Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 19. - Naléhavý rozhovor

2. května 2015 v 21:49


Nakonec přijetí Míjů nebylo tak strašlivé, jak očekávala. Alespoň se po delší době mohla pořádně umýt. A také učesat. Když se teď viděla v odraze vodní hladiny, cítila se jako někdo úplně jiný. Za ten rok už málem zapomněla, jak skutečně vypadá...
Ceanag seděla na okraji obroubeného rybníčka a krmila lesklé kapry líně plující pod hladinou. Ačkoliv se snažila vysvětlit Styrovi, že přišli s opravdu velmi naléhavou záležitostí, Styr si nedal říct a musel za každou cenu počkat do chvíle, kdy se, dle jeho slov, všichni patřičně uklidní.

Zatracení Míjové, pomyslela si, vždycky mají na všechno tolik času.
Najednou ucítila vůni aerinského listí a spolu s ním uslyšela známý sebevědomý hlas.
"Musím říct, že bez toho kabátu a navíc učesaná vypadáš mnohem víc jako holka." Cillian se opíral o krásně vyvedené zábradlí, popotahoval z dýmky a mile se usmíval. Když se umyl, vypadal také o něco lépe a hlavně méně rozcuchaně a otrhaně. Za tu chvíli, co tu byli, si už pravděpodobně okolo sebe dokázal vytvořit okruh dívek, které jím byly naprosto posedlé. Možná proto vypadal tak spokojeně.
Apaticky sledovala jednoho z kapříků, který se právě pokusil vyskočit nad hladinu. Marně.
"Tak si ten pohled užívej," odpověděla, "protože až zase vyrazíme na cestu, tak si ten kabát znova vezmu a zase se po čase rozcuchám."
"Neboj se, užívám si to," usmál se Cillian sebevědomě, "za jak dlouho se s námi Styr začne konečně bavit?"
"Až se uklidníme," odvětila Ceanag a šťouchla do dalšího kapříka, který se marně pokusil vyskočit. V jednu chvíli se tvářil, jako by ji snad chtěl kousnout.
"Huhňáš tak, že tě skoro neslyším," naklonil Cillian hlavu ke straně, "nechceš jít blíž, mluvit srozumitelně a zopakovat mi to?"
"Nemůžu, jsem vysoce zaměstnaná."
"To vidím. Co děláš tak důležitého, že ani nemůžeš potočit hlavu, když mluvíš?"
"Krmím kapry." Ceanag se zahleděla na misku s tím, co rybám postupně sypala do vody. Míjové na první pohled nebyli až tak zvláštní, ale Elsím se podobal velkým, úžasným a monumentálním sídlům, která stavěli jejich vznešení předkové, ještě předtím, než se rozdělili na východní a západní národ. A tohle posvátné místo se snažilo všechno udržet přesně podle oněch pověstí až do posledního detailu. Všechno tu tudíž bylo pastelově zabarvené a precizně vyvedené. To, čím zrovna kapříky krmila, vypadalo jako malé sušenky ve tvaru hvězdiček. A navíc to bylo pro oči Griana odpudivě barevné.
Cillian si povzdechl.
"Asi jsem na Míje moc uspěchaný, ale už mě to přestává bavit. Nejradši bych něco dělal a ne tady jen ta postával a tlachal... Ačkoliv bavit se s tebou je samozřejmě velmi záživné a obohacující."
"Hm." Ceanag vybrala ze směsi těch hvězdiček nějakou podivně světle zelenou a hodila ji do vody. Pod hladinou se krátce na to odehrála malá ploutvičková bitva o to, který z kapříků onu ošklivou věc dřív ukořistí a spolkne. Když zjistila, že vyhrál ten zlatý s několika měděnými šupinkami na hlavě, konečně se na Cilliana otočila. "Můžeš si ukrátit chvíli a nalít mi čaj. Je v karafě támhle na tom stolku. Díky."
"Tak to je velmi naplňující práce." Cillian jenom s úsměvem zavrtěl hlavou a přešel přes bíle dlážděné nádvoří. V Baranee měli také takové, jen uprostřed stála kašna namísto jezírka a okolo stály bílé domy namísto obrovských stromů opletených titěrnými ochozy z bílého kovu.
Toho lesku a záře na něj bylo skoro až moc. Dokonce i karafa, ze které naléval světlý odvar, byla ze stříbřitého kovu a kalíšky taktéž.
"Je to tu takové zvláštní," začal, když Ceanag přinesl plný kalíšek, "nevím, jestli bych tady dokázal žít."
"Míjové si na tenhle lesk obvykle nepotrpí," přikývla Ceanag a vysypala zbytek hvězdiček do vody, "normální osady se podobají těm našim. Ale staří vzenšení aerini měli tenhle velký styl rádi. A tohle místo je jedno z mála, které se dochovalo celkem nezměněné. Úplně všechno je pavučinkové a zářivé jako měsíc, přesně tak, jako kdysi vypadal celý sever. Takových míst už moc nenajdeš."
"Hmmm..." Cillian se napil z kalíšku, který si před malou chvílí přivlastnil a mírně se pousmál. "A taky si potrpí na sladké, že."
"A na podivné čaje z ještě podivnějších bylinek," přikývla Ceanag, "chutná to jako mateřídouška. To je vlastně také posvátná rostlina. I když na chuť tedy není zrovna nejlepší."
Cillian se zahleděl na oblohu. Právě vycházel měsíc.
"Znáš příběh o Lunethovi a měsíční princezně?" Zeptal se tiše.
Ceanag se zarazila.
"Znám," odpověděla polohlasně. Cillianovi se zdálo, že mírně zbledla. "Sebastian mi ho jednou vyprávěl."
Cillian se na ni dlouze zahleděl.
"Už jednou jsi tohle jméno zmínila," řekl po chvíli, "ale nevysvětlila jsi, kdo to vlastně je."
"To je na delší povídaní," odpověděla Ceanag. Neměla zrovna moc chuť o tom mluvit. Vlastně tu chuť neměla zatím ještě nikdy.
"No, já mám času dost," usmál se Cillian mile, "mám čas až do chvíle, než se konečně Styr rozhodne, že jsme dostatečně klidní. Takže?"
Ceanag uhnula pohledem a přesně jak očekávala, Cillianovy zelené oči ji následovaly.
Jak typické, vždycky se všechno musí říct nahlas, napadlo ji a zavrtěla hlavou. "Nechci o tom mluvit."
"Ty mi vážně moc nevěříš, viď," zamračil se Cillian.
A ty se divíš? Vždyť vlastně nemám sebemenší tušení, kdo jsi, pomyslela si Ceanag, ale nahlas odpověděla jen: "Za dobu, co jsme zachránili Allie, se toho hodně změnilo."
"Hmmm..." oba se zahleděli na noční oblohu.
"Souhvězdí jsou tady vidět jinak než z pobřeží na východě, nezdá se ti?" otázal se Cillian po chvíli.
"Asi ano," odpověděla Ceanag a ve chvíli, kdy si uvědomila, že je to šance na změnu témata jejich nynějšího rozhovoru, dodala:, "ale moc se v tom nevyznám, otec stihl umřít ještě dřív, než mě o nich něco naučil."
Cillian na ni překvapeně pohlédl. "To jsem nevěděl," řekl nakonec tiše, "to mi je líto..."
Ceanag pokrčila rameny. "Už je to asi tak deset let."
A tím ten rozhovor mohl skončit a vrátit se někam, kam se rozhodně nechtěla dostat. Takže by to chtělo pokračování alespoň do doby, než se v jejich okolí objeví nějaký nový Cillianův objev. Rozhlédla se tedy okolo sebe a pak ukázala jedním směrem. "Támhleto je Čtyřlístek, ne?"
"Ne," rozesmál se Cillian, "ukazuješ úplně na druhou stranu. Tohle je Motýl."
"Hm. Tak to si asi nikdy nezapamatuju. Navíc se to s každým ročním obdobím mění." Pak ji napadlo konečně něco rozumného. "Neviděl jsi Juditu? Od našeho příchodu zmizela a ještě se neukázala..."
Cillian zavrtěl hlavou. Ale starosti si o ni rozhodně nedělal - dokázal si představit, že se zrovna rozvaluje někde na posteli a vyspává. Ani by ho to nepřekvapilo. Naopak teď myslel na něco úplně jiného, na jednu věc, která se mu do mysli zahryzla ve chvíli, kdy vyřkl tu otázku o důvěře. Konečně dorazili do Elsímu. Dorazila také Allie do Toiry? Bylo to od Caem kus cesty, ale pomalu by tam už mohla být. Pokud se jí po cestě nic nestalo. Při pohledu na Kamelota se pořád necítil ani zdaleka tak sebejistě jako Ceanag, takže mu ten podivný Prokletý dělal starosti. A obzvlášť u princezny. Kdyby s ní šla Ceanag, tak by takové pochybnosti neměl.
Ceanag si jeho náhlého zamyšlení všimla a naklonila hlavu ke straně.
"Co se děje?"
"Přemýšlím nad Allie..." odvětil a usrkl ze svého kalíšku. Ten čaj vážně chutnal podivně...
"Až teď?" nadzvedla Ceanag obočí, "očekávala bych, že na ni myslíš docela často."
Cillian její kousavou poznámku ignoroval.
"Ještě spíš přemýšlím nad Kamelotem. Nechápu, proč mu věříš víc, než mně. Je to stále jenom nějaký nemrtvý, kterého jsme objevili v podzemí. To jsi ho znala tak dobře, že jsi mu byla ochotná svěřit život naivní princezny, která bez větších problémů uteče s neznámým zlodějem z města a která se nechá jen tak z vlastní hlouposti unést piráty?"
A také je schopná se do toho neznámého zloděje zamilovat... dodal si v duchu, ale rozhodně to neměl v úmyslu říct nahlas.
Ceanag se usmála. "Kamelot jí nic neudělá. Je hodný a nezkažený. Býval mnich, do doby, než ho zavřeli pod Caem. Já ho tedy zas tak moc dobře neznám, ale vím, že se staral o moji sestru. Nebýt jeho, tak tu už není."
To Cilliana překvapilo. "Ty máš sestru?"
"Nevlastní, ano," přikývla Ceanag, "viděla jsem ji zatím jenom jednou, protože ji matka odložila do kláštera ještě před tím, než jsem se narodila. Dozvěděla jsem se o ní tak, že ji matka spolu se mnou proklínala, když umírala."
Cillian na ni chvíli jenom zíral.
Kdo by proklínal vlastní děti? Napadlo ho.
"Co byla proboha tvoje matka zač?" zeptal se nakonec.
"Velmi nepříjemný tvor, kterého bys opravdu nechtěl potkat," odpověděla Ceanag bez většího rozmýšlení, "a navíc se zbláznila už nějakou dobu před tím, než jsem se narodila. Pak utekla a vrátila se jenom jednou, když v jednom ze svých zatmění došla k závěru, že by mě měla také dostat do kláštera. A krátce na to ji Antonius zabil. Víc toho o ní vlastně nevím. A neví to asi nikdo."
Cillian se zamračil. Teď se už akorát nabízela otázka, co byl zač její otec. Jestli její matka byla tak nepříjemný tvor, jak ji Ceanag nazvala, nedokázal si představit osobu, která by si ji dobrovolně vzala.
"A byla aspoň hezká?" zkusil se otázat nějak jemně.
"To má více méně znamenat otázku, jestli byl můj otec taky v pořádku, když si někoho jako je ona vzal?"
Ceanag někdy měla úžasnou schopnost vycítit, na co ten druhý myslí. Anebo to byla obvyklá otázka, která na tohle krátké vyprávění navazovala. Ani by se tomu nedivil.
"No... tak trochu."
"V pořádku podle mě byl, takže tomu také moc nerozumím. A upřímně tomu rozumět snad ani nechci. Ale skoro si myslím, že to byla machinace mojí babičky. Ale proč, to vážně nevím."
I když možná trochu tuším, připustila pak v duchu.
Najednou se po jednom z oněch umně vytepaných ochozů mihla drobná postava a zamířila směrem k nim.
"To je posel od vrchního kněze?" otázal se Cillian a bez zájmu si ho prohlížel. Všichni Míjové mu připadali podobní - dlouhé popelavé vlasy sčesané dozadu, chladné šedé nebo modré oči a vyrovnaný výraz, který se snažil skrýt, jak moc danou osobu nově příchozí cizáci otravují. Dokonce ani dívky mu díky tomu moc neučarovaly, ačkoliv tolik otráveně v jeho přítomnosti nepůsobily.
"To je Rodvik," zamračila se Cenag, "co ten tady dělá?"
Aerin, Rodvik, jak ho Ceanag nazvala, se zastavil pár kroků od nich a mírně se poklonil.
"Zdravím tě, Ceanag," pronesl, aniž by Cillianovi věnoval nějakou pozornost, "je to už nějaká doba."
Najednou se ozvalo něco, co Cilliana zprvu trochu vyděsilo. Ceanag se rozesmála.
"Nemusíš být tak moc zdvořilý, Rodviku. Ráda tě vidím." Vstala a přátelsky ho objala.
Cillian jenom zůstal nechápavě zírat.
Odkdy se někdo jako Ceanag může chovat tak přátelsky? Napadlo ho a krátce na to se k tomu přidala myšlenka, kterou vyplodil nějaký zlý a ošklivě ironický koutek jeho mysli: a ke mně se tak nikdy nechovala.
"Jak je to dlouho?" otázal se Rodvik konverzačně, "Snad deset let? Hodně jsi vyrostla."
Kde se vzala, tu se vzala, najednou vedle Cilliana seděla Qui a tázavě ho sledovala.
Jo, všichni pořád dokola opakují, jak moc vyrostla, pomyslel si Cillian a uvědomil si, že v něm začíná vzrůstat podráždění. Když někam přišli, bylo obvyklé, že byl tím středem pozornosti on a ne někdo jiný. Samozřejmě, i tady se za ním co chvíli obracely zasněné pohledy místních slečen, které byly pravděpodobně o deset let starší než on[1], ale tohle bylo něco jiného, i když nedokázal popsat, co přesně. Nakonec došel k závěru, že se mu mnohem víc zamlouvalo, když se Ceanag zabývala tím, co je vlastně zač a jestli nemá úmysl v nadcházejících okamžicích zničit svět.
Ceanag se na Rodvika mírně usmála. "Ty ses zato nezměnil vůbec. Ještě nejsi kněz, viď?"
"Ještě ne," usmál se Rodvik sebevědomě, "ale velmi brzy budu. Už jsem dospělý, takže je to jen otázka času."
Ceanag se otočila na Cilliana. "Tohle je Rodvik, učeň velekněze," představila aerina celkem zbytečně.
"Všiml jsem si," přikývl Cillian.
Ceanag jeho ne úplně přátelskou poznámku přehlédla, a pokračovala dál: "A tohle je můj přítel Cillian, ale o něm už jsi slyšel, že?"
"To ano," přikývl Rodvik a konečně se na Cilliana otočil, "děkuji ti, že jsi sem Ceanag doprovázel."
"Jo, není zač," zamračil se Cillian. Rodvik mluvil tak strašně majetnicky, když šlo o Ceanag. A také, jako by to byla hotová věc. Ale co měla být ta hotová věc? Cillian tušil, že s tímhle aerinem asi moc vycházet nebude.
Další slova byla samozřejmě mířená na Ceanag. "Velekněz vás už očekává. Měli bychom vyrazit, aby nebyl moc netrpělivý."
Jistě, ušklíbla se Ceanag, nechá nás čekat celý den a pak je najednou netrpělivý.
Vydali se nahoru po stříbřitých krajkových schodech pryč od jezírka. Rodvik zatím mluvil o věcech, které Cillian neznal a které ho ani nezajímaly. Byl by nejradši, kdyby Rodvik ztichnul a byl by celou dobu zticha.
Qui mu seděla na rameni a houpala nohama. Kam se poděla Eiw, to neměl sebemenší tušení, ale rozhodně tu někde byla.
Na místo dorazili během úmorných deseti minut, během kterých si Cillian každý okamžik přál, aby se konečně zastavili.
Ocitli se v jakési místnosti, podobné všem, které se tu nacházely.
Judita seděla rozkošnicky usazená na jednom z krajkových křesel, umytá, učesaná, velice zářivá a naprosto se do té okolní strohé krásy nehodící. To jí ale nevadilo. Dokonce se tvářila, že jí nevadí ani ten čaj, který usrkávala z kalíšku.
Styr stál na balkónku a sledoval město pod sebou. Sotva se zastavili, otočil se.
"Vypadá to, že jste se konečně všichni alespoň trochu vzpamatovali z vašich posledních zážitků," pronesl slavnostně.
Ceanag přikývla. "Bohužel naše zážitky vycházejí z reálných věcí a ty se vzpamatováním nesmažou. Caem je stále zničené a..." Styr zvedl ruku.
"Ne tak rychle, mladá dámo. Posaďte se."
Ceanag se prudce nadechla. Proč ti Míjové musejí být tak strašně laxní úplně ve všem, na co přijde řeč?
Nakonec se jen posadila a počkala, co se bude dít dál. Styr si počkal, až to samé udělá i Cillian, a teprve potom začal.
"Mám spostu otázek. Chtěl bych vědět, proč a jak jsi před sedmi lety zmizela a co jsi celou tu dobu až doteď dělala. Velmi by mi to pomohlo pochopit tvoji souvislost s městem zaříkávačů. Vím ale, že jsi Grian, takže trpělivost a rozvaha není tvojí silnou stránkou. Takže si tohle vyprávění asi budu muset odložit na později. Prozatím mi bude stačit, když mi povíte něco o městě zaříkávačů."
"To je na dlouhý vyprávění," roztáhla Judita ruce.
"Mám nechat donést další čaj?" nadzvedl Styr obočí.
"Na Caem zaútočili dva nekromanti," odpověděla Ceanag, "přitáhli s armádou ghûlů a dokonce i jedním drakem."
"Ghûlů," zamyslel se Styr, "to je poměrně moderní slovo. Zní to, jako kdybys ho odposlouchala někde v Chainu."
"Vzkříšených mrtvých," opravila se Ceanag mírně podrážděně. Nenáviděla, když někdo kritizoval její slovní zásobu.
"Aha," přikývl Styr. "A co s tím máš ty co společného?"
"Třeba se snaží pomoct," ucedil Cillian tiše. Styr měl mnohem lepší sluch, než očekával, a otočil jeho směrem hlavu.
"Ano, všiml jsem si," odvětil, "ale stále tomu moc nerozumím."
"Čemu na tom nerozumíte?" zamračil se Cillian, "Když vám někdo vyvraždí celé město před očima, není to úplně jen tak. V Caem zemřela spousta zaříkávačů. Navíc ti dva nekromanceři rozhodně nevypadali, že by toho vraždění chtěli nechat. Mají nějaký cíl a za tím si půjdou. To vám nepřipadá jako dost dobrý důvod k tomu, aby tady Ceanag byla?"
Ceanag vrhla přes stůl na Cilliana mírný úsměv. Takže možná neřekl něco úplně špatně.
"Vaše lidské malichernosti mě nezajímají," odpověděl Styr tím svým nadneseným míjským způsobem, "klidně se navzájem mezi sebou pozabíjejte. Jednou k tomu stejně dojde."
Cillian žasl. Jak se někdo takový mohl stát vrchním knězem? Podvědomě si začal zapisovat na svůj seznam neoblíbených osob pod Rodvikovo jméno i Styra. Pak došel k závěru, že všichni Míjové se asi budou k lidem chovat stejně. Ještě štěstí, že Ceanag byla napůl Grian.
Ceanag si povzdechla a zahleděla se přes stolek na Cilliana. Naštěstí to však nevypadalo, že chce něco udělat, nebo něco říct. Jenom fascinovaně sledoval velekněze. Snad nic hloupého neudělá...
Usrkla ze svého kalíšku a promluvila: "Věc se má vlastně tak, že teď vypomáhám v obnovení města zaříkávačů. Ale ten hlavní důvod, proč jsem tu, je ten, že si dělám starosti. Přivolávání mrtvých ze záhrobí vyžaduje jisté praktiky, které na chvíli odstraní pouto mezi naším světem a světem mrtvých. Může se také ale stát, že naruší hranice mezi těmito dvěma světy a Aoifanem."
Při posledním zmíněném slově Cillianovi přejel mráz po zádech. Nedokázal si však vysvětlit proč.
Tohle Styra zaujalo. "Ano?"
Ceanag přikývla. "Když se přivolá jenom pár zbloudilých duší, nic se nestane. Pokud se ale přivolá celá armáda, může to znmenat rozsáhlá porušení mezi těmito křehkými hranicemi."
"To je na jednu stranu pravda," přikývl Styr, "ale normálně jsou všechny naše světy oddělené a mrtví ani duše Aoifanu nemají tolik síly na to, aby si udržely tělesnou formu samy od sebe. Ať bude porušení jakkoliv rozsáhlé, muselo by dojít ke splynutí všech světů dohromady."
"To sice ano," přikývla Ceanag, "ale to platí jenom pro duše, které jsou upoutané k Aoifanu. Nezapomínej, že potom jsou tu duše, které k Aoifanu připoutané nejsou."
Styrovi se zastavila ruka s šálkem na polovině cesty k ústům. Rodvik prudce zvedl hlavu. Cillian musel uznat, že jej toto šokující oznámení velmi potěšilo.
"Myslíš vládce Aoifanu?" zeptal se Rodvik tiše.
Ceanag přikývla. "Ti přeci jsou připoutaní na pomezí našich světů tak, aby se nemohli dostat do pšatných rukou. Pokud by tomu tak nebylo, mohli by se nedopatřením dostat přes nějakého zaříkávače na svět. A následky by byly špatné pro celou Terru, ne jenom pro lidi."
"Kam tím míříš?" zamračil se Styr.
"Narušení rovnováhy mezi naším světem a posmrtným světem by mohlo narušit cyfary, ve kterých jsou jejich duše spoutané," odvětila Ceanag bez jakéhokoliv úsměvu. Bylo jasné, že to myslí zcela vážně.
Zavládlo napjaté ticho. Styr upíjel z šálku a snažil se tvářit zamyšleně. Ceanag však věděla, že to není zamyšlení, ale úděs. Přemýšlel nad tím, co všechno by se mohlo stát, kdyby se vládci Aoifanu dostali ven. Na světě neexistoval žádný kněz ani zaříkávač, který by je dokázal ovládat.
Ona sama z toho nebyla ani tak vyděšená. Na tenhle okamžik se připravovala už dlouho. Než se s ní zase začal bavit Cillian, přemýšlela nad tím každou noc a věděla, že myšlenka na to, co by se mohlo stát, ji pohání vpřed.
Nakonec ticho překvapivě přerušil Rodvik.
Nejdřív si odkašlal a pak chraplavě prohlásil: "Vážně jsi hodně vyrostla."



[1] Je pravda, že aerinové dospívají poněkud pomaleji. Dospělosti dosahují obvykle okolo třicítky. Takže když se aerinská dívka, které je dvacet osm, bude otáčet na sotva sedmnáctiletého Cilliana, ještě stále to nemusíme považovat za pedofílii. Anebo můžeme, ale poté bychom se museli vypořádat s aerinským hněvem, protože aerinové a obzvláště pak Míjky, doopravdy nemají rády, když jim někdo byť jen naznačí, že jsou staré. A poznat pravý hněv Míjů, to by nikdo nechtěl. Doopravdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama