Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 18. - Brány Elsímu 2/2

21. února 2015 v 20:53


Kdyby to někoho překvapilo, tak o článek níž ;D



Během druhého dne opustili les a vydali se po zdánlivě nekonečných pláních na východ. Ceanag byl každou chvílí zamlklejší a zamlklejší, až si Cillian začínal dělat starosti. Co před ním ukrýval?
Pokaždé, když se ho zeptal, Ceanag mu na to jen odpověděl nějakou úsečnou odpověď, která mu stejně nevysvětlila to, co chtěl původně vědět.
Pro tentokrát se zdálo, že něco trápí i Juditu.
"Víte co?" Prohlásila najednou, "Znám vlastně jenom dva aeriny. A z toho jenom ten druhý je Míj. Chcete říct, co si myslím?"
Ani nečekala na odpověď a pokračovala dál: "Mám takový pocit, že mě nebudou mít rádi."
"Z Cilliana asi také nebudou nadšení," přikývl Ceanag a prolomil tím své dosavadní ticho.
"Vážně?" podivil se Cillian, "To jsi třeba mohl říct dřív."
"No, takže jednoduše řečeno, vlastně budeme mít problémy, se kterými nás Ceanag neobeznámil."
"Bude to v pořádku," odvětil Ceanag, "potřebujeme se tam dostat z nějakého důvodu, který je poměrně naléhavý. Míjové nám tedy nebudou stát v cestě. Jenom mě radši nechcte mluvit a nic neříkejte, ano?"
Cillian se na něj se zájmem zahleděl.
"Ještě nikdy jsem tě neviděl něco říkat tak sebejistě," oznámil mu, "trochu mě to děsí. Co chceš udělat?"
Ceanag se jen nevesele pousmál a mlčel až do chvíle, kdy vjeli do dalšího hájku.
Tam sesedli z gryfů a dál je už jen vedli. Zavládla mezi nimi napjatá atmosféra očekávání.
"Elsím je už blízko," zašeptal Ceanag. Cítil, jak v něm vzrůstá nervozita. Neuvidí je rádi, tím si byl jistý. A co jeho? Budou k němu nepřátelští? Odtažití, to jistě.
Zrovna přemýšlel nad tím, co řekne, když tu ucítil, že nejsou sami. Mezi stromy se míhaly stíny drobných osob, které na ně mířily šípy, jak se dalo velmi brzy poznat.
Cillian vedle něj se také zastavil a sáhnul po meči. Ceanag však včas jeho ruku zadržel a mírně zavrtěl hlavou.
"Ehm... nazdar!" usmála se Judita přátelsky, "Taky vás ráda vidím!"
S nikým z nich to ani nehnulo.
Najednou se jeden ze stínů odpojil a na mýtinu, kde se zastavili, vešla drobná postava se světlými popelavými vlasy.
"Vstoupili jste na posvátnou půdu," oznámila suše, bez jakéhokoliv tónu přátelskosti, "kdo jste?"
"Přicházíme z města zaříkávačů s naléhavým posláním," začal Ceanag a snažil se, aby ani kapka jeho nervozity nevytanula na povrch, "nevkročili bychom do tohoto háje, kdybychom k tomu neměli důvod."
Ona osoba, s nejvyšší pravděpodobností velitel hlídky, se zadíval jeho směrem.
Ceanagovi se stáhl žaludek. Neměl rád ty světlé a studené oči Míjů. Naskakovala mu z nich husí kůže.
"Nevypadáš jako zaříkávač a máš silný grianský přízvuk," řekl velitel a jeho tón zůstával stejně přátelský. Kdyby Ceanag nesvíral Cillianovu paži, nejspíš by mu ujela ruka a něco by tomu malému blonďákovi provedl.
"Jsem původem z Griantíru," odpověděl Ceanag, "a moje cesta mě zavedla do Caem."
Velitel stráže na něj zle pohlédl. "A co chcete?"
"Promluvit si s vrchním knězem," odpověděl Ceanag a zadíval se mu zpříma do očí.
"Doopravdy?" ušklíbl se velitel ironicky, "Myslíte si, že můžete klást otázky? Kdo vůbec jste?"
Ceanag polkl. Přesně jak očekával. Míjové je samozřejmě v slzách neuvítali. A teď přišla ta chvíle, které se nejvíc obával.
"Jsem Gormal Ceanag Ethiel," řekl tiše, ale ozvěna jeho jména se mnohohlasně nesla mezi stromy od jednoho stínu k druhému. Dokonce i velitel ucouvl.
Cillian se zamračil. Proč Ceanagovo jméno způsobilo takové překvapení?
Veliteli však překvapení dlouho nevydrželo.
"Vskutku," prohlásil, "Gormal Ceanag Ethiel. Jsi o něco vyšší, než bych očekával. A vůbec, jsi tu. Ceanag je už dávno kdesi za Pláněmi."
Došel až těsně k nim a naklonil se k Ceanagovi.
"Kdo tedy doopravdy jsi?" vyštěkl.
Ceanag si pomalu sundal čepici a znovu vzdorně pohlédl do velitelových očí. Ten jen překvapeně ustoupil.
"Jsem Gormal Ceanag Ethiel," zopakoval Ceanag znovu odhodlaně a ledově, "a vy na mě, prosím, přestaňte prskat."
Cillian se pousmál. Jak typické.
Velitel zbledl. Cillian nejdřív nedokázal určit, jestli je to rozčílením, nebo něčím jiným.
"Ty jsi... ty ale vážně vypadáš jako..." zakoktal se.
"Jo, to vypadám," usmál se Ceanag a najednou ucítil, že má opět pod nohama pevnou zem. "Čím to asi bude?"
Velitel trochu couvl. "Ale... ale..." koktal dál, "kolik ti má být? Patnáct? Šestnáct? Vypadáš už jako..."
"Jako dospělý aerin, myslíš?" doplnil jej Ceanag, "Moje matka byla člověk, nezapomínej."
Cillian se zarazil. "Kolik že říkal, že ti je?" naklonil se k Ceanagovi.
"Šestnáct," odpověděl, "vlastně mi za chvíli bude sedmnáct, jestli tě to potěší."
"Tak to je skvělé," hlesl Cillian, "nevím proč, ale celou dobu jsme si všichni mysleli, že jsi mladší..."
"No, mysleli jste si o mně spoustu věcí, takže asi budete muset trochu změnit názor."
Ceanag se obrátil zpátky k veliteli. Ten ještě stále nemohl uvěřit svým očím.
"Ale... ale..." koktal dál, "ty jsi už přece dávno mrtvá!"
"Už dost," ozval se najednou hlas odněkud z nitra háje a donutil všechny se tím směrem otočit.
Po chvíli se vynořil někdo další. Také byl drobný a měl dlouhé popelavé vlasy vzadu stažené. Narozdíl od velitele hlídky z něj sálal jakýsi klid, harmonie a autorita. Také, že před ním velitel hned ustoupil.
Ona nově příchozí osoba se kriticky zahleděla nejdříve na Juditu, poté na Cilliana, a zavrtěla hlaovu.
"Přivést mi sem imortála a... člověka, to je od tebe opravdu milé. Čekal jsem, že přijdete. Máš nějaké krátké vlasy."
Cillian pozvedl obočí. Co to bylo za osobu?
"Velmi se podobáš svojí babičce," pokračoval aerin dál, "dokonce máš i ten její příšerný vzdorný tón ve svém hlase a stejný lesk v očích. Ale momentálně vypadáš jako kluk."
"To byl tak trochu záměr, staříku," založila si Judita ruce.
"Tebe jsem se zatím na nic neptal, Judito," pohlédl aerin jejím směrem, kupodivu však ne nepřátelsky, "prosím, nech mne nejdříve dořešit věci tady s mladou dámou. Všechny nás tehdy rozesmutnila zpráva, že jsi zmizela. Dokonce jsme si už mysleli, že jsi mrtvá. Naprosto ses nám ztratila z dohledu."
Poté, co dořekl svá slova, zavládlo ticho. Chvíli jen stál a pak se s povzdechem otočil i na Cilliana s Juditou.
"Nemůžu nepřipustit, že nejsem zcela nadšený z vaší přítomnosti," oznámil jim, "ale Ceanag vidíme po takové době rádi. Proto i vy buďte v Elsímu vítáni."
"To je fajn, jsi docela milý," usmála se Judita, "a navíc mě znáš. Cítím se pak slavná!"
Aerin si jí nevšímal. Naopak se se zájmem zahleděl na Cilliana.
Podobně se na mě dívala ta kněžka Rós, kterou jsem potkal u Folascé... napadlo Cilliana, když tu aerin znovu promluvil.
"Můžete mi říkat Styr, jsem vrchní kněz," řekl, "A ty jsi..."
"Cillian," odpověděl Cillian sebevědomě.
"To vidím," přikývl Styr, "ale připadáš mi nějaký..."
"Zvláštní?" dopověděl za něj Cillian, "Ano, už jsem potkal jednoho Griana, který mi řekl přesně to samé. A také jednu grianskou kněžku, která se na mě dívala stejným pohledem jako teď vy."
Styr si ho dál zamyšleně prohlížel. Poté jednoduše prohlásil: "Je vidět, že jsi z města. My tady takové formality nepoužíváme. Jsme malý národ a všichni si k sobě máme blízko, takže také můžeš být familiárnější."
Další věta už byla mířena na všechny.
"Ceanag říkala, že jste sem přišli kvůli něčemu naléhavému. To bychom neměli řešit tady v lese, nemyslíte si? A navíc, když se na vás podívám, tak by vám neuškodilo se nejdřív trochu zklidnit."
"Páni," vyhrkla Judita, "to mluvíš o něčem, jako je třeba koupel? Ani netušíš, jak moc ráda bych se vykoupala! Takže, veleknězi, kudy máme jít?"

A kdesi, poměrně daleko od Elsímu, se nacházela budova. A v té budově, přesně v tom nejposlednějším patře, se nacházela místost. A v té místnosti bylo umístěno křeslo. A v tom křesle seděl jakýsi mladík s tmavými vlasy a pichlavýma modrýma očima.
"Ceanag mi dělá čím dál tím větší radost," řekl s chladným úsměvem.
O stěnu u dveří se opírala mohutná postava mírně podobného vzezření a s rukama založenýma na prsou sledovala vyhlazenou dlažbu pod svýma nohama. Anebo pospávala. Třetí osoba, o něco dorbnější než ta u dveří, přecházela po místnosti sem a tam, až se nakonec zastavila v blízkosti židle.
"Jednou jsem se s ní setkal a musím říct, že je docela roztomilá, vzhledem i chováním. Ale může být také nebezpečná, toho bychom si měli být vědomi."
Kelly začal znovu přecházet po místnosti.
Osoba na židli se usmála.
"Já vím," řekla tiše, "dokázala se před světem skrývat velmi dlouho, aniž by ji někdo odhalil."
Lochie zvedl hlavu od dlaždic.
"Ani bych neřekl," odfrkl si, "každý, kdo má oči a trochu rozumu, přece poznal, že není doopravdy kluk, mistře."
Osoba, kterou oslovil jako mistr, se usmála úsměvem, který přimrazoval k zemi.
"To tím ale nemyslím," řekla klidně, "tohle bylo jenom jednoduché přestrojení, aby se jí cestovalo lépe. Já teď mluvím o tom zbytku. Dokázala si změnit auru tak, aby ji nikdo nevystopoval. A potom, to, co dokázala ve městě zaříkávačů... neuvěřitelné, podle mého názoru."
"Takže si myslíš, že ona je doopravdy ten, koho potřebujeme?" Kelly se znovu zastavil.
"Nemyslím," odvětil mladík a opřel se o jednu z opěrek židle, "jsem o tom naprosto přesvědčený. Ještě ale potřebuje čas. Vím totiž jistě, že to, co zatím dokázala, je zlomek toho, co dokáže v budoucnu. Takže ji musíme nechat se zlepšit. A teď, když má nějaký cíl, to půjde zcela jistě. Není třeba být netrpělivý."
"To zajisté," usmál se Kelly, "nebude nám ale dělat potíže?"
"Myslím si, že ne," usmál se mladík, "je moc daleko a má spoustu jiných starostí. Útok na Caem nám poskytl obrovskou výhodu. Odstranili jsme Ceanag, toho jejího směšného přítelíčka i tu starou rachomejtli, dali jsme jí příležitost rozvinout své dovednosti na úroveň, jakou potřebujeme, a získali si volné pole působnosti tam, kde to momentálně nejvíc potřebujeme. Jenom ta mrtvola. Z té by se možná mohl vyklubat menší problém. Ale vy si s ní poradíte, že?"
"Určitě," usmál se Lochie, "já si myslím, že to žádný problém nebude. Je to malý křehký chlapeček."
Mladík vstal a přešel k oknu.
"Podívejte se na to," prohlásil, když se zahleděl na scenerii pod sebou, "země je po válce oslabená. Lid ještě stále neobnovil svoji bývalou sebedůvěru. Myslí si, že svět, jak ho znali, se změnil."
"To se docela mýlí," usmál se Kelly krutě.
"Přesně tak," přikývl mladík, "jestli si kdokoliv myslí, že se vše změnilo, má se ještě na co těšit. Tahle válka ještě stále neskončila. A neskončí, dokud tu bude stát kámen na kameni, tomu můžete věřit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama