Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


(Interregnum) Kapitola 15. - Rozkol

22. ledna 2014 v 22:49

Dalších pár dní bylo pořád o tom samém. Všichni se zotavovali, princezna se marně pokoušela od starého a poměrně velmi dobře zachovalého knihovníka zjistit cokoliv o stínech, které se vloupaly do paláce, Kamelot jí s její prací úporně pomáhal a nic se nedařilo. Cillian se chvíli zkoušel k jejich bádání připojit, krátce na to však zjistil, že si vystačí velice dobře sami a nikoho k tomu nepotřebují.[1] A tak místo toho trávil čas porůznu po městě a když viděl, že by se hodilo někde pomoct, samozřejmě pomohl. Zaříkávači se však na něj pořád dívali skepticky a stále dokola jej posílali za Ceanagem. Když se jich zeptal, proč to dělají, odpověděli jednoduše: "Společníci by přeci měli být pořád spolu." Z toho Cillian nebyl nijak moudrý.
Ceanag měl za těch několik dní hodně práce. Nejenom, že zjistil, že Goloins nebyl zrovna zaříkávač starající se o hmotné části města, také si brzy uvědomil, že zaříkávači nejsou stavitelé. Naštěstí existovaly ectry, které dokázaly pracovat i manuálně, nejen po magické stránce. Ačkoliv při opravě nemrtvými poničeného města se i ona hodila...
A pak mu starosti dělala ještě jedna věc.
Město zaříkávačů bylo město zaříkávačů. A zaříkávači byly osoby, které se naučily ovládat duše žijící ve světě zvaném Aoifan. Tento svět byl rozdělený do několika království, kde všichni žili šťastně a vesele - nic by však nebylo šťastné a veselé, kdyby nad nimi neměl nikdo dohled. A tak se kdysi stalo, že z každého národa, vodního, ohnivého, zemního i větrného, povstala nejmocnější bytost a stala se králem. Tihle vládci byli tak mocní, že ani nejvyšší zaříkávač je nedokázal ovládnout. A tak byly vazby, které by je mohly poutat k hmotnému světu, zaklety do obrovských cyfarů a přenechány nejvyššímu knězi z Grianů. V téhle krystalové schránce byli schopní přečkat stovky, dokonce i tisíce let. Byla však jedna jistá věc, která by je teoreticky mohla narušit - kdyby někdo použil obrovskou spirituální sílu na jednom místě, mohly by popraskat a kdyby se moc, která byla zakletá uvnitř, dostala ven, celá země by poté musela nést ničivé následky. A útok nemrtvých na město zaříkáváčů by se dal brát jako použití velkého množství spirituální síly. A z toho logicky vyplývalo... proč se zaříkávači rozhodli, že zrovna on bude ten vrchní?
"Nejlepší velitel je vždycky ten, který to nedělá pro sebe, ale pro ostatní, to si pamatuj." To kdysi říkával jeho otec. Kupodivu neumřel díky svému postavení.
Nakonec mu tedy nezbylo nic jiného, než odhodlaně pokývat hlavou a oznámit, že se vydává do Griantíru. Všichni na něj zůstali civět s ústy dokořán.
"To vám Goloins neprozradil?" roztáhl Ceanag ruce v gestu němého zoufalství.
"Obávám se, že to sám nevěděl," pronesl Jerome, nejstarší a nejmoudřejší zaříkávač, rádce Goloinse a teď už i Ceanaga. Ceanag si byl jistý, že poté, co odsud odejde, přichystá Jerome ani ne tak tajné spiknutí a dosadí se na jeho místo. Upřímně v to doufal.
"No, tak teď už to víte i vy."
"A co máte v plánu?"
Ceanag se rozhlédl po tvářích okolo. Upřímně to nevěděl, ale když spatřil výrazy ostatních, neměl to srdce říct jim to nahlas. Všichni vypadali, že mu plně důvěřují a hltají každé jeho slovo. Všechny ty ztrhané a vyděšené tváře po zážitcích posledních dní čekaly na nějakou dobrou zprávu, která by je uklidnila a prozradila jim, že se všechno opět vrátí do starých kolejí. Tady si musel hrát na silného, odhodlaného a plně sebevědomého.
"Samozřejmě, že to dám do pořádku," dal si záležet, aby samozřejmost v jeho hlase byla silně patrná. Zapůsobilo to přesně tak, jak mělo. "Odjedu hned zítra za úsvitu." A třeba se už nevrátím...
Najednou do dveří vtrhla rozrušeně Allie.
"Našla jsi, co jsi hledala?" Trhl sebou Ceanag překvapeně.
"Ne," vyhrkla Alyssandra, "ale uvědomila jsem si jednu věc!"
"Ano?" naklonila Judita nedočkavě hlavu ke straně, "Povídej, přeháněj."
"Uvědomila jsem si, že jsem princezna!"
"To sis uvědomila ale už před dlouhou dobou ne?" ucedil tiše Cillian a tón jeho hlasu a dokonce i to, co řekl, ho mírně vyvedlo z míry. Odkdy takhle mluvil? Naštěstí to postřehl jenom Ceanag, který se nacházel kousek od něho a ten na něj jen vrhl letmý udivený pohled, nic víc.
"Víte, jako princezna mám vlastně také jisté povinnosti... stejně tak, jako je má moje matka. Měla by vědět o celé své říši. A nejenom o své říši, ale i o místech, které se její říše týkají. A sama vlastně byla zaříkávačkou..."
"Takže se chceš vrátit a říct jí to, hádám?" podotkl Cillian a zářivě se na ni usmál.
Alyssandra mírně zrudla a sklonila hlavu. Kdyby ji Cillian nepřerušil, mohla to říct trochu teatrálněji...
"Ano, přesně to mám v úmyslu," odvětila jednoduše.
"Myslíš si, že je to rozumné?" otázal se Cillian, "Víš, přece jenom jsi nedávno utekla. Matka kvůli tobě prohledala Baraneu a okolí a její jednotky po tobě pasou po celé Omnii. Navíc... trochu mi připadá, že tě spíš matka chtěla od jakéhokoliv hledání odradit. Nemyslím si tudíž, že bude nadšená, až tě uvidí. V prvopočátku, samozřejmě."
Ceanag pohlédl jeho směrem. Jenom krátce. Pak se zaměřil na Juditu, která si očividně ničeho zvláštního nevšimla.
Co to žvaní, napadlo ho, odkdy přemýšlí nad takovými věcmi? A co mu bylo proti srsti nejvíc - měl úplně stejné pocity a názory.
"Ale vědět by to měla," trvala si Allie na svém.
"To nepopírám," povzdechl si Cillian, "ale bylo by fajn, aby sis to víckrát rozmyslela."
Ceanag ucítil, jak mu cukají koutky, a tak se radši kousl do rtu a sklonil hlavu. Allie by si měla něco víckrát rozmyslet! Vzpomněl si na okamžik, kdy potkal Cilliana poprvé - tehdy se vrhl zachránit princeznu naprosto bezhlavě a bez rozmyslu. Že by ho poslední dny přeci jen naučily trochu myslet? Avšak pořád dokola mu v hlavě hlodala myšlenka, že možná to nebude tak úplně tím. Vzpomněl si na jeho podivnou otázku - měl jsi někdy pocit, že kradeš někomu vzpomínky? Proč se na tohle tehdy ptal? Bezděky se otřásl.
"Napadlo mě, že bych nejdřív mohla navštívit strýčka," pronesla Allie po chvíli, což ho vrátilo zpět na zem. "Víte, teď je tedy už jenom správce Valgella, ale kdysi mu vládl. A je to jeden z nejmoudřejších a nejdůvěryhodnějších lidí, co znám..."
"Jak myslíš," přikývla Judita, "takže se všichni teda vydáváte na cesty? Ty, Ceanag..."
"A Kamelot také," doplnila ji Allie, "pojede se mnou." Její hlas zněl v tomhle ohledu dost nekompromisně. "A... Cilliane?"
"Taky tě budu doprovázet, nedělej si starosti," usmál se sladce.
V davu zaříkávačů to nesouhlasně zašumělo. Než stihli začít se svým oblíbeným klišé o společnících, Ceanag je přerušil: "Jste si tím jistí? Bez urážky, Cilliane, ale dost možná na tvoji hlavu bude vypsaná odměna za únos princezny."
Tohle nemohl vědět jistě. Ovšem Lancelot mu kdysi vyprávěl o skvělých vyzvědačských schopnostech, jaké Omnie má, a Cillian by se nezmohl na tak dokonalý útěk, který by zůstal tajný až do konce. Už druhý den na večer by ho jistě začala postrádat nějaká slečna. Ne-li rovnou skupina.
Uvědomil si, jak chabé to jsou omluvy. Popravdě nechtěl Cilliana s Allie pustit. Posledních pár chvil Cillian při různých situacích dokazoval, že pod tou skořápkou, kterou vidí ostatní, se něco skrývá. To něco bylo podivné a Ceanaga poněkud znepokojovalo. Cítil, že mu přestává důvěřovat, i když dost dobře nechápal proč. A pustit ho v takové chvíli s princeznou... to se mu prostě nezamlouvalo.
Judita jeho pochybnosti vycítila a dřív, než se ozval kdokoliv další, promluvila tím nejmoudřejším tónem, jakého byla schopna: "To je dost dobrá otázka, Cillie. Jak jste uprchli z Baraney?"
Cillian něco chtěl namítnout, ale namísto toho jen zavrtěl hlavou. Proč musel Ceanag myslet na tak... tak praktické věci? Navíc to byla nejspíš pravda. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než jen rezignovaně pokývat hlavou. "Možná tomu tak bude..." A možná se tu děje ještě jedna věc. Tu si ale potřeboval ověřit.
Allie se na něj zděšeně ohlédla. "Promiň!" Vyhrkla zděšeně, "To jsem nechtěla!"
"Říkal jsem ti někdy, že je to tvoje chyba? Rozhodl jsem se přeci dobrovolně, takže je to jenom a jenom moje věc," Vysvětlil jí a připojil k tomu další ze série svých úsměvů.
Na chvíli se jejich oči střetly. Jeho smaragdově zelené a její oříškově hnědé. Jen na chvíli; brzy Allie ucukla a s mírným úsměvem a zčervenalými tvářemi se zahleděla na zem pod sebou. Po chvíli ale znovu a odhodlaně vzhlédla a vyhrkla: "Však já to napravím. Až se vrátím domů, všechno matce vysvětlím a ona to pochopí, věřte mi! Celé tohle nedorozumění se vyřeší."
"Nedorozumění?" Judita to slovo skoro hláskovala.
Princezna Alyssandra si jí nevšímala a v záři svíček její tvář vypadala doopravdy sebejistě. Skoro poprvé od chvíle, co opustila zámek. Najednou věděla, co chce udělat a byla odhodlaná za tímto cílem jít.
"Ráno vyrazím!" oznámila rozhodně a odebrala se připravit vše, co bylo potřeba. Ještě před tím, než vyšla z místnosti, se však ohlédla na Cilliana. "Děkuju za všechno," oznámila mu, "až se znovu uvidíme, rozhodně nebudeš psanec, nebo zloděj, nebo únosce, nebo něco podobného. Věř mi!" Dlouze se na něj zadívala a poté konečně místnost s úsměvem opustila.
Ceanag se zahleděl na tmavě zrzavého mladíka před sebou a poté s povzdechem prohlásil: "No, to bude mít Omnie teda pěkného krále."
Judita si skousla ret, ale poté to nevydržela a vyprskla smíchy.

Kvůli princeznině odjezdu Ceanag svůj vlastní odchod poněkud oddálil. Přeci jenom, chtěl mít úplnou jistotu, že toho Allie bude chybět po cestě co nejméně. Chain byla zlověstná země plná zlověstných míst a podivných příběhů. Ačkoliv Caem stálo na okraji, nebyla cesta úplně nejbezpečnější. Ještě štěstí, že Allie nejela sama...
"Ty mu věříš?" otázal se Cillian. Od předchozího večera byl podivně mrzutý, což k němu moc nesedělo. Ceanag hádal, že se možná bude jednat o dušený hněv, který ovšem byl u Cilliana také velmi vzácný.
"Věřím," přikývl, "znal jsem ho i předtím."
"Aha. Výborně." Cillianův hlas byl podivně ledový. Takže se skutečně jednalo o zlost. Co ji však mohlo způsobit? Tedy takhle, to byla velmi hloupá otázka, důvodů bylo hned několik. Možná, že chtěl Cillian princeznu doprovázet a on mu v tom zabránil. To mu však připadalo podivné. Cillian, jakého poznal, byl ochotný koketovat s jakoukoliv dívkou, kterou potkal, jen tak, ze zábavy. Že by však v tomto případě ten jeho povrchní cit přerostl v něco hlubšího? Co se mu však zdálo pravděpodobnější, byla dotčenost. Nemohlo mu uniknout, že Cillian, ať si hraje na kohokoliv, disponuje bystrostí a dokonce mu chvílemi připadalo, že se dokáže vcítit do myšlení druhých a pochopit jejich pocity. Stejně tak dobře mohl vycítit ty pochybnosti, které se uvnitř Ceanagovy hlavy střádaly. A to se ho mohlo dotknout.
"A myslíš si, že znát ho předtím, stačí?" Kovový chlad se s každým slovem stupňoval. Ceanag nevěděl proč, ale začínalo ho to vytáčet. Také měl vlastní starosti, kterými by se právě zabýval mnohem radši. Třeba by ještě začal pochybovat nad tím, co odsouhlasil, a tím by vše akorát ještě zkomplikoval.
"Teď se o tom nebudu bavit," odpověděl úsečně, "chápu, že si o ni děláš starosti, ale tohle je to nejmoudřejší, co..."
"Pustit ji s nemrtvým, který slouží nějaké dávno pohřbené čarodějnici, kterou místní lidé upálili, to je rozhodně moudré."
Tak tohle stačilo. Nejenom, že jej celé dopoledne tou svojí nevrlostí vytáčel, teď by ještě chtěl urážet Kamelota, ano?
"A čím bys jí asi tak mohl pomoct ty?" Vyštěkl na něj, "Jestli si správně vzpomínám, jednou ji ve tvojí společnosti zajali a tys nebyl schopný jí pomoct."
To zabolelo. A Cilliana to naštvalo o to víc.
"Takže ty si myslíš, že jsem naprosto neschopný a věříš víc někomu takovému, než věříš mně?"
To, že ještě stále pokračoval, vytáčelo Ceanaga víc a víc. Nemohl prostě odejít a být naštvaný někde za dveřmi, v jiné místnosti? A s rostoucím vytočením na Ceanaga dopadly všechny problémy posledních dnů a najednou cítil potřebu si to všechno vybít. A to, co najednou říkal, už nedokázal ovládat. Tudíž to, co odpověděl, Cilliana bodlo u srdce jako ledová dýka.
"Přesně to si myslím."
Ona slova visela těžce ve vzduchu a jejich děsivě nevděčný význam dozníval potemnělým vzduchem. A co bylo nejhorší, už se nedala vzít zpět. Jediné, co se v tu chvíli jevilo jako jediná a správná možnost, bylo otočit se a vydat se směrem ven, kde už nějakou dobu čekala Judita i s osedlaným gryfem, na kterém se měli společně vydat do Griantíru.
Cillian zůstal oněměle stát a jen upíral nevěřícný pohled na odcházející drobnou postavu v čepici před ním. Vždycky přemýšlel nad tím, co ho v jeho dosavadním životě nejvíc ranilo. Vždycky si myslel, že je to Ziela, která ho neustále popichovala a byla na něj nepříjemná. Teď si však byl zcela jistý, že tohle je mnohem horší. Od chvíle, kdy Ceanaga potkal, si ho oblíbil, ačkoliv čas od času prohlásil něco, čím dokázal, že ne vždy je při smyslech, popichoval jej podobně jako Ziela a měl spoustu tajemství, z nichž on znal jen naprosté minimum a se kterými se mu Ceanag nechtěl svěřit (což ho upřímně vytáčelo). A oblíbil si jej natolik, že ho takováhle slova zabolela víc, než od kohokoliv jiného. Poprvé, kdy si myslel, že potkal někoho, kdo by mu mohl rozumět a komu by třeba mohl rozumět i on... Nevěděl, jestli to, co se v něm střetává, je hněv, nebo smutek. Anebo znechucení nad tím, že někdo, komu toho svěřil víc, než komukoliv jinému, se k němu mohl takhle zachovat. A také byl znechucený sám sebou. Mohl si dávat větší pozor. Takové věci se přeci neříkaly jen tak někomu. Najednou se cítil tak strašně sám a opuštěný; na celém náměstí byl jenom on a jeho vztek, se kterým by nejradši zničil vše okolo. A pak tam byl ještě Kori, který mu prolétl nad hlavou, přeletěl hradby a zmizel mu z dohledu.
Ceanag za bránou prudce zahnul a vyděšeně se opřel o stěnu.
Svých slov začal litovat ještě před prvním krokem. Ale co mohl dělat? Vyřknul je impulsivně a bez přemýšlení. Kdyby nebyl vytočený, nic takového by dozajista neudělal. Ale on to udělal. A už to nemohl vzít zpátky.
Judita si ho překvapeně prohlížela. "Co se stalo?" chtěla vědět.
Zavrtěl hlavou. "Nic..." zamumlal přiškrceně.
"Aha," přikývla Judita, "neměli bychom vyrazit?"
Ceanag bezmyšlenkovitě přikývl. "Asi ano, měli..."
Jerome mířil přes náměstí s plnou náručí knih. Ceanag nechtěl nijak teatrální odjezd, jako tomu bylo u princezny, a navíc bylo všude tolik práce, že vlastně byli všichni rádi, že si nemusí dělat starosti navíc. Když však spatřil Cilliana, jak stojí uprostřed ulice a s kamenným výrazem hledí kamsi za bránu, neodpustil si popojít pár kroků blíž.
"Co tu ještě děláš?" otázal se ho.
Pomalu se k němu otočil a dal si záležet, aby se jeho výraz alespoň trochu dostal do původních mezí. "Prosím?"
"Měl bys být támhle a vyrážet na cestu," odvětil Jerome jednoduše.
"Nemyslím."
"Vážně ne?" Jerome naklonil hlavu ke straně.
Cillian se na něj dlouze zadíval. Jerome byl stařík sbystrýma očima, které jako by hleděly někam do dáli, někam, kam nikdo jiný nedohlédl. Jeden z něj velmi brzo nabyl dojmu, že cokoliv, co říká, má hlubší význam.
"Možná by sis měl uvědomit, kde je tvoje místo," pokračoval Jerome dál, "myslíš, že je to tady? Myslíš, že je to někde jinde v Omnii? Nebo támhle s těmi dvěma? Nepřipadá ti, že by tě mohli potřebovat?"
"Nemyslím," zopakoval Cillian a cítil, že se mu do hlasu začíná znovu vtírat ten ledový podtón.
"Necítíš se, jako bys tam měl být?"
Teď si byl zcela jistý, že to, co Jerome říká, má nějaký hlubší smysl. Ale byl to smysl, na který zatím nemohl přijít. Ohlédl se zpět.
"Řekni mi jednu věc," odvětil po chvíli, "co říkáš na vašeho nového vrchního zaříkávače?"
Když pohlédl zpět do Jeromových očí, spatřil v nich jistotu a upřímnost, o které se nedalo ani v nejmenším pochybovat.
"Myslím si, že je to člověk, kterého Caem potřebuje ze všeho nejvíc. Připadá mi, že nám jej seslalo samotné nebe."
"A jak moc bys mu byl oddaný?"
"Celým svým životem," odpověděl bez zaváhní, "protože je v něm něco daleko víc, než je na první pohled patrné."
Cillian se znovu podíval zpátky. Ať byl momentálně na pochybách o Ceanagovi sebe víc, v tomhle musel dát starému zaříkávači za pravdu.
"Potřebujeme, aby se vrátil živý," odpověděl Jerome, "a ty jsi ta nejlepší osoba, která by ho mohla ochránit před vším, co by jej mohlo potkat."
"Co by ho mohlo potkat?" Otočil se Cillian na zaříkávače; ten však už zase pospíchal přes náměstí dál do knihovny.
Tak to bylo tedy výborné. Co by asi v takové chvíli měl dělat?
Najednou cosi uslyšel. Možná to byl jenom závan, který přinesl něco málo z hluku všude okolo, možná se mu to jen zdálo. Anebo také ne. Každopádně měl pocit, že se k němu donesl zvuk až podezřele připomínající tichý, škodolibý a rozhodně nepříjemný smích. A v jednu chvíli, když se otočil, měl pocit, že před branami spatřil čtyři vysoké postavy. A dvě z nich byly povědomé.
Najednou věděl naprosto přesně, jak se v další chvíli zachová.


[1] Což jej popravdě mírně vytáčelo - přeci jenom, princezna byla pořád jednou z nejhezčích slečen, které zatím potkal, a tudíž by mu bylo mnohem příjemnější, kdyby byl na Kamelotově místě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama