Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 23. - Útěk

27. září 2015 v 0:11


Tak. Konec září, čas na novou kapitolu. ^^'



A svět se opět rozjasnil. Všude se vznášel prach a nepříjemná vůně omítky, všude byl nepořádek.
"Kamelote? Zielo?!" Ozvalo se překvapeně a mírně vyděšeně.
Princezna Alyssandra stála v díře, která ještě před chvílí bývala dveřmi, s holí v rukou a všude okolo ní se povaloval rozdrolený štuk.
"Tak ráda vás oba vidím!" Vyhrkla hned, "Kamelote, myslela jsem, že tě popraví!"
"Chtěli by," přisvědčil Kamelot, "ale zatím to ještě neudělali."
Ziela si prohlížela tu spoušť okolo.
"Ty nejsi úplně nešikovná," poznamenala poté na princezninu adresu.
"Omlouvám se za ten nepořádek," začala Allie, "ale byla jsem zamčená a tohle mi přišlo jako nejlepší způsob, jak se dostat ven..."
Chtěla pokračovat, ale Kamelot ji chytil za ruku a táhl ji chodbou pryč.
"Co se děje?" nechápala Allie.
"Lochie," vysvětlila Ziela, "bůhví, kde je. Ještě před chvílí vypadal, že se nás chystá zabít."
"Kdo by se taky nechystal, že?" Odvětil Kamelot a zabočil za roh.
"Narážíš na to, že jsem ho praštila, nebo co?" zamračila se Ziela, "Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat, tak dej pokoj."
"Teď po nás možná půjde ještě Kelly a ten třetí," varoval je Kamelot, "tak si dávejte pozor."
Utíkali dál, ale po prvních schodech začala Allie mírně klopýtat.
"Kam vlastně běžíme?" zeptala se udýchaně.
"To kdybychom věděli," odvětil Kamelot.
A pak už začala zpomalovat i Ziela.
"Tohle nemá cenu," rozhodl Kamelot rázně, "musíme si ujasnit, co vlastně teď děláme. Jestli budeme pořád jenom utíkat, ještě ke všemu beze směru, tak nás stejně dohoní."
Zastavili tedy a zavřeli se za prvními dveřmi, které objevili. Očividně to byl pokoj nějaké služebné.
Ziela zůstala u dveří a poslouchala, jestli se někdo blíží.
"Nemůžeme prostě jenom za matkou říct jí, co se děje?" rozhodila Allie rukama.
"Já bych byl hlavně docela rád, kdybys mi to řekla ty," prohlásil Kamelot, "slyšel jsem to od Eiw, ale trochu zmatečně."
"Eiw?" zbystřila princezna, "Ona je tady? Není s Cillianem?"
"Ne, naštěstí. Přinesla nějaký přívěšek. Co to prosímtě je?" Podal jí Klíč.
"To je Klíč," vysvětlila Allie, "ti tři ho chtějí. Proto se mi po nocích vkrádali do pokoje. Chtěli tohle!"
"A to ti řekli?" Kamelot mírně pozvedl obočí. Za prvé to jako klíč vůbec nevypadalo a za druhé... jak něco takového mohl být klíč?
"Neřekli," zasmušila se Allie, "ale naznačili to! Prý je to od nějaké čarodějnice a dědí se to z generace na generaci. A tohle měla moje matka, myslím tím moji pravou matku, a také moje babička a prababička a i všechny před ní. Předáváme si to."
"Počkej, ukaž mi to," natáhl k ní Kamelot ruku. Bez sebemenších námitek mu Klíč podala.
Kamelot si jej zadumaně prohlížel a snažil si rozpomenout. Viděl někdy něco takového u Ophelie? Pak si vzpomněl. Ano, něco takového mívala. Najednou si vzpomněl. Ne jenom, že něco takového mívala, něco takového míval i on. V jednu chvíli. A jenom na krátko, dokud to nepředal dál.
"Asi máš pravdu," uznal pak překvapeně.
Allie si ho už nějakou chvíli prohlížela. Při zkoumání Klíče se mu v obličeji mihlo několik výrazů spojených s docela silnými city. V tu chvíli si uvědomila, že vlastně neví, jaký vztah Kamelot k Ophelii měl. Asi byli blízcí přátelé.
"Co máš vlastně společného s mojí rodinou?" zeptala se nakonec.
"Nic moc," pokrčil Kamelot rameny.
"A s Ophelií?" pokračovala dál.
"Nevím, jestli to chceš vědět," odvětil jednoduše.
"Chci," trvala si Allie na svém.
"Dlužím jí to," vysvětlil Kamelot, "kdysi jsem jí mohl pomoct, ale nedokázal jsem to. A tak jsem se zavázal, že pomůžu aspoň tobě. Nebo komukoliv jinému z tvého rodu."
"Jak?" Naléhala Allie.
Kamelot sklonil hlavu. "Ophelie tohle už kysi dávno předvídala. Věděla, že se něco podobného stane. A já jí slíbil, že až ten okamžik nadejde, dokážu pomoct, anebo najít někoho, kdo pomůže za mě, pokud to nebude v mých silách."
"Cillian by to dokázal," sklonila Allie hlavu, "ale ten je teď někde daleko..."
Při vyslovení Cillianova jména se Ziela prudce nadechla. Nezamlouvalo se jí, že o něm takhle mluví už i princezna. Když to byly dívky z Baraney, bylo to něco jiného, ale tohle...
"Ten ti ale nepomůže, dokud ho nenajdeme," prohlásil Kamelot rozhodně, "takže se odsud musíme nejdřív dostat."
Allie se zamyslela. Chtěla to všechno vyřešit s matkou. Vysvětlit jí všechny ty problémy, co se děje, proč se to děje, a tak dále. Myslela si, že ji matka poslechne, uklidní a nějak to celé spolu vyřeší. Ona se ale zachovala jinak, než Allie očekávala. Dala jí domácí vězení, aniž by se nechala cokoliv vysvětlit, a chtěla nechat popravit Kamelota.
Bylo to přesně, jak strýček říkal. Její matka měla mnoho práce. Byla to první královna na trůnu, ještě ke všemu chvíli po skončení války. Měla to složité, každý hleděl, jak by si mohl urvat kousek moci pro sebe, a ona s tím měla nco udělat. A teď ještě ke všemu přišla její dcera, která nesla spoustu dalších problémů. Bylo přeci mnohem jednodušší si dát špunty do uší a alespoň jeden problém tím vypustit. Akorát...
"Říkali ale, že hledají nějakého silného zaříkávače," prohlásila pak tiše, "a že zničení Caem bylo prvním krokem k tomu ho získat. Moje matka je také zaříkávač. Ateď se sešli všichni na zámku. Co když chtějí ji?"
Už při jejích prvních slovech sebou Kamelot škubnul.
"Jestli hledají silného zaříkávače, tak už tu pravděpodobně nebudou," odpověděl okamžitě, "znám někoho, kdo by se jim hodil mnohem víc, než královna. A také je to někdo, koho zničení Caem zasáhlo mnohem víc, než si dokážeme představit."
"Vážně?" zbystřila princena, "V tom případě může být v nebezpečí!"
Ziela jen zavrtěla hlavou. Tohle že jednou bude královna? Pak se ale uklidnila. Za prvé z toho mohla ještě stále vyrůst, za druhé se zcela očividně uměla obklopit schopnými lidmi. Alespoň co tak zatím poznala Kamelota. Nepřipadal jí špatný ani hloupý.
Princezna však zatím přemýšlela nad něčím úplně jiným. Možná, že měl Kamelot vážně pravdu - její matka sice byla zaříkávač, ale co když se po světě proháněli další, kteří se v Caem neusídlili? Navíc co věděla, tak ji nikdy svoji moc neviděla použít. Dokonce sebe sama za zaříkávače neoznačovala a pokaždé, když s ní o tom chtěla mluvit, jen se zasmála a mávla rukou. Vždycky se cítila víc jako královna než zaříkávač. A co dělala se zničením Caem? Nic. Nezasáhlo ji to tak, jak by se očekávalo. Měla už tak potíží až nad hlavu.
A během chvíle se rozhodla. Jednou přeci bude královna ona a také bude řešit tyhle problémy. Sama. A kdy jindy by se to měla naučit, než teď?
Neboj se, mami, pomyslela si, dám to všechno do pořádku, uvidíš.
"Dobře," přikývla, "vyrazíme za Cillianem. Nejdřív se ale musíme dostat ze zámku."
"No, máme tu ještě stále nejspíš nachystané tři nekromancery, kteří by nás nejradši stáhli z kůže a upekli," začala Ziela, "nejdřív se budeme muset zbavit jich."
Kamelot vyhlédl z okna. Nebyli zase tak moc vysoko a kousek od jejich okna byla římsa, přes kterou by se mohli dostat na protější balkon. A odsud už to byly jedny schody na nádvoří. A odtud už to byl jen kousek dolů do města.
"Co tudy?" navrhnul.
"No ty ses snad zbláznil," zamračila se Ziela, "po tom já tedy nelezu."
Pak ale uslyšela kroky a radši přehodnotila svůj názor.
"Dobře, dobře, ale rychle."
"Radši pomalu a v pořádku než rychle a mrtvě," ušklíbl se Kamelot.
"Dobře, ale půjdu první," prohlásila Ziela rezolutně. Přeci jenom, nějakou tu ženskou hrdost stále měla a tudíž si moc dobře uvědomovala, že její sukně je kratší než standard.
Bylo to přesně, jak si Kamelot myslel. Dostat se na protější římsu nebylo až tak složité, a pak už jenom přeběhnout na protější balkon a dolů.
Když cvakla klika a služebná vešla do svého pokoje, nikoho už nespatřila. Jenom okno bylo otevřené.

Zastavili v tom nejhorším podniku v té nejhorší části Diviny. Kdekoliv jinde by mohli riskovat, že by princeznu někdo poznal, ale tady, tady ne. Tady se jenom divili, že někdo takový může zastavit ve špinavé a zaneřáděné putyce. Nejdřív se zamýšleli nad tím, kolik by mohli takové trojici ukrást, než by ji hodili do kanálu poblíž, avšak při Zielině i Kamelotově pohledu došli velmi rychle k závěru, že moc ne.
"Takže ze zámku jsme odešli," shrnula to princezna, "co teď?"
"Určitě musíme počítat s tím, že alespoň jeden z těch tří, nás bude pronásledovat," prohlásil Kamelot.
Seděl s lokty položenými na desce ušmudlaného stolu, prsty propletenými a zachmuřeně pozoroval suk před sebou. Připadalo mu to až moc jednoduché, na to, jak se Lochie tvářil. To určitě nemělo být samo sebou. Něco mu uniklo. Co to ale bylo?
"To je jasné," přikývla Allie, "s tím musíme počítat. Co dál?"
Kamelot na ni shovívavě pohlédl.
"Ty tu velíš, já jenom poslouchám a chráním tě."
"To je asi pravda," přikývla Allie rozpačitě, "já bych chtěla zase najít Cilliana. Když budeme pohromadě, budeme vědět, co dělat dál spíš, než když budeme každý jinde."
Ohlédla se na Zielu. "Chceš jít s námi?"
Uvědomila si, že ani nepoděkovala za to, co pro ni udělala a mírně zrudla.
"Jistěže," zamračila se Ziela, "vážně si myslíš, že tady zůstanu, jako tehdy v Baranee? To v žádném případě. Už nechci být pozadu."
"Děkuju," usmála se Allie ulehčeně. Teď to už bude jenom lepší. Cestuje s Kamelotem, který na ni dá pozor, se Zielou, která dokáže všechno, co si zamane, a až se sejdou všichni, bude navíc i s Cillianem, Ceanagem a Juditou. Uvědomila si, že za celou tu dobu ani na Juditu ani na Ceanaga nevzpomněla, ale to bylo momentálně jedno. Brzy je zase všechny uvidí. To stačilo.
"Takže co teď," navázala na své předchozí myšlenky, "ty jsi říkal, že dokážeš mluvit s Eiw, a ty zase, že Eiw ví naprosto přesně, kde se nachází Tfay. Může to platit i u Qui?"
"Samozřejmě," přitakal Kamelot, "všechny pupy ví o sobě navzájem."
"To je výborné," zajásala Allie, "takže můžeme zjistit, jestli je stále Cillian ve městě zaříkávačů, nebo není. Zeptáš se, prosím?"
Kamelot pohlédl na Eiw, která se právě posadila vedle Tfay a obě, každá s hlavou nakloněnou na jinou stranu, si prohlížely zablácenou ulici před okny. Když se na ni však Kamelot upřeně díval už nějakou tu dobu, vstala a začala chodit po stole sem tam a rozhazovala tlapkami.
Kamelot chvíli poslouchal a přikyvoval, a když se Eiw zase posadila a naklonila hlavu přesně na opačnou stranu, než to měla Tfay, promluvil.
"Eiw říká, že Cillian, Ceanag a Judita opustili město zaříkávačů a vydali se do Elsímu."
"Kde to je?" zamračila se Ziela. Ani Allie nevěděla.
"To je největší svatyně Míjů," vysvětlil Kamelot, "vypadá pořád stejně už od doby, kdy ji postavili. Pro aeriny je to jediná připomínka starých časů."
"Aha," přikývla Ziela, "co dál? Proč tam šli?"
"Protože v téhle svatyni se nachází krystaly, ve kterých jsou zavřené duše vládců Aoifanu. Ceanag se bojí, že útokem na Caem bylo uvolněné dost velké množství temné magie na to, aby se jejich schránky oslabily a oni se dostali do našeho světa a zničili jej. To se bojí docela oprávněně." Nebylo potřeba zabývat se tím, kdo nebo co jsou vládci Aoifanu. Když to řekl dostatečně vážně, obě dívky věděly, že to Ceanag s ostatními dělá správně.
"A co tam zjistili?" vyzvídala Allie.
"To, že existuje ještě jeden krystal někde v Coemyře. A tak se tam spolu s učněm nejvyššího kněze vydali."
"A to je zase kde? Coemyra... nikdy jsem o tom místě neslyšela." Ziela nebyla ráda, když existovalo něco, co nevěděla. Na druhou stranu v aerinském zeměpisu se nevyznala. Vždyť stejně byli všichni zavření za těmi svými Valy...
"Spíš by mě zajímalo, kudy se vydali," prohlásila Allie, "abychom věděli, kde je najdeme."
"Míří přes Chain," odvětil Kamelot, "jinak to snad ani nejde."
"Takže vyrazíme do Chainu," navrhla Allie, "když si půjčíme gryfy, půjde to rychle."
Ziela se zahleděla na Kamelota. Ačkoliv si to přiznávala jen velmi nerada, Kamelot byl ten nejrozumnější a vypadal, že ví přesně, co dělat.
Allie si to samé uvědomila už před nějakou chvílí. Když se zasnila, došla velmi rychle k závěru, že ona je budoucí královna, Kamelot její rádce a Ziela... Ziela by se klidně mohla stát generálem.
Možná k tomu také dojde, napadlo ji. S nynějším generálem Lorencem si moc nerozuměla. Připadal jí doopravdy hloupý, protože kromě šachů vlastně nic neuměl. Vždycky se divila, jak je možné, že s někým takovým vyhráli válku.
Takže nyní se na Kamelota upíraly už oba dva zraky, princeznin i Zielin. A čekalo se na jeho názor.
Kamelot uvažoval naprosto realisticky a prakticky.
"V Chainu bude dost těžké je najít," začal, "pokud se té proklaté zemi bude chtít nás vést oklikami, doopravdy to udělá a nám to silně ztíží cestu. Na druhou stranu máme Eiw a Tfay, takže ty by nám mohly dělat průvodce. Takže bych Alliin nápad považoval za celkem rozumný, akorát... měli bychom počítat s tím, že v situaci, kdy se princezna opět ztratila spolu s únoscem a navíc ještě výtržnicí, bude naše pronásledování ještě o to horší."
Na chvíli se odmlčel.
"A také zůstává otázka, jak to bude s Kellym a Lochiem. A tím třetím, který se najednou objevil."
Allie přikývla. To si nestihla uvědomit. Ještě štěstí, že Kamelota měla.
"Tady ale stejně zůstat nemůžeme," prohlásila, "pokud si seženeme gryfy, zmizíme odsud docela rychle. Ale budeme to muset udělat dřív, než se začne pročesávat město, protože to už neutečeme."
S tím všichni souhlasili. A tak nechali hospodskému nějaké drobné, zvedli se, u nejbližšího možného člověka si najali tři gryfy, a co nejrychleji zmizeli.
A o nějakou chvíli později začaly stráže doopravdy celou Divinu pročesávat. Bohužel pro ně, neobjevili nic, kromě zjištění, že ony tři osoby už zcela očividně někam utekly. A po chvíli hledání se přihlásil jeden mladík s černými vlasy a pronikavě modrýma očima, který si byl téměř jistý, že osoby podle daného popisu potkal v hospodě a vyslechl část jejich rozhovoru, podle kterého zjistil, že míří do Chainu. Ačkoliv před královnou prohlásil něco jiného. Tam se totiž nemusel přetvařovat.
Královně se tyto zprávy nezamlouvaly.
Na jednu stranu bylo moc pěkné, že Alyssandra si prochází obdobím dospívání, na stranu druhou však měla spoustu jiných problémů a zabývat se jejími výstředními kousky zahrnující utíkání z domu doopravdy neměla náladu. Tohle muselo skončit. Okamžitě. A víc se tím nechtěla zabývat.
"Chain, říkáte?" Generál Lorence klečel na jednom koleni, přesně tak, jak se slušelo a patřilo a v duchu už vymýšlel strategii, jak nezvané princezniny společníky inhumovat.
Královna jen přikývla. Její oči byly chladné jako led a hlas jako ostří nože.
"Je mi celkem jedno, co se stane s těmi dvěma, hlavně ať už je probůh Alyssandra doma a nevyvádí žádné další hlouposti."
Generál Lorence se jenom usmál. Jak se dostal na post generála? Už ho nebavilo být loupežníkem. Ale přeci jen, ať byl královně loajální jakkoliv, čas od času zatoužil si jedno takové přepadení zopakovat. A teď se mu toto přání mělo konečně vyplnit.
A když se konečně odporoučel pryč, mohla se královna naplno věnovat onomu mladíkovi.
"Doufám jenom, že Alyssandra nepřidělává nějaké velké problémy."
"Samozřejmě, že ne," usmál se mladík medově, "ačkoliv si nacestu umí vybrat společníky, o kterých se to samé říct nedá."
"Myslíte toho jejího únosce, co uprchl z vězení?"
Mladík zavrtěl hlavou. "To není ten pravý únosce, kterého hledáte. S tím by žádné problémy nebyly, vzhledem k tomu, že je to arogantní městský zlodějíček."
"To je jedno," zavrtěla královna popuzeně hlavou, "chci se jich zbavit všech."
"Toho se vůbec nemusíte obávat."
"A co náš plán?"
"Bohužel je to nepatrně časově náročnější, Vaše Výsosti. Vhodného klíčníka jsme už našli a Klíč nám pomůžete najít Vy. Jediné, po čem ještě stále pátráme, je Zámek."
Tenelle se zastavila u okna.
"Samozřejmě," přikývla, "kouzlo na odhalení Klíče už skoro mám hotové. Pak budete vědět, jak ho od Alyssandry získat. Ale varuji vás, jestli jí při tom zkřivíte byť jen vlásek, nezbude z vás o moc víc, než z toho vašeho draka, co jste na Caem poslali."
"Zajisté." Mladík se nezdál býti ani trochu vyděšený.
"Doufám, že budete ve své práci pokračovat neúnavně, jako doteď," pokračovala královna a pomalu se vydala ke dveřím, "ráda bych také konečně viděla svůj podíl."
"Samozřejmě." Mladík počkal, dokud se za ní dveře nezaklaply, a poté tiše a chladně prohlásil: "Tebe tady už také dluho trpět nebudu."
A pak byla síň najednou prázdná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama