Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


Sněžítko 1/3

11. července 2013 v 18:01
Až v přemíře blankytné záplavy, kterou kdysi na nějakém, s nejvyšší pravděpodobností mírně obskurním místě nazvala jakási bizarní osoba nebem, v závratné hlubině pod bílými načechranými obláčky, nebo spíše oblaky, se chladným vzduchem hnala vzducholoď. Oproti těm šlehačkovitým gigantům působila až směšně titěrně a miniaturně, a to byly mraky daleko. Kdyby se přiblížily, dokázaly by ji slupnout jako malinu a pro příště by si vzaly ještě košík, kdyby se náhodou jednalo o celou vzducholodní flotilu. Koneckonců, čím víc malin, tím lépe. Dnes na to však očividně neměly náladu, a tak vzducholoď plula bez větších obtíží, kdyby se ovšem odečetly občasné poryvy větru, jež ji tu a tam nahnuly na tu či onu stranu. Něco podobného se zrovna stalo před chvílí. Vzducholoď se mírně rozhoupala, pak ale s novou energií vyrazila vpřed. Takovéhle pohyby se stávaly tak často, že posádku již nedokázaly vyvést z míry.

Kapitán, lord Miriol, stál v tlustém koženém kabátci na okraji paluby a s výrazem kamenného sloupu sledoval skrz sklíčko mosazného dalekohledu modré pláně před sebou.
Když bychom se na něj zaměřili trochu pozorněji, mohli bychom konstatovat, že v době svého lesku a slávy patřil k těm doopravdy pohledným. Věk mu však do zlatých vlasů vpletl stříbrné nitky, vryl mu do kdysi půvabného obličeje první vrásky a z jeho očí pomalu mizel lesk. To byla věčná škoda. Všichni totiž tvrdili, jak jsou oči jeho rodu uhrančivé a nezaměnitelné a každá jejich změna je pro ostatní obrovskou ztrátou. Také podle všech měli být Miriolové bardi a ne velebohatí aristokraté.
Nějaké nezaměnitelně miriolovské oči však stále ještě existovaly. Jedny dokonce svítily zpod blízkého poklopu a sledovaly, jestli se někdo nepřibližuje k jejich momentálnímu stanovišti. Když nikoho nespatřily, párkrát zablikaly a poklop se zase zavřel.
V malé stísněné místnůstce až nápadně připomínající odkladiště všech košťat a kartáčů, se majitel těch druhých očí otočil a stáhl si kápi ze zlatých vlasů, které mu najednou spadaly až k pasu. Tentokrát se však nejednalo o žádného kapitána, ba dokonce ani námořníka, nebo obyčejnou uklízečku. Tentokrát to zcela jistě byla osoba, jež se na palubu dostala jako ne úplně vítaný návštěvník.
Iife přerovnala několik košťat a rozmrzele se uvelebila na podlaze, protože jiné místo k sezení v kabině prostě nebylo.
Přestože vzducholoď vyrazila ráno a teď bylo teprve brzké odpoledne, musela konstatovat, že jí role černého pasažéra rozhodně nevyhovuje. Nejdřív jí nezbylo nic jiného, než se vecpat do tohohle přístěnku, jak to nazvala, kde jí do zad vytrvale bušily násady od košťat, a pak tu také bylo to otravné houpání. Ona se nikdy nestala námořníkem, takže se jí při každém mírném houpnutí obrátil žaludek téměř naruby. Kdyby to nebylo nezbytně nutné, nikam by neletěla, to tedy rozhodně ne.
S povzdechem chytila Mauren, na normální poměry moc malou a robustní kočku, jíž nejspíš zapomněl narůst ocas, a přesunula ji na opačnou stranu rohu, který si ona sama vyhradila k sezení. Mauren se totiž předtím spokojeně rozvalovala na skleněném těžítku, které bylo vlastně celým důvodem, proč se k celé téhle šílené a doopravdy nevítané plavbě rozhodla připojit.
Natáhla se pro ně a chvíli je jen tak obracela v rukou. Bylo hladké a na omak studilo, jakoby se na něm žádné kočičí tělíčko nerozvalovalo a těžítko se válelo jen ve studeném objetí rezavě zbarveného kovu.
Tvářilo se jako by bylo obyčejné, ale stačilo s ním trochu zatřást a uvnitř se zvedla doslova vánice jiskřivého prášku, který se pomalu usazoval na dně. A právě v tuto chvíli by člověk mohl spatřit zámek s útlými vysokými věžemi, jezero před ním, mohutné lesy okolo. Kdyby těžítko pootočil, viděl by hory s bílými čepicemi, rozlehlá moře nebo vyschlé pouště rýsující se v dálce. Uvnitř těžítka se nacházel malý svět. Málokdo ho viděl, ale Iife věděla naprosto jistě, že doopravdy existuje.
Třeba tady Mauren povalující se jí u nohou se neobjevila jen tak, zničehonic, na miriolské zahradě, jak si všichni mysleli, nýbrž přišla z tohoto světa. O tom byla Iife skálopevně přesvědčená. Mauren dokonce dokázala mluvit, ačkoliv to bylo jen k ní; nikdo jiný ji neslyšel. Iife to mírně vytáčelo; nikdo nevěřil, že je Mauren vlastně z daleka, z úplně jiné země v úplně jiném světě a tudíž pro ni platí jiná pravidla. Ale to dospělí ne, pro ně byla normální a nemluvící kočka bez ocasu, která se jednoho dne objevila u nich na záhonku.
A právě tahle kočka Iife šťouchala čumákem do kolene.
"Já vím," povzdechla si a vzala Mauren do náruče, "myslím nad něčím úplně jiným."
Mauren hluboce zívla a olízla se. "Co budeme dělat, až vzducholoď přistane?"
Iife vstala, naposledy se podívala na těžítko a schovala jej do kapsy.
"Zmizíme," odpověděla prostě, "vyplížíme se ven a pak utečeme."
Mauren si líně prohlížela poskakující košťata opřená o stěnu. "A jak to chceš udělat? Celá vzducholoď je plná lidí."
"To je v pořádku, nikdo nás neuvidí. Král přeci říkal, že nám pomůže." S těmito slovy si prsty poklepala na kapsu u šatů. To ji zase přivedlo k úkolu, který od krále obdržela. Alarécii, oné zemičce uzavřené za křišťálovými stěnami těžítka, se poslední dobou nevedlo moc dobře. Nachoví draci, ti, kteří se najednou jako temné kamenné kostry obalené ohněm namísto živé tkáně vynořili z lávy, porazili své živé smaragdové předchůdce a začali plenit celou zemi. Jediné, co by království mohlo zachránit, byl zázrak.
Mnoho dobrodruhů se vydalo na dlouhá putování, mnoho jich položilo život za svou vlast, nikdo však nenašel lék, který by Alarécii nemrtvých draků zbavil. Poslední naděje tudíž spočívala v Iife, jediné osobě, která se dokázala dostat mnohem dále, než ostatní, která jako jediná mohla v úplně cizím světě objevit ztracenou královnu Taleminii, jež před mnoha lety uprchla se zámku. Iife nechápala proč, a když naléhala, bylo jí oznámeno, že se na krále Relitia rozhněvala. Tomu Iife pořád nerozuměla, když však každý den pokládalo v boji proti drakům víc a víc rytířů s majestátní stříbrnou fiálou ve znaku své životy, věděla, že otázky jdou stranou. Musela si pospíšit, než bude i tahle poslední obrana prolomena.
Krátce poté, co vzducholoď přistála, se mezi prvními členy posádky mihla drobná postavička, nepostřehnutelná pro ty, kteří doopravdy nevěděli, že tudy prochází. Od mola se vzdalovala na svoji velikost poměrně slušnou rychlostí, seskákala po mohutném schodišti na náměstí, proběhla umně tepanými branami a zastavila až v blízkém hájku, kde sebou vyčerpaně plácla na zlaté listí pokrývající zemi jako tlustý koberec. Když se konečně vydýchala, vyškrábala se znovu na nohy, položila kufr o něco civilizovaněji do listí vedle sebe a začala si z oblečení střepávat jemný třpytivý prášek. Daroval jí ho učedník Relitiova dvorního čaroděje, jeden z nejhodnějších mladíků, které kdy potkala. Podle všeho ji měl prášek skrýt před zraky nepovolaných osob a přesně to se podařilo. Čarodějové na Relitiově dvoře byli doopravdy zruční ve svém řemesle.
"Co je na té Taleminii tak úžasného?" otázala se, zatímco vytahovala z kufru mapu.
"Dostala se nějakým záhadným způsobem sem," odpověděla Mauren, a když si všimla, že Iife to nijak nepřesvědčilo, pokračovala: "Víš o tom, že král Relitius byl nejkrásnějším mužem v celém království? Byl vysoký a štíhlý, s vlasy barvy zralých kaštanů a obrovskýma modrýma očima."
Znělo to skoro jako citace z nějaké staré písně, Iife to však stejně překvapilo. Doopravdy Mauren mluvila o tom samém Relitiovi? Doopravdy myslela toho obtloustlého staříka s bodrým úsměvem, jemuž vlasy i vousy trčely do stran jako bodliny? Vždyť si přeci vždy myslela, že zapomněl vyrůst!
Mauren však nečekala na její odpověď. "Poté, co se s ním královna tak pohádala, proměnila jej ve skřeta. Velmi nerad o tom mluví, ale je to tak."
"A potom odešla?" ujišťovala se Iife. Najednou jí královna připadala děsivá. Měnit krále jen kvůli nějaké hloupé hádce ve skřeta, to se přeci nesluší. Vždyť by z něj mohlo mít legraci celé království…
Mauren přikývla, "A podle všeho se skrývá tady."
"A my ji musíme najít," doplnila ji Iife s povzdechem.
"Jak ale?" Mauren se naklonila nad mapou, "Všechno je to tu tak veliké…"
Iife si bezradně prohlížela obraz země před sebou. V tomhle ohledu měla Mauren naprostou pravdu.
"Budeme ji hledat stejně, jako jsme hledaly v Alarécii poklad," rozhodla nakonec a vytáhla temně rudé kyvadélko zavěšené na mosazném řetízku. "Královna se před námi nebude schovávat. Její rodná země je přeci v ohrožení."
Ať už na to měla Mauren jakýkoliv názor, nechala si ho pro sebe. Místo toho tiše sledovala nachovou špičku kyvadélka posunující se z jednoho místa na druhé, dokud se konečně nezastavilo nad svým cílem.
"Al-ka-ras," slabikovala Iife pomalu. Zatím se číst teprve učila a ještě ke všemu ji to nebavilo, takže s tím, jak to celé nahlas vyzní, si nedělala starosti. "Tam jsem nikdy nebyla."
Znovu mapu srolovala, uložila na dno kufru, který pak naložila Mauren na záda, a vydala se hájkem vpřed, co nejdál od města. Kyvadélko se chvíli neobratně kývalo ve vzduchu, skoro jakoby nevědělo, co by mělo v takovéhle chvíli udělat, pak se ale vymrštilo vzhůru a svojí špičkou ukazovalo směr.
Tohle by se rodičům určitě nelíbilo, pomyslela si Iife zlomyslně. Její rodiče by tomu možná spíš neuvěřili. Vysvětlili by jí, že v takovéhle vodorovné pozici se kyvadélko drží jenom proto, že je prostě přidělané tak, aby se nehýbalo. Tenhle argument by jim asi došel ve chvíli, kdy se špička otočila, skoro jakoby se rozhlížela, na kterou stranu se vydat, a pak ztuhla, skoro jako zatáčka silnice. Byl to jasný znak, že by ona legračně podivná dvojice měla zatočit doprava.
Škoda, že mě nemůžou vidět, zanaříkala si Iife pro sebe v duchu, když zatáčela za strom.
Ušly takhle ještě nějakou vzdálenost, když tu jí hodinky oznámily, že je čas na odpolední kakao.
Usídlily se tedy na mýtince, kde bylo ještě stále víc trávy než spadaného listí, a na dece si daly krátký odpočinek.
"Něco mi říká, že jsme už docela blízko," odtušila Mauren, zatímco sledovala klubíčko vlny, které poklidně leželo na levém cípu deky.
"Také si myslím," přikývla Iife, "Alkaras už nemůže být daleko."
Usrkla z šálku s kakaem[1] a zahleděla se na oblohu nad sebou. Zdála se odsud tak vzdálená… jen mraky jí připadaly blíž než obvykle. Skrz jejich načechranou bělobu prosvítala tak zvláštně temná šedá, skoro jakoby na vrchu trůnil ještě jeden mrak, dešťový. A možná to byl zrovna on, kdo ty bílé a tak příjemně načechrané tlačil dolů, skoro jakoby jí chtěl něco sdělit. Krátce na to jí to došlo; no ovšem, kakao bez šlehačky, to přeci není žádné kakao, že. Kde by ale mohla vzít uprostřed lesa šlehačku?
Dopila šálek a podrážděně se zvedla.
"Půjdeme dál, ano?" oznámila Mauren, "Už tam brzy budeme."
Mauren přestala sledovat klubíčko a posadila se na zadní.
"Co se děje?" zahleděla se Iife jejím směrem nakvašeně.
"Někdo nás sleduje," sykla Mauren a čumákem kývla směrem do strany.
Iife se otočila a strnula překvapením. O nedaleký strom se doopravdy opírala cizí postava zahalená do temné kápě, zpod níž si je měřila velkýma zelenýma očima.
Poštovní holub přiletěl nedlouho poté, co se Jonathan Miriol za neutuchajících poklonek všech přítomných konečně usídlil v hostinci na okraji rušného Reminleye. Zrovna se natahoval pro kabát, když se tu strašlivou novinku dozvěděl. Jeho nejmladší dcera Iife zmizela. Když ji Julie, bývalá lamačka srdcí snad všech mužů v okolí a čirou náhodou jeho věrná manželka, viděla naposledy, hrála si v zahradě s Mauren a tím svým těžítkem, které nikdy nechtěla dát z ruky. Netrvalo to však dlouho a zahrada byla zcela prázdná.
Jonathan zuřivě přecházel sem a tam po místnosti, jakoby se tím vyřešil obrovský kus práce a také se tím skryl onen problém s Iife, který ho tížil nejvíce. Poručíka a dva další poslal pátrat po okolních lesích, protož on sám se chtě nechtě musel věnovat své práci. Mírně podrážděné klepání, které se už zhruba deset minut ozývalo z druhé strany dveří, mu však naznačovalo, že když už musel nutně zůstat, měl by se tedy oněm palčivým záležitostem věnovat a ne jen tak bezcílně bloumat po pokoji a přemýšlet, co se s jeho dcerkou stalo.
"Káča jedna," ucedil si tiše pro sebe, a zatímco se blížil k mosazné klice dveří, doufal, že ji ještě někdy uvidí.
"Už jdu, už jdu," promluvil ochraptěle, "omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat."


[1] Které by mimochodem bylo mnohem lepší teplé, ale tady v lese ohřívače nerostly jen tak na stromech, takže se prostě musela spokojit s tím, co nesla s sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martian | Web | 19. ledna 2017 v 22:57 | Reagovat

Hodně originální námět. To se mi líbí. :-)

2 Keavy | 22. ledna 2017 v 15:14 | Reagovat

Děkuji :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama