Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 16. - Regent a princezna

16. ledna 2015 v 20:04


Páni, to už jsou dva měsíce od posledního článku? To to ale nějak rychle letí... No jo, škola dává zabrat... Takže to trvalo extrémně (a koukám, že opravdu extrémně) dlouho, ale nejenom, že teď přicházím s dalším článkem, dokonce je to nová kapitola. ~
Tak třeba pokud sem náhodou zavítá někdo, kdo kdysi tady něco četl, tak si zase případně bude moct nad tou věcí zazoufat. :D



Po prašné cestě mezi poli se prohnali dva gryfové, na jejichž hřbetech seděly postavy zahalené do tmavých plášťů. Vesničané se na ně podivně dívali, někteří si šuškali a ukazovali, jiní si dovolili jen ten podivný pohled a poté se vrátili ke své práci.
Ti dva večer zastavili v malém městečku, ubytovali se v jediném hostinci a ráno zase vyrazili dál po další prašné cestě mezi poli. Ačkoliv bylo nezvyklé v tuto dobu a především v těchto místech spatřit kohokoliv cizího, nikdo se nad tím nepozastavoval víc, než bylo nutné. Obě dvě postavy proto projížděly městy, městečky a vesnicemi bez většího rozruchu a povšimnutí.
A jednoho dne konečně dorazily do svého cíle - do města Valgella.
Valgello bylo ještě před válkou hlavním městem Toiry, zemičkou, která záhy byla připojena k Omnii. Její vládce, Frederic, byl odjakživa brán jako velmi příjemný král, který dbal na své poddané - na všechny, kromě těch, kteří jej chtěli sprostit vlády. Proto si velmi pečlivě vybíral, koho si vybere do své rady, ale také do své rodiny. Když vypukla válka, bylo mu jasné, že nadejde den, kdy Omnie vtrhne na jeho území a bude bojovat, zabíjet a plenit. Avšak tomu se dalo předejít. A tak Frederic uznal, že bude lepší se namísto krále Toiry stát rádcem Ludvíka, tehdejšího mladého a horkokrevného vládce Omnie, zrovna čirou náhodou ovdovělého[1]. Aby si cestu na místo královy pravé ruky usnadnil, rozhodl se učinit svoji sestru královnou. Byl to výborný plán. Měl jednu jedinou chybičku, která jeho genialitu nepatrně snižovala. Budoucí královna Ariette se při jedné ze svých oblíbených vyjížděk nachladila a znedlouho poté zemřela na jakousi akutní pneumonii, nad kterou doktor s nepěkným bílým zobanem místo nosu jen krčil rameny.
Frederic však neztrácel naději. Tak, jako omnijský královský rod byl nadán uměním magie, jeho rod se těšil vysokému postu u zaříkávačů a bylo zcela normální, že ten, kdo z jejich rodiny nemohl kralovat, se stal vrchním zaříkávačem. Bohužel, tentokrát onu tradici musel porušit - on by měl být králem, Ariette měla být královnou a na nejmladší sestru Tenelle by měl zbýt post vrchní zaříkávačky. V danou chvíli se však vidina královny jevila oběma mnohem lépe než denodenní noření se do stohů knih o astrálním světě. A tak si Caem muselo najít jiného vrchního zaříkávače a v Divině se slavila svatba Ludvíka a Tenelle.
Brzy se však přihodila další, pro Frederica nečekaná událost. V lítých bojích, obraně svého i dobytých území a při snaze získat další, které by bylo nutno stejně chránit, v jeden onen osudný okamžik, Ludvík padl. A najednou Omnie neměla krále, jen královnu. A protože sama královna je jen křehká žena, je nad slunce jasné, že s tak velkým územím si sama jen tak neporadí. A tak se Frederic stal regentem Toiry. Nic víc si přát snad ani nemohl. Měl to právo spravovat svoji milovanou zemi stejně, jako by se žádná válka ani neudála, a když by se čirou náhodou cokoliv pokazilo, mohl by to svádět na nějakou vyšší moc.
To, co se dělo posledních pár měsíců, se mu však nelíbilo. Tenelle se totiž chovala zvláštně. Velmi, velmi zvláštně. Začalo to naprosto nevinně. Nejdřív přecházela sem a tam, rázovala svými komnatami, a nad něčím přemýšlela. Poté si začala mumlat. Pak prohlašovala něco o tom, že je všechno špatně, že takhle to dál nejde. A pak se začala smát. Smích to byl podivný, temný, jako by vycházel až od někud ze žaludku. A to nebylo normální, ne pro jeho malou sladkou a uculenou sestru. Právem se Frederic obával, že břímě vlády je pro ni přespříliš. Ale ona tehdy jeho radu, že si má najít manžela, neposlouchala. Ne, ne, tvrdila, že všechno zvládne sama, aniž by jí do toho nějaký muž mluvil. A takhle to dopadlo.
Frederic se zrovna v hlubokém zahloubání procházel po terase, když si všimnul dvou osob zahalených v pláštích.
Zvláštní, do jeho komnat a na jeho terasu neměli obyčejní lidé přístup. Leda že by... Už už chtěl zavolat stráže, když tu jedna z oněch postav postoupila dopředu a shrnula si kápi. Obličej, který se objevil, donutil Frederica, aby místo volání stráží nasadil překvapeně vyděšený výraz, skládající se z naježeného kníru a zvednutého obočí, přesně ten, který uměl jeom on na celém širém světě.
"Allysandro?!" zahřímal, "Co tady u všech bohů děláš?!"
Allie sklonila hlavu.
"Potřebovala jsem si s tebou promluvit," řekla pak jednoduše.
"Celá Omnie je na nohou a hledá tě, Tenelle mi psala dopis se žádostí, ať tě začnu hledat i tady, očividně je docela zoufalá z toho, kam ses mohla ztratit a ty si se mnou jdeš popovídat?!" Pokračoval Frederic stejně bouřlivým hlasem.
"Ano," špitla Allie a najednou se zase cítila stejně malá, jako když s Cillianem na loďce opouštěla Baraneu. Znovu na něj zavzpomínala. Vysoký, se zrzavými vlasy ledabyle staženými a svázanými černou stuhou, sotva znatelnými pihami, tím okouzlujícím úsměvem a smaragdově zeleným kabátem, ve kterém mu to tak slušelo a který po tom, co se stalo v Caem, bude už jen těžko nositelný. A najednou si vzpomněla na slib, který mu dala. A také si vzpomněla na slib, který v tu chvíli dala sama sobě a po celou cestu až sem si ho opakovala. Rozhodla se, že bude odvážná a sebevědomá, jen tak něčemu neustoupí a nakonec dosáhne toho, čeho si zamane. A pak najednou přišla sem a před strýcem se znovu cítí jako malá a ustrašená holka. Copak se za celou tu dobu vůbec nic nenaučila? Znovu si vybavila ten hřejivý úsměv a jiskřičky v jasně zelených očích a s hlubokým nádechem pevně prohlásila: "Ano, přišla jsem si s tebou popovídat o věcech, které se za poslední dobu přihodily. Přišla jsem za tebou, jednak protože vím, že mi můžeš poradit, ale také protože mám pocit, že se nemůžu svěřit matce. Proto jsem musela zmizet. Myslíš si, že by jí nepřipadalo podezřelé, že se chci vydat za tebou? Na to je až moc všímavá."
Frederic překvapeně pozvedl obočí.
"Co se s tebou za tu dobu, co jsi byla mimo zámek, stalo, to tedy netuším," prohlásil pak, najednou mírně, tak, jako se s ní bavil obvykle, "ale když to říkáš takhle, dobře, promluvit si s tebou o tom můžu. Máš hlad? A kdo je tvůj společník?" Konečně si začalvšímat Kamelota, ještě stále skrytého ve stínu věže.
"Kamelot mě doprovází na cestách a ochraňuje mě," odpověděla Allie majestátně. "Pojď sem," usmála se pak na postavu stojící opodál. Kamelot se tedy přiblížil a sundal si taktéž kápi.
"Není tak mladý, jak vypadá," vysvětlila Allie pohotově, dřív, než se strýc stihl zepat. "Dala bych si šálek čokolády, kdyby to bylo možné. Od doby, co jsem odjela z Chainu, jsem žádný neměla," rychle zvedla ruku, protože to opět vypadalo, že Frederic chce něco namítnout, "ano, to je jedna z věcí, o kterých si s tebou chci promluvit."

Usadili se v salónku, který dříve okupovala její matka a její teta, kterou nikdy nepotkala, nechali si přinést nápoj v krásně malovaných šálcích, a když se dveře zaslužebnou zavřely, konečně mohla Allie mluvit.
Usrkla ze svého šálku a s překvapením zjistila, že ona čokoláda není ani zdaleka tak dobrá jako ta, kterou jí v Caem připravil Ceanag.
Kde se vlastně naučil vařit? Napadlo ji, ale rychle tuto myšlenku zapudila. Teď měla na práci důležitější věci.
Ohlédla se na Kamelota stojícího u dveří, aby si dodala sebedůvěru. Vrhl po ní hřejivý úsměv, což ji poměrně uklidnilo.
Byl to její strýček. Nic se jí přeci nemohlo stát.
"Víš," začala pak pomalu, "stalo se to nedávno. V noci se ke mně začali plížit... já vlastně ani nevím, kdo, nebo co to bylo. Prošlo to okolo stráží a..." na chvíli se odmlčela a usrkla ze šálku. Poté pokračovala: "Vždycky jsem se vzbudila a spatřila je. Vypadali jako stíny, jako noční můry, které zmizí vždy, když se probudíš. Vyprávěla jsem to matce, ale tvrdila, že to nic není. Pak si myslela, že jsem nemocná a poslala mě do Baranei. I když já osobně si myslím, že to udělala spíš kvůli tomu, že se tohle celé rozkřiklo a někdo to pokroutil tak, že z toho vzešly plánované atentáty. Přeci jenom, pořád je krátce po válce a toho by mohl někdo lehce zneužít."
"A když jsi byla v Baranee?" otázal se Frederic.
"Dělo se to pořád. Pořád jsem měla ty samé noční můry, a pokaždé, když jsem se probudila, spatřila jsem stíny, jak se rychle stahují a mizí." Znovu se napila ze šálku. "Samozřejmě, že jsem to nenechala jen tak, chtěla jsem zjistit, co se děje. Matka mohla mít pravdu, ale také jsem mohla mít pravdu já. Když jsem byla v Baranee, zašla jsem za svým učitelem, Shadeem a zeptala se ho na to. Nevysmál se mi, což mě podpořilo v tom, že pravda bude trochu hmatatelnější, než jak doopravdy vypadala. Bohužel, ať se mi snažil pomoct jakkoliv, jeho znalosti na to nestačily. Připomínalo mu to magii zaříkávačů a v té se nevyzná."
"Neříkej mi, že ses kvůli tomu rozhodla vydat do města zaříkávačů," pozvedl Frederic obočí.
Allie přikývla. "Přesně to jsem udělala. Odešla jsem z Baranei do města zaříkávačů. Samozřejmě jsem to ale nemohla říct matce, odsoudila by to a ještě by mě nechala hlídat. Shada nikdy neměla moc v lásce a proto by jeho rady nebrala vážně."
Frederic jen bezmocně zavrtěl hlavou. "Když myslíš, že to, co jsi udělala, bylo rozumné, budiž. Hlavně, že jsi alespoň v pořádku dorazila sem. Doufám, že teď se už vrátíš domů a budeš se chovat tak, jak bys měla."
Allie pozvedla obočí. "A to se mě ani nezeptáš, co jsem objevila ve městě zaříkávačů? Jestli jsem našla odpověď na svoje otázky?"
"Budiž. Co ses tedy dozvěděla?"
"Nic."
"A to mě má překvapit?"
Allie odložila šálek a dlouze na strýce pohlédla. "Po cestě jsem ale někoho potkala."
Frederic se zděšeně napřímil. "Nebudeš mi tady a teď zdělovat nějaké úžasné novinky o tom, že se z Tenelle za chvíli stane babička, že ne?!"
Allie si povzdychla. "Ne, neboj se. Potkala jsem dva nekromancery."
Fredericova ruka se šálkem se zastavila na půli cesty ke rtům.
"A taky armádu ghûlů."
Frederic odložil šálek na stůl. "Prosím?"
"A hádej, kam všichni mířili. Když jsme se přiblíži k hradbám Caem, viděli jsme kouř a slyšeli křik. Město zaříkávačů je vypálené."
Fredericovo obočí se začínalo pomalu znovu ježit.
"Alyssandro! Z toho se legrace rozhodně nedělá!"
Allie si povzdechla. Nekromanceři, armáda nemrtvých, zničené Caem... bylo toho na jejího strýce trochu moc najednou, ještě ke všemu takhle po válce.
"Tak pošli posla nebo holuba se zprávou, jestli mi nevěříš."
Fredericovi poklesla brada.
"To víš, že pošlu." Jeho hlas zněl trochu roztřeseně.
"Mohla bych se teď jít po cestě umýt? Nehodlám odejít, dokud mi neuvěříš."
Vstala a vydala se ke dveřím. Těsně na prahu ji ale zastavila strýcova slova.
"Alyssandro," začla potichu, rozvážně, "jestli sis něco vymyslela, doopravdy bys mě zklamala. Vždy jsem si myslel, že máš na něco víc, i když tě Tenelle pořád rozmazlovala a vychovávala v krajkách."
"Vím," přikývla Allie, "proto bych ti také nikdy nelhala."

Pár dalších dní s Fredericem pořádně nebyla řeč. Samozřejmě, že se musel starat o svoje vlastní záležitosti, ale také nemohl přestat myslet na to, co mu Allie sdělila. Roztržitý přestal být ve chvíli, kdy přiletěl poštovní holub zpět i se špatnou zprávou, která potvrzovala Alliina slova. Poté, co si je přečetl, už nebyl tak roztržitý ani rozpačitý, rovnou se zdálo, že je ztracený.
"Kdo by mohl chtít zničit město zařílávačů?" Otázal se zničeho nic. Allie netušila, zda se ptá jí, sám sebe, nebo mraků okolo.
"No, nějací ghûlové," zkusila to neobratně, "ne, ti nekromanceři, které jsme potkali."
"Ale i ti museli přece mít nějaký motiv," odvětil Frederic zamyšleně, "to, že jsem nekromancer, přece neznamená, že se jednoho krásného dne seberu, přivolám si spoustu mrtvol a půjdu s nimi zničit město. Ne, to muselo mít nějaý hlubší význam."
Allie se trochu zastyděla. Až teďsi uvědomila, že nad něčím takovým vlastně vůbec nepřemýšlela. To by měla urychleně napravit.
"Mohlo jim vadit to město samo o sobě," navrhla pak.
Frederic však zavrtěl hlavou, "kdyby jim vadilo to město samo o sobě, zničili by ho už před čtyřmi lety a nedělali by teď něco tak výstředního. Ta zpráva se za chvíli roznese."
"To je sice pravda, ale stále se skoro nikdo z nás nemůže nekromancerům jen tak postavit," namítla Allie rozumně.
"To sice ne," souhlasil Frederic, ale trochu znepříjemnit život jim můžeme. Takže válka by pro ně byla mnohem jednodušší záminkou. Tohle muselo být něco... v tomhle prostě musí být víc."
"Myslíš, že by s tím matka něco udělala?"
"Měla by, alespoň při nejmenším," přikývl Frederic, "víš, dřív, než se začala starat o celou zemi, tak se měla stát vrchní zaříkávačkou, ale události tomu chtěly jinak. To dělá z Caem jedno z měst, na kterých by jí rozhodně mělo záležet. Navíc je to místo, na které bychom si měli dávat pozor."
"Ale stejně se poslední dobou chová tak... zvláštně," povzdechla si Allie.
"To, že si není jistá pravdivostí tvých snů, je normální," odpověděl Frederic, "to, že se tě snažila přimět k tomu, abys byla ticho, byl asi jen ryze politický důvod. Omnie se spojila s Toirou a Floratií poměrně nedávno a bude dlouho trvat, než si všichni na tohle spojení zvyknou. Věř mi, že Floratie se nedočkavostí třese na to, až Tenelle udělá někde chybu."
Allie znovu sklopila pohled. Tohle byla další věc, kterou si neuvědomila. Jestli se má někdy v budoucnu stát královnou, měla by se začít rychle učit přemýšlet takticky.
"Ale znamená to, že ani pro tebe tu není bezpečno," pokračoval Frederic," "Měla by ses neprodleně vrátit domů a už nepodnikat žádná šílená dobrodružství. Tohle snad radši nech na matce."
"Ale..." Allie si vzpomněla na Cilliana. Vrátit se domů bylo rozumné, ale pokud by to udělala, viděla by se s ním ještě někdy?
Pak zavrtěla hlavou. Jistěže viděla! Byla princezna. A on to věděl. Určitě se zase v Baranee shledají. Anebo za ní třeba přijede do zámku do Diviny...
"Možná máš pravdu," přikývla nakonec, "vrátím se domů a všechno to matce řeknu. Pak vymyslíme, co se s tím dá udělat."
"Uvažuješ v plurálu," pochválil ji Frederic, "to se mi líbí, jen tak dál."
Allie se usmála. Ačkoliv šel z jejího strýce respekt, dokázal ji vždy povzbudit a odjakživa stál na její straně, ačkoliv s ním vlastně nebyla tak docela příbuzná. Ale to bylo vedlejší.

Ve Valgellu se zdržela ještě pár dní, ale nakonec se s Kamelotem a doprovodem, na kterém Frederic trval, vydala domů.
A celou cestu se nemohla zbavit dojmu, že právě našla klíč ke dveřím, které neskrývají nic hezkého, ale otevřít se musí. A věděla, že až je s matkou spolu otevřou, vše bude jasné, dozví se, proč někdo chtěl zničit město zaříkávačů i to, proč se k ní někdo v noci vloupal do pokoje. A pak, až to zjistí, nebude dlouho trvat a všechno dá zase do pořádku. Pak očistí před celou Omnií Cillianovo jméno a znovu se s ním setká. a pak... to byla až přespříliš velká pohádka.


[1] A věřte tomu, či ne, Frederic s touto smutnou událostí neměl zhola nic společného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vicky | Web | 16. ledna 2015 v 20:17 | Reagovat

skvelý diel :) pekný blog ;-)

2 Kiwie | 17. ledna 2015 v 21:34 | Reagovat

Ježkovy, komentář! Ne! Co jsem komu provedla? :D :D
Děkuji, děkuji! Ani netušíš, jak ráda jsem se zase pustila do psaní ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama