Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


(Interregnum) Kapitola 22. - Daleká cesta

8. srpna 2015 v 10:15


Tak. Teď se tu nějakou dobu nic neobjeví, protože... no, protože se k psaní asi vůbec nedostanu. Mizím hruba na dva týdny a přijedu krásně na zkoušku. A pak mě bude čekat ještě jedna (i když o mnoho lehčí), takže uvidíme, jak to tu pak bude. Ále. Nu což, uvidíme.
A teď se můžu vrhnout na pokračování toho, co se právě děje v Divině :)

Mějte se krásně~



Bylo to už dlouho, co Cillian odešel. A když řekla dlouho, myslela tím doopravdy dlouho. To by jí třeba ani tolik nevadilo. Možná dokonce naopak, nemusela vařit pro tři lidi naráz, takže dost ušetřila, nemusela dávat pozor na to, co kde jak Cillian vyvedl, ačkoliv si stála za tím, že se namočil do toho největšího problému, jaký kdy potká, ale stejně... Mohl jí dát alespoň vědět. Eiw s ním nešla jen tak. Třeba by ho mohlo napadnout, že si o něj bude dělat starosti. Tak jako vždycky. Všechny ty holky, za kterými se pořád otáčel, byly možná milé a hodné a hloupé a tak dále, ale která z nich mu kdy uvařila večeři? Která se nebála vlézt do spodního poschodí zahrady? Které z nich nevadilo, že si roztrhne lem už tak zytečně dlouhé sukně? Když na to přišlo, byla to ona, kdo byl Cillianovi nejbližší. A co on udělá? Odejde si s princeznou bůhví kam a má tolik drzosti, aby jí ani nesdělil, jestli ještě vůbec ráčí žít.
Jestli se někdy vrátí, bude mít velký problém, tím si byla zcela jistá. A to ji donutilo přehodnotit celou situaci. Co je v takovém případě to nejhorší, do čeho se namočil? To, že utekl s princeznou, nebo to, že odešel a tudíž to, co mu udělá, až se vrátí?
Nakonec ji to čekání přestalo bavit. Copak je nějaká poslušná ženuška, aby čekala doma na svého muže, který ještě ke všemu ani nebyl její muž? Co by si takhle kazila život. Bylo jí patnáct a všechno měla před sebou. A věděla naprosto jistě, že uťápnutou manželkou nějakého menšího či většího trouby být nehodlá. Má přece na víc. Mnohem víc.
A tak se rozhodla, že odejde. Proč ne? Strýček si poradí i bez ní a Cillian má smůlu. Jeho problém. Neměl utíkat.
A tak si sbalila věci, dlouhý meč, který jí kdysi Cillian ukoval a věnoval k narozeninám, si upevnila na záda spolu s vakem, zamávala strýčkovi na rozloučenou, věnovala koblihu Timmymu, vrhla všeříkající pohledy na Jasmine, Amalii, Rozetu, její starší sestru Loretu, Antonii, Viktorii, Lennu, Amandu, Aleu, Karin, Miranu a spostu dalších, které se jí každým dnem chodily potají a velmi nenápadně ptát, kdy se Cillian vrátí, a opustila Baraneu.
Cestovalo se jí krásně. Narazila na bandu nějakých pirátů, poobědvala s nimi, vyslechla si jejich problémy o jakési strašlivé konkurenci, díky které je pašeráctví opravdu příšerné živobytí, schovívavě je uklidnila a nechala zavřít do vězení. Po cestě slyšela nějaké zvěsti o městě zaříkávačů, což však bylo poměrně dost daleko na to, aby se tam šla podívat, a tak si to zamířila rovnou do hlavního královského sídla. No co, třeba tady tu slavnou princeznu potká. I když pravděpodobnejší bohužel bylo, že všude spatří černou výzdobu, protože tu nebožačku našli nataženou někde v příkopě.
Nebylo tomu tak. Ne, že by jí to vadilo, to rozhodně ne. Naopak. Třeba ještě princezna žila a Cillian svoji práci neodváděl tak špatně.
Hlavní město ji rozhodně nezklamalo. Po chvíli strávené v ulicích Diviny došla k závěru, že to je to místo, kde se měla narodit. Chudinské čtvrti prolezlé krysami, lupiči a vrahy, to bylo ono. Ne nějaké vyleštěné přístavní městečko, kde všechny tyhle živly spláchlo moře.
Jednou se jí však nezadařilo. Ubytovala se v jednom hostinci, aby zase po delší době mohla spát v posteli, ale dostala se do menšího sporu. Někdo si totiž myslel, že si na ni kvůli trochu kratší sukni může dovolovat. No, co byste v tuhle situaci udělali vy? Ona se tedy rozhodně zachovala správně. Bohužel, ostatní lidé měli asi nějak špatně postavená měřítka. A tak se stalo, že se podívala na hrad.
Ziela stála na špičkách a vyhlížela ven jediným zamřížovaným oknem, které se v její kobce nacházelo. No, to to tedy dopracovala. Ale to nevadí, za chvíli se dostane ven.
"Zavřeli tě za krátkou sukni?" ozval se kousek od ní shovívavý hlas mírně pobaveně. Když se otočila, spatřila ve vedlejší kobce o něco staršího světlovlasého mladíka, jak si ji přemýšlivě prohlíží. Co asi chtěl? Jestli to, co ti v hospodě, tak má štěstí, že se mezi nimi nachází ona mříž.
"Samozřejmě, že ne," odvětila pohotově, ale pak se zarazila. "Vlastně ano," připustila pak, "protože si všichni mysleli, že kratší sukně znamená bůhví co. Tak jsem jim to vymluvila."
Mladík se upřímně zasmál.
"To muselo být zábavné," podotkl.
Ziela odstoupila od okna. "A proč jsi tu ty?"
"Údajně za únos," odpověděl mladík, "ale prakticky spíš za příchod."
"Za příchody přece nemůžou někoho zatknout," namítla Ziela, "v tom musí být něco víc."
"Je v tom něco víc," souhlasil mladík, "ale není to něco, co bych měl vyprávět."
"Aha." Ziela se posadila na slámu vedle něj. "A co ti udělají?"
"Popraví mě, hádám." Když to říkal, nezněl vůbec vyděšeně ani rozrušeně - nic. To Zielu zaujalo. Jakému mladíkovi by nevadilo, že mu královská stráž brzy zkrátí život na minimum?
"Jmenuju se Ziela," představila se pak, "a teď se už známe, takže mi můžeš něco povyprávět. Máme trochu času."
Rentokrát mladík vypadal trochu překvapeně. "Ziela?"
"Hej, vy dva!" okřikl je voják, "Přestaňte se okamžitě spolu bavit!"
"Buď zticha," zamračila se na něj Ziela, "poslouchám."
Voják se zamračil. Něco na Ziele mu však říkalo, že možná nebude tohle říkat jen tak, pro nic za nic.
To je jedno, pomyslel si pak, toho kluka stejně za chvíli popraví a s tou holkou bůhví co. A tak je nechal.
"Vypadáš překvapeně," pozvedla Ziela obočí.
"Znám tě z vyprávění," vysvětlil mladík, "brýle, dlouhé černé vlasy, bojovná povaha... akorát bych tě tu nečekal."
"Ty mě znáš?" Zielino obočí už o moc výš vyputovat nemohlo, ale stále ještě si nějakou tu snahu zachovávalo. "Jak mě můžeš znát?"
Mladík jí přes mříže podal ruku. "Jsem Kamelot a rád tě poznávám."
"To mi vážně nic neříká," zavrtěla Ziela hlavou.
"Já vím," přikývl Kamelot, "jak by také mohlo. Nikdy jsme se nepotkali. Ale slyšel jsem o tobě od princezny."
"Princezny?" zamračila se Ziela a ztišila hlas, aby ji voják náhodou neslyšel. "Ty se znáš s princeznou?"
"Samozřejmě," zasmál se Kamelot, "podle místních jsem ji unesl."
"Tak to je nějaká hloupost," zavrtěla Ziela hlavou, "vím jistě, že se věci mají jinak."
"Vždyť říkám, že je to složitější a na delší vyprávění," pokrčil Kamelot rameny.
"Tak povídej, popravovat nezačnou dřív, než ráno. Máme čas."
A tak jí to Kamelot všechno převyprávěl. Zielino obočí nejdřív putovalo směrem ke kořínkům vlasů, a když už nemohlo dál, začala zase pro změnu její čelist putovat k slámě na podlaze.
"Prosím?" dostala ze sebe nakonec, když Kamelot skončil.
"Zní to docela neuvěřitelně, viď," usmál se Kamelot hřejivě.
Zielu spíš ale napadlo něco jiného. Proč jsem proboha zůstala doma a nešla také?
"Takže princezna je tady na zámku, ty máš být popravený za její únos, který jsi samozřejmě nespáchal, a Cillian je někde ve městě zaříkávačů, kde pomáhá opravovat škody od armády ghûhlů a nemrtvého draka a dává si s novopečeným vrchním zaříkávačem kafíčko."
Byla sice přizpůsobivá, ale tuhle informaci musela chvíli vstřebávat. Takže možná, že kdyby se do Caem tehdy vydala, tak ho potká a bude ho moct zabít. To by měla napravit.
"Dobře, tak s tím budeme muset něco udělat. Ale jestli mi lžeš, tak budeš první, koho rozsekám."
Vstala a přešla k zamřížovaným dveřím.
"Co to vyvádíš?" otázal se Kamelot blahosklonně.
"Dostávám nás ven," odpověděla nezaujatě a sundala si z vlasů sponku. Podle toho, jak šly dveře snadno odemknout, odhadovala, že jako první trest nechá Cilliana udělat nové a nějaké lepší. Mnohem lepší. A pak mu sebere klíč a zavře ho dovnitř. Tak.
"Hej?!" vyjekl vojká překvapeně, když před jeho zraky vypochodovala ven. Tak něco takového doopravdy nečekal.
Ziela popadla konec jeho kopí, jediným pohybem mu jej vyškubla z rukou a ratištěm ho praštila přes hlavu.
"Hlupák," ucedila na jeho poznámku a šla odemknout dveře Kamelotovi. Ten na ni také vyjeveně zíral.
"Koukám, že Cillian moc nepřeháněl, když o tobě mluvil," oznámil tiše.
"Když jde o mě, tak nikdy nepřehání. Zkus se ho někdy zeptat na Jasmine nebo Amalii, to teprve něco uvidíš." Ziela se nenamáhala držet dveře. Byl to přece jenom muž, on by měl držet dveře jí, ne?
"Myslím, že o žádné Jasmine ani Amalii se nezmínil."
"To mě nepřekvapuje," přikývla Ziela, "ale obě by je tím určitě hluboce ranil. Teď má přece svojí princeznu."
Kamelot na chvíli uslyšel něco, co by u normálního člověka nazval žárlivostí. A Ziela pro něj ještě stále normálním člověkem byla, i když pro některé lidi by to mohlo být na hraně. Nechal však její poznámku bez komentáře.
Odtáhli onoho nebohého vojáka do jedné z kobek a pak obě pečlivě uzamkli.
"A teď půjdeme najít princeznu," zavelela Ziela.
"A víš, kde ji hledat?" pozvedl kamelot obočí.
"Nevím. Prostě půjdeme a buď ji najdeme, nebo ne."
"Uvažuješ dost spontánně, viď?" Kamelot se potichu vydal napříč vězením.
"Vždycky se mi to zatím vyplatilo," zněle odpověď.
Hned u prvního okna je čekalo překvapení. Na parapetu seděla Eiw a úzkostlivě je vyhlížela.
"Aha," zamračila se Ziela, "a já si říkala, proč o sobě Cillian nedal ani jednou vědět. Jak by taky mohl, když tě poslal s princeznou, že? Proč to také udělal?"
"Protože zůstával s Qui, řekl bych." Kamelot vzal Eiw opatrně do rukou. "Copak to máš?"
"Qui?" zamračila se Ziela, "Kdo je to sakra Qui? Nějaká exotická dáma?"
"To je další pupa," odpověděl Kamelot a šťouchl prstem do Eiwiných sevřených tlapek. "No, tak ukaž. Neboj se."
Eiw tlapky povolila a Kamelotovi na dlaň vypadl Klíč. Ani on, ani Ziela však nevěděli, že to něco takového je. Pro ně to byl prostě spirálovitý přívěšek.
"Odkudpak to máš?" otázal se Kamelot obezřetně.
Eiw chvíli přecházela sem tam po parapetu a mávala zběsile rukama.
"Co chce naznačit?" zamračila se Ziela.
"Máš dvě pupy a neumíš se s nimi bavit?" To Kamelota upřímně překvapilo.
"Pupy nemluví. Ví jenom jedna o druhé," poučila ho Ziela, "a když se zeptáš, dokážou souhlasně nebo negativně zareagovat."
"A také s nimi můžeš mluvit, když to dokážeš," dopověděl Kamelot, "to by ses možná měla naučit."
Eiw dál rozhazovala tlapkami. Kamelot chvíli přikyvoval jako že ano, ano, ale to není důležité, pak se zarazil, krátce přikývnul, popadnul Eiw a vydal se chodbou dál.
"Tak co?" vyzvídala Ziela, když ho dohonila, "co tedy... říkala?"
"Je tu Kelly a Lochie," vysvětloval Kamelot spěšně.
"Kdo?"
"Ti dva, co vyvolali armádu ghûlů a nemrtvého draka a to vševhno poslali na Caem."
"Proboha! Jak se se mdostali?"
"Asi velmi nenápadně."
Ziela se snažila rychle něco vymyslet. Co když už pod zámkem číhá další natěšený drak s další armádou stejně natěšených nemrtvých?
"Co budeme dělat? Dokážeme je zastavit, jestli napadnou zámek?"
"Pravděpodobně ne," zavrtěl Kamelot hlavou, "ale nevypadá to, že by chtěli napadnout zámek. Vypadá to, že chtějí princeznu."
"Musíme to říct královně!"
"Jistě," přikývl Kamelot, "právě jsme utekli z vězení, kam tebe zavřeli za výtržnosti a mě za únos, díky kterému mě čeká poprava. Královna nás velmi ráda uvidí."
"To máš pravdu." Ziela ještě nikdy neměla to potěšení do takové situace se dostat, a tak ji to nejdříve vyvedlo nepatrně z míry. Teď už konečně začne racionálně přemýšlet.
"A jak to, že Eiw není u princezny?"
"Říká, že dostala tenhle přívěšek s tím, že ho má odnést Cillianovi. Princezna se těm třem pak snažila utéct."
"Mluvil jsi o dvou."
"Máš pravdu, na toho třetího jsem zapomněl. Prý je to nějaký elegán, kterého ještě nikdy neviděla. Takže teď už máme o dalšího nepřítele víc."
"Takže někdo pronásleduje princeznu? Co jsem se na ni tak koukala, tak pokud urychleně nedospěla, tak proti nim nemá moc šancí..."
Kamelot přikývl. "Tak to máme stejný názor. Až ji chytí, kam by ji mohli odvést?"
"Někam do svého doupěte?" Navrhla Ziela.
"Možná. Ale podle toho, co Eiw říkala, tak nechtějí přímo Allie, ale tenhle přívěšek. Takže ho asi budou hledat, až zjistí, že ona ho nemá. A zatím ji potřebují nějak odklidit."
"Nechceš mi tvrdit, že je už dávno mrtvá, že ne..."
"To ne," zavrtěl Kamelot hlavou, "spíš ji zamkli někde, kde budou mít jistotu, že nebude dělat problémy."
"Zkus její pokoj," navrhla Ziela, "jako matka bych jí dala domácí vězení a zamkla v pokoji."
"Tak to zkusíme," souhlasil Kamelot, "ale nemám sebemenší tušení, kde bych měl její pokoj hledat."
"No, určitě ne ve věži," poznamenala Ziela a vydala se po čerstvě vyčištěném koberci k jakýmsi vykládaným dveřím. "Tady to jistě nebude. Půjdeme výš a budeme koukat, kde to vypadá nejvyzdobeněji."
Trvalo jim to déle, než si myslelai. Vlastně, prolézt takový zámek, to vlastně dalo docela dost práce. Přeci jen, byl pořádně velký.
Pročesávali jej patro za patrem, dokonce obešli i obě velká nádvoří. Nakonec došli někam do třetího patra, na zemi ležel opět čerstvě vyčištěný koberec a na stěnách mezi vázami přetékajícími květy visela různá zátiší. A o stěnu vedle dveří se opírala Kamelotovi dobře známá osoba.
Stáli schovaní za rohem a nenáůadně sledovali, jestli se tam ještě stále opírá.
"To je Lochie," zašeptal Kamelot Ziele potichu.
"To je skvělé," přikývla Ziela, "Co budeme dělat? Praštíme ho po hlavě?"
"Nejsem si jistá, jestli to pomůže," namítl Kamelot, "skoro bych si myslel, že bychom ho tím akorát naštvali."
"No, mě už naštval, tak bychom na tom byli aspoň stejně."
Kamelot se zasmál. "Ale očividně už můžeme předpokládat, že je princezna uvnitř."
"To jo," přikývla Ziela, "a nevím, jak ty, ale já to jdu spontánně vyřešit. A nepokoušej se mě zastavit."
A s těmito slovy se zvedla a vydala se Lochiemu vstříc.
"Uhni stranou, potřebuju projít," oznámila, jako by se nechumelilo.
Kamelot s nádechem zavřel oči. Cillian se nikdy nezmínil o její impulsívnosti. Že je sebevědomá, to věděl, ale až tak moc?
Lochie byl ale očividně překvapený. A ještě než se stačil vzpamatovat, dostal jednu pěknou ránu do zátylku a svalil se na zem.
Kamelot zatím s výdechem oči zase otevřel, a když spatřil výjev před sebou, nestačil se divit. Vyrazil proto směrem k ní.
"To si děláš legraci," vyhrkl, zatímco hledala ten pravý klíč, kterým by mohla pokoj odemknout.
"Nedělám," odpověděla jednoduše a hledala dál. "Tomu se říká moment překvapení, Kamelote. Nestůj tady tak a najdi ten pravý klíč, než se probere."
Ale Lochie zcela očividně patřil k těm, kterých se člověk jen tak nezbaví. najednou stál zase na nohou a zlobně si Zielu měřil pohledem.
"Ahoj," pozdravila ho, "nechceš mi říct, který klíč mám použít?"
"Zkus ten třetí zleva," zavrčel Lochie, "otevírá Bránu ve světě mrtvých."
"Děkuji," odmítla Ziela zdvořile, "ale jsem si jistá, že ten zatím ještě nechci."
"Možná bys měla." Lochieho hlas zněl temně. "Protože za chvíli tam budeš přešlapovat a čekat, dokud ti někdo nepřijde otevřít."
Chodba jako by potemněla. Svíce zhasly. Z obou stran zavál studený závan.
"Co to?" rozhlédlase Ziela a na chvíli nechala svého snažení.
"Lochie je nekromant," odvětil Kamelot ne zrovna nadšeně, "s tím to nebude tak snadné jako s tím vojákem dole ve vězení."
Tma byla čím dál tím hustší, až se skoro lepila na konečky prstů. A byla taková podivná, doopravdy skoro hmatatelná a nepříjemná. Mrtvá. Ziela musela uznat, že Kamelot měl pravdu. No, co se dalo dělat, že.
Tasila svůj meč a ostražitě se rozhlédla po okolí. Nic neviděla. To ji docela iritovalo. Jak se takhle mohla bránit?
Ticho. Tma. Ošklivo. To bylo to jediné, co se jí honilo hlavou.
"Kamelote?" zašetpala.
"Jsem tady," ozvalo se vedle ní.
A pak najednou jako by celý svět vybouchl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama