Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


Kámen Amberu - část první

20. července 2014 v 23:09 | Skřítek
Tak. Další článek přichází tradičně po velmi dlouhé době, za což se omlouvám. Ony ty prázdniny zabírají víc času, než si člověk původně myslí... :( No, doufám, že zbytek budu schopná dodat v nějakou rozumnou dobu. :D



Kopec Lanthan zalévaly mléčné paprsky ranního slunce, tak nezvyklé pro tohle místo i tuto dobu. Jeden by se mohl až divit. Kdyby na to tedy vůbec měl čas.
Tristan chvíli jen tak sledoval mraky nad sebou a hádal, za jak dlouho slunce asi překryjí. Krátce na to jeho ne moc plodné a důležité myšlenky přerušil Torne, když si nervózně odkašlal.
"Měli bychom jít, řekl bych," začal, poněkud nesměle. V Tristanově přítomnosti se z nějakého důvodu cítil nesmělý každý. Nebylo divu.
"Ale jistě," vrhl po něm Tristan jeden ze svých medových úsměvů a s pobavením sledoval, co to se zbytkem skupinky udělá. Přesně jak očekával, všichni začali vyděšeně přešlapovat, snad až na jedinou slečnu celé výpravy Erhain, která se na jeho úsměv dívala z trošku jiného úhlu pohledu. Samozřejmě tu byla ještě Molg, ale ta se tak nějak nepočítala.
"Proč vlastně tohohle máme s sebou?" Ozval se v polovině sestupu svahu Colhein.
"Protože posledního zaříkávače nám zabil horský trol, pamatuješ?" odpověděla Molg.
"No jo," pokračoval Colhein, "tak proč jsme si nepořídili dalšího?"
"Protože my nepotřebujeme zaříkávače. Všichni mi připadají trochu nad věcí a nedávají na sebe pozor. Ano, jejich umění může být někdy užitečné, ale my hlavně potřebujeme ectru, chápeš? A když máme možnost si vybrat ectru nebo zaříkávače s ectrou, je nad slunce jasné, že si vybereme tu první možnost, která je vlastně mnohem jednodušší," osvětlil mu to Torne nevýrazně. Také očividně nebyl rád, že je tu Tristan s nimi.
"No jo, ale stejně..." nedal se Colhein odbýt, "ectra musí mít nějakého zaříkávače. Kdo jiný by ji udržoval na tomhle světě? Každá normální ectra se bez síly toho, kdo ji přivolal, neudrží a rozplyne se. Jak je tenhle schopný být tu s námi, to je mi záhadou."
"Jste oba dva roztomilí, víte to?" odpověděla jim Molg, "Moc to řešíte."
"Já to budu řešit, dokud tu bude tenhle s náma," odpověděl na to Colhein, "určitě se sem dostal nějakým podivným způsobem. Třeba uzavřel pakt s tansel, nebo něco podobného... třeba je to jenom zamaskovaný nekromant, nebo tak!"
"Tak ho upálíme a ty budeš mít pokoj, ano?" Odpověděla Molg lišácky. Vlastně měla být spíš liškou než myší, sedělo by jí to víc. No, zrzavá na to byla tak akorát.
"Já vás slyším," odpověděl Tristan s mírně škodolibým úsměvem. "A třeba vás jednoho krásného dne všechny zabiju za ty vaše kecy."
Colhein za ním polkl. Na aerina a ještě ke všemu Griana připadal Tristanovi moc pověrčivý a ustrašený. Neměl přece jenom v sobě trochu míjské krve?
Molg se místo toho začala tiše smát do dlaně. Škodolibost jí rozhodně nebyla cizí. To se mu docela zamlouvalo, to si musel přiznat.
"Ehm... promiň za ty tři..." Erhain si zatím uvědomila, že by se alespoň někdo měl chovat trochu přátelštěji. Koneckonců to byla ona, kdo tu velel.
"Klid," prohodil Tristan přes rameno, "vážně se nestane nic horšího, než že je všechny zabiju, až mi začnou lízt na nervy. A ne, nemusíš se bát, už jenom kvůli tobě to hned tak nebude."
"Děkuju," usmála se Erhain, "to jsem docela ráda."
"Jestli ho teda nejdřív nezabijeme my..." zamumlal si pro sebe Colhein.
"To jsem taky slyšel," odpověděl Tristan vesele.
"On snad fakt slyší všechno, co se šustne!" špitl Colhein Tornovi, když se k němu odpověď donesla.
Tristan se ušklíbl. Očividně stačí, aby se jednou za čas objevil duch bez svého pána, plně hmotný a pohyblivý stejně, jako kdyby jej někdo ovládal, a všichni v okolí z toho jsou na mrtvici. Možná, že až dokončí úkol, kvůli kterému tu byl, přesune se někam jinam, kde by nebyl až tak moc notoricky známý.
"Nechceš mi ještě jednou zopakovat, co vlastně máme dělat?" otázal se Molg, když svah úspěšně zdolali.
"Hmmm...," zamyslela se Molg, "a co za to?"
"Můžeme si pak někam vyrazit, jestli chceš," usmál se Tristan prohnaně.
"No jistě!" Molg uhodila pěstí do druhé rozevřené dlaně, skoro jakoby konečně všechno chápala. "To určitě."
"Tak..." Tristan se zatvářil přemýšlivě. Ve skutečnosti však nad druhou alternativou přemýšlet nemusel. "Až budeš chtít něco ty, budeš to mít u mě."
"No, to už je lepší," přikývla Molg, "to se může v budoucnu hodit, zvlášť, když je ten slib od ectry. Ale... splňují takové ectry bez pána to, co slíbí?"
"Počkej si a uvidíš," odpověděl Tristan prostě a vrhnul po ní zářivý úsměv.
"No jistěě," pokývala Molg hlavou a poslední e silně protáhla. "Takže to risknu a pak uvidím. Takže, tedy ještě jednou: hledáme Kámen Amberu, protože ho naše velká šéfová potřebuje. A protože já, Torne i Colhein jsme skupinka žoldáků, neptáme se proč nebo jak. Ano?"
Tristan si povzdechl. Takovéhle cesty měl nejradši. Nikdo si vlastně nebyl jistý, kam jdou, až na velitele, který se dost často o důvodu nechtěl zmiňovat. To také čas od času dopadlo špatně, s tím už měl takovou jednu velmi nepříjemnou zkušenost.
Alespoň že cíl věděli. Proč však zrovna Kámen Amberu? To už by bylo jednodušší najít celého draka...
Kámen Amberu nebylo nic jiného než jantar. Nebyl to však jantar obyčejný - byl to kouzelný nerost, který v sobě právě jedno dračí mládě ukrýval. Podle pověsti se dokonce i někde nacházelo kouzlo, kterým by se dal kámen oprášit a dráče by se tak osvobodilo. Kouzlo i kámen však byly již dávno pověstí, která měla s největší pravděpodobností s realitou společného asi tak stejně, jako měl erijský princ[1] s delfínem.
Možná by pak někomu v mysli vyvstala otázka, proč se tedy vlastně Tristan k nějaké takové skupince dobrovolně přidal. Odpověď by byla velmi jednoduchá - přesně z tohohle důvodu. Dobrodružství za nesmyslným cílem s nejasným průběhem a o to ještě nejasnějším koncem měl nejradši. Párkrát se mu to již vymstilo, ale na rozdíl od ostatních měl víc pokusů. Přece jenom, ectra se za svůj život podívá na zem mnohonásobně častěji než obyčejný živý tvor. Pravda, někdy to chvilku trvá a někdy ta chvilka trvá i desítky let; jednou se však poštěstí. A navíc věděl, že jedné osobě by se to nelíbilo. To byl další důvod. Jedna slečna by mu za to vynadala hezky pěkně od plic a ještě u něj vzbudila výčitky svědomí. Jenže ta tu teď nebyla. A právě protože tu nebyla, Tristan cítil nutnou potřebu dělat všechno, co by se jí nelíbilo, jen tak, na potvoru světu, kterému její zmizení ještě stále zazlíval.
"Fajn, fajn, žoldáku," pokýval hlavou. Když se Molg vedle něj usmála, vzpomněl si na doby, kdy byl ještě v rámci možností mladý a užíval si života i jinými způsoby než jen šílenými dobrodružstvími. Nebo vlastně ne, ani tehdy nedělal nic jiného, ale bylo to tehdy i z trochu jiného důvodu než jen teď. Možná se stal za tu dobu poněkud křečovitým.
"No dobrá," připustila Molg nakonec, "třeba si jednou budeme moct někam společně vyjít. Až tady skončíme, víš."
"To jsem tě tak okouzlil tím žoldákem?" Tristan si neodpustil vyslat jejím směrem jeden pokřivený úsměv. Očividně zabral přesně tak, jak měl. I rattie dokážou někdy roztát.
"Možná..." odpověděla zpěvně, což donutilo Tristana k mírnému úsměvu.
"Ale nejdřív se budeš muset zbavit zbytku svého stáda, nebo je vážně jednoho dne zaškrtím."
Molg se k němu s úsměvem otočila. "Ber to jako výzvu."
"Taky že jo." A dál by se měl věnovat cestě. Nechce přece zabloudit.
Brzy to vzdal.
"Hej, slečno Erhain," otázal se, když k večeru zastavili, "nejsem úplně na stejné vlně jako tihle ostatní. Osobně by mě docela zajímalo, proč ses vydala hledat takovouhle legendu úplně sama. Pokud vím, tak dokonce ani Griani nenechávají dámy jen tak samotné a obvykle s nimi posílají někoho důvěryhodného."
"Ano?" Erhain si urovnala šaty a vrhla na Tristana zkoumavý pohled, "Nejsi důvěryhodný?"
"Ne," zavrtěl Tristan hlavou, "myslím, že ne. Vlastně jsem žoldák stejně, jako tihle ostatní."
"Tak to je potom špatné," naklonila Erhain hlavu ke straně, "to asi někde po cestě přijdu o život. Nicméně, zatím jsem jediná, kdo by vám chtěl zaplatit, takže si myslím, že nikdo z vás nebude dělat problémy."
Tristan si mírně povzdechl. "Dobrá. A na jednoduchou otázku mi odpovíš?" Pro jistotu se na ni usmál - přeci jenom, úsměv někdy dokáže prolomit i jinak tlusté ledy.
Erhain si ho chvíli měřila zkoumavým pohledem, ale pak jen krátce přikývla. Z nějakého vlastního důvodu si byl najednou Tristan naprosto jistý, že pokud se na ni v budoucnu usměje znovu, začne se hned červenat.
"No dobrá," začala, "hledám to kvůli svému otci."
"Svému otci?"
"Ano," přikývla Erhain úsečně, "chce mě provdat za nějakého bohatého obchodníka, či kdo to je. A víš proč? Jenom protože chce najít někoho, kdo by mohl spravovat po jeho smrti naši hlásku. Je totiž nemocný."
"Aha?" naklonil Tristan hlavu ke straně, "A v čem je problém?"
"Tak především v tom, že si chci sama vybrat, za koho se provdám!" odsekla Erhain mírně nakvašeně, "A hlavně se zatím vdávat nechci. Ta hláska bude po právu moje a já ji budu spravovat podle svého. A nikoho si do toho nenechám mluvit. Jenže k tomu, aby se mi to podařilo, musím otci dokázat, že jsem natolik silná, abych to zvládla. Rozumíš?"
Nerozuměl. Nebo, tedy, rozuměl, ale stále mu to jako vysvětlení připadalo podivné.
"A proto hledáš ten kámen, ano? Ačkoliv možná neexistuje?"
"Ano, přesně tak. Proto hledám ten kámen, ačkoliv možná ani neexistuje. Protože jestli ano, bude cesta k němu natolik klikatá a zrádná, že jenom opravdoví hrdinové ji přežijí."
Tristan na ni chvíli jen nevěřícně hleděl. To je vážně tak naivní, anebo si to celé jen vymýšlí? Ať tak či onak, jako nápad se mu to celé zamlouvalo a stejně by bylo jen otázkou času, kdy by se Kámen Amberu vydal najít sám. Všechny pověsti, které byly napsané, měly nějaký opravdový kořen. A také je někdo musel napsat. A on shodou náhod obvykle tušil, kdo to byl.
"Ten kámen patří podle pověsti Reltům," oznámil po chvíli, "a ti už dávno neexistují."
"Reltové?" Erhain pozvedla obočí až ke kořínkům vlasů. Výsledek to byl kupodivu celkem půvabný. Ovšem otázka se jevila jako naprosto neomluvitelná.
"Vůbec nečteš?" šťouchl ji Tristan do čela. Nečekala to a polekaně sebou trhla. "Tak jako ty a Colhein jste Griani a na východě žijí Míjové, tady na Cár Áirne žil národ Reltů. Jenže všichni vymřeli už před dávnou dobou. Někteří si myslí, že nikdy neexistovali. Stejně jako jejich symbol."
"A existovali?" Tohle očividně Erhain zajímalo.
"Jistěže," usmál se Tristan. Přesně jak před chvílí předpokládal, Erhain se po tvářích rozlil mírný ruměnec. "Strávil jsem s nimi docela dost času. Býval to věštecký národ."
"A kvůli tomuhle jsi takovýhle?" Zvědavost trochu gradovala.
Usmál se a vstal. "Ne, ne tak docela. Dostal jsem od nich kdysi pár odpovědí, ale to je všechno."
"A proč..." začala, ale Tristan jí jednoduše přiložil prst na rty. "Neříkám všechno jen tak na potkání," vysvětlil jednoduše, "zkus přemýšlet a třeba na to přijdeš sama. A teď bys měla jít spát, zítra pokračujeme dál v cestě, ano?"

V nitru vysoké hory Carnagh podle pověstí žil kdysi drak. Podle jiných pověstí měl na jejím vrcholu svůj oblačný palác Sairnen, král všech gryfů. A podle těch posledních se na jejím úpatí rozkládalo to nejkrásnější město, jaké kdy svět spatřil. Všechno to však byly jen pouhé báje, jež si obyvatelé předávali po stovky, možná dokonce i tisíce let.
Je možná až s podivem, že pověsti se ne vždy mýlí. Je tomu už dávno, co se Sairnen rozhodl vyletět až do oblak navštívit bohy a celý jeho palác se rozsypal zároveň s jeho pádem. Draci opustili ostrov před takovou dobou, že ani pamětníci je nepamatují[2]. Jedna, nebo vlastně dvě pověsti, však ještě stále žijí. Nebo alespoň technicky vzato. Po jedné nepříjemné události známé jako Velký pád se celé to skvostné město jménem Amber ze strachu ze smrti přestěhovalo do opuštěných dračích slují. A odtud vzniklo ono známé pořekadlo: nikdy se nestěhuj do drakovy domácnosti. Kdyby to tehdy věděli, dali by si větší pozor.
Ačkoliv původní obyvatel hory zmizel, zůstala jeho přítomností nasáklá. A přežít tam, to se tehdy jevilo jako nepřekonatelný úkol.
Když vešli Reltové dovnitř, byl jich početný národ. Teď, po těch letech, jich zůstalo deset. Avšak bylo to deset těch nejodvážnějších a nejmocnějších bojovníků, jaké si vůbec jaký aerin dokázal představit. A všech těch deset žilo jen, aby chránilo svůj nejcennější poklad - jantar, v jehož nitru na věky věků spalo dračí mládě.
A tento úkol plnili velmi svědomitě - již pěknou řádku let na toto místo nikdo nevkročil. A jestli ano, neodešel živý.
Přesně to se mělo stát osobě, která se najednou, zničehonic objevila na schůdkách vedoucích k podstavci, na němž byl dračí kámen uložený. Daná osoba to však očividně netušila. Anebo byla šílená. Anebo jí skupinka deseti doopravdy mocných osob připravených k její likvidaci byla ukradená.
Nerhaim byl už tehdy jejich vůdce. Vždycky se vrhal do všeho jako první a ostatní jej následovali; v dobrém i ve zlém, na život i na smrt. I teď byl první osobou, která něco udělala.
Vytasil meč a pomalu zamířil k oné osobě sedící na schůdkách. Seděla bez pohnutí, mechově zelenou kápi přehozenou přes hlavu tak, že z ní nebylo nic vidět. A právě tohle chtěl Nerhaim eliminovat v první řadě.
Ostří se zablesklo ve světle vydávaném dračím kamenem a po chvíli proletělo vzduchem. Osoba před ním se ani nepohnula, jako by jí bylo ukradené, zda jí kápi shrne, nebo ne.
Zástupem se ozvalo zašumění a pak jen, trochu pohrdavé: "Holka."
Vskutku. Na schodech seděla drobná slečna se zrzavohnědými vlasy a modrýma očima, klidně a přátelsky hledícíma na Nerhaima.
"Hezké dopoledne," prohlásila, "i když nevím, jestli tady něco takového uznáváte."
"Kdo jsi?" vyštěkl Nerhaim místo odpovědi.
"No, no," klidnila jej dívka mírně, "nemusíme se hned tak vytáčet. Jsem tu koneckonců kvůli vám."
"A proč?" Podezření v jeho hlase rozhodně neustupovalo.
"Můžete mě brát jako dobrou vílu," odvětila, "přišla jsem vám pomoct."
"Nepotřebujeme pomoct," prohlásil Nerhaim odměřeně, "kdo vůbec jsi?" Ani netušil, proč se zeptal. Měl by tu ženštinu na místě zabít. Zvědavost mu však bránila - chtěl zjistit, co za dívku se dokáže nepozorovaně dostat až tak blízko k jejich pokladu a pak jim tak klidně vzdorovat.
"Už jsem řekla, že mě můžete brát jako dobrou vílu," odpověděla dívka s úsměvem. "Poslechnete si tedy, co vám chci říct?"
Dobrá víla Nerhaimovi tedy rozhodně nestačila. Začal dívku pečlivě prozkoumávat - něco, cokoliv, co by mu o ní prozradilo víc. Kápě, aerinské šaty... nic z toho jej nepřekvapilo ani nezaujalo. A pak to spatřil. Dívce na krku visel medailonek. To by možná mohlo být ono. S nekompromisním výrazem k ní natáhl ruku a překvapilo ho, že ani neucukla, když vzal onen malý kulatý předmět do ruky. K jeho potěšení jeho směrem alespoň vrhla jestli s tím cokoliv provedeš, přinutím tě odnést tvoje ruce v zubech ven z téhle jeskyně pohled. Bylo poznat, že si medailonku doopravdy velmi cení - pečlivě se o něj starala, aby se mu náhodou něco nestalo. Nerhaim došel k závěru, že by ho také byla škoda, protože byl opravdu krásný. Uvnitř očekával obrázek, nebo něco podobného. Alespoň slyšel, že tak se to v Chainu nosilo. Uvnitř však namísto toho našel krémově zbarvený porcelán, do nějž někdo s dokonalou přesností vpil inkoustově modré kvítky šeříku. Či snad hortenzie? Nebo možná obojí, tím si nebyl jistý. Okouzleně obdivoval dokonalost a preciznost, s jakou byly kvítky vypracovány, obdivoval každý lísteček, dokonce měl pocit, že cítí tu opojnou vůni... a poté si všiml složitě tvarované hvězdy nacházející se nad květy a ztuhl.
Hora Carnagh byla oficiálně neobydlená. A okolo také moc lidí ani aerinů ani nikoho jiného nežilo. Na pevnině však existovaly pověsti, které se dostaly i do tak odlehlých koutů jako byl tento. Jedním z těch příběhů byl i ten, jenž vyprávěl o dívce s hvězdou, která chodila do vesnic postižených morem a pomáhala lidem s touto nemocí bojovat.
Nerhaim se zasmál. Proč si na něco takového vzpomněl? Chtěl dívce medailonek zase vrátit, když tu se jejich oči konečně poprvé pořádně střetly. A v tu chvíli si uvědomil, že si na tuto pověst vzpomněl zcela správně. Stačil mu jediný pohled do těch očí, které toho i přes svůj mladistvý lesk viděly víc než většina ostatních. Bylo mu hned jasné, že tohle jsou oči, které viděly přecházet přes zemi roky, desetiletí i staletí. A najednou si byl svojí domněnkou zcela jistý.
"Jsi ta Dívka s hvězdou, o které mluví pověsti, že?" otázal se nakonec. V davu okolo něj to zašumělo.
"Brát ti to nebudu," odvětila, "ačkoliv jména nejsou důležitá. Můžeš mi takto říkat, chceš-li."
Nerhaim polkl. Pověst totiž pokračovala. Vyprávěla, že tato dívka chodí po vesnicích a také pomáhá lidem od neštěstí a smrti. Avšak nemohla by pomáhat, kdyby nebylo neštěstí a smrti. Pověst tedy říkala, že když je poblíž ona, neštěstí není daleko. Protože se však problémy, k nimž by byla zapotřebí, objevovaly často, lidé ji rádi viděli přicházet. Ale odcházet ji viděli mnohem radši.
"Ano," odpověděl Nerhaim tiše, "teď si tě poslechnu."



[1] Ale to si rozhodně nemyslete, erijský princ nebyl jen tak někdo neznámý. Jména se sice ve všech pověstech rozcházejí, ale pokaždé, když se řekne "erijský princ", všichni si hnedka vzpomenou na pohádku, kterou jim maminky vyprávěly před spaním.
[2] No dobrá, někteří významní pamětníci, kteří s nimi měli co dočinění, ještě lépe, jeden významný pamětník velící armádě duchů, jehož jméno začíná na L, si na ně třeba tu a tam vzpomene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama