Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 13. - Úlomky vzpomínek 1/2

24. června 2013 v 16:09

Zhruba dvanáctiletá dívenka, teď už ostříhaná, seděla na louce a sledovala mraky. Kousek od ní ležel v trávě chlapec podobného věku, podle vzhledu Chaiňan.
"Víš co?" prohlásila dívka nakonec, "hrozně ráda bych někdy viděla svět takhle svrchu. Představ si, létat na takovémhle mraku..."

"Hmmm..." chlapce naopak mraky celkem očividně nezajímaly.
Dívka odpověděla na jeho reakci jen zachmuřeným pohledem.
Nastala chvíle ticha.
"Máš nějaké zprávy o matce?" otázal se chlapec po chvíli.
Zavrtěla hlavou. "Nemám. A je mi to jedno. Kdyby se jí něco stalo, je to její chyba."
Chlapec se na ni dlouze zahleděl.
"Je ti to jedno? Vždyť je to přece tvoje..." nedopověděl, protože jej dívka stihla přerušit: "Já vím, já vím. Ale mojí matkou je jenom teoreticky. Prakticky ji vlastně ani neznám Když přišla naposled, byl tomu zhruba rok, co jsme se viděly." Při té vzpomínce se zatahala za ostříhané vlasy, "Někoho, koho vlastně znám jenom z vyprávění a z řídkých návštěv, kdy všechny okolo vydírá a nadává jim, nedokážu brát jako člena rodiny. Vsadím se o cokoliv, že ona to vidí stejně."
"Hmmm..." takováhle reakce byla očividně chlapcova oblíbená. Po krátkém zamyšlení k tomu však ještě připojil jednu otázku: "Ale stejně... nemáš také pocit, že se kvůli ní stane něco... zvláštního?"
Dívka se na něj ohlédla. "Mám ten pocit," souhlasila neochotně, "něco, co změní běh světa. Nebo alespoň v nadcházejících událostech."
"Třeba to, že vypukne válka?" odtušil chlapec cynicky.
"Jo, třeba. Ale myslím si, že tohle je jedna z mála věcí, za kterou nemůže a ani moct nebude."
"Co ty můžeš vědět..."
Najednou se obraz začal trhat podobně, jako když papír někdo hodí do ohniště. Dokonce i ty tmavé roztřepené okraje lemující díry tam byly. A nakonec se celá louka ponořila do plamenů. Po dívce a chlapci nebylo ani památky, mraky vystřídal hustý kouř a stromy se proměnily ve věže města zaříkávačů, zahaleného v plamenech. U jedné ze zdí stála žena s odhodlaným výrazem v umouněné a poškrábané tváři; havraní vlasy jí z neupraveného drdolu splývaly na místy propálenou noční košili, takže očividně ji někdo vzbudil. Vedle ní se krčila dívenka, podle barvy rovných vlasů nejspíše její dcera. Dokonce i v očích schovaných za obroučkami brýlí měla ten stejný odhodlaný výraz a medailon, který svírala v prstech, držela skoro jako nějakou zbraň.
Žena polkla a sklonila se nad ní.
"Uteč a schovej se, ano? Tohle není místo pro tebe."
Dívka rázně zavrtěla hlavou. "To neudělám! Nenechám tě tu samotnou."
"Běž, já si poradím. Najdi otce a vyřiď mu, že počkám na náměstí."
"Ale co když tě do té chvíle někdo zabije?" vyhrkla dívka téměř panicky, "Loreen je pryč a bez ní..." Žena jí položila prst na rty.
"Ššš. Přivolám si někoho nového. Budu v pořádku, uvidíš. A teď už běž. A dávej na sebe pozor!" To byla poslední věta, kterou za ní ještě zavolala. A poté se otočila proti blížícím se plamenům. Úplně sama a nechráněná...
Cillian se s trhnutím probudil. Od začátku téhle výpravy se mu zdál ještě jeden sen, stejně podivný jako tenhle. Cítil se, jako kdyby se někomu vkradl do hlavy... jako kdyby někomu prohledával myšlenky. Byla to hloupost, ale stejně se toho pocitu zbavit nemohl.
Opřel se o kolena a zamyšleně se zahleděl ven. Cítil se tak nějak podivně prázdně a malátně. Mohl za to onen sen? Nebo byl ten sen jenom odpovědí na to, co se nedávno stalo?
Pokusil si vzpomenout, jak posledních pár chvil předtím, než omdlel, vlastně vypadalo. Celé město bylo v plamenech, zaříkávači umírali při boji s nemrtvými. A pak tu byl ten drak a Ceanag... Proč mu nikdy neřekl, že je zaříkávač jako ostatní tady? Proč o sobě vlastně nikdy moc nemluvil? Určitě měl spoustu tajemství, před kterými se schovával, to už Cillian odhadl a tušil, že to nebyl špatný pokus. Vadilo mu však, že nevěří nikomu. A když nikomu, tak vůbec nikomu. Snad až na Juditu, s níž se znal už z dřívější doby. Možná, že by se Judity mohl zeptat, nepřipadalo mu to však správné. Měl by se všechno dozvědět sám a přímo od něho. Jenže jak to zařídit...
S povzdechem se zahleděl z okna. Moc toho neviděl, jen mlžný závoj líně se převalující venku. Jsou aspoň všichni v pořádku? Ti zaříkávači, které včera potkali, princezna, Judita, Ceanag... Částečnou odpověď dostal krátce poté, co se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.
"Nazdar," mávl rukou, když zrovna Ceanag nakoukl do pokoje, a snažil se, aby to znělo co nejuvolněněji, "ty eště žiješ?"
Ceanag povytáhl obočí. "Proč bych neměl? Mezi těmi všemi zraněnými se cítí jako ta nejživější osoba na světě. Nebo alespoň v tomhle městě."
Když si to potichu zamířil směrem k němu, Cillian na něj vrhal jeden udivený pohled za druhým. Pokud si pamatoval dobře, ten drak na něj zaútočil, že? A nebylo to úplně... Odvážil se však zeptat až ve chvíli, kdy Ceanag položil tác s mísou naplněnou jakousi příjemně vonící tekutinou, plátnem a několika lahvičkami.
"Nezranila tě ta potvora náhodou taky?" Otázal se.
Ceanag jen pokrčil rameny. "To nebylo nic vážného. Bolí tě to ještě?"
Cillian se jeho směrem překvapeně ohlédl. "Cože?"
Ceanag se posadil vedle něho na postel.
"Včera tě ten drak zasáhl do ramene," vysvětloval trpělivě.
"Aha?" Nějak na to celé zapomněl; přeci jenom, po tom, co všechno se stalo... připadalo mu obtížné myslet na něco jiného. V jistém směru ho to trošku znepokojovalo - navíc měl pocit, že už tu dřív byl. Ta dáma s havraními vlasy a její brýlatá dcera... připadaly mu obě tak moc známé, že to bylo až děsivé.
"Allie je v pořádku?" otázal se namísto odpovědi.
"Jen omdlela," přikývnul Ceanag, "za chvíli se probere. Hmmm... možná by bylo dobré sundat si košili, jinak ti ten škrábanec nevyčistím."
"Ehm... jo, promiň," zakoktal se Cillian. Už zase se nějak moc zamyslel a zapomněl na okolní dění.
Ceanag s povzdechem zavrtěl hlavou s dalším tím svým pohledem směřujícím do stropu. "Buď rád, že jsem tady já a ne třeba zrovna ona, to by bylo poněkud trapnější."
"Jo, to je asi fakt," poškrábal se Cillian na hlavě rozpačitě.
Ceanag se mírně škodolibě pousmál, což Cilliana překvapilo natolik, že mu to navzdory všem logickým předpokladům pomohlo vrátit se na pevnou zem.
"Takhle jsem to rozhodně nemyslel," prohlásil ostře, "jenom..."
"Nech toho, prosím tě," přerušil ho Ceanag, "ještě se do toho zamotáš."
Cillian se znovu zahleděl ven, zatímco Ceanag namáčel plátno do oné příjemně vonící tekutiny, již předtím na tácu přinesl.
"Kde to jsme?" prohodil konverzačním tónem a mírně sebou škubl, když mu Ceanag na ránu kousek plátna přiložil.
"V blízké vesnici," odpověděl Ceanag jednoduše.
"A jsou na tom ostatní líp?"
"Hmmm," Ceanag se plně soustředil na svoji práci, takže se ani neobtěžoval s plnohodnotnou odpovědí.
Venku se stále vesele proháněl mlžný závoj a nejevil sebemenší touhu se protrhat. Byl to takový zasmušile melancholický pohled. Cillianovi se najednou vybavily vzpomínky na domov. Tehdy ho ještě ani nenapadlo, co všechno by ho mohlo čekat. Co by teď asi dělal, kdyby zůstal tam? Z nějakého důvodu se mu nad tím ani nechtělo přemýšlet. Kdyby se této výpravy nezúčastnil, jak by to tu asi pak vypadalo? Princeznu by piráti nejspíš prodali do otroctví, Caem by bylo celé vypálené a Ceanag by pokračoval ve svých cestách úplně sám, jenom s Korim a Quii. Ceanag... když už se k němu zase vrátil, napadalo jej spoustu otázek. Ceanag pro něj byl prostě jedna velká záhada. To, za čím šel, to, kým byl... a pak si znovu vzpomněl na svůj sen a mírně se mu zamotala hlava. Ten náhlý pocit, jakoby něco přicházelo...
Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Teď by na to třeba na chvíli nemusel myslet, když tubyl Ceanag s ním. Ne, že by dokázal číst myšlenky, ale stejně... Navíc na něj i přes všechnu svoji občasnou jedovatost, téměř stálou ironii i chvilková vyšinutí mysli působil uklidňujícím dojmem. Možná proto, že byl ještě stále dítě a skřítek, nebo prostě proto, že to byl Ceanag. Tohle by rozhodně Ziela nedokázala...
"Nad čím přemýšlíš?" nadhodil Ceanag najednou lehce.
"Nad Zielou," odvětil Cillian bez přemýšlení, "a nad Baraneou."
"Hmmm?" vypadalo to, že se Ceanag pokusil ho jen trochu rozpovídat, aby řeč nestála. Povedlo se.
"Ziela by se ti určitě zamlouvala," pokračoval Cillian, "je ti dost podobná. Teda, až na to, že je to holka. A pak možná pár detailů, no."
"Aha," přikývl Ceanag, "v tom se tedy vážně lišíme."
"Možná naštěstí," zamyslel se Cillian, "i když, představit si tě jako holku je docela legrační."
"Hmmm."
Cillian si povzdechl. Ani správně zareagovat neuměl. Proč je to s ním někdy tak těžké? Vzpomněl si na slečnu, kterou nedávno potkal u Folascé. Slečna Noční můra s pěknýma očima. Neměla by to být slečna s velkým S? Možná, že ano. Zrovna ta se uměla chovat správně.
Tak nějak si říkal, že by od ní Ceanag mohl něco pochytit, když tu se k jeho nemalému překvapení dostavila dodatečná odpověď: "Z toho bys asi nebyl moc nadšený. Myslím, že bych nepatřil zrovna k těm... ehm... princeznovským."
Cillian se vzpamatoval poměrně rychle. Koneckonců, zase tak mohutný ten šok nebyl.
"Jenže k těm princeznovským se neřadí skoro nikdo, když si vezmeme teď tu naši nynější. A navíc, krása není to nedůležitější," pokrčil rameny.
"Že to říkáš zrovna ty," zavrtěl Ceanag hlavou.
Cillian si při vzpomínce na všechny své známosti neodpustil mírný úsměv. "To je něco trochu jinýho. To je..."
"Krácení dlouhé chvíle?" navrhl Ceanag.
"Ne, to zní strašně narcisticky."
"A nejsi náhodou strašně narcistický?" Ani se neobtěžoval s přemýšlením nad tím, jestli to Cilliana urazí, nebo ne.
"Možná trochu," připustil bez námitek, "anebo jenom společenský a všichni ostatní to berou úplně jinak."
"Ach jo, ach jo. Chudinky holky."
Cillian pokrčil rameny. "Teď jsem pryč, takže si můžou oddychnout. A jejich rodiny obzvlášť, řekl bych. Zase si nemysli, že by se beze mě nedokázaly obejít. Na ty osamělé nejsem zase tak hnusnej."
"Ach jo. Asi jsi pořád takový, co?"
"Co si pamatuju..."
"No jistě. Už si představuju, jak ses takhle choval v nějakých pěti letech."
"Ne, to asi ne," zasmál se Cillian. Nevěděl jak Ceanagovi, ale jemu osobně připadala taková myšlenka velmi vtipná. "Vážně jenom od doby, co si pamatuju."
"A odkdy si podle téhle teorie všechno pamatuješ?" zamračil se Ceanag, což Cillian vlastně nemohl vidět.
"No..." teď Cillian trochu znejistěl a konečně odtrhl pohled od mlhy převalující se za oknem. "Vlastně... od války."
Ceanag překvapeně vzhlédl od činnosti, která mu zabírala několik posledních chvil. "Od války? Ale... to jsou čtyři roky."
"Tak nějak," přikývl Cillian, "to byly hnusný časy."
"Ehm... vážně?" Naklonil Ceanag hlavu ke straně, "Teda. Že to nebyly ty nejlepší časy, co Terra zažila, to samozřejmě vím, ale... vážně? Ehm... jak to?"
"No," naklonil Cillian hlavu ke straně, "já vlastně ani nevím. Podle toho, co mi ostatní vykládali, jsem se zapletl do bojů s nějakými lupiči. Za války se jich po cestách vyskytovaly celé tlupy, protože je neměl kdo pochytat. A... bylo mi tehdy nějakých dvanáct, hádám."
"Děti obvykle zabíjejí," odtušil Ceanag.
"Já měl očividně štěstí a jenom mě zranili. A asi nějak přesvědčivě, protože jsem se probudil až někdy ke konci války."
"A do té doby jsi byl v bezvědomí?"
"Asi jo," přikývl Cillian, "a také si do té doby nic nepamatuju. Možná jenom nějaké útržky z minulosti."
Na chvíli se odmlčel. Ceanag také nic neříkal, takže nastala chvíle ticha.
"To je mi líto," odpověděl nakonec. "Ani mě nic takového nenapadlo... víš... působíš hodně sebevědomě."
"Kvůli tomu, že si pamatuju jenom poslední čtyři roky, se ještě stále nemusím chovat jako ustrašený malý kuře. Navíc s takovým otcem a spoustou podobných lidí okolo si to rozhodně člověk nemůže dovolit."
"Takže ses rozhodl stát se... ehm... narcistickým sukničkářem?" ujišťoval se Ceanag. Očividně mu pořád nevadilo, říkat mu něco takového do očí.
"Řekněme," souhlasil Cillian, "vypadalo to jako ta nejlepší možnost."
"Ale jaký vlastně jsi doopravdy?" Očekával podobnou otázku a věděl jistě, že nebude schopný na ni odpovědět.
"Nevím," odpověděl bezmyšlenkovitě, "nemám sebemenší tušení. Možná stejný, nebo střízlivější."
"Anebo úplně jiný," doplnil jej Ceanag, "vžil ses ale do téhle role tak moc, že už nechceš ten zbytek hledat."
Cillian se pousmál. "Možná až trochu dospěju. Zatím si nejsem jistý. Ale třeba až najdu někoho, na kom mi bude doopravdy záležet..."
Ceanag se pousmál. "Přeju ti, aby se ti to podařilo."
"Jo," přikývl Cillian, "ale... to půjde těžko, řekl bych."
"Ani si nemyslím," odmítl Ceanag, "prostě jdi za svým srdcem a ono tě k někomu takovému dovede."
"Že to říkáš zrovna ty," zasmál se Cillian.
"Říkám," pokrčil Ceanag rameny, "měl bych se jít podívat ještě na zbytek přeživších."
"Jasně," přikývl Cillian, "já se tady třeba zatím porozhlédnu, nebo tak něco."
Ceanag přikývl a pomalu vstal. Když však byl u dveří, Cillian se ještě naposled ohlédl.
"Ceanagu..." otázal se tiše, "měl jsi někdy pocit, že kradeš někomu vzpomínky?"
Ceanag zavrtěl hlavou. "Ne. Ty snad jo?"
"Ne, samozřejmě, že ne," usmál se Cillian, "jenom mě to napadlo. Víš, jak jsme se teď bavili."
Ne, nenapadlo, řekl si poté, co se dveře zavřely. Měl pocit, jako by to, co se mu dvakrát zdálo, byly vzpomínky někoho jiného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama