Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Šarlatový měsíc) Kapitola 1. - Střípky v temnotě

3. července 2013 v 11:40
Tak jo, první kapitola, takový trochu rozjezd o ničem. No. Tak. V příští kapitole se snad začne něco málo dít :)



Všude okolo panovala neproniknutelná tma. Někdo by dokonce mohl říct, že se jedná o tmu s velkým T; ne o tu přátelskou, sametově jemnou, kterou každý vídal v noci poté, co zhasl lampu a chystal se ponořit do sladkého snění, tahle byla ostrá a tenká jako čepel nože, který vám pomalu pronikal mezi žebry až k srdci. I v této tmě zářily hvězdy jako na noční obloze, to ano, svítily však takovým podivným světlem, které v sobě neslo snad cosi zlomyslného. Když by se člověk přiblížil, aby se mohl podívat, s jistou dávkou překvapení by zjistil, že to nejsou hvězdy, nýbrž úlomky krystalů, vířící všude po okolí, zapichující se do všeho, co jim stálo v cestě… nepřátelské a vraždící.
Prudce otevřel oči a vyděšeně se rozhlédl okolo. Byl letní podvečer a slabé vybledlé slunce zalévalo celý pokoj mléčným světlem. Všude panoval klid a mír.
Nenáviděl tuhle tvář světa. Z jedné strany vše vypadalo krásně a pohádkově, druhá strana se však obarvila do černa a přinesla jenom utrpení. Koneckonců, stačilo jen zavřít oči…
Uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy se mu tento sen zdál poprvé. Každou noc všechno viděl znovu a znovu před sebou; všechny vzpomínky, promíchané s drobnými krystalky, které snad chtěly stále dokola obnovovat vše, co on chtěl naopak zapomenout. A pokud by se vzpíral, jednoduše by ho zabily…
Dnes se však ke své smrti ve snu nedostal; něco ho muselo vyrušit.
Znovu se rozhlédl po pokoji, tentokrát pozorněji, hledal cokoliv, co by mu mohlo napovědět. Našel to v zápětí.
Na polici, hned vedle televize, ležel mobil. Obrazovka stále svítila a celý přístroj se ještě mírně chvěl přijatou zprávou. Zhasnul ve chvíli, kdy ho uchopil do roztřesených prstů.
Podívej se na televizi. CH
Shrnul si pramen černých vlasů za ucho a opatrně se dotknul knoflíku na přístroji opodál. Místnost se hned zalila hudbou doprovázející večerní noviny.
"Soud hlavního města nakonec uložil Ernestu Leinsteru trest smrti," prohlásila reportérka - mladá, nakrátko ostříhaná blondýna s mandlovýma očima a podivně potměšilým úsměvem.
Když ji spatřil, musel se sám pro sebe pousmát. Takže to nakonec dokázala. Našla si zaměstnání u televize tak, jak to vždycky říkala. Tehdy se jí jenom všichni vysmáli. Teď se však její sen splnil.
"Stále pokračuje pátrání po dvojici mladistvých," pokračovala reportérka dál. To už ho ale nezajímalo. Nikdy ho zprávy moc nebraly, dokonce ani ve chvíli, kdy je uváděla jedna z osob, které mu byly blízké.
"Jedná se o šestnáctiletou Zephyr Steeling a o rok staršího Tsubasu Yukijimu," stihla reportérka říct ještě předtím, než obrazovka zhasla.
Okolo skály blízko Coregradského průkopu se vine ohromná kostra, která snad kdysi patřila velehadovi, nebo něčemu podobnému. Dalo se jen těžko hádat, jak tento tvor zemřel, muselo to však být v době, kdy byla coregradská vesnička dávno zaniklá.
Stejně to ale musela být podivná smrt. Had vypadal, jakoby zemřel uprostřed syčivého pohybu. Dokonce i čelisti zůstaly rozevřené dokořán.
Uvnitř obrovské tlamy se spokojeně rozvalovala jistá pohřešovaná dívka a sledovala zapadající slunce štěrbinami, které byly kdysi nosními dírkami.
Kousek opodál se nad hromadou dříví skláněl Tsubasa a pokoušel se zapálit alespoň malý ohníček. Nedávno pršelo, takže všechno dřevo, které člověk mohl sehnat, bylo úplně mokré, nehledě na to, že tady v bažinách nebylo nic suchého snad nikdy.
"Nechtěla bys mi třeba trochu pomoct?" Zaškaredil se na Zephyr, stále spokojeně trůnící uvnitř velehadovy hlavy.
"Právě jsem si sedla," oznámila mu nezaujatě a dál sledovala plující mraky.
"No, to je výborný," povzdechl si Tsubasa nevesele a chvíli se pokoušel dál.
Zephyr na chvíli odtrhla zrak od oblohy a zaměřila ho směrem ke svému ochránci.
"Víš co," prohlásila nakonec, "nech toho, nemá to smysl. Stejně je celkem teplo."
Tsubasa si povzdechl. "No, aspoň něco hraje v náš prospěch."
"Jestli ti vadí být tu se mnou, můžeš se otočit a vrátit se domů," informovala ho Zephyr nevzrušeně, "já to bez tebe snad nějak přežiju."
"Ještě pořád jsem tvůj bodyguard, ne?" zamračil se Tsubasa jejím směrem. Na místní poměry měl poměrně neobvyklé jméno, takové... východní. Doopravdy z východu pocházel, a dokonce by to o něm i člověk mohl prohlásit - až na barvy bylo všechno přesně tak, jak mělo být. Namísto černých vlasů měl však blonďaté a jeho pleť byla také poněkud bledší... ale i tak, z Umihonu byl a pokud by o tom kdokoliv kdy pochyboval, musel by se střetnout s jeho nepříjemným pohledem, který velmi často následovala přesně mířená rána pěstí mezi oči. Nebyl tělesným strážcem jen tak, pro nic za nic.
Na druhé straně Zephyr byla typická omnijská slečna, která ničím nevybočovala z normálu. Kaštanové vlasy sestříhané do právě moderního účesu, teple šedivé oči, rošťácký úsměv... dokonce ani to značkové tričko se úplně nedalo přehlédnout. Nepocházela z úplně chudých poměrů. To bylo vlastně docela logické, když si mohla dovolit někoho, jako byl tedy například Tsubasa. Opravdu. Zephyr totiž měla rodiče vysokého postavení - nejenom, že vedli jistou tajnou službu, měli přímou návaznost na důležité osobnosti. Zkrátka a dobře, jeden z nejdůležitějších mužů celého ostrova, mladý idol všech dívek Anthony Blider, byl jejím pravým, nefalšovaným bratrancem. A ona, namísto toho, aby se podobně jako on, nacházela na prosluněné terase aryjské vily nejméně za několik milionů, se vyvalovala v čelistech dávno mrtvého hada. A co hůř, ani trochu jí to nevadilo.
Tsubasa se zatím usadil kousek od ní a zkoumavě se na ni zahleděl.
"Hledají nás, víš o tom?" otázal se nakonec.
"Však oni přestanou," mávla Zephyr rukou nevzrušeně.
"Měla bys normálně chodit do školy a nedělat ostudu rodině," pokračoval Tsubasa dál.
"Už zase mluvíš jako rodiče," zavrtěla Zephyr hlavou.
"Uvědomuješ si, že za pár let bys měla jít na univerzitu?"
Mraky pluly po bledé obloze nevzrušeně dál, hezky klidně a pomalu, skoro jako ukolébavka...
"Jo, někdy tam půjdu."
Tsubasa si povzdechnul. "Ty se nezměníš, že ne?"
"No to si piš, že ne!" rozesmála se Zephyr a opřela se mu o rameno, "Ale to ti nevadí, co?"
Tsubasa ji objal okolo ramen a zahleděl se na oblohu, přesně na to samé místo, jako se dívala jeho společnice už nějakou dobu předtím. "Samozřejmě, že ne."
"To doufám," nasadila Zephyr přísný výraz, "jinak by nebyl problém tě vyhodit. Vím jednu věc, díky který by to nebylo vůbec složitý."
Tsubasa se musel nad její poznámkou pousmát. O tom samém problému věděl samozřejmě taky, jestli to tedy vůbec byl problém. Podle něj ne. Podle Zephyr také ne. Podle ostatních by mohl.
Zephyr se jen tak chvíli opírala o jeho rameno a poslouchala tlukot jeho srdce, což byla poslední dva roky jedna z jejích oblíbených činností. Někdy si kladla otázku, proč utíká z domova. Přeci jenom, někdy by nebylo tak špatné začít zase normálně chodit do školy mezi všechny ty snoby, co tam byli... na druhou stranu však venku čekala spousta různých věcí, které se ve škole neučily. Nikdo o nich nevěděl, nikdo se o ně nezajímal. Ačkoliv... žil jeden spisovatel, Cedric Colvin, který o všem tomhle psal. A všichni si mysleli, že se jedná jenom o nějaká fiktivní dobrodružství. Ale ne. Zephyr je všechny zažila. Nebo alespoň něco podobného. Terra byla skrz naskrz prolezlá všemi možnými záhadami a ona je chtěla odhalit. Tak třeba třinácté století. Dřívější doby se na školách pořádně nevyučovaly, a jestli ano, tak jenom okrajově a nezajímavě. Což byla blbost. Každá doba byla něčím zajímavá, takže i těch prvních třináct století, která se tak zanedbávala, musela být něčím zvláštní.
A potom tu byla ještě druhá věc. Tsubasa. Kdyby se chovala korektně a nikam by neutíkala, musela by se k němu chovat jako ke svému ochránci a on k ní jako ke svému šéfovi. A to by se jí také nezamlouvalo. Takhle bylo celkem jedno, jak se k němu chová. Nikdo to neviděla a nikdo to nemohl nazvat neprofesionálním přístupem.
"Takže," zvedla hlavu po chvíli, "jsme docela daleko. Během zítřka bychom mohli dorazit... ehm... ona ta jeskyně nemá jméno, takže ji nemůžu pojmenovat. Ale už tam brzo budeme."
"Ještě jsi mi neřekla, proč ji vlastně hledáme..." Tsubasa na chvíli odtrhl pohled od oblohy a upřel ho jejím směrem.
"Nevím," usmála se Zephyr úsměvem, který se Tsubasovi nikdy moc nezamlouval. Značil problémy. "Až ji najdeme, uvidíme."
"Takže jako vždycky."

"Přesně tak," naklonila hlavu ke straně, "ale no tak, nedívej se na mě tak. Bude to v pohodě, uvidíš." Pomalu se k němu přitáhla a ledabyle ho políbila na tvář. "Jo?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama