Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 18. - Brány Elsímu 1/2

21. února 2015 v 20:49


Tak, teď nějakým zázrakem doba mezi posledními dvěma kapitolami nebyla tak strašná, ne? :D


Judita nebyla nijak zvlášť překvapená, když Antonia druhý den ráno spatřila.
"No nazdar," pozdravila jej jednoduše, "dlouho jsme se neviděli. Máš nějaký kratší vlasy."
"To je míval někdy ještě delší?" Ucedil Kori, jakoby mimochodem.
"Proč tu s náma vlastně je?" Pokračovala Judita dál, zatímco se protahovala.
"Sledoval nás," pokrčil Ceanag rameny, "jestli chceš, pošli ho pryč. Já se o to radši nebudu pokoušet."
"To dobře děláš," přikývl Antonius a prohrábl si dlouhé lokny, až se rozeltěly všemi směry. Ceanag jenom protočil oči.
"Víte," začal Antonius, "nemůžu si nevšimnout, že bloudíte v kruhu. Ač vy si toho třeba zatím nejste vědomi."
"To není pravda," načepýřila se Judita, která se hned po odjezdu z Caem ujala velení, protože Chain znala přece jako svý boty, "řeknu ti přesně, kde jsme. Jsme..."
"V lese," doplnil ji Cillian duchapřítomně.
"No, to taky," přikývl Judita rozohněně, "ale hlavně... hlavně..."
Ceanag se opřel o hřbet ruky a tázavě se na ni zahleděl. On sám o jejich směru ani poloze neměl sebemenší tušení a tak to celé nechával na ní.
Nastala chvíle ticha.
"Já se tady nenechám ponižovat, ty hloupej blonďáčku!" Vyrazila pak proti Antoniovi Judita nakvašeně.
"Vždyť tady nikdo nikoho neponižuje," usmál se Cillain hřejivě, "Samozřejmě, že se tu vyznáš."
"To teda!"
"A na hranice trefíš bez problémů."
"No to bych řekla!"
"Jenomže jsme v jednu chvíli špatně zatočili. To se může stát přece každému, v téhle mlze, v tomhle období... chybujeme přece všichni."
Judita se na něj dlouze zadívala. "No, když myslíš..."
"Každopádně jsme teď trochu jinde, než jsme si mysleli, a budeme se muset chovat trochu jinak, než byl původní plán," vložil se jim do toho Ceanag, "ale to zase není takový problém, ne?"
"No to rozhodně ne," nafoukla se Judita, "jak říkám, po Chainu trefím kamkoliv."
"Jestli míříte do Mítíru, tak vás poctím přítomností své ctěné maličkosti," ozval se najednou Antonius jemně, "a byl bych radši, kdybyste to brali jako příjemnou věc. Nechce se mi za vámi plížit jako stín."
"Stín," ucedil Ceanag tiše, "zeptej se ostatních a nekoukej na mě."
Cillian pokrčil rameny. "Sledoval jsi nás až sem, takže věřím, že to budeš dělat tak jako tak, ať ti to kdokoliv povolí, anebo zakáže."
Judita si ho chvíli prohlížela od hlavy až k patě, a pak jenom rezignovaně povzdechla: "No jo."
Poměrně brzy se vydali všichni čtyři dál na cestu.
Na prvním gryfu jel Antonius s Juditou a každou chvílí se hádali o tom, která cesta je správně. Nakonec se vždy šlo tím směrem, který navrhl Antonius, protože Juditě nějak vyvětlil, že jedou dobře.
Kori poletoval různě vepředu před nimi a snažil se je alespoň trochu korigovat, aby neskončili někde v bažinách.
A na druhém gryfu jeli Ceanag s Cillianem.
"Nelíbí se mi, že je tu s námi," ucedil v jednu chvíli Ceanag tiše, "dávej si na něj pozor, ano?"
"Hm. Když myslíš."
"Myslím," přikývl Ceanag, "nemám rád, když nás někdo neurčitou dobu jen tak sleduje a pak se chová jako náš největší přítel."
Cillian si vzpomněl, jak se s Ceanagem poprvé setkal a ušklíbl se. "Že to říkáš zrovna ty. Nesledoval jsi mě a Allie náhodou také neurčitou dobu?"
Ceanag překvapeně pootočil hlavu jeho směrem.
"No..." začal pak, "stejně se mi to nelíbí."
Cillian se jenom usmál. "Někdy se chováš docela roztomile, víš to?"
Tohle nechal Ceanag bez komentáře. Neměl na nic podobného náladu. A hlavně ne na Cillianovy řeči směřující ke slečnám. A obával se, že na tuhle větu by se přesně tyhle řeči daly pěkně navázat.
Jeli několik dní, když mlha konečně začala řídnout a tóny spinetu začaly pomalu utichat.
Jeli ještě několik dalších dní, když konečně mezi stromy začalo prosvítat světlo.
Stromy se postupně měnily, jejich listy začaly být světlejší a působily jiným dojmem. Mlha proplétající se okolo stromů najednou byla měkká a vypadala spíš jako lehký závoj, zatímco ta pravá chainská by se dala přirovnat skoro k plsti. Dokonce i vzduch byl jiný, nebyl tak mrtvý a s podivnou, uspávající vůní. Namísto toho byl provoněný medovými květy a pryskyřicí borovic.
"Já jsem říkala, že sem trefíme," vytahovala se Judita, očividně spokojená sama se sebou. Antonius jí to nevyvracel. Co ho za tu dobu stihl Cillian poznat, odhadoval, že nebude zrovna ten vychloubačný typ.
"Teď ještě najít Elsím," povzdechl si Ceanag.
"To nebude problém," zasmála se Judita sebvědomě, "to je tímhle směrem!"
"Anebo také tímhle," ukázal Antonius přesně na opačnou stranu, než ukazovala Judita a seskočil z gryfa.
"Copak se děje?" nadzvednul Cillian obočí.
"Najít cestu jsem vám již pomohl," odvětil Antonius poetickým tónem, "ale tenhle příběh má mnohem více zákrutů. Budu vás muset opustit. Kdybyste mě však potřebovali, můžeze kdykoliv zavolat. Má ctěná maličkost je vám k službám."
A najednou byl tím svým věčně elegantním způsobem pryč.
"Vážně je to hraničář? Mně tedy připadá spíš jako bludička," zamračil se Cillian.
Ceanag se mračil také, akorát z trošku jiného důvodu. Nechtěl Antonia už znovu vidět. Z nějakého důvodu mu připadalo, že až se opět setkají, nebude to příjemné setkání, ba naopak.
"Ale do Mítíru nás dovedl, ne?" Nadhodil najednou Cillian konverzačním tónem.
"Třeba se nechtěl se tkat s Míji," napadlo Juditu a víc se tím nezabývala. Namísto toho pobídla svého gryfa vpřed.
"Vážně odešel," prohlásil Cillian, "necítím ani jeho auru."
"Vážně tě nikdy nenapadlo stát se zaříkávačem?" utrousil Ceanag na jeho adresu, "Zdá se mi, že bys byl velmi talentovaný."
"A mohl bych jim teď velet místo tebe, že. To zní velmi lákavě," odpověděl Cillian a pobídl i toho druhého gryfa k nějakému pohybu, "ale řekl bych, že zase takové cti se mi dostat nemusí."
"Do Elsímu to není zase tak daleko," hlásila Judita, "zítra bychom se tam mohli dostat."
"Pokud zase nezabloudíme," povzdechl si Ceanag polohlasně a doufal, že to Judita neuslyší. Neslyšela. Rozjařeně sledovala les okolo sebe, jako by chtěla načerpat všechnu jeho energii, aby ze sebe vytěsnila tu nepříjemnou tíhu, kterou stihla nasbírat v Chainu.
Ceanag přemýšlel. Byli pryč už doopravdy dlouho. Co se za tu dobu asi událo v Caem? Pokračují opravy města dobře? Stal se už Jerome hlavním zaříkávačem? Zkusil si představit, jak to celé mohlo asi tak probíhat. On sám se však nikdy žádné vzpoury nezúčastnil, takže si nic obdobného představit nedokázal. Odebral se tedy jiným směrem. Jak se asi daří Allie a Camelotovi? Podle svých výpočtů by už mohli pomalu dorazit do Valgella, ačkoliv si jistý být nemohl. Protože gryf zrovna nebylo zvíře, na kterém obvykle jezdil, nedokázal ani odhadnout, jako dlouho mu trvá, než zdolá území okolo Chainu a poté dlouhé toirské pláně. Ale říkal si, že alespoň tihle dva cestují docela rychle, takže by to zase takový problém být nemusel.
Jak se asi Allie dohodne se svým strýcem? Bude jí důvěřovat? Nebo ji pošle domů jako rozmazlenou princezničku a nebude jejím slovům věnovat pozornost? Tady si nemohl být jistý už vůbec; nikdy v životě vládce Toiry neviděl a tušil, že ani neuvidí, takže logicky neměl ani ponětí o tom, co je to za člověka. A ačkoliv se Allie tvářila velmi sebevědomě, při její naivitě to stále nemuselo nic znamenat.
Tiše si povzdechl. Snad za tu chvíli trochu dospěla, když se to podařilo dokonce i Cillianovi.
Další, co jej napadlo, byl samozřejmě Cillian. Záhy si však uvědomil, že nad ním poslední dobou přemýšlí víc, než se mu líbilo, takže ho pro tentokrát odsunul stranou. Nervování si přeci mohl alespoň jednou odpustit.
Ve chvíli, kdy konečně přišel na řadu další problém, ozval se Cillian.
"Taky přemýšlíš nad tím, co říkal Antonius?"
Čteš mi myšlenky? napadlo Ceanaga, ale nahlas se nezeptal. Jenom přikývl.
"Pořád mluvil o nějakém příběhu."
Cillian se zahleděl před sebe. Nejdřív si myslel, že to, o čem mluví, má značit jejich cestování do Mítíru. Brzy si však uvědomil, že to, co říká, zní jako něco s mnohem větším významem.
"Jak dlouho si myslíš, že nás sledoval?" otázal se Ceanag.
Cillian pokrčil rameny. "Dost. Přidal se k nám nějakou dobu poté, co jsme odjeli z Caem."
"Co dělal u Caem? Jaká je pravděpodobnost, že šel jenom náhodou okolo a přidal se?"
"Já nevím," ušklíbl se Cillian, "ty ho znáš, takže bys to měl vědět líp."
"Když on je tak strašně... nevyzpytatelný," zavrtěl Ceanag hlavou, "jeho pohnutkám jsem nikdy nerozuměl..."
"Zabil ti matku, že?" Otázal se Cillian.
"A pak mi pomohl ve chvíli, kdy se mě snažila podřezat jedna nejmenovaná čarodějnice," dopověděl Ceanag, "a nebylo to kvůli tomu, že by ke mně kvůli tomu svému předchozímu činu cítil nějakou lítost. Prostě jenom byl čirou náhodou poblíž, tak mě zachránil."
"Koukám, že jsou pro něj ty čiré náhody docela obvyklé," zamračil se Cillian, ale pak se zarazil, "tebe chtěla zabít nějaká čarodějnice?"
"No, vlastně obětovat," odpověděl, Ceanag a poškrábal se na hlavě, "ale o tom nemluvím zrovna rád."
"Hm. Nechceš pozvat na medovinu, až budeme v Elsímu?" začal Cillian spiklenecky.
"V Elsímu se medovina nepije," odmítl Ceanag, "a rozhodně mě tím nepřinutíš o tom vvyprávět."
Cillian se zasmál, ale poté zase zvážněl.
"Takže to máme osoby, které se vloupaly k Allie do pokoje, dva nekromanty, kteří jen tak přivolali armádu ghûlů a draka a potom Antonia, který se k nám přidal a pomohl nám najít cestu z chainských lesů. To je až přespříliš náhod za sebou, ne?"
"A navíc mluvil o nějakém příběhu," doplnil Ceanag, "je vysoce pravděpodobné, že o zničení Caem věděl a Kellyho s Lochiem už také potkal. O co mu jde?"
"A o co jde Kellymu a Lochiemu?" pokračoval Cillian. "A kdo byli ti, co se vloupali do zámku?"
"Nemohli to být oni?" napadlo Ceanaga, "ale proč by to dělali?"
"Myslím, že na obě otázky můžeme znát odpověďjenom od nich," povzdechl si Cillian.
"Chci vidět, jak ji z nich páčíš," rozesmál se Ceanag.
"Můžu za nimi přijít a slušně se jich zeptat," obdařil jej Cillian zářivým úsměvem.
"To také můžeš," přikývl Ceanag, "tak to zkus."
"Upřímně by mě ale nepřekvapilo, kdyby to byli oni. Allie nám vlastně úplně neřekla, jak ty dotyčné osoby vypadaly."
"Jistě," přikývl Ceanag, ale pak si uvědomil, že to, co Cillian právě řekl, nemusí být až takový nesmysl. "Nejdřív se vloupali do pokoje princezny a pak zničili město zaříkávačů. Jak tohle může souviset dohromady?"
"Jak moc zkáza Caem oslabí královnu?" Navrhl Cillian.
"I kdyby, proč chtějí něco provést s královnou?"
"Třeba aby mohli vládnout světu?" Pokračoval Cillian dál.
"To ne," zavrtěl Ceanag hlavou, "kdyby chtěli vládnout světu, tak prostě zabijí královnu a udělají si z ní loutku. Sami by nikdy nevládli, věř mi."
"Třeba chce vládnout někdo jiný a oni za něj jenom dělají špinavou práci," přemýšlel Cillian dál.
"Nekromanti ale nedělají špinavou práci za někoho jiného... nikdy si nenechají nikým poroučet," povzdechl si Ceanag, "to je právě ono. Ovládli ducha tansel[1], čerpají z něj sílu a dokazují tím svoji svobodu a moc nad vším. Životem, smrtí, magií..."
"Víš co," přerušil ho Cillian, "až budeme v Elsímu, tak si to někam hezky sepíšeme a zamyslíme se nad tím v klidu, co ty na to?"
Ceanag přikývl a přesunul se k poslednímu problému, který se nejdříve objevil jenom jako malá černá tečka někde v jeho mysli, avšak s každým krokem směrem k Elsímu se ona tečka zvětšovala a zvětšovala, až z ní byl obrovský flek.
Míjové byli celkem pohostinní, to ano, ale... jak se budou tvářit, až k nim zavítá jeden imortál, člověk a Grian? Už jenom s člověkem budou mít nejspíš potíže, a co ten zbytek... Judita bude problém, toho si byl vědom hned. Jestli někoho Míjové neměli rádi, byly to osoby podobné tansel. A zrovná imortálové jejich rysů pochytili doopravdy spoustu. Ale když ji bude doprovázet on, tak by s tím takový problém snad nemusel být, přeci jenom, je stále Grian, i když jen poloviční. Což by vlastně také mohl být problém. Míjově a Griani také vždy neměli pochopení pro sebe navzájem. Bylo však pár okamžiků, kdy je něco velmi silně spojilo.
Takže už asi nebudu moct dál předstírat, napadlo ho a mírně znervózněl. Svět najednou bude úplně jiný...


[1] Tansel jsou spolu s aeriny dvěmi vznešenými rasami a zároveň původními obyvateli Terry. Jednoho dne však lidem začali vadit, a tak lidé spojili síly a zahnali je až za hranice světa mrtvých, kde ti chudáčci do dneška zůstávají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama