Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

26.6.2017
Druhá část 30. kapitoly Interregna

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna


Sněžítko 2/3

11. července 2013 v 18:01
Iife seděla způsobně na pařezu a koutkem oka sledovala, co se děje tu, a kdo zase stojí támhle, a přála si, aby to, co před chvílí začalo, už konečně skončilo, protože sedět přesně tak, jak ji to učila chůva, bylo doopravdy nepohodlné.
Díky osobě v kápi se dostala na tuhle mýtinku, kde ji sledovalo několik dalších párů očí, které vypadaly, že tu neměly co dělat. Připomínaly jí oči, jež vídala v Alarécii, jenže to nebyly tak úplně ony. Jako by jim místní svět nevyhovoval. Že tomu tak nejspíš opravdu bude, ji přesvědčilo, když se na alarézké poměry vysoká a krásná žena představila jako Taleminie a poznala prsten, který Iife dostala od Relitia a nosila zavěšený na tkaničce okolo krku, protože by jí byl jinak přespříliš velký.

Krátce převyprávěla bývalé královně, co se vlastně stalo a proč ji za ní král vyslal. Té se po celou dobu na půvabném čele prohlubovala vráska, a když přikyvovala, v obrovských očích se jí zračily starosti.
Možná, že od krále odešla, napadlo Iife, o Alarécii se však zajímá stále.
"Jak ses sem dostala?" otázala se Taleminie vážně.
"Bydlím tu," pokrčila Iife rameny, "Tedy, ne přímo tady, ale blízko."
"A jak ses dostala do Alarécie?" ozvalo se za ní tiše tak náhle, že leknutím málem nadskočila.
"Prosím," přistihla se, že mluví, skoro jakoby ji vyvolal učitel, "poprvé jsem se tam dostala tady díky tomuhle těžítku."
Vylovila těžítko z kapsy a podala ho oné osobě v kápi, která si ji ale už během té chvíle stihla stáhnout z hlavy. Teď se jednalo o poměrně hezkého mladíka s hlubokýma temně zelenýma očima a divokými hnědými vlasy, které mu spadaly v jemných kudrnách na ramena. Iife zrovna přemítala, jestli se nejedná o Taleminina nového manžela, přeci jenom, král byl proměněný ve skřeta a navíc někde úplně daleko, když mladík znovu promluvil: "Na tohle žádná kouzla nestačí," řekl, "jestli se chce Alarécie nachových draků někdy zbavit, musíme zachránit ty smaragdové."
"To ale nepůjde tak snadno," otočila se na něj Iife, "i když je zachráníme, třeba to dopadne tak jako předtím a nic se nezmění…"
"To dítě má pravdu," vložila se do jejich pomalu se rodící rozepře královna, "navíc během toho může zemřít spousta obyvatel země. To přeci nemůžeme dovolit."
Mladík se zamyslel. "V tom případě se toho moc udělat nedá."
"Obávám se, že máš asi pravdu," povzdechla si Taleminie ztrápeně, "na něco ale přijít musíme." Pak se otočila na Iife, "Děkuji ti za zprávu, dítě."
"Jsem Iife," opravila ji spěšně, "a tohle je Mauren."
Taleminie se usmála a ukázala na mladíka vedle, "Tohle je Arrien, můj učeň, když už jsme se dostali k tomu představování. Nemyslím si však, že pohromadě zůstaneme dlouho. Jestli tu bydlíš, určitě máš někoho, kdo tě už hledá."
Iife hryzlo svědomí. Ano, matka si již určitě všimla její nepřítomnosti a dala vědět otci. Oba jistě šílí strachy a hledají ji. Teď ale přeci bylo na řadě něco mnohem důležitějšího, než jejich strach; celá země mohla být zničena!
"Ne," postavila se rázně, "král mě sem poslal kvůli záchraně své země a tady jsem. Zůstanu s vámi až do chvíle, kdy si budu úplně jistá, že je vše, jak má být."
Arrien se zasmál a královna jen zavrtěla hlavou. "Jsi pěkně tvrdohlavá, víš to? No dobrá, když jinak nedáš. Budeš u všeho a všechno se dozvíš jako první, ano?"
"Platí!" přikývla Iife nadšeně. Konečně se začínalo schylovat k něčemu, co mohlo být přinejmenším velmi slibné.
"Radši bychom ale měli jít dovnitř," konstatovala Taleminie při pohledu na oblohu, "vypadá to, že se schyluje k nepěkné bouřce."
Měla pravdu. Mraky se najednou zdály úplně obtěžkané těmi černými dešťovými. Iife přemýšlela, jestli to opravdu bude jen připomínka toho, že kakao se pije zásadně se šlehačkou, nebo se jedná o předzvěst pořádné bouře. Popravdě řečeno si přála, aby to byla spíš ta první možnost - bouřky totiž ze srdce nenáviděla.
"Vypadá to na déšť," povzdechl si Arrien, "a možná také na bouřku."
"Žádná bouřka," opravila ho Iife spěšně, "kakao!"
"Nenašli jste ji?" zděsil se Jonathan Miriol, když se první poručík i skupinka námořníků, co pátrala s ním, vrátili s prázdnýma rukama.
Jonathan si rozčileně mnul kořen nosu přesně tak, jak to dělal vždycky, když byl nervózní a nutně se potřeboval uklidnit. Tentokrát to nepomáhalo. Za poslední měsíc se silně zhoršily podmínky pro létání vzducholodí, skoro jako by bylo nebe proti nim, a teď se mu ještě ztratila dcera. Na co myslet dřív? Někdy mu připadalo, že potřebuje alespoň o jednu hlavu navíc.
"Co teď," zamumlal si pro sebe, když mu plně došlo, že se tentokrát jen tak neuklidní.
"To nevím, pane," odpověděl poručík kapku přitrouble, až to Jonathana vytáčelo. Normálně jeho tón toleroval, ale teď… teď ne.
"Ven!" vykázal je všechny z místnosti, a když byl zcela sám, opřel se o desku stolu.
Také mohla být Iife někde doma a schovávat se před zraky ostatních. To by jí koneckonců bylo podobné. Dělala to často, a když se matka zlobila, sváděla to na jakousi záhadnou Alarécii. Až doteď ho ani nenapadlo, že by se měl o tohle zajímat víc. Teď však bylo nejdůležitější Iife najít a to, co bude nebo nebude zkoumat později, si nechat na příště.
Venku dopadly na dlaždice první dešťové kapky. Nebe se zdálo černější než jindy.
Mauren melancholicky sledovala déšť zvenku klepající na tabulku okenice.
Taleminie i se svými společníky vytvořila malou osadu perfektně skrytou před zraky ostatních, takže všichni mohli nerušeně žít ve svém klidu. Ten ale jisté nachové bytosti v Alarécii přerušily, takže se o něm v tuto chvíli rozhodně mluvit nedalo.
Taleminie jí představila ještě jednu osobu - svého učitele Maria, staříka s velkým bílým plnovousem krčícího se v koutě pod huňatou dekou tak, že mu sotva koukal nos. I přes očividné stáří však zpod huňatého bílého obočí vyhlížely dvě bystré šedivé oči, které si Iife přísně měřily. Správně odhadovala, že Marius bude nejspíš velmi moudrý.
Zrovna svíral šálek heřmánkového čaje a sledoval odraz na hladině, když vešli. Tuto činnost prováděl i po dobu Taleminina vyprávění, jaké hrozí její bývalé zemi nebezpečí. Iife se před tímto starým mužem ostýchala mluvit a vstupovala do rozhovoru jen zřídka, snad se bála, že by mu nepadla do oka. A to pak bylo u starých lidí vždycky vážné, to ji otec často poučoval.
"To není dobré," zamyslel se Marius a usrkl něco ze svého heřmánkového odvaru. Ten Iife nikdy neměla ráda. Dostávala ho na bolení břicha a vždycky byl strašně hořký.
"Co byste udělal, kdybyste byl na jejich místě, mistře?" naléhala Taleminie, když se stařík k žádné jiné odpovědi neměl.
"Někoho bych za námi poslal, má drahá."
"To také král udělal," namítl Arrien.
"Opravdu?" otázal se stařík, "A proč by to dělal?"
Teď už to Iife nevydržela. Zatímco tady všichni rozmlouvali, v Alarécii umírali při obraně vojáci a možná dokonce i bezbranní lidé. Muselo se něco udělat, hned teď. Na žádné diskuze nebyl čas.
"Protože v jeho zemi umírají lidé a vy všichni jste tak mocní, že jistě dokážete jeho zemi pomoci!" Vykřikla náhle, na slušné vychování nedbaje.
Staříkovy oči si ji měřily zpod velkého obočí. "Neunáhluj se tak, dítě," pronesl klidně.
"Mluví sice unáhleně, ale má pravdu," připomněla mu královna, "v Alarécii lidé skutečně umírají a my s tím musíme něco udělat. Koneckonců, pořád jsem jejich královna, i když teď žiju tady."
Stařík si povzdechl. "Musíte je najít," oznámil pak jednoduše.
Arrien naklonil hlavu ke straně. "Koho?"
"Důvod, proč Smaragdoví draci nevymřou úplně." Jakoby do něj jeho poslední slova náhle vlila novou energii, vyskočil Marius ze svých dek a začal pobíhat po kruhové místnosti a šátral ve všech policích jako o život.
"Tomu nerozumím," potřásla Iife hlavou, "co tím myslíte?"
Marius ji ale nevnímal. Roztržitě prozkoumával obsah svých skříní a přitom mumlal: "Bude to dlouhá cesta, moc dlouhá cesta…"
"Cesta kam, mistře?" odvážila se Taleminie, když už to trvalo moc dlouho.
"Nevím!" vyprskl stařík a v záplavě pavučin praštil o stůl s obrovským svazkem vázaným v kůži. Celou místností se rozletěl prach, až měla Iife co dělat, aby se nerozkašlala.
Otočil první stránku a pokýval hlavou, očividně spokojený sám se sebou.
"Tady to je, tady to je," liboval si blaženě.
Všichni se nahnuli nad knihou a poněkud udiveně sledovali její obsah. Rozhodně to nebyla věc, kterou by člověk přečetl jedním dechem a pak by se k ní s radostí a hezkými vzpomínkami vracel. To ne, tuhle knihu by nejspíš nikdo z nich nepřečetl ani jednou.
"Je to nějakým cizím písmem," vyřknul nakonec poněkud rozpačitě Arrien to, čeho si snad kromě Maria všimli všichni hned na první pohled, ale nechtěli to zmínit nahlas.
"Ale není, Arriene," odbyl ho Marius, "ty to jen nechceš přečíst."
"A co je uvnitř napsáno?" Naléhala Taleminie.
Marius po ní vrhl přísný pohled. "Ještě na univerzitě jsem složil slib, že obsah tohoto díla nebudu říkat nahlas. Jestli chcete vědět, co to je, musíte si to přečíst sami."
"Ale my tohle písmo nepřečteme!" vypískla podrážděně Iife, která neuměla pořádně přečíst ani to normální.
"To si jenom namlouváš, drahá," zavrtěl Marius hlavou, "pokud tohle písmo chceš přečíst, tak to také dokážeš."
Arrien pečlivě prohlížel písmeno od písmene, pak ale zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem nic podobného neviděl. Myslím, že kromě vás… ne, počkat, tohle vypadá jako a. A támhle to jako c…"
"Ano," vybízel ho Marius, "pokračuj."
"A tohle je l, to vím určitě." Arrien fascinovaně sledoval klikyháky na zažloutlém papíře. Ještě před chvílí si byl zcela jist, že něco podobného až doposud neviděl, teď se však samy skládaly do známých tvarů. Za chvíli rozeznal úplně všechno.
"Vidíš," pochválil ho Marius, "co jsem říkal."
"Co se tam píše?" dloubla do něj Iife nedočkavě.
Arrien vrtěl hlavou. "Zatím nic," vydechl.
"Nic?" znejistěla Iife, "Jak to myslíš, nic? Něco tam je přeci napsané, takže to musí o něčem být."
"Nemusí," pustil se Marius do vysvětlování, "zrovna teď kniha nic nepraví. Až se však vydáte na cestu, najdete v ní vše, co budete potřebovat. Tak to chodí."
Královna si založila ruce a zamyšleně se zahleděla z okna ven.
"Když ale kniha zatím nic nepraví, musíme najít začátek sami," řekla pak tiše.
"To ano," přikývl Marius, "směr, kterým bychom se mohli vydat."
"Mohli bychom použít kyvadélko!" Vykřikla Iife a vytáhla z kapsy zlatý řetízek, celá šťastná, že konečně může být nějak užitečná.
Přesunuli se k mapě a sledovali, jak se špička krystalu zachová. Začala se zuřivě otáčet a houpat ze strany na stranu, chvíli se držela tu, chvíli zase jinde, někdy dokonce mířila nahoru… zastavit se však nechtěla.
"To je zvláštní," bručel si Marius pod vousy, "tohle se mi ještě nikdy nestalo."
"Asi se můžeme vydat kamkoliv," navrhla Iife, ale jistá si tím být nemohla. Koneckonců, kromě královny hledala poklad jenom dvakrát.
"Nic jiného nám nezbývá," povzdychla si Taleminie, "ať už půjdeme jakýmkoliv směrem, musíme doufat, že nás kniha dovede tam, kam potřebujeme."
"Ty ale nemůžeš odejít, drahá," zavrtěl Marius hlavou, "potřebují tě tu."
Královna vyhlédla z okna ven. Částečně to byla pravda, starala se tu úplně o všechny, udržovala je neviditelné pro oči ostatních. Pokud by se vydala na dlouhou a dalekou cestu, nedokázala by s přesností říct, zdali bude nebezpečná, nebo nebude. Pokud by byla, nedokázala říct, jestli se někdy vrátí, nebo nevrátí. A pokud se nevrátí, pak by celé její snažení přišlo vniveč. Ona a její lidé nedokázali s místními obyvateli žít pohromadě. A pokud by tu nebyla, nedokázala by jim ani zaručit návrat domů… kam? Do Alarécie, kterou zničí nachoví draci, protože ona zklamala.
Najednou se cítila velmi stará, jakoby se jí obratem vrátily všechny roky, které prožila. Na tuhle cestu se musel vydat někdo mladý, někdo kdo stále sršel nápady a dokázal se dostat ze všech situací.
"Arriene," otočila se nakonec na svého učedníka, "Marius má pravdu."
"Já vím," přikývl jen.
"Musím tu zůstat."
"Já vím."
Královna si znovu povzdechla. Nerada posílala místo sebe někoho do neznáma, tentokrát však cítila, že by v rozhodující chvíli, která by mohla nastat, byla jen přítěží.
"Vydáš se tím směrem a najdeš to, co naši zemi zachrání, ano?"
Arrien přikývl. Netvářil se nijak překvapeně nebo vyděšeně. Iife napadlo, jestli podobné věci nedělá každý den, když se zrovna Taleminie nekouká.
Královnin výraz, naznačující, že v příští chvíli něco oznámí, však zůstával usazený na svém místě, jen občas narušený nevyřčenou otázkou Měla bych pokračovat?
Ať se v její hlavě odehrávalo cokoliv, jedna strana nakonec zvítězila, když se nuceně otočila k Iife.
"Je mi líto, že tě musím obtěžovat a přidělávat ti problémy, dítě," začala a poprvé od chvíle, co Iife přišla, vypadala nejistě.
"V pořádku," usmála se Iife vychovaně.
"Potřebovala bych, abys šla s Arrienem."
"Já?" Iife překvapilo, že se po ní žádá ještě něco dalšího. Ano, v Alarécii byla poměrně vážená, ale určitě ne natolik, aby ji, rozumíte, ji posílali splnit úkol, který může změnit osud celého světa… no dobrá, poslali ji najít královnu, ale to přeci nebylo nic tak úžasného, že…
"Určitě!" vyhrkla nakonec. Tohle ještě nezažila a další taková příležitost se jí ani nemusí naskytnout!
"Nadšení té dívky mě poněkud znepokojuje," oznámil Marius suše.
"Jen ji nechte," mávla Taleminie rukou, "lepší, než aby byla ustrašená a třásla se v koutě."
A tak se Iife s Mauren, Arrienem a obrovskou knihou vydali hned po dešti na cestu do neznáma.
Jonathan doslova šílel. Obchody by se mu mohly položit, dcera nikde a nebe se tvářilo černě jako uhel. Jak by měl někdo takhle pracovat?
Nakonec to vzdal, vydusal na terasu hotelu a zadíval se na dlouhé zahrady s nádherně kýčovitou kašnou v její spodní části. Sledoval ji pokaždé, když se chtěl pobavit, protože něco tak příšerného mu nemohlo nevykouzlit úsměv na rtech, ačkoliv třeba jeho ženu by taková skulptura nejspíše hluboce pohoršila.
Najednou mu ale kašna nepřinášela útěchu. Namísto toho pod zamračenou oblohou připomínala spíš nějakou bizarní kamennou sochu, s tlamou plnou dlouhých úzkých tesáků rozevřenou dokořán vzhlížející nahoru k oblakům, obrovské pařáty zarývající do země. Jen oheň šlehající z útrob chyběl. Jonathan měl fantazii, ne že ne. Díky dnům stráveným na palubě vzducholodi nebo u stolu, který se dočista ztrácel pod naskládanými papíry, které musel vyplnit, však zapomněl, jak ji využívat. Teď se to všechno najednou vrátilo, jako ostrůvek uprostřed naprosto zoufalé a bezvýchodné situace. Nebo si to alespoň myslel. Krátce na to se však dovtípil, že chvíle, která je špatná, může být nějakým svým způsobem ještě horší.
Mraky nad kašnou se najednou mírně rozestoupily a v černé hlubině daleko nad nimi se rozevřelo bledé oko. Nebo to bylo jen zdání?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama