Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 14. - Nemrtvý v podzemí

14. října 2013 v 9:16

Cha! Já ještě neumřela! Divné, co? :D
A dokonce jsem nezapomněla. A dokonce i psala!! Jo, je to divné, ale vážně tomu tak asi bude. Nedávno se totiž vynořil dotaz, jestli už jsem něco nenapsala a to mi dalo elán zase se do toho pustit. Ačkoliv to ze začátku vůbec, ale vůbec nešlo- přišla jsem domů, napsala dva řádky, a došla mi šťáva, protože jsem musela zase dělat něco jiného. Jenomže teď se mi podařilo vypsat z další rozvleklé části, takže to třeba půjde... ano, prostě... víc takových dotazů!! :D
Další věc, co jsem chtěla napsat, je fakt, že listí se nám už hezky obarvilo. Yay! A přes víkend bylo hezky; jenomže mě se podařilo krásně namoknout a nachladnout. Tak doufám, že nebudu nemocná, protože den strávený v posteli by mi udělal strašnou čáru přes časový rozpočet a přechodit cokoliv, je naprostá blbost.
A jako další věc jsem si všimla, jak se strašlivě moje nálada odráží na psaní. :D Jak nic nestíhám, tak jsem pořád nějaká připrotivnělá a unavená a nervózní a líná (zdá se mi to, nebo to všechno nejde dohromady?) a ironie mi nějak nejde přes prsty... alespoň se mi tedy poslední kapitoly zdají poněkud jiné než ty na začátku. Dokonce si z Cilliana nedělám takovou srandu jako dřív...
Tak, to by bylo zase vše. Konec hlášení a příjemné čtení, jestli se tedy někdo dostal až takhle moc daleko. :D


Tak to jsem tedy čekal něco víc... napadlo Cilliana, ale krátce na to nasadil zářivý úsměv.
"Také přeji krásného jitra," odvětil vychovaně.
"Jo, jo..." začala Judita, ale už nestihla říct nic dalšího. Ceanag vedle ní se pohnul a vyrazil směrem k mladíkovi. Cillian jej stačil jen taktak zachytit.
"Tohle bych tak úplně nedělal," sykl jeho směrem.
"Ty možná ne," připustil Ceanag a vymanil se mu ze sevření, "ale já ano."
Znovu vyrazil k mladíkovi a tentokrát ho nikdo nezastavil. Cillian se instinktivně chopil meče, ačkoliv tušil, že tváří v tvář nějakému démonu by mu nejspíše nebyl moc platný.
"Jsi v pořádku?" Takovou starost, jako teď probleskla Ceanagovým hlasem, když se stavil před mladíkem na špičky, snad ještě Cillian neslyšel.
Mladík namáhavě zvedl hlavu a zadíval se Ceanagovi do očí. Nejdřív to vypadalo, jako by se mu v nich střídalo nepochopení se zvědavostí, avšak nakonec se v nich zablesklo.
"Ceanag?! Co ty tady děláš?"
Všichni zůstali překvapeně zírat. Juditě dokonce i mírně poklesla čelist; jak může být někdo zvláštní a nemrtvý, koho Ceanag zná, ale nezná ho ona? No? Jak je to možné?
"Sešel jsem sem po schodech," pokrčil Ceanag rameny, "otázka spíš je, jak se sem dostal ty."
Cillian sklonil meč a popošel blíž. "Ceanagu? Ty ho znáš?"
Ceanag přikývl. "Vysvětlím vám to později. Ale nejdřív ho odsud musíme dostat!"
Cillian se rozhlédl po ostatních. Bylo moudré tohoto mladíka pustit? Přeci jen, musel tu být uvázaný z nějakého důvodu. Když se ale Ceanag tvářil, že jej zná a chtěl jej osvobodit, tak třeba nemusel být úplně špatný. Přeci jen, Ceanagovi věřil. A kdyby ne, ještě stále tu byl přeci on, aby zachránil situaci. Po včerejším útoku se mu najednou poslední myšlenka zdála hloupě nadutá, chvástavá a nepravdivá. Co se to se mnou děje, pomyslel si a bezděčně si vzpomněl na onen sen. Jako bych to ani nebyl já.
Nakonec se tedy pohnul a pomohl mladíka odpoutat od stěny. Zámky pro něj zase tak moc tvrdým oříškem nebyly - koneckonců byl kovář patřil mezi bandu... no dobrá, jednalo se o zloděje, ale mnohem vznešeněji označené.
Ceanag si po chvíli uvědomil, že by možná bylo moudré onoho mladíka představit, a tak si odkašlal. Mladík jej však přerušil: "Mám také vlastní jazyk, ne? A Navíc by bylo neslušné vám nepoděkovat. Kdyby nebylo vás, nejspíš tu zůstanu přivázaný až do konce věků."
"Jasně, jasně, nemáš zač..." popohnala ho Judita.
"Říkejte mi Kamelot," mladík se pokusil o úsměv, vyšel mu z toho však jakýsi paskvil, "zatím mi tak říkali skoro všichni."
"Kamelot?" Judita si jméno několikrát přeslabikovala a poté hlasitě luskla. "Ten Kamelot? Dávný přítel Lancelota?"
Kamelot se konečně odhodlal prohlédnout si i zbytek osazenstva kobky, ne jen Ceanaga a Cilliana. Jako první jeho pohled samozřejmě putoval k Juditě.
Když ji spatřil, roztáhly se jeho rty do tentokrát už o něco podařenějšího úsměvu. "A ty budeš Judita, že? Také se s Lancelotem znáš už nějakou dobu, že?"
"Znám?" Judita přimhouřila oči. "Víc než to. Ačkoliv... je pravda, že období temna, jak to on nazývá, jsem s ním neprošla, to ne."
"Období temna," Cillian cítil, jak jedno z jeho obočí neomylně míří ke kořínkům vlasů.
"Tak říkal Lancelot době, než se stal tak strašně úžasným a skvělým a slavným. A také než mě potkal. Takže se tehdy nestalo nic tak důležitého,"[I] vysvětlila Judita.
"Aha," přikývl Cillian, "dobře. Ehm."
Kamelot se tentokrát otočil na něj. Chvíli si jej zaujatě prohlížel a pak se otázal: "Ty a Ceanag... jste společníci?"
"Tak samozřejmě," přikývl Cillian pohotově, "cestujeme všichni společně."
Kamelot užuž otevíral pusu, aby něco řekl, ale poté jen zavrtěl mírně hlavou.
"Tak jsem to nemyslel," vysvětlil s úsměvem.
"Jak jinak jsi to mohl myslet?" nechápal Cillian.
Kamelot jen znovu zavrtěl hlavou. "Jak se jmenuješ? Ještě jsem se tě neptal."
"Cillian." Ale teď vážně. Co tím myslel?
Kamelot si jej prohlížel s větším zájmem, než se mu zamlouvalo. Jistě, byl na větší zájem zvyklý, obvykle ze strany dívčí populace, tenhle byl však jiný. A jaký, to se nedokázal dovtípit. A pak si všiml, že jej ještě pozoruje Ceanag.
Co tím myslel? Naznačil mu; Ceanag však jen zavrtěl hlavou. "Nemám tušení," sykl jeho směrem.
Vlastně měl. Nebo to možná nebylo tušení, ale cosi v jeho mozku, co se dožadovalo pozornosti a on to úporně nevnímal, protože měl právě úplně jiné starosti. Nějaká další bude moct přijít až ve chvíli, kdy se všechno uklidní.
Kamelot se zatím obrátil na posledního člena výpravy, na princeznu, a ztuhl.
"C-copak?" vykoktala Allie, když už si ji nějakou chvíli bedlivě prohlížel a nezdálo se, že by chtěl v bližší době přestat.
"Vypadáš jako její obrázek," oznámil přidušeně.
"Čí?" zpozorněla i Judita.
"Ophelie," odpověděl Kamelot jednoduše.
"Kdo je Ophelie?" Ceanag se opatrně dotkl jeho paže, skoro jakoby se měl brzy rozplynout.
Kamelot jeho směrem vrhl přesně takový ten pohled, jaký na vás někdo vrhá ve chvíli, kdy se právě odehrává nějaké déjà vu, a vidí, že vám to nic, ale doopravdy nic neříká. Nakonec si povzdychl.
"Ona."
"Ona?" Ceanagovi se po chvíli rozjasnilo čelo. "Aha... Ehm... Allie? Něco mi říká, že..."
"V pořádku," usmál se Kamelot a otočil se zase na ostatní. "Koukám, že nechápete. Ophelie byla moje... ehm... známá, která mě před spoustou let proklela."
Allysandra se prudce nadechla. To to nemohl říct trošku... no, zkrátka, ne tak moc po lopatě? A poté si uvědomila jednu takovou věc. Jestli je podobná někomu, kdo ho proklel, co to pro ni znamená? Nic špatného, že? Anebo ano... Vzdělaný člověk by to však odhadl spíš na tu druhou možnost - prokletí, pokud to bylo to správné prokletí, mohlo znamenat dvě věci. Když jste na někoho mohli seslat kletbu, nějakou další dobu se mu nedařilo, měl noční můry, byl alergický na mouchy, nebo něco podobného. To bývalo často velmi nepříjemné, na štěstí to mohl zvládnout jen černokněžník[II] s dostatečnou výchovou. Ten druhý typ byl ještě vzácnější a o to více nepříjemný. Ten znamenal, že někdo, nejčastěji znovu nějaký schopný černokněžník, si vybral nějakou nevinnou oběť, určil jí úkol, a ona oběť ten úkol musela splnit. To zatím neznělo zase až tak špatně, jenomže tahle osoba se svého poslání musela držet za každou cenu, což dost často znamenalo neumírání, na které byla vždycky připravena jen hrstka osob a ne obyčejní lidé. A těmhle obyčejným lidem po nějakých padesáti letech stálé neměnnosti nakonec vždycky došlo, že být vlastně už nějakou dobu mrtvý, ale stále držící pohromadě a jakž takž při smyslech[III], není úplně to pravé ořechové. A toto uvědomění z nich dělalo jedny z nejnebezpečnějších osob na Teře.
Cillian se ochranitelsky postavil před princeznu, ale něco v Kamelotových očích mu řeklo, že to ani není potřeba.
"Popravdě řečeno," usmál se Kamelot, "nepatřím zrovna k těm, kteří by po nějaké době zešíleli a rozhodli se zničit celý svět. Navíc, když vás někdo takhle prokleje, zařídí to tak, aby to jen jemu pomohlo a ne ostatním uškodilo. Pokud se tedy to druhé nevylučuje s tím prvním."
Cillian nerozhodně sklonil meč.
"Co je to proboha za intelektuála?" sykl směrem ke Ceanagovi.
"Chaiňan," opověděl mu Ceanag tiše.
"Chaiňan? Vždyť je... blond."
"Prokletý Chaiňan," opravil se Ceanag, "to se někdy stává, řekl bych. Mě nikdy nikdo neproklel, abych to mohl posoudit."
"Hm. Mám to zkusit?"
Se zájmem na něj pohlédl. "Posluž si. Jestli to dokážeš, tak ti zatleskám."
Cillian se musel chtě nechtě pousmát. Ceanagovy zvláštnosti prostě někdy člověka dokázaly pozvednout na duchu, což byla jedna z těch posledních věcí, které by do drobného chlapce okolí řeklo. Ale teď se muselo vyřešit něco mnohem důležitějšího.
"A jak ti můžeme věřit?" otázal se s klidem.
"Já se za něj můžu zaručit," prohlásila Judita sebejistě.
"Já také," přikývl Ceanag. Rozhodně však nebyl ani zdaleka tolik sebejistý jako Judita.
Kamelot znovu upřel pohled na Allyssandru. Vypadalo to, že nad něčím dumá. "To jméno, co jsem před chvílí vyslovil," pronesl klidně, "připomíná ti to něco?"
"Právě nad tím přemýšlím," přikývla Alyssandra, "kdysi jsem se učila náš rodokmen a mám pocit, že Ophelie byla moje pra, pra, pra prababička. Alespoň myslím, že jsem na nikoho nezapomněla... Takže... ehm... to byla ona?" Nebyla si jistá, jestli je to dobře anebo ne.
Kamelot se pousmál. "Ne, ne tak docela. Ale je po ní pojmenovaná."
"Aha... a to je dobře, nebo špatně?"¨
Kamelot se zasmál zvonivým smíchem. Cillian mu moc nevěřil; mohla to být jen přetvářka.
"Kdybych vás chtěl zabít, jste už všichni mrtví, vzhledem k tomu, že se Ceanagovi podařilo prolomit kouzlo, které mě tu drželo."
Na tom možná něco bude, pomyslel si Cillian, ale ještě stále byl rozhodnutý blonďatému chlapci nevěřit.
"No..." prohlásila Judita najednou, "myslím, že nám máš co vyprávět. Když tu panuje taková chainská nálada, dá si někdo šálek čaje? Ceanag vaří. A málem bych zapomněla - já chci takovou tu specialitu, která se pěstuje v Jižním Biotitu. Cosi od Č, mám ten pocit..."

Cillian tušil, že toho o Ceanagovi moc neví a ještě jej překvapí spoustou věcí. Že jim však uvaří čaj, to nečekal.
Čaj se v Baranee moc nepil. Vlastně vůbec. Nějaké ty bylinkové nebo ovocné odvary - to ano, ale opravdový čaj? Vlastně to slovo v Baranee nikdy neslyšel. Vlastně věděl, že by to slovo vůbec neměl znát. Když o něm však Judita mluvila, cítil, že ví, o čem je řeč... dokonce tušil, že už se toho alespoň jednou napil. A také tušil, že má tenhle nápoj celkem rád.
O Allie se to ovšem říct nedalo. Jako by to Ceanag vytušil, uvařil jí to samé, co Juditě - nakonec se z toho vyloupla horká čokoláda, což také nebylo úplně špatné.
Kamelot zaujatě sledoval zakalenou hladinu ve svém šálku, jako by se jednalo o další div světa a promluvit se odhodlal až po nějaké té chvíli.
"Kdysi dávno," začal.
"Jé, ty nám tu budeš vyprávět pohádku, jo?" Judita se zatvářila stejně, jako se tváří desetileté děti ve chvíli, kdy někdo okolo nich vytáhne knihu s obrázky.
Kamelot na ni vrhl překvapený pohled a pak se rozesmál. "Tak někdo jako ty mi doopravdy chyběl," oznámil a vůbec to neznělo ironicky nebo nepřátelsky. "Lancelot si našel doopravdy dobré přátele."
Cillian si najednou uvědomil, že začíná na Kamelota přehodnocovat názor. Podezřívavý možná stále ještě trochu byl, ale Kamelot mu připadal sympatický, ať chtěl, nebo ne.
"Celé to začalo před spoustou a spoustou let..." začal Kamelot, "Ophelie zjistila, že v budoucnu se něco stane. Věděla to zcela jistě, ale odmítla mi cokoliv říct. Jenom mi oznámila, že až nadejde ten pravý čas, určitě to poznám."
"Ano?" Judita se opřela o židli a založila si ruce, "A přišel?"
Kamelot zavrtěl hlavou. "Myslela si, že ano. Jenomže žila v Chainu. Tady si nemůžete myslet nic, co by se místním pověrčivým občanům nelíbilo. A protože zrovna tohle se jim nezamlouvalo, tak ji nechali upálit."
Allie vykulila oči. "To je ale strašné!"
"A co bylo to... tohle?" Ceanag jako vždycky kladl věcné otázky.
Kamelot si povzdechl. "Říkalo se o ní, že je dcerou nějaké vaší bohyně, či co. A to bylo už samo o sobě tady na pováženou. A pak přišla jednou s vidinou toho, že Hrabě se snaží dostat ze svého panství ven. Nikdy mi to pořádně nevysvětlila..."
"Hrabě?" zamračil se Cillian. Takových mohlo být hodně, ale on tušil, že se asi bude jednat o někoho specifického.
Kamelot pokrčil rameny. "Krátce předtím, než ji odvedli, mi svěřila jedno tajemství; její věštba se prý vyplní až za dlouho. To nesměla dovolit. A tak mě pověřila, že ji mám v budoucnu znovu najít a dovést ji za někým, kdo dokáže toho jejího Hraběte zastavit."
"To ti toho tedy moc neřekla." Ceanag se nesnažil být nijak ironický, ale prostě to tak vyznělo. "Minulost se tedy podle ní má opakovat?"
"To je normální," pokrčila Judita rameny, "to se stává. Časem si zvykneš, uvidíš."
"Časem si zvykne?" Nechápala Allie. K Juditině štěstí však k žádnému vysvětlování nedošlo, protože tu byla ještě jedna věc, které nerozuměla. "Nemohl jsi Ophelii nějak pomoct? Zachránit ji, nebo tak? Proč ti vlastně tak věřila?"
Kamelot vypadal, že má na všechno odpověď. "Znali jsme se takřka od dětství. Já, Lancelot a ona. Svěřila by nám dvěma svůj život."
"Tak proč jsi ji nezachránil?"
"Když tě někdo prokleje, je to, jako bys umřela. Probudíš se až po nějaké době," vysvětlila pohotově Judita. "Nezapomínej, že mám Lancelota, ten mi popsal, jak to chodí," dodala, když si všimla Alliina nechápavého výrazu.
"Ahá," přikývla princezna. Tak teď už to bylo o něco jasnější.
"A jak ti to všechno máme věřit?" otázal se najednou, z ničeho nic Cillian. Po celou dobu se do rozhovoru nijak nezapojoval, až teď.
Allie chtěla něco namítnout, ale Ceanag jí skočil do řeči. "Cillian má pravdu. Znám hodně lidí, kteří se považují za moje kamarády, ale když bychom se potkali, mohli bychom se navzájem zabít."
Kamelot se pousmál a přikývnul. "Naprosto vám rozumím. A kvůli tomu bych chtěl dát princezně tohle." Natáhnul k ní ruku, v níž držel malý krystal.
"Co je to?" zamračila se Allie, když si jej brala. "Je krásný.."
"To je cyfar," naklonil se k ní Ceanag aby si krystal mohl lépe prohlédnout. "Tenhle je zrovna něco jako... ehm... srdce?"
Cillian se k cyfaru naklonil z druhé strany.
"Víš, když tě někdo prokleje, tak se fakticky tvoje životní síla schová do téhle věcičky."
"A... co to pro mě znamená?" Allie se tvářila naprosto bezradně. Ceanag se jí nedivil; na jejím místě by se tvářil asi stejně.
"Když ti jej někdo daruje, máš v rukou prakticky jeho život. Ne, že bys ho tím tedy mohl zabít," dodával hned, "ale nemůže ti nijak ublížit. A do jisté míry ho můžeš ovládat."
"Ahá," protáhla princezna. Teď už to pochopila. Celkem se jí líbilo, že našli nového spojence. Nebo to tak nebylo? Jestli teď mohla Kamelotovi alespoň trochu říkat, co může a co nemůže, tak už se tak vnímat dal, ne? Na druhou stranu se jí však nelíbilo, že někdo může používat taková prokletí. A tím spíš, že po tom někom nese jméno. Neříkal vlastně Kamelot něco o tom, že mu Ophelie přikázala, aby ji měl najít v budoucnosti? Netušila sice, jakým způsobem se tehdy mluvilo, avšak kdyby se mělo jednat o nějakou její inkarnaci, ona to tedy rozhodně nebyla.
Cillian se naklonil k Cenagovi. "Může v tomhle podvádět?" otázal se pro jistotu.
Tak tímhle si Ceanag nebyl úplně jistý.
"Judito?" otočil se směrem na společnici usrkávající ze svého hrnku. "Je něco takového možné?"
Judita polkla a usmála se. "Jasně, že je. Ale to bys poznala hned, jak by ses toho šutru dotkla. Nedělejte si starosti, tenhle nám neublíží."
"Dobře," přikývl Ceanag, ale když šlo o Juditu, nikdo si nemohl být jistý. Přeci jen, Kamelot se znal s Lancelotem a když šlo o Lancelota, měla Judita trochu pokřivené vidění... nahlas to však radši neříkal, aby nevzbudil pohoršení nebo chaos.
"Možná by bylo dobře zaměřit se na další věci, které tu máme," začal najednou Cillian, "pořád tady všude okolo nás čeká napůl zničené město zaříkávačů a jejich zranění obyvatelé, Allie sem kvůli něčemu šla... a jistě se toho najde víc. Třeba to, co dostal Kamelot za úkol. Nemůže to spolu nějak souviset?"
"Určitě bude," pokrčil Ceanag rameny, "strašně moc náhod najednou, to většinou do sebe nějak zapadá, ačkoliv nevíme jak."
"Moc čteš knihy," zavrtěla Judita hlavou, "dej si na chvíli pauzu."
"Rozhodně bych to ale nepřehlížel," obhajoval se Ceanag a poté se zamyslel. Co budou dělat teď? To bylo na nich. Co bude dělat on? On měl práci, kterou mu teď zaříkávači přidělili. Musel se postarat o Caem.
Judita očividně přemýšlela nad tím samým. "Co máte teď v plánu?"
"Já sem kvůli něčemu přišla," odpověděla Allie hned, aniž by nad tím nějak přemýšlela.
"Já to tu musím dát nějak do pořádku," pokrčil Ceanag rameny.
"Takže se tu chvíli zdržíme? To je skvělý!" Judita pohotově vyskočila od stolu. "Jdu spát." A zapadly za ní dveře.
"No, to je skvělé. Ani nádobí po sobě neuklidila. To jsem snad služebná, nebo co?" Ceanag za ní alespoň s povzdechem zasunul židli.
"Ehm..." Allie si nebyla jistá, co přesně by teď měla udělat.
"Tak jdi, máš dost práce," pobídl ji Ceanag, a tak nerozhodně vstala a vydala se také ven.
Poslední tam zůstal Cillian s kamelotem. "Vy dva si dělejte, co chcete."
"Děkuju," ušklíbl se Cillian přátelsky, "zařídím se podle toho."
Ceanag si povzdechl a zahleděl se z okna. Tak takhle si tedy svoji budoucnost nepředstavoval. No co, za chvíli se sbalí a i s Korim pomalu a nenápadně zmizí. Stejně si toho žádný ze zaříkávačů nevšimne.



[I] Ne, jen vymřeli draci... ale pozor, Lancelot sice možná působí jako úžasný legnéndární drakobijec (což byste jistě usoudili, kdybyste ho potkali), který usekával saním všech sedm hlav, a poté si vzal za ženu krásnou princeznu a vládl sedmero královstvím, ale tentokrát na tom zase takový podíl neměl.
[II] Když se na Teře řekne mág nebo čaroděj, může to znamenat různé věci. Každý čaroděj se totiž může zaměřit na některý typ magie a ostatní nechat být. Zrovna tady černokněžníci jsou přesně ten typ ošklivých zlých čarodějů, kteří mění princezny v žáby a tak vystupují v rozličných pohádkách přesně jako ten typ ošklivých zlých čarodějů. A pak jsou samozřejmě další, jenomže pro drtivou většinu laického obyvatelstva je to stejně všechno stejné, tak proč to sem vlastně píšu, že...
[III] Ačkoliv je tedy pravda, že po padestái letech mrtvolaření není při smyslech každý, nebo alespoň ne při těch zdravých...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama