Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 17. - Světlovlasý poutník

15. února 2015 v 13:00


Ceanag ležel v trávě a sledoval hvězdy. Vždy ho fascinovalo, jak se jejich poloha s časem měnila. V zimě bylo tohle souhvězdí vidět jasně a zřetelně, v létě na obloze chybělo. A teď, na začátku podzimu, se zase pomalu objevovalo. Jak se zrovna tohle jmenovalo? Kdyby tady byl jeho otec, určitě by to věděl. Jenže ten tu není. A ani nebude.


"Je to Lyra, jestli přemýšlíš nad tímhle," ozval se nad ním Cillianův hlas, "a to vedle je Čtyřlístek."
Ceanag se pousmál, jako by to byla nutnost. Od chvíle, kdy odešli z Caem, panovala mezi všemi napjatá atmosféra. Judita nechápala Ceanagovo chování, Ceanag také ne a Cillian... ten se také těšil nepochopení.
To, co se událo těsně před odjezdem z města zaříkávačů, by se jako objímání v slzách za romantického západu slunce opravdu popsat nedalo. Nakonec však vše dopadlo tak, že se na další cestu vydali všichni. I Cillian.
Ceanag si jeho pohnutkou nebyl úplně jistý. Cillian, jak ho zatím znal[1], byl ochotný mávnout rukou téměř nad čímkoli a vydat se kamkoli, kde to zavání dobrodružstvím. Cillian, jak ho začínal poznávat, by nad tím nemávnul rukou, ale nezůstal by pro všechny případy pozadu. A Cillian, jak jej neznal... by mohl udělat cokoliv. A podle jeho chování se Ceanag obával, že mají co dočinění s tím dosud nepoznaným. A to ho děsilo.
Jeho domněnka se pořád dokola potvrzovala. Kupříkladu teď, když promluvil. I to samo o sobě bylo zvláštní. I když je pravda, že po celou tu dobu až sem se spíš veškerého hovoru s ním stranil on, protože si ještě stále nedokázal odpustit, co mu tehdy řekl. Věděl naprosto jistě, že ani jedno z toho nebylo milé, ani povzbuzující, ale naopak sprosté a hodné zatlučení do země. Díky tomu však přišel snad o tu nejděsivější věc, které se kdy v Chainu dočkal.
Tato lesnatá mlžná země byla protkána různými příběhy. Některé byly děsivé, jiné tolik ne. Avšak shodně se mluvilo o tom, že díky místní magii se pravá podstata člověka, aerina a čehokoliv jiného, živého i neživého, prodere na povrch v celé svojí kráse a podstatě. A přesně tohle se najednou dělo s Cillianem, aniž by si to uvědomoval. Nejdřív pomalu, kousek po kousku, ale přeci jen, od chvíle, kdy se do mlhy vnořili celí, uplynula už nějaká doba. A Ceanag se pořád snažil co nejméně mu lézt do cesty a tudíž se Cillian neměl s kým bavit. Až najednou, jednoho dne, prolomil ledy sám, když Ceanaga oslovil... a najednou, jako kdyby před ním stál někdo jiný, ale v něčem stále stejný. A to Ceanaga vyděsilo snad ještě víc, než nemrtvý drak útočící na Caem.
"Vy máte souhvězdí stejně pojmenované jako my?" Otázal se. Dost upřímně o tom pochyboval. Ale Cillian, který jeho viděl jako prvního aerina za celý život, nemohl takové cizí názvy znát. A že by se to učil kvůli slečnám... nebyl si úplně jistý, ale připadalo mu, že lidské dívky hvězdy většinou moc nepřitahovaly.
Cillian pokrčil rameny. "Pravděpodobně ne." A víc se o tom bavit nehodlal.
Tohle nebyl první případ, kdy se Ceanagovi něco nepozdávalo. Nakonec mu však nezbylo nic jiného, než vrhnout mírně vystrašený pohled na Eiw nebo Quii, a to bylo všechno.
"Měl by ses trochu vyspat, ne?" Když to Cillian říkal, znělo to doopravdy nezaujatě.
"Že to říkáš zrovna ty," odpověděl mu na to Ceanag, "spal jsi někdy od té chvíle, co jsme vyrazili?"
"Ani ne," odpověděl Cillian pořád stejně nezaujatě a zadíval se na předchozí objekt Ceanagova zájmu - tedy vězdy.
Ceanag si mírně povzdechl a po kratší úvaze o tom, že někdy se prostě nedá nic jiného dělat, si sundal baret a prohrábl si vlasy. Svět se najednou zdál o tolik větší, když mu v pohledu nestínil kšilt.
Cillian si toho všiml a mírně povytáhl obočí. "Copak se stalo, že jsme si sundali čepici? Zavařil se nám mozek?" Ačkoliv to řekla jedna a ta samá osoba, vyznělo to úplně jinak. V takovýchhle chvílích začínal Ceanag přemýšlet, jak nejrychleji a nejefektivněji odstranit domnělého nepřítele, který se najednou vyklubal z jeho společníka. Tentokrát se však i přes jistý nepokoj nedokázal ubránit úsměvu. Tohle se náhodou té osobě povedlo.
"Pověz mi, jak dlouho už jsme tady?" zeptal se.
"Docela dlouho," odvětil Cillian jednoduše.
"Nezdá se ti něco zvláštního?"
Přes spící Juditu se do něj opřel pár smaragdových očí. Byl to pohled, který Ceanag nenáviděl a poslední dobou jej musel snášet čím dál tím častěji. Nebyl to pohled toho Cilliana, kterého znal - ten koketní a... dobrá, mírně přihlouplý. Tenhle byl takový... jiný. A začal se objevovat až po nějaké době strávené v místních lesích. Jak jinak.
"Je trochu zvláštní, že se na něco obdobného ptáš," odpověděl Cillian prostě, "jsme přece v Chainu."
Ceanag s povzdechem přikývl. Možná přeci jen bude lepší tohle téma nenakusovat.
Cillian si založil ruce a dál si jej prohlížel tím děsivým, sebevědomým a zálibným výrazem, který se naučil za tu chvíli, co se dostali hlouběji do lesů.
"Je úžasné, jak se dokážeš celou dobu zabývat jenom mnou a přitom nehledět na svoje okolí."
Ceanag se chtěl užuž zeptat, jak Cillian ví, že přemýšlí zrovna nad ním, hned si to však rozmyslel. Namísto toho se jen otázal: "Cože?"
"Už je to nějakou chvíli, co nás někdo sleduje. A je to někdo, okolo koho je tušit poměrně silná a temná aura. Copak ty to necítíš?"
Ceanag obezřetně vyskočil. Ne, nic takového necítil. Něco podobného se často nestávalo, obvykle dokázal vycítit jakoukoliv auru v okolí, obzvláště tu špatnou. Leda že... leda že by to byl někdo známý, na jehož auru si zvykl. Ale to byla hloupost. Kdo takový by je sledoval?
"Nemusíš se tak plašit. Ať je to cokoliv, není to nebezpečné. Kdyby bylo, jsme nejspíš už dávno mrtví." Cillian se líně protáhl, jako by mu na nynějším dění pramálo záleželo.
A to jsi jen tak čekal, jestli ti toho všimnu, nebo ne? Napadlo Ceanaga - a podle toho temného pobavení, kterého se v Cillianových očí znovu dopátral, odhadl, že ona osoba naproti němu se náramně baví. Na jazyk se mu drala grianská nadávka, avšak spolkl ji dřív, než se stihla naplno rozeznít nočním vzduchem. Cillian, nebo tedy ta ona osoba, která vypadala jako Cillian, ale chovala se stále jinak, znal grianská souhvězdí. Dost možná tudíž také rozuměl grianštině.
Zvedl se na nohy se zcela jasným odhodláním rozhlédnout se okolo.
"Ty si myslíš, že ho najdeš?" otázal se Cillian pobaveně.
"Nebo taky ji," odsekl Ceanag. Nemohl nepřiznat, že ho nynější situace trošku iritovala.
"Tak to ti přeju příjemné hledání," Cillian se nezaujatě zahleděl na konečky svých prstů, jako by nehty byly tou nejzajímavější věcí na světě, "pravděpodobně tím strávíš zbytek noci."
Ceanagovi jeho chování neušlo. "Ach jo, ach jo," ucedil tiše, "nejenom, že vy lidé vypadáte všichni jako holky, vy se tak pořád i chováte..." normálně by ho něco takového nenapadlo, ale teď... teď byl prostě iritovaný.
Cillian se zasmál. "Že to říkáš zrovna ty."
"Hm." Ceanag rázně vykročil směrem od ohně. Ať to, co je sledovalo, bylo cokoliv a hodlalo to s nimi naložit jakkoliv, tušil, že Juditu to jen tak ze spánku nevyruší. Na to ji znal až moc dobře. A co to udělá s Cillianem mu v tu chvíli bylo jedno. Anebo by to mohlo provést něco s ním. Anebo by to také nemuselo udělat vůbec nic.
"To by mě zajímalo, co s tím chceš provést," ozval se za ním Cillian tiše. Zcela očividně si nechtěl nechat nadcházející chvíli ujít.
"Co tě to zajímá?" Odsekl Ceanag mírně naježeně.
"Tady se někdo, koukám, pěkně naštval," usmál se Cillian škodolibě.
Ceanag ho už dál nevnímal. Přemýšlel. Když nedokáže temnou auru toho možného nebezbečí vycítit sám, bude muset najít někoho, kdo to dokáže a zároveň tak dokáže ono potenciální nebezpečí najít. Cillian by to dokázal, tím si byl jistý, ale ptát se ho na to tedy rozhodně nechtěl. Místo toho se rozhodl, že se zeptá někoho jiného.
"To mě hodláš celou dobu sledovat?" zamračil se na Cilliana.
"Hodlám," přikývl s úsměvem.
Ceanag si povzdechl a natáhl jednu ruku před sebe. Nad dlaní se mu rozsvítil malý oranžový plamínek se zelenými okraji, který záhy rozsvítil celý prostor okolo.
"Nemusíte mi na cestu svítit, trefím sám," ozval se najednou medově podbízivý hlas odněkud ze stromoví. Záhy na to se vynořila osoba s dlouhými popelavými kadeřemi, opřela se o strom a založila si ruce.
"To nebylo špatné, skřítku," usmál se Cillian Ceangovým směrem.
Ten jej naprosto ignoroval a celou svoji pozornost upřel na neznámého příchozího.
"Antonie?" zamračil se, "To ty jsi ten, co nás celou dobu sleduje?"
"Já ne," usmála se ona osoba sladce, "ten valčík za vámi tančí někdo jiný. Já se jen nedávno ze zvědavosti přidal."
Cillian se naklonil k Ceanagovi. "Vy se znáte?"
"Známe," přikývl Ceanag, "kdysi jsme se... potkali."
"Jedna z tvých dalších tajností, o kterých nesmím nic vědět?" Cillian se znovu zahleděl na konečnky prstů.
Ceanaga jeho přístup vytáčel poměrně dlouho a tentokrát už se rozhodl, že nebude svůj hněv zbytečně zadržovat. Koneckonců, jak by řekl jeho otec, čím víc hněvu jeden zadrží, tím dříve pak zemře.
"Dobře," odsekl, "jestli to chceš tak mermomocí vědět, tak je to Antonius, se kterým jsem se poprvé setkal krátce poté, co zabil moji matku."
Tohle Cilliana překvapilo. "Prosím?" Nebyl si dokonce ani úplně jistý, jestli to Ceanag myslí vážně, nebo ne.
"Ale no tak," prohrábl si Antonius vlasy, "myslel jsem, že za touto trágédií se opona již dávno zavřela."
Ceanag povytáhl jedno obočí. "Ne, samozřejmě jsem ti to ještě pořád neodpustil. Byla to moje matka. Ano?"
Že by od něj pochytil ty svoje praštěné průpovídky? Napadlo krátce Cilliana, avšak brzy tuto myšlenku zapudil.
"Ehm... to je mi líto," řekl nakonec. Ale vlastně ho takováhle zpráva trochu potěšila. Konečně se o téhle malé osobě s čepicí dozvěděl něco víc.
"Hm..." Ceanag ho moc nevnímal. "Sleduješ nás, nebo ty další?"
"Zajímalo by mě, kam vás vede cesta," odvětil Antonius, "zatím je ještě stále velmi spletitá. Vydali jste se z města zaříkávačů a teď míříte lesy Chainu stále do neznáma."
Cillian pohlédl na Ceanaga. "To takhle mluví pořád?"
"Bohužel," přikývl Ceanag, "neptej se mě proč, nemám tušení."
"Jste ke mně doopravdy vstřícní," oznámil jim Antonius přehnaně uraženým tónem.
Cillian obrátil oči v sloup. Někoho takového zrovna potkat nemuseli. Mohlo by trvat hodiny, než by se zjistilo, zda jim daná osoba ublíží nebo ne. Pokud to byl vrah Ceanagovy matky, bylo by dost pravděpodobné, že se o přítele nejedná. Na druhou stranu Ceanag zareagoval úplně jinak, než by Cillian v dané chvíli očekával.
"A co si myslíš?" zamračil se Ceanag, "Že si tu s tebou budeme povídat až do rána a převyprávíme ti všechno, co se nám kdy přihodilo?"
"To už zní mnohem lépe," usmál se Antonius sladce, "stačilo by mi však, kdybyste se podělili o informaci, kam míříte."
Cillian se ušklíbl. Nejenom, že ona osoba byla podivná, byla také očividně hloupá.
"Ať míříte kamkoliv," pokračoval zatím Antonius sebevědomě, "neuniklo mi, že chodíte stále v kruzích."
"To si nemyslím," zavrtěl Cillian hlavou. Ceanag mlčel. Pro jistotu.
Antonius se na něj zpříma zahleděl. Měl zvláštní oči, takové světlé s divným leskem... působily uklidňujícím a zároveň děsivým dojmem.
"Můžeme se vsadit, jestli chceš. A uvidíme, kdo má pravdu."
"Ne, děkuji," odmítl Cillian rázně.
"Ani nepoznáte, že tu jsem s vámi," ozvalo se zpěvně a najednou si Cillian uvědomil, že Antonius stojí za jeho zády. A v tu chvíli si uvědomil, že se téhle osoby jen tak nezbaví. Mohl je sledovat, jak se jí zachtělo a oni s tím nemohli vůbec nic dělat. Možná tedy bylo lepší s ním souhlasit a tím pádem ho mít celou dobu na očích.
"Tak dobře," souhlasil pak neochotně.
Ceanag celou dobu mlčel a nechával Cilliana vyjednávat. Jemu osobně to bylo celkem jedno - Antonia znal, a ačkoli se setkali během poněkud bezútěšné situace, nijak mu nezazlíval to, co se stalo. Nikdy svoji matku nepovažoval za matku a její smrt se ho dotkla stejně, jako smrt kohokoliv jiného. Navíc očekával, že se ho na to Cillian brzy zeptá.
Stalo se přesně, jak očekával. Přestože se k němu choval celý den poněkud nepříjemně, tohle ho očividně zaujalo. A tentokrát si řekl, že by mu mohl něco málo říct. Koneckonců by to radši udělal on sám, než aby to svěřil Antoniovi.
"Antonius je fatén," začal svoje vyprávění, když se znovu usadili okolo ohniště, "a víš o tom, že faténi mají zvláštní schopnosti, že."
"Samozřejmě," přikývl Cillian, "to ví každý. A protože je to stojí spoustu síly, berou také nějaké bylinky, díky kterým pro ně další nadcházející chvíle nejsou tak špatné."
"Přesně tak," přikývl Ceanag.
"Řekněme, že ne všichni tyto bylinky snáší dobře," vložil se jim do rozhovoru Antonius.
"Někdy můžou mít..." Ceanag se odmlčel, jak hledal správná slova, "vedlejší účinky."
"A já se takhle jednou probudil a vedle mě ležela mrtvá žena," dokončil Antonius a z jeho hlasu zazníval tragický podtón.
Navzdory faktu, že příběh neměl být veselou historkou, se Cillian neubránil malému úsměvu. "To muselo být ale veselé ráno, co?"
"To tedy bylo," povzdychl si Ceanag a zahleděl se do plamenů. Najednou, když se objevil Antonius, měl náladu na vyprávění. Kdyby to neudělal, Antonius by se tohoto úkolu zhostil s radostí. "ale donutilo mě to posunout se o krok dál. Opustit osadu a začít objevovat svět. A Sebastian říkal, že je o co stát, takže v tu chvíli to pro mě bylo celkem jasné."
"Sebastian?" Pozvedl Cillian obočí.
"Bratříček," vysvětlil Ceanag, "nějakou dobu jsme cestovali společně."
"Aha?" Jestli to Ceanag správně chápal, měla to být pobídka k dalšímu vyprávění. Avšak tak velká nálada na vyprávění to zase nebyla. A tak zcela upřímně odvětil: "Teď se mi to nechce vyprávět. Přijď za mnou, třeba až dorazíme do Mítíru. A teď bych se možná přiklonil k tvému nápadu a trochu se vyspal, jestli budeš hlídat."
"Vy míříte do země měsíčních aerinů?" ozval se Antonius, "Ach ano, jistě. Že mě to nenapadlo dříve, že. V této zemi se nachází vězení, do kterých jsou zakleti mocní vládci Aoifanu, aby nezničili tento svět. A co jiného, než pochroumané svazky dvou světů by mohla tato vězení z křišťálu narušit?"
Cillian si ho zadumaně prohlížel, "Koukám, že ty nebudeš úplně hloupý, i když na to vypadáš."
Antonius si prohrábl dlouhé kadeře. "Já vypadám, že jsem hloupý? A co ty, zrzavý cestovateli?"
Cillian přimhouřil oči. "Jak často vlastně spíš?"
"Když chci, tak si odpočinu. Když ne, zůstávám bdělý. A zrovna dnes je noc tak krásná, že by byla škoda ničit ji spánkem."
Tak to ta dnešní noc bude velmi veselá, napadlo Cilliana.



[1] Stejně ho také k jeho radosti znala většina lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama