Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Muhehehe :D

13. června 2014 v 0:19 | Skřítek
A ještě mě napadá... Co se dlouhých povídek týče, zatím to jde pomaloučku. Na druhou stranu bych možná mohla konečně dopsat něco, co už mi docela dlouho leží v šuplíku a co se snažím dopsat už dlouho. Tak, aby si jedna daná osoba, která si chtěla něco přečíst, zkrátila alespoň na chvíli, dám sem malou ochutnávku toho, co může očekávat a čeho se může bát.



V nitru vysoké hory Carnagh podle pověstí žil kdysi drak. Podle jiných pověstí měl na jejím vrcholu svůj oblačný palác Sairnen, král všech gryfů. A podle těch posledních se na jejím úpatí rozkládalo to nejkrásnější město, jaké kdy svět spatřil. Všechno to však byly jen pouhé báje, jež si obyvatelé předávali po stovky, možná dokonce i tisíce let.
Je možná až s podivem, že pověsti se ne vždy mýlí. Je tomu už dávno, co se Sairnen rozhodl vyletět až do oblak navštívit bohy a celý jeho palác se rozsypal zároveň s jeho pádem. Draci opustili ostrov před takovou dobou, že ani pamětníci je nepamatují[1]. Jedna, nebo vlastně dvě pověsti, však ještě stále žijí. Nebo alespoň technicky vzato. Po jedné nepříjemné události známé jako Velký pád se celé to skvostné město jménem Amber ze strachu ze smrti přestěhovalo do opuštěných dračích slují. A odtud vzniklo ono známé pořekadlo: nikdy se nestěhuj do drakovy domácnosti. Kdyby to tehdy věděli, dali by si větší pozor.
Ačkoliv původní obyvatel hory zmizel, zůstala jeho přítomností nasáklá. A přežít tam, to se tehdy jevilo jako nepřekonatelný úkol.
Když vešli Reltové dovnitř, byl jich početný národ. Teď, po těch letech, jich zůstalo deset. Avšak bylo to deset těch nejodvážnějších a nejmocnějších bojovníků, jaké si vůbec jaký aerin dokázal představit. A všech těch deset žilo jen, aby chránilo svůj nejcennější poklad - jantar, v jehož nitru na věky věků spalo dračí mládě.
A tento úkol plnili velmi svědomitě - již pěknou řádku let na toto místo nikdo nevkročil. A jestli ano, neodešel živý.
Přesně to se mělo stát osobě, která se najednou, zničehonic objevila na schůdkách vedoucích k podstavci, na němž byl dračí kámen uložený. Daná osoba to však očividně netušila. Anebo byla šílená. Anebo jí skupinka deseti doopravdy mocných osob připravených k její likvidaci byla ukradená.
Nerhaim byl už tehdy jejich vůdce. Vždycky se vrhal do všeho jako první a ostatní jej následovali; v dobrém i ve zlém, na život i na smrt. I teď byl první osobou, která něco udělala.
Vytasil meč a pomalu zamířil k oné osobě sedící na schůdkách. Seděla bez pohnutí, mechově zelenou kápi přehozenou přes hlavu tak, že z ní nebylo nic vidět. A právě tohle chtěl Nerhaim eliminovat v první řadě.
Ostří se zablesklo ve světle vydávaném dračím kamenem a po chvíli proletělo vzduchem. Osoba před ním se ani nepohnula, jako by jí bylo ukradené, zda jí kápi shrne, nebo ne.
Zástupem se ozvalo zašumění a pak jen, trochu pohrdavé: "Holka."
Vskutku. Na schodech seděla drobná slečna se zrzavohnědými vlasy a modrýma očima, klidně a přátelsky hledícíma na Nerhaima.
"Hezké dopoledne," prohlásila, "i když nevím, jestli tady něco takového uznáváte."
"Kdo jsi?" vyštěkl Nerhaim místo odpovědi.
"No, no," klidnila jej dívka mírně, "nemusíme se hned tak vytáčet. Jsem tu koneckonců kvůli vám."
"A proč?" Podezření v jeho hlase rozhodně neustupovalo.
"Můžete mě brát jako dobrou vílu," odvětila, "přišla jsem vám pomoct."
"Nepotřebujeme pomoct," prohlásil Nerhaim odměřeně, "kdo vůbec jsi?" Ani netušil, proč se zeptal. Měl by tu ženštinu na místě zabít. Zvědavost mu však bránila - chtěl zjistit, co za dívku se dokáže nepozorovaně dostat až tak blízko k jejich pokladu a pak jim tak klidně vzdorovat.
"Už jsem řekla, že mě můžete brát jako dobrou vílu," odpověděla dívka s úsměvem. "Poslechnete si tedy, co vám chci říct?"
Dobrá víla Nerhaimovi tedy rozhodně nestačila. Začal dívku pečlivě prozkoumávat - něco, cokoliv, co by mu o ní prozradilo víc. Kápě, aerinské šaty... nic z toho jej nepřekvapilo ani nezaujalo. A pak to spatřil. Dívce na krku visel medailonek. To by možná mohlo být ono. S nekompromisním výrazem k ní natáhl ruku a překvapilo ho, že ani neucukla, když vzal onen malý kulatý předmět do ruky. K jeho potěšení jeho směrem alespoň vrhla jestli s tím cokoliv provedeš, přinutím tě odnést tvoje ruce v zubech ven z téhle jeskyně pohled. Bylo poznat, že si medailonku doopravdy velmi cení - pečlivě se o něj starala, aby se mu náhodou něco nestalo. Nerhaim došel k závěru, že by ho také byla škoda, protože byl opravdu krásný. Uvnitř očekával obrázek, nebo něco podobného. Alespoň slyšel, že tak se to v Chainu nosilo. Uvnitř však namísto toho našel krémově zbarvený porcelán, do nějž někdo s dokonalou přesností vpil inkoustově modré kvítky šeříku. Či snad hortenzie? Nebo možná obojí, tím si nebyl jistý. Okouzleně obdivoval dokonalost a preciznost, s jakou byly kvítky vypracovány, obdivoval každý lísteček, dokonce měl pocit, že cítí tu opojnou vůni... a poté si všiml složitě tvarované hvězdy nacházející se nad květy a ztuhl.
Hora Carnagh byla oficiálně neobydlená. A okolo také moc lidí ani aerinů ani nikoho jiného nežilo. Na pevnině však existovaly pověsti, které se dostaly i do tak odlehlých koutů jako byl tento. Jedním z těch příběhů byl i ten, jenž vyprávěl o dívce s hvězdou, která chodila do vesnic postižených morem a pomáhala lidem s touto nemocí bojovat.
Nerhaim se zasmál. Proč si na něco takového vzpomněl? Chtěl dívce medailonek zase vrátit, když tu se jejich oči konečně poprvé pořádně střetly. A v tu chvíli si uvědomil, že si na tuto pověst vzpomněl zcela správně. Stačil mu jediný pohled do těch očí, které toho i přes svůj mladistvý lesk viděly víc než většina ostatních. Bylo mu hned jasné, že tohle jsou oči, které viděly přecházet přes zemi roky, desetiletí i staletí. A najednou si byl svojí domněnkou zcela jistý.
"Jsi ta Dívka s hvězdou, o které mluví pověsti, že?" otázal se nakonec. V davu okolo něj to zašumělo.
"Brát ti to nebudu," odvětila, "ačkoliv jména nejsou důležitá. Můžeš mi takto říkat, chceš-li."
Nerhaim polkl. Pověst totiž pokračovala. Vyprávěla, že tato dívka chodí po vesnicích a také pomáhá lidem od neštěstí a smrti. Avšak nemohla by pomáhat, kdyby nebylo neštěstí a smrti. Pověst tedy říkala, že když je poblíž ona, neštěstí není daleko. Protože se však problémy, k nimž by byla zapotřebí, objevovaly často, lidé ji rádi viděli přicházet. Ale odcházet ji viděli mnohem radši.
"Ano," odpověděl Nerhaim tiše, "teď si tě poslechnu."



[1] No dobrá, někteří významní pamětníci, kteří s nimi měli co dočinění, ještě lépe, jeden významný pamětník velící armádě duchů, jehož jméno začíná na L, si na ně třeba tu a tam vzpomene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. | 3. července 2014 v 14:55 | Reagovat

o_O ja sa tak tešííííííííííííííím ! šup sem s tým!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama