Rodvik nemohl uvěřit vlastním uším.
"Ale myslím," pokývala Ceanag hlavou a vytáhla flétnu.
"Ona by nás časem asi našla, ale takhle to bude rychlejší," vysvětlila a dlouze zapískala.
Měla pravdu. Ten tón se nedal moc přeslechnout.
Nejdřív se nedělo nic. Pak se však mlha kousek od nich začala pomalu srocovat, až připomínala plachtu vlající ve větru. Při dalším zapískání sebou trhla, jako když silný poryv zalomcuje se stožárem, a rozvláčným pohybem se v kaskádovitě se rozlévajících vlnkách vydala k nim.
"Doufám, že víš, co děláš," naklonil Cillian ke Ceanag hlavu, "protože jestli ne, tak tě upozorňuju, že se se strašidly vypořádávat nehodlám."
"To bys stejně nezvládl," odpověděla mu Ceanag tiše, "když jí vysvětlíme, že tady není nikdo k jídlu, že jenom chceme ukázat cestu, a slušně poprosíme, pomůže nám."
"Ty se se všemi bavíš stejně, viď?" potřásl Cillian hlavou, "Ale duše a nemrtví, to je něco jiného. Tihle nás mají jenom jako potravu."
"Já vím," přikývla Ceanag, "to půjde."
Cillian sevřel rukojeť jedné ze svých dýk. Tušil sice, že mu v případě problémů nejspíš nebude moc platná, cítil se však mnohem lépe.
Meluzína nejdřív ladně doplula k Juditě. Ta si z ní nic nedělala, jen ji apaticky sledovala. Meluzína okolo ní udělala jeden kroužek, a pak, jako kdyby shledala, že tady nic k večeři nenajde, se odebrala dál. A zamířila si to rovnou k Cillianovi. Jak se k němu blížila, uvědomil si, že dýku svírá čím dál tím víc.
Ceanag si toho všimla a položila mu ruku na předloktí. Překvapeně si uvědomil, že ho to vlastně uklidňuje. Krátce na to ho to však přešlo, protože si všiml, že i Ceanag má mírně napjatý výraz.
Děláš to proto, abys uklidnila mě, nebo abys uklidnila sebe? Napadlo ho. Ať by to byla jakákoliv odpověď, musel uznat, že z jeho pohledu je velmi uspokojující.
Avšak meluzína jako by ho ignorovala. Odhadl, že po něm vrhla zhruba jeden letmý pohled (kdyby tedy měla nějaké oči), řekla si, že ne, tohle vážně ne, a vydala se dál.
Ceanag na něj vrhla mírně překvapený a vyděšený pohled, podobný, jaký jeho směrem házela poslední dobou poměrně často, pak se však vzpamatovala, a ještě než meluzína stačila doplout k Rodvikovi, pronesla: "Na mě jsi zapomněla."
Meluzína se zastavila, chvíli zůstala stát, jako by něco zvažovala, pak se ale líně otočila a vydala se zpátky.
"Ahoj," pozdravila ji Ceanag vesele, "snažíme se tu nějak zorientovat. Ty to tu znáš, viď?"
Chvíli se nic nedělo, ale pak se na kousku, nebo části, nebo jak se ten mlhavý chuchvalec tvořící celé strašidlo dal nazvat, vytvořilo několik děr, připomínající oči a rozšklebená ústa.
Ceanag nakrčila čelo. "Co za to? Co bys chtěla?"
Meluzína zase něco říkala. Cillian si uvědomil, že ji rozumí. Rodvik naštěstí ne.
"No," Ceanag se zatvářila, že přemýšlí, ačkoliv věděla zcela jistě, že žádného aerina nikomu nikde nechávat k večeři nehodlá, "to si budu muset rozmyslet."
Rozmýšlej rychle, odvětila meluzína. Cillianovi to znělo jako slabý vánek pištící v dalekém komínu.
"Možná pro tebe mám lepší obchod," navrhla pak a mile se usmála. Ten úsměv se Cillianovi doopravdy nelíbil.
Vrhl po ní vyděšený pohled. Co se u všech bohů chystala právě vyvést za hloupost?
"Tady v Chainu, poměrně nedaleko, se nachází nekromanceři, kteří nahánějí strašidla. Nebudeš tomu věřit, ale vyrábějí se z nich poslední dobou čím dál tím častěji trofeje. V Obscariu je to obrovská móda!" začala Ceanag přátelsky.
Meluzína se zachvěla.
"A protože my cestujeme a nikomu jako trofeje nesloužíme, můžeme je odsud odvést. Ty i tvoje sestry byste byly v bezpečí, zatímco oni by marně hledali někde bohové vědí kde. To nezní až tak špatně, ne?"
"Já bych na její slova dala," začala Judita znalecky, "fakt strašně mocnej nekromancer, a hnedka kousek odsud. Viděla jsem ho. Je fakt blízko, normálně bych byla být tebou na pozoru, než tě zaváže někde v podsvětí ke kusu kamene a hodí do Řeky. Bez hlavy, samozřejmě."
Meluzína přesunula pohled z Ceanag na Juditu, pak zase zpátky na Ceanag, zlobně zahučela a odporoučela se.
"To bylo zlé," zamračila se Ceanag Juditiným směrem.
"Jo," pokrčila Judita rameny, "zlý, ale pravdivý."
"Říkala tímhle směrem, že?" Cillian už tam nějakou dobu koukal a po chvíli musel uznat, že je to stejný kousek chaniského lesa, jako každý jiný.
"Prosím?" A už to bylo zase tady. Ceanagin podivně vyděšený výraz.
Cillian si ho doopravdy užíval. A teď, když bezprostřední nebezpečí bylo pryč, mohl si toho dopřát plnými doušky. "Jenom opakuju," uklidnil ji nakonec, "tudy?"
Ceanag se zamračila. "Podle toho, co říkala, tak ano," přisvědčila.
"Tak se tudy teda vydáme, ne?" vrhl Cillian po svém okolí zářivý úsměv. Najednou trochu zalitoval, že s nimi není princezna. Věděl totiž až moc dobře, že z jeho společníků tenhle úsměv dokáže ocenit jenom ona. I když vlastně ne, Ceanag reagovala také velmi pěkně.
A nezklamala ani tentokrát.
"Tebe to ještě nepřešlo?" Protočila panenky, ale po chvíli zase zvážněla. "Měli bychom jít, ať se ještě někam dostaneme. Nechci tábořit zrovna tady."
A tak se tedy vydali dál, směrem, který meluzína naznačila ještě předtím, než se opět rozplynula mezi černými kmeny stromů. A Cillian si velmi brzy uvědomil, že jej hloubavě sleduje pár modrých očí a nechce přestat.
Že by konečně? Pomyslel si spokojeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama