Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 13. - Úlomky vzpomínek 2/2

1. září 2013 v 22:00

Ceanag zavřel dveře a vydal se ulicí. Kousek vedle něj přistál Kori. Zastavil tedy a pohladil jej po hlavě.
"Našel jsi nějaké stopy po těch dvou?"
"Nenašel," zavrtěl Kori hlavou.
"Škoda..." povzdechl si Ceanag, ale zase tak moc líto mu to nebylo. Tušil docela dobře, že se s nimi ještě potká a rozhodně si to nechtěl zopakovat v bližší době.

"A našel jsi něco jiného?"
"Našel," odpověděl Kori, "ale nevím, jestli je to dobře, nebo ne."
"Ano? Tak povídej."
"Našel jsem v Caem dalšího přeživšího."
"Vážně?" vyhrkl Ceanag a oči mu radostně zazářily. Někdo další, kdo přežil! Zatím jich našli zhruba dvacet, což bylo velmi smutné číslo. Jakákoliv dobrá zpráva ho teď potěšila.
"A kdes ho našel?"
"Ve vězení. A nevypadá jako zaříkávač. Skoro bych to odhadl na nějakého nemrtvého."
"Aha." Tak teď už Ceanaga radost poněkud přešla. "Sakra."
Všiml si, že Kori nasadil poněkud škodolibý výraz.[I]
"Ano?" otázal se, "Co se tak tváříš?"
"Ále, jenom takový familiární nemrtvý, co jsem měl tu čest."
"Neříkal jsi náhodou, že je v podzemí?" zamračil se Ceanag. "Tam sokoli obvykle nelétají. Ani ty ne."
"Já ne," přisvědčil Kori, "ale Quii není sokol."
"Co myslíš tím familiárním?"
"No, to uvidíš," naklonil Kori hlavu ke straně.
Ceanagovi se jako první vybavili Kelly s Lochiem a přejel mu mráz po zádech. Krátce na to to však vypudil z hlavy. Proč by asi tak zrovna tihle dva byli někde v podzemí? Poté ho napadla druhá možnost - ještě pár takových nemrtvých znal a ty by také nerad potkal. Jenže ti by se nechali zavřít do podzemí asi tak stejně jednoduše jako dva nekromanceři.
"Nemůže být nebezpečný, nebo tak něco?"
"Může. Ale co jsem koukal, drží se uvnitř. Třeba je nějak zapečetěný, nebo něco podobného, takže se nemůže hnout, nebo tak nějak."
"Jedině dobře. Půjdu se na něj podívat."
"Hned teď? Neměli bychom počkat na ostatní?"
Ceanag se k němu naklonil. "Nejsou žádní ostatní. My jsme zvlášť. Nechceme přitahovat problémy. A nechceme ty naše darovat jim. A stejně tak jim ty jejich sebrat. Já nejsem jako Cillian, ano? Hledím si svého."
"Princezna se probudila. Nechceš náhodou zjistit, proč se sem vydala? Nějaké další názory si udělej až pak."
"Hmmm." Ceanag nastavil paži, aby na ni mohl Kori přelézt a pak se vydal vesnicí dál. V této vesničce kdysi býval čilý ruch, teď už však byla nějakou dobu opuštěná a rok od roku ji čím dál tím více zalévala mlha. To se tu s městy a vesnicemi dělo, když zůstaly opuštěné. Nakonec se ztratily docela. Chain bylo zlověstné místo. Proto by se měli všichni vrátit zpět do Caem, dřív, než se město ztratí v mlze.
Nakonec se usadil v chatce bývalého... netušil, co to bylo, ale s několika zaříkávači, kteří byli v poměrně dobrém stavu na toto místo zanesli princeznu. Nic se jí nestalo, ale ještě stále byla v bezvědomí. Ceanag si nemohl pomoct - omdlévat při takovýchhle věcech mu připadalo tak strašně... princeznovské. V Omnii si na to očividně potrpěli, ale v Mítíru by to brali za rozmazlenost.
Zaříkávači se usadili okolo něj, což ho mírně vytáčelo. Nebo ne, nevytáčelo, jenom... proč se na něj všichni takhle dívali? Skoro, jako kdyby ho chtěli na místě sníst... uvádělo ho to do silných rozpaků a nevěděl, jestli se má tvářit jakoby nic, nebo radši utéct.
A všichni mu pořád děkovali za záchranu. Proč? A také chtěli, aby je naučil to, co uměl on. Proč? A teď ještě na něj všichni zírali těmi zvědavými pohledy, jako kdyby je doopravdy tohle všechno zajímalo a... a... a hlavně se mu z toho dělalo špatně. Nenáviděl, když na něj takhle zíraly davy lidí, ačkoliv tady se jednalo jenom o skupinku pěti zaříkávačů.
Vytáhl proto knihu zabalenou do tmavých sametových desek a zabořil do ní zrak, aby nemusel čelit pohledům ostatních. Tak. Co tam napíše...?
Najednou se princezna pohnula a všichni ostatní se konečně zaměřili na ni.
"Kde... kde to jsem?" vykoktala rozespale, ale pak si uvědomila situaci. "Co se stalo? Jak dlouho jsem byla mimo? A kde je Cillian?"
Všichni si rázem oddechli. Očividně byla úplně v pořádku. Ne, že by jí to nediagnostikovali i dřív, ale přeci jen, bylo lepší se ujistit.
Judita šla najít Cilliana a Ceanag jí zatím vyprávěl všechno znova od začátku, a hezky dopodrobna. Jenom přikyvovala a bledla natolik, až měl strach, že zase omdlí, a tak jí dával každou chvíli napít. Nakonec se však dostali zdárně ke konci, jen s několika malými přestávkami. Když se Cillian s Juditou vrátili, řekl jim na Koriho naléhání i o novém objevu a překvapilo ho, když zjistil, že zaříkávači jsou stejně překvapení jako oni ostatní a přemýšlí, co, nebo kdo to je a kde se tam vzal.
"Ehm..." nakonec zbylo vyprávění na princezně.
"Asi jste slyšeli o tom, jak se poslední dobou pořád někdo vloupal do paláce a tak... že?"
Ano. To věděli všichni, snad kromě Judity, která necestovala, nebyla zaříkávač ani nežila kousek pod královským letohrádkem.
"Dlouho jsem nevěděla, kdo to je, nebo o koho se jedná. A pak... pak se dostali až do mého pokoje. Naštěstí se včas objevily stráže, avšak... stačilo rozsvítit a nebylo po nich ani památky."
Judita se ohlédla na Ceanaga. Zaříkávači udělali to samé. "To mohly být stíny, ne?"
Ceanag pokrčil rameny. "Mohly by. Ale proč by šly za princeznou? Co by od tebe mohl chtít nějaký nekromant, který by je přivolal?"
"Co chtějí tihle dva, co po nás jdou?" otázal se Cillian.
"Myslíte si, že je to nějak propojené?" zamračila se Judita.
"Kdo ví. Nekromanceři se neobjevují jen tak, zničehonic. A když se obě události sešly takhle naráz..."
"Mluvila jsem o tom s matkou," pokračovala Allie, "koneckonců, učila se tu, ještě předtím, než se provdala za otce."
"Ano? A co říkala?" zajímala se Judita.
"Nic," zavrtěla Allie hlavou, "nic neříkala. Ale chovala se tak strašně divně... Poslala mě potají do Baraney, že se to snad uklidní... ale když se ty stíny, nebo jak jim říkáte, objevily znovu... rozhodla jsem se, že musím vypátrat, co jsou zač. Připadá mi, že pronásledovaly mě a ne nikoho jiného. Jenže proč? Nejdřív jsem potají navštívila Chorlach, ale když jsem se vyptávala několika učených čarodějů, neřekli mi nic. A tak jsem se rozhodla vydat do Caem. Zaříkávači mají jiné vědění než my, čarodějové a o přízraky se přímo zajímají. Myslela jsem si, že bych odpovědi mohla najít tady, ale... když jsem sem přišla..."
"Takže někdo nechtěl, aby ses tohle dozvěděla," hádal Cillian.
"Nebo ještě spíš, někdo, si s tebou chce hrát," navrhl Ceanag.
"Anebo s náma se všema," doplnila ho Judita.
Nastala chvíle ticha.
"Myslíte, že zničení Caem má nějaký hlubší význam?" otázal se nakonec Cillian. Nikdo nevěděl.
"Vrátíme se tam," prohlásil nakonec Ceanag pevně, "podíváme se na toho nemrtvého uvězněného dole v kobce, najdeme o Alliině problému všechno, co se dá, a snad tomu celému nějak přijdeme na kloub. A až to uděláme..."
"Ať tě ani nenapadne vést nějaké řeči o tom, že odejdeš," skočil mu Cillian do řeči.
Ceanag si ho přeměřil přísným pohledem. "S tím nic nenaděláš."
"Dobrá," prohlásil najednou jeden ze zaříkávačů, "vrátíme se tam. Neměl by ale někdo zůstat tady a postarat se o zraněné?"
"Ale jistě," přikývl Ceanag, "o to se ale zvládnete postarat sami, ne?"
Zaříkávači se na sebe podívali. A pak promluvil ten nejstarší a nejodvážnější: "Caem mělo vždycky svého velitele. Vždycky se jím stal ten nejsilnější a nejmoudřejší. A ty, malý skřítku, jsi sem jednoho dne zavítal z mlhy jako dar seslaný bohy pro naši spásu. Dokázal jsi zahnat mrtvého netvora i armádu temnot a zachránil jsi ten zbytek, který byl jinak odsouzen k záhubě. Ačkoliv jsme tě tu nikdy neviděli, vypadáš jako zaříkávač se zkušenostmi, které se dají nasbírat během spousty let. Všem nám dáváš dobrý příklad, přesně takový, jako by ten, kdo je navrchu, měl dávat."
"Prosím?" nechápal Ceanag, "Cože?"
"Zkráceně řečeno," šťouchla do něj Judita, "právě ses stal nejvyšším zaříkávačem."
"Cože?" pokračoval Ceanag nevěřícně.
"Smiř se s tím," přisadila si Judita ještě.
"Cože?!"
Cillian si skousl spodní ret, který se mu začínal až nebezpečně chvět. Situace se začínala vyvíjet docela zajímavě, a jestli už teď měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát, tak si nebyl jistý, jak to bude vypadat za chvíli.
Ceanagovi se na tváři objevil smlouvavý výraz, který značil, že jeho nositel se za chvíli vytasí s nějakým trumfem. Co bylo ale špatné, žádný trumf nepřicházel. Nebylo co říct. Nebo možná bylo, ale on na to najednou nemohl přijít. A nejspíš by ani nepřišel, i kdyby se postavil na hlavu.
"To snad nemyslíte vážně," vyhrkl nakonec.
Podle výrazů však došel k názoru, že ano, to doopravdy myslí.
"Proč?" zavrtěl nakonec hlavou nevěřícně.
"Myslím, že není pochyb," začal ten nejstarší ze všech zaříkávačů, "že toho máš za sebou spoustu. Vidíme ti na očích, čím vším jsi prošel. Naše ectry cítí tvé vzpomínky."
Cillian sebou překvapeně trhnul. Tohle vážně dokážou? To by se díky nim mohl o Ceanagovi dozvědět něco víc... pak si ale vzpomněl na předsevzetí, že odpovědi na svoje otázky uslyší přímo od něj. Zatím mu to však připadalo stejně nemožné jako to předsevzetí, které si dal jako první - donutit Ceanaga k upřímnému úsměvu.
"Ehm..." Ceanag už zase nevěděl, co odpovědět. Aby také ne; co si byl vědom, tak za celý svůj život se mu nic podobného nestalo. A to si myslel, že už ho nic nepřekvapí.
"Nikdy si nemysli, že jsi spolkl všechno vědění světa. Můžeš žít na světě stovky let a myslet si, že ho máš probádaný skrz naskrz, avšak on dokáže i po těch stovkách let přijít s něčím, co tě naprosto překvapí." Něco takového říkávala s oblibou Indigo[II] a on měl ten pocit, že to vykládá z vlastních zkušeností. Ze začátku téhle větě nevěřil. Za poslední roky se však stihl naučit měnit na některé věci názor.
"To není dobrý nápad," pokusil se ještě chabě, ale když spatřil neúprosné výrazy okolo sebe, sklopil hlavu. "Vy asi názor nezměníte, že?"
"Neboj se," chlácholil ho někdo jiný, "rozhodně tě budeme podporovat a budeme ti pomáhat, jak jen to půjde. Jsme na tvé straně."
Jistě, pomyslel si Ceanag nevesele, a pak se probere zbytek města a ta pravá legrace teprve začne, společně s boji o moc, kterou má teď v rukou malý kluk, kterého do včerejška nikdo neznal.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vždyť to vlastně ani není tak hrozné. Za chvíli se vypaří, oni si najdou někoho jiného, vhodnějšího, a život bude pokračovat dál. Proč to vlastně tak strašně dramatizuje? Všichni zažívají šok po zničení svého města, každý si může dovolit udělat nějakou naprostou hloupost.
"Tak dobře," přikývl a rozhodně se postavil, "čím dřív se do Caem vrátíme, tím lépe. Dva z vás půjdou s námi a zbytek tady zůstane, ano?"
Rozhlédl se po ostatních a netrvalo mu dlouho, než zaříkávače rozdělil do obou skupin. Té početnější dal instrukce, aby věděli, co mají dělat a nechal u nich Quii, aby měl nějaké informace o tom, co se tu děje. I když byl velitelem jenom na chvíli, rozhodně nechtěl setrvávat v nevědomosti, vzhledem k tomu, že se mohlo cokoliv kdykoliv pokazit. Hlavně aby se sem nedostal mor[III].
Cesta k Caem ještě nebyla tak moc složitá - i mlha potřebovala trochu času, aby mohla nějaké to město pohřbít.
Za denního světla to tu vypadalo hůř než v noci. Mlha možná nedokázala pohltit kameny a budovy, avšak mrtvé si vzít stihla. Město tak vypadalo děsivě prázdně a opuštěně. A k tomu ještě začalo pršet.
Ceanag si vyhrnul límec a mírně se otřásl. Vůči Chainu si stihl vypěstovat mírnou averzi. Nebylo to ani tak tím deštěm, nebo tou mlhou ale tím... tím, jak to tu všechno působilo zle a nevrle. Jako poloviční aerin měl rád, když byli osoby okolo něj šťastné. Jenže tady to sotva šlo.
"Takže... my půjdeme," ohlédl se na Koriho, "dávej pozor na okolí, ano?"
Kori přikývl. "A vy dávejte pozor na sebe," nabádal je ještě před tím, než se zvedl do vzduchu.
Ceanag jej chvíli sledoval, než se otočil na Cilliana. "Můžu si půjčit Eiw? Potřebuju, aby nás do vězení dovedla."
"Jak by to mohla udělat?" zamračil se Cillian, "Neříkals, že toho nemrtvého, nebo co to je, našla Quii?"
Eiw se s jistým potěšením zatím na Ceanaga vrhla a když ji zachytil, nadšeně vyplázla jazyk.
"Pupy jsou mezi sebou propojené," odpověděl poté jednoduše, "když něco jedna zažije, další to zažijí také. Takže Eiw nás tam mlže zavést stejně jako Quii."
Cillian se zamyslel. Že to platí pro Eiw a Tfay, to věděl, ale že to platí úplně pro všechny pupy celkově, to... vlastně to věděl také. Neměl sice ponětí, kde na to přišel, ale najednou si uvědomil, že je to vlastně naprosto jasné a že mu to Ceanag nemusel vysvětlovat.
"Už jsi dopřemýšlel?" Šťouchla do něj Judita, "Že bysme šli."
"Jasně," přikývl trochu rozpačitě. Proč má najednou pocit, že pořád něco zapomíná? Za to mohl určitě Chain. Zlověstné místo, to k tomu akorát tak sedělo. Navíc náhle cítil, že se něco stane. A to něco nebude dobré. Měli by dávat větší pozor na princeznu.
Ceanag se zatím vydal cestou, kterou mu Eiw určila. To bylo celkem štěstí, sám by tady určitě zabloudil.
Po chvíli se dostali do vnitřku jakési poničené budovy, našli masivní dveře, sešli po schodech, našli další masivní dveře, sešli po dalších schodech a nakonec se octli v dlouhé zatuchlé chodbě lemované dalšími masivními dveřmi. Jestli byli zaříkávači u druhých dveří překvapení, tady se tvářili, jako by se octli v novém světě.
"Tohle tady nikdy nebylo..." začal jeden.
"Dveře se jen tak neztrácejí," zavrtěl hlavou Cillian.
"Když říkám, že tu žádné nebyly, tak tu žádné nebyly!" Trval si zaříkávač na svém. Očividně patřil k těm tvrdohlavým a ještě ke všemu hádavým. Špatná kombinace.
"Třeba je někdo ukryl tak, abyste je neviděli."
"Na jak dlouho by je ale museli ukrýt? Hm?" Cillian si nějak nebyl jistý, čeho chce tenhle zaříkávač dosáhnout. Ty dveře se v tuhle momentální chvíli nacházely přímo před nimi, takže jakékoliv vysvětlování, že tu nemají co pohledávat, bylo zbytečné.
"Třeba se ten, co se uvnitř nachází, nachází v tomhle městě už dlouho," pokrčil rameny.
Ceanag přikývl, "To by tak mohlo být." Zaříkávač tedy ztichnul. Přeci nebude svému nadřízenému odmlouvat, že? Koneckonců, když to říkal Ceanag, tak to bude jistě pravda, tak proč by měl odmlouvat.
Díky, naznačil Cillian. Ceanag přikývnul a naznačil mu, aby popošel blíž.
"Cítíš něco?" otázal se.
Cillian mírně povytáhnul obočí. "Proč se ptáš?"
"Já necítím vůbec nic," vysvětlil Ceanag jednoduše, "žádného nemrtvého, ani žádnou temnou auru, nebo něco podobného."
Cillian naklonil hlavu ke straně a po chvíli krátce přikývl. "Já taky ne. Takže... buď to není nemrtvý, o čem bych docela pochyboval, anebo jsou ty dveře hodně dobře chráněné..."
Konečky prstů se dotkl masivního dřeva před sebou - při drobném doteku se po nich začaly převalovat jiskřičky a jako drobné vlnky se jedna přes druhou převalovaly od rámu dveří směrem doprostřed k němu. Teď najednou, jako by se mu v hlavě ozval další hlas, nebo něco podobného, ucítil, že tohohle by se neměl dotýkat, a tak radši ucuknul.
"A teď jsi to cítil?" otočil se na Ceanaga.
"Ne," zavrtěl Ceanag hlavou, "očividně jsi na aury citlivější..."
Cillian znovu pohlédl zpět. Poté, co se dveří dotkl, ucítil nějakou temnou auru, byla však velmi slabá, snad utlumená.
"Myslím, že tyhle dveře nejsou určené pro nás," odtušil nakonec, "nebo naopak ano a pro nás bude výhodné, když se dostaneme dovnitř."
"Anebo také ne," doplnil jej Caenag a naklonil hlavu ke straně. Tak, co by měl udělat? Otevřít je, nebo ne? Mohlo by se za nimi skrývat něco nebezpečného... anebo také ne. Chce to vlastně vůbec zjistit? Rozhodně chce. A na to existuje jen jediné řešení. Otevřít je a podívat se, co skutečně skrývají.
"Dokázal by je někdo odemknout?" rozhlédl se po ostatních zaříkávačích. Krátce na to zjistil, že jedinou odpovědí mu bude šoupání nohama a nejisté "Ehm".
"No dobře," povzdechl si a znovu vytáhl svoji oblíbenou knihu a horečnatě v ní začal listovat. Cilliana napadlo, že by třeba mohl nenápadně nakouknout - koneckonců, byl o mnoho víc než o hlavu vyšší než Ceanag, takže to šlo velmi snadno. Listy knihy však byly prázdné.
Proč proboha Ceanag tu knihu u sebe nosí? Napadlo ho, možná zakládá rodinou kroniku...
"Tak nic," povzdech si Ceanag, když knihu znovu zaklapl, "tohle nikam nevede. Asi si to budu muset vymyslet."
"Co?" svraštila Allie čelo.
"Něco, čím bych ty dveře mohl otevřít," vysvětlil Ceanag jednoduše, "a k tomu budu potřebovat prokletý jazyk..." poslední dvě slova doslova vyplivnul.
"Prokletý jazyk?" nechápal jeden ze zaříkávačů.
"Starý jazyk lidí," osvětlil mu to Cillian, "aerinové jej považují za prokletý..." uprostřed věty utichnul. Odkud něco takového věděl? A sotva na to pomyslel, uvědomil si, že pokračování té věty vlastně už není.
Ceanag si jej podezřívavě měřil. "Jsi v pořádku?" otázal se.
Pokusil se vyčarovat na tváři ten nejzářivější úsměv, jaký ho právě v tu chvíli napadl. "Jsem. Jenom... asi něco málo z otcova učení, myslel jsem, že si to už nepamatuju."
Ceanag z něj nespouštěl oči.
"Aha," odpověděl nakonec škrobeně a nesouhlasně se otočil. Očividně jemu chabému vysvětlení nevěřil ani co by se za nehet vešlo. Zato Allie po něm vrhala jeden obdivný pohled za druhým, což bylo naopak velmi příjemné.
"No dobrá," povzdechl si Ceanag nakonec a natáhl ke dveřím ruku. Cillian napůl očekával, že ucukne stejně jako předtím on, nic takového se však nestalo. To byl vážně jediný, kdo tu podivnou prázdnotu sálající z těch dveří cítil?
Zaříkávači prozměnu obdivně hleděli na Ceanaga. A tomu to narozdíl od Cilliana očividně nedělalo nejlépe. Dlouho jejich pohledy nevydržel.
"Mohli byste na mě přestat tak civět?" otočil se na ně nakonec, "Prosím?"
A poté znovu obrátil svoji pozornost ke dveřím.
"Ale tak proč ne..." zamumlal si spíš pro sebe, a poté tiše vyřknul: "(přeložit do latiny) Ve jménu otce pod vlnami a matky nad mraky bdících, odejdi, ty jež vážeš toto místo. In nomine patri apud vlnami matrisque nad mraky bdících, religuisti, qui toto locum vážeš."
Dveře modře zazářily a poté pomalu pohasly.
"A to je všechno?" zkrabatila Judita čelo.
Ceanag pokrčil rameny. "Jestli je otevřeme, tak ano. Jestli ne, tak nevím. Nicméně si ještě pořád nejsem jistý, jestli to byl dobrý nápad."
"No tak to zkusíme a uvidíme, ne?" navrhla Judita a vší silou do dveří uhodila, až se rozletěly a na obou stranách praštily do stěn.
To, co spatřili, je všechny překvapilo. Nejvíc však asi Ceanaga.
K protější stěně byl řetězem připoutaný mladík s popelavými vlasy a skloněnou hlavou. Tomu však nezůstalo dlouho; po chvíli upřel oči směrem nově příchozích.
"Zdravím," oznámil tiše a mírně chraplavě.



[I] To nebyl hezký pohled. Vidět sokola, jak nasazuje škodolibý výraz je ještě strašidelnější než potkat kočku, která se šklebí a dokáže se před vašimi zraky vypařit.
[II] Indigo je slečna žijící v Chainu už pěknou řádku let. Vlastně není tak důležitá jako Lancelot, ačkoliv ve chvíli, kdy se jí omylem podařilo zaklít v krystal, dostala svým stavem celou zem do silné nerovnováhy a málem kvůli ní vypukla válka. No dobrá, bez málem...
[III] Mor není jen tak obyčejná nemoc. Tedy, je, když nepočítáme spoustu dalších nemocí, které se tímto názvem také pyšní a jsou doopravdy děsivé. Nicméně i na tento obyčejný mor je třeba dávat si pozor - už ani zdaleka se neobjevuje tak často jako dřív, avšak pověsti o obcházejícím stínu, který dokáže morem nakazit snad pouhým pohledem se šíří jako požár. A možná jsou tyhle pověsti někdy i pravdivé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama