Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

26.6.2017
Druhá část 30. kapitoly Interregna

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna


Sněžítko 3/3

11. července 2013 v 18:01
"Ta obloha se mi nelíbí," vrtěla Iife hlavou, "před chvílí přece pršelo. Nemělo by se aspoň trochu rozednít?"
Arrien si lámal hlavu nad knihou. Zatím pořád neříkala nic. A to už bloudili nějakou chvíli. Měl dokonce podezření, že bloumají pořád v kruzích.

"Cože?" zvedl hlavu.
"Říkám, že by mělo být aspoň trochu světlo," opakovala Iife trpělivě.
"Aha." Zase shlédl na list popsaný od začátku do konce naprosto nesmyslnými slovy a frázemi.
"To nám tedy doopravdy pomůže," zamumlal a otočil list.
"Arriene?" ozvala se po chvíli Iife znovu. Tentokrát její hlas zněl mírně zadušeně, jakoby se dělo něco, o čemž není zcela přesvědčena.
"Co je?" Právě usilovně přemýšlel, jak by mohl knize vysvětlit, že nutně potřebují její pomoc, tak, aby to pochopila, a Iife si zrovna tu samou chvíli vybrala pro hru na rušivý element, který ho od jeho práce bude vyrušovat. Nějak ho to přestávalo bavit a chvíli si říkal, že možná začne být trošku nepříjemný.
"To nebe vážně není v pořádku…"
"To už jsi jednou říkala," oznámil jí suše.
"Myslím to vážně, podívej se na ty mraky…"
Konečně Arrien vzhlédl. A překvapeně zamrkal. A ještě jednou. Iife měla pravdu, nevypadaly zrovna přirozeně.
Iife si ze začátku opravdu připouštěla fakt, že jí oblaka posílají němou zprávu o tom, že kakao se pije se šlehačkou a jinak že to rozhodně nejde. Poté byla schopna připustit, že možná nemají s kakaem a šlehačkou nic společného, ale že jsou namísto toho předzvěstí deště a nejspíš i bouřky. Jenže i tohle se teď zdálo málo pravděpodobné. Teď se už o tom dalo říct jediné: na vrcholku mraků se usadilo cosi podivného, černého a velikého. A muselo toho být hodně.
"Co je to?" Vydechl nakonec Arrien nechápavě. A jako odpovědí začaly stránky knihy šustit, jak se v ní písmenka přeskupovala a měnila. Arrien na ni překvapeně pohlédl.
"Co se tam píše?" Vyptávala se hned Iife.
Arrienovy oči přejížděly sem a tam, jak si nově vytvořený text pročítaly.
"Netuším," shrnul to pak jedním slovem. Hned se ale dovtípil, že toho řekl zatraceně málo, vzhledem k tomu, že vedle něj stála dívenka, která s oblibou rušila svoje okolí, a tak rychle dodal na vysvětlenou: "Sice to dává smysl, ale vůbec tomu nerozumím. Vypadá to… jako nějaká legenda."
"Tak mi ji přečti!" vyhrkla Iife hned a podrbala Mauren za ušima, "Třeba ji pochopím já!"
Arrien si povzdechl a dal se tedy do čtení.
Popravdě řečeno, celá pověst byla delší, než by si kdo pomyslel. Někdo ji sepsal ve starém jazyce, takže pro mladší generace byla takřka k nepřečtení, nejspíše proto, že obrovské množství krajinek, které nebyly pro děj vůbec důležité, tam vlastně ani nemuselo být. Dokonce ani spousta popěvků různých hrdinů tam nemusela být. Koneckonců ani ti hrdinové nebyli nikterak důležití, protože celou dobu nedělali nic jiného, než zpívali. Když by se tohle všechno odebralo a nechalo se jen to nejdůležitější, zůstala by pouhá fakta. A ta vyprávěla o obrovských temných přízracích, které žily vysoko nad oblaky po statisíce a miliony let, které pro ně znamenaly jen čtyři roční období. A jednou, za těchhle několik milionů let přišla doba jejich žní. Pro přízraky to byla velká sláva, každý se na tento okamžik těšil. Vždycky se usadili na mracích blízko zemského povrchu, vyhlédli si místo, kde začnou a pustili se do sklizně. Se svými obrovskými přízračnými koši se vrhali na nic netušící města, jejichž překvapené občany brali do svých přízračných drápů a než se oni občané nadáli, byli všichni pohromadě v něčím košíku, jejich rodné město v plamenech a oni byli neseni vzhůru do oblak, kde s nimi přízraky rozhodně nezamýšlely nic, co by se jim líbilo.
Doba přízračných sklizní byla pro každou lidskou civilizaci osudná. Pokud ji někdo dokázal přežít, musel začínat znovu od začátku, jakoby nikdy nic neměl. A toto nové lidstvo mělo na svůj rozkvět znovu vymezenou dobu, dokud nepřišly přízraky a všechno nezničily.
Iife celou dobu ani nedutala. Až když bylo zcela jisté, že pověst dále nepokračuje, otázala se poněkud ochraptěle: "Myslíš… myslíš, že je to pravda, Arriene? Že teď z nebe přiletí nějaké přízraky a všechno zničí?"
Arrien se nadechoval, aby něco odpověděl. Co měl však na srdci, to se Iife už nikdy nedozvěděla, protože v tu samou chvíli temné mraky zavířily dokolečka nad blízkým městem Reminleyem a v černé hlubině, která nad ním vznikla, se otevřelo velké bledé oko.
"Tohle nevypadá dobře," zavrtěl Arrien vyděšeně hlavou a prudce se postavil.
"To ne," přizvukovala mu Mauren a napodobila ho tak věrně, až jí spadl kufr ze zad.
"Musíme něco udělat!" Přisadila si Iife svoji, "Musíme všechny ve městě varovat! A táta… vždyť tam mám tátu!" Nečekala na odezvu od ostatních a střemhlav se vrhla loukou směrem k městu.
Oka si všimli takřka všichni. Popravdě řečeno bylo velmi těžké ho přehlédnout.
Lidé se sešli na náměstí, hromadně jej sledovali, ukazovali si na něj a přemýšleli, co může znamenat.
Iife s Arrienem se do davu vmísili bez jakéhokoliv povšimnutí.
"Musíme tátu najít," zoufala si Iife, "musíme ho varovat!"
"To mu pomůže," povzdechl si Arrien a obezřetně sledoval oko na obloze, jakoby se každou chvílí mělo něco přihodit.
"Nevíte, co to zase má být?" otočila se na něj jedna robustní paní zabalená do krajek a volánků tak šikovně, že působila ještě kulatěji.
"Nemám sebemenšího tušení," odpověděl Arrien a prodíral se dál za Iife. V porovnání s okolními lidmi byl velikostí blíž k ní, ale i tak se nedokázal v davu pohybovat tak obratně jako ona, takže měl co dělat, aby jí vůbec stačil.
Iife zatím v davu našla Jonathana. Nesledoval oblohu jako ostatní. Všimla si, že namísto toho zarytě sleduje kočičími hlavami dlážděnou cestu a tře si kořen nosu. Iife si až teď uvědomila, že možná její zmizení nebylo tak tajné, jak si myslela, a doma o tom už všichni vědí. To teď ale bylo zcela jedno. Důležitější bylo to, co se mělo v další chvíli stát.
"Tati!" rozběhla se jeho směrem a odstrkovala všechny, kteří jí stáli v cestě.
Arrien se prodíral za ní a omlouval se všem, kterým se ona omluvit nestihla. Takže vlastně každému.
Jonathan na ni chvíli zíral, skoro jakoby netušil, kdo to vůbec je. Po chvíli se ale šok v jeho očích změnil ve výraz otcovského rozhořčení. "Iife! Kde jsi byla?!"
"Na to teď není čas, tati! Musíme něco udělat, nebo… nebo…" nějak netušila, jak to má říct. Přeci jenom, její otec patřil mezi dospělé a dospělí chápali o něco pomaleji.
"Nebo tady všichni umřeme!" doplnila pak jednoduše.
Jonathanova přísnost z očí nikterak neustupovala.
"Dobrý den," pozdravil ho Arrien a starostlivě se zahleděl na oblohu. "Měli bychom něco udělat."
"A víš co?" mňoukla Mauren.
"Netuším," zavrtěl Arrien hlavou, "hlavně netuším, co se v příští chvíli stane."
Jonathan ho nedůvěřivě sledoval. Co to zase bylo zač? Přišlo to s jeho dcerou a chovalo se stejně podivně jako ona…
Jeho myšlenky přerušilo zašumění v davu. Konečně tedy vzhlédl.
Oko pomalu mrklo. Pak ještě jednou. Díra mezi mraky se rozšířila a po jejích okrajích se začala rozlévat nová temná kouřová mračna, tvarem připomínající prsty. Mraky se od sebe opět o kousek vzdálily. A ještě o kus. Objevilo se i druhé oko a zaměřilo se na město pod sebou. A když našlo lidi postávající dole a nevěřícně zírající na ně, ozval se burácivý hrom, až se snad všechny okenní tabulky rozvibrovaly.
"A už je to tady," špitla Mauren, "hrom se vždycky ozvě až po zablesknutí. To ví i malé kotě."
Iife sice nebyla malé kotě a ještě si pořadím hromů a blesků nebyla úplně jistá, i ji však napadlo, že se doopravdy něco stane.
"Zmizte odsud!" Zaječela proto z plných plic, aby to slyšelo co nejvíc lidí okolo.
Všechny oči se na ni rázem obrátily, což ji silně znepokojilo.
"Kterému z těch slov jste nerozuměli?" začala se ujišťovat, když tu najednou sjel z nebe klikatý bledý blesk a zabořil se do země jen kousek od nich. Při nárazu do dlaždic vybouchl v gejzíru světla a z jeho středu se začala šířit tlaková vlna, která všechny okolo povalila na zem. Mířila někam za náměstí, projela stěnou první budovy, jakoby tam ani nestála, a pokračovala dál. Budova, náhodou radnice, se za velkého lomozu zřítila a její roztrhané zdivo dopadlo jen kousek od jednoho z povalených občanů.
Konečně všichni pochopili, která udeřila. A během chvíle na čerstvě rozbořeném náměstí propukla panika v pravém slova smyslu.
Arrien na nic nečekal, popadl Iife za zápěstí a začal si razit panikařícím davem cestu ven. Šlo to najednou nějak snadno.
"Dělej, tati!" zaječela Iife na svého otce a naléhavě ho zatahala za rukáv.
Jonathan měl štěstí, že toho na svých cestách zažil dost a tudíž propadání panice zrovna nebyl jeho koníček. Z náhlého otřesu se rychle vzpamatoval natolik, aby se dokázal přimět k tomu nejjednoduššímu. Útěku.
"Co to bylo?!" zasípal, když se všichni čtyři skrčili za jakžtakž zachovalým kusem stěny, kde dříve bylo luxusní kloboučnictví jen pro vznešené vrstvy obyvatelstva.
"Přízraky, které jednou za několik milionů let zničí celou civilizaci," odpověděla Mauren a začala si z kožíšku vybírat suť.
Jonathan při jejích slovech ztuhl. Pak se mechanicky otočil a zůstal na ni v němém úžasu zírat.
"To kotě mluví!" vyhrkl nakonec.
"Konečně sis toho všimnul, přikývla Iife a vyhlédla zpoza úkrytu. I lidé na náměstí se konečně odhodlali k dalšímu postupu a pokud možno je napodobili. Všichni teď byli ukrytí za zbytky stěn, v horším případě sloupů.
"To je moc pěkné," vykoukl za ní Arrien, "ale moc nám to nepomůže."
"Musíme něco vymyslet!" vrtěla Iife hlavou, "Musí být nějaký způsob, jak je zastavit!"
Arrien ji vzal konejšivě okolo ramen. "Podívej," začal tak klidně, až to Iife vyděsilo, "tyhle přízraky se objeví jednou za několik milionů let a zničí veškeré lidstvo a všechno, co by po něm mohlo zbýt. Myslím, že nikdo z nich není stavěný na to, aby byl zastavený."
"Tím chceš naznačit, že tu prostě všichni umřeme? Konec?" vyjekla Iife a její hlas už téměř balancoval na pokraji slz.
Arrien neodpověděl. Iife však tušila až moc dobře, co by řekl.
"To snad ne…" zoufale sebou plácla na zem a objala kolena rukama. Takže takhle by to mělo všechno skončit? Vždyť ani nedokázala pomoct Alerécii od draků… Alarécie. Co by jí královna asi řekla? Co by jí řekl král? Jak by se na ni všichni dívali?
Nešťastně vytáhl kyvadélko, s jehož pomocí měla najít pro tu malou zemi záchranu. Všechny je zklamala. Všechny až do jednoho. A to jí král tolik věřil…
Kyvadélko se najednou začalo pohupovat, otáčelo se v kruzích čím dál zuřivěji, až vyletělo přímou šipkou nahoru a zůstalo ve svislé poloze ukazovat nad ně.
"Cože?" zamumlala nechápavě a pohlédla nahoru. Rozervanou oblohou se draly další přízraky a chystaly se pomalu, ale jistě sestoupit na zem, kde dílo své zkázy dokončí.
"Měli bychom se někam přesunout." Arrienův hlas k ní doléhal z dálky, zabalený do mlžného závoje. Dokonce si ani neuvědomila, že ji otec táhne někam pryč. Myslela jen na kyvadélko a na zprávu, kterou se jí snažilo předat.
"No jistě!" uhodila se najednou do čela, "Že mě to hned nenapadlo! Já jsem tak hloupá!"
Otec, Arrien a dokonce i Mauren se na ni nechápavě otočili.
"Co tady ještě děláte?" obořila se na ně, "Zmizte odsud!"
"Obávám se, že o to se právě snažíme," odpověděl jí otec suše.
"Výborně." Otočila se ke všem zády, vytáhla kyvadélko a rozběhla se směrem, který jí ukazovalo.
"Iife?" Jonathan jen naprázdno otevíral pusu.
"Zatracená holka bláznivá," zavrčel Arrien a vyrazil stejným směrem.
"Já tedy rozhodně nikam nejdu," mňoukla Mauren, "jestli se chcete zabít, zabijte se sami. Mě k tomu nepotřebujete."
Jonathan se zhluboka nadechl a otočil se na ni. "Co se tady vlastně děje?"
"Vaše dcera zachraňuje Alarécii. Jenže se jí do toho připletl malý problém, který ji tu záchranu očividně znemožní a také ji nejspíš i s jejím okolím a námi zabije. Rozumíte tomu o trochu lépe?"
"O něco ano, děkuji," přikývl Jonathan a rozhlédl se, kam ti dva mohli zmizet. Už je neviděl.
"Zatraceně," ucedil.
"Co si myslíš, že děláš?" zasyčel Arrien, když doběhli doprostřed starého náměstí, kde stála kašna, kupodivu ještě zcela zachovaná. Tedy, pokud se tak o přinejmenším stoleté kašně od neoblíbeného umělce, který byl popraven za vlastizradu, dalo mluvit.
"Zachraňuju naši civilizaci," odsekla Iife, "a jestli to chceš přežít, tak mi pomoz nahoru."
Arrien zavrtěl hlavou, ale nakonec ji do popraskané mramorové mísy kašny pomohl. Iife se otřásla, když jí kotníky objaly ledově studené prsty toho zbytečku vody, co se uvnitř nacházel.
Na nebi se objevovalo víc a víc přízraků a Iife si s hrůzou uvědomila, že se sem tam nahoře mihnul dokonce i nějaký ten koš. Nezbývalo už moc času.
Nahmatala jediný předmět, který měla uložený v kapse a položila ho do napřažených rukou jednoho z andělíčků, který při svém zrodu pravděpodobně držel mísu s ovocem. V tu samou chvíli se s děsivým hromovým zaburácením všechny přízraky odlepily od oblak a až děsivou rychlostí si to namířily dolů na pochroumané město.
Arrien znovu popadl Iife za rukáv a i přes jakékoliv námitky, které by mohla mít, ji vlekl, co nejdál od kašny to šlo. Nejdřív si říkal, že umřou tak jako tak, takže je celkem jedno, kde se budou nacházet. Když však spatřil, jak se přízraky vrhají střemhlav z nebe i se svými košíky, něco mu napovědělo, že se řítí přímo jejich směrem, a tak trošku pozměnil svůj nápad na zmizení za nejbližší stěnou, nebo alespoň sloupem. Přeci jenom bude snad lepší, když nebudou přímo v ohnisku posledního útoku přízraků, že.
Nakonec se musel spokojit s několika pošramocenými a převalenými popelnicemi, ale lepší něco než nic.
Přízraky s každou vteřinou zrychlovaly a zrychlovaly a byly čím dál tím blíž, až se před vyděšenými zraky měšťanů zakously do rozlámaných střech a poté se jako jeden ohromný stínový vír vnořily do kašny na starém náměstí.
Andělíčci vybouchli a rozsypali se do mramorových úlomků spolu se zbytkem kdysi možná překrásného kamenného útvaru, který jen nikdo nedokázal ocenit. Další obrovská tlaková vlna se v jednom velkém kruhu rozšířila celým městem, odhazovala vše, co se jí postavilo do cesty a dokonce očesala blízký hájek. A pak všechno utichlo.

Mezi pomalu plujícími oblaky znovu vysvitlo slunce a jeho paprsky pohladily malý skleněný předmět ležící v troskách starého náměstí v Reminleyi. Kdyby se na ten předmět člověk zaměřil o něco blíže, všiml by si, že uvnitř zuří třpytivá vánice, která se však už pomalu usazuje zpět na dno. A v ten okamžik by onen člověk spatřil zámek s útlými vysokými věžemi, jezero před ním, mohutné lesy okolo, dokonce i hory s bílými čepicemi, rozlehlá moře nebo vyschlé pouště rýsující se v dálce. Co by ho však na první pohled zaujalo mnohem více, by byli obrovští, šarlatově rudí draci křižující oblohu se sebevědomím, že to všechno pod nimi patří jim, a ještě mnohem větší temně šedé přízraky, plující nad nimi s majestátním klidem a koši připravenými na jejich brzkou sklizeň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama