Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


(Interregnum) Kapitola 12. - Město zaříkávačů 1/2

27. května 2013 v 17:43

Následující noci byly o něco příjemnější než předchozí; Judita trvala na tom, že bude držet hlídku dohromady s Ceanagem i Cillianem, takže se oba dva víc vyspali. Po princezně to samo sebou nikdo nechtěl, obvykle byli rádi, že přežila celou cestu.
Nedávno překročili hranice Chainu. V této zemi Cillian také nikdy nebyl, ačkoliv se o ni velmi zajímal. Země plná mlhy a věčných dešťů skrápějících četné lesy. Podle pověstí tu žili nemrtví, pocházely odsud Venelecty, někde se zde tyčila Mlžná hora a dokonce, podle těch nejšílenějších příběhů, se zde nacházelo město sloužící jako brána do světa mrtvých - Schwarzheim. Chain byl domovem legendárního rytíře Lancelota, který údajně dopomohl Omnii k vítězství ve válce Prastarých. Při této myšlence si nemohl nevzpomenout na nedávný rozhovor Judity a Ceanaga. Ten také zmínil jméno jakéhosi Lancelota. Mohl to být ten samý...? Ne, to určitě ne. Vždyť je to normální jméno. Také znal třeba několik Viktorií.

Celý den je provázela tichá hudba připomínající tóny spinetu. Šel z ní mráz po zádech, ale Cillian si všímal, že jemu to nevadí. Judita se tvářila, jakoby to bylo něco naprosto normálního a přirozeného a stejně tak Ceanag. Jediná zvláštní věc, které si všiml, byla ta, že pravou ruku, tu, na níž měl zranění od čarodějnice, měl stále zaťatou v pěst. Také si všiml, že se mírně chvěje. Proč tomu tak bylo, to neměl tušení.
Jediná Allie byla nesmírně překvapná a celé to místo ji děsilo. "Vůbec se mi tu nelíbí, je to tu strašně strašidelné," vykládala večer u ohně, ještě chvíli předtím než se zabalila do vlněné deky, ve které obvykle spala. Ceanagovo zavazadlo bylo doopravdy zvláštní. Poté nad ní však únava zvítězila a nedlouhou dobu poté už spokojeně oddychovala.
Cillian tu noc však nemohl usnout.
"Co se děje?" přisedl si k němu Ceanag, "Jestli budeš pořád vzhůru, tak tě chci vidět zítra."
Cillian se na něj dlouze zahleděl.
"Nenabídli ti, abys zůstal s nimi?"
Ceanag se líně protáhnul. "Ale jo. Odmítl jsem."
"Allie za to stojí, co?" Cillian se s mírným úšklebkem zahleděl na měsíc. Pomalu jej přikrývaly mraky.
Ceanag jeho poznámku přešel bez povšimnutí.
"Chci zjistit, co je Kelly zač," odpověděl prostě, "ale to není všechno. Mám další důvod k tomu svému cestování. Hledám jednoho kamaráda."
"Ještě pořád?" Přisedla si k nim i Judita.
Ceanag přikývl. "Dokud ho nenajdu, tak ano, pořád."
Judita zavrtěla hlavou. "Vždyť ho už hledáš tak dlouho… klidně může být i mrtvý!"
Ceanag se na ni popuzeně otočil. "Jestli je mrtvý, tak je to vina Lancelota. Doufám, že si to uvědomuješ."
"Cože?!" vyprskla Judita, "Toho nech na pokoji!"
Cillian se začínal ztrácet. "Ehm…" pronesl pak, ale radši toho nechal. Všiml si, že princezně se zachvěla víčka a pak se překvapeně posadila. "Co se děje?" zajímala se hned.
"Vždyť je to pravda…" ucedil Ceanag.
"Ty to prostě bereš jako záminku k tomu, abys mohl utíkat," odhadla Judita, "no dobře. To ti schvaluju."
Ceanag zavrtěl hlavou s výrazem tohle je tedy doopravdy to poslední, o čem se chci bavit. Najednou se však zarazil a zpozorněl.
"Cítíte to?" vyhrkl.
"Ne," zavrtěla Judita hlavou, "Co? Kde?"
Allie se vyděšeně rozhlížela. "Co bychom měli cítit?"
Cillian se prudce postavil. "Nezdá se ti to silnější než naposled?"
"Jo…" Ceanag bedlivě sledoval pohybující se stíny mezi stromy.
"Vysvětlí nám to už někdo?" trvala si Judita na svém.
"Nekromant," zasyčel Ceanag, "přišel nás nejspíš jen tak, ze svého rozmaru, navštívit."
Princezna se vyděšeně začala sbírat ze země. "Nekromant?" vykoktala, "Ale… ale ti jsou přece… ehm… nebezpeční… že?"
"Smrtelně," přikývla Judita. Zatím vypadala ještě stále docela klidně.
Allie polkla. A pak se jeden ze stínů oddělil a padl na místo, kde stála. Nebo by to alespoň udělal, kdyby Cillian nezareagoval dostatečně rychle a nestrhl ji k sobě. Vlastně si ani nebyl jistý, proč něco takového udělal. Nekromanta jen jednou vycítil, avšak nikdy jej nepotkal, takže si nemohl být jistý, co různé zvláštní stíny okolo znamenají. Až když princezna stála těsně vedle něj a vyděšeně svírala jeho paži, uvědomil si, že to tak nejspíš bylo správně.
Mezi stromy se ozval tlumený potlesk.
"Že bychom přece jenom nebyli až takové panoptikum, jak jsem si původně myslel?" Mezi stromy se vynořil Kelly.
"Panoptikum?" zamračil se Cillian a vytáhl dýku. Ceanag ho však chytil za zápěstí a opatrně ostří zase sklonil k zemi. Neprovokuj, naznačil.
"Ale, tady cukroušek ti to neřekl?" ušklíbl se Kelly zlomyslně, "Tak já to zopakuji. Všichni jste banda neschopných rádoby dobrodruhů. Už jednou jsem to shrnul: rozmazlená princezna, která nezná nic než pohodlí zámku, zrzek, který přes svůj nos ani nevidí na cestu před sebou, neviňoučký skříteček, který přes všechno věří, že život je jedna velká pohádka, a teď se k tomu všemu ještě přidalo tohle otravné železářství bez mozku."
"Jaký železářství?!" vyletěla Judita.
"Prosím?" nechápala Allie.
"Judita sbírá zbraně, víš," vysvětlil Ceanag polohlasně.
"Já mám být zrzek, co přes svůj nos ani nevidí na cestu před sebou, jo?" nadzvedl Cillian obočí.
"Nechte toho, všichni," zavrtěl Ceanag hlavou, "chce vás vytočit."
"Ale stejně je to docela trefné, že, Skřítečku?" ozval se druhý hlas posměšně a tak nečekaně, až všichni úlekem málem nadskočili. Kromě Kellyho, samozřejmě. Onen hlas byl trochu hlubší a drsnější, nejspíš patřil někomu mohutnému. Když se jeho vlastník objevil, museli všichni uznat, že tomu opravdu tak bylo. Vyšší i svalnatější než Kelly, vypadal starší. Barva očí, vlasů i pleti však byla u obou identická. I ta temná aura, kterou okolo sebe šířili.
Ceanag naklonil hlavu ke straně. "A co i kdyby bylo?" Otázal se a zahleděl se nově příchozímu zprudka do očí. Tenhle moc dlouho vzdorovat nedokázal.
"Ahá, takže ty sis přivedl ještě gorilu, jo?" založila si Judita ruce, "No, to je od tebe milý."
"Ta gorila se jmenuje Lochie," odpověděl nově příchozí s pozvednutým obočím.
"Copak mě to zajímá?!" načepýřila se Judita.
"Mám takový pocit, že tím jenom chtějí naznačit, že tohle rozhodně není naše poslední setkání…" vysvětlil Ceanag polohlasně.
Kelly se usmál. "No, aspoň, že máš něco v hlavě," prohlásil klidně.
"Co chcete?" Zeptal se Cillian. Allie se ho ještě pořád vyděšeně držela za paži a netvářila se, jako že plánuje v bližší době přestat. To by mohlo být nepříjemné, pokud by se ti dva rozhodli je zlikvidovat.
"Vlastně nic," usmál se Kelly, "jenom procházíme okolo."
"Okolo?" opakovala Allie ustrašeně.
Věnoval jí posměšný pohled. "Přesně tak. Okolo. Někteří staří známí se mezi sebou navštěvují, ne?"
"A odkdy vy jste staří známí?" otázala se Judita skepticky.
"Jednou jsme se setkali, že Ceanagu?" další nebezpečně sladký úsměv byl mířený na drobnou postavičku s kšiltem. Cillian musel uznat, že skřítek je pro Ceanaga přesně to pravé přirovnání.
Mezi stromy se začaly objevovat velké žluté oči. Allie si jich všimla jako první a donutilo ji to sevřít Cillianovu paži ještě pevněji.
"Copak?" pootočil hlavu jejím směrem, ne však natolik, aby spustil Kellyho nebo Lochieho z očí.
"Támhle..." špitla Allie přidušeně.
Kelly se zasmál. "To jsou jenom ghûlové, nic, co co by vás mělo zajímat."
"Ghûlové?" vykoktala Allie vyděšeně. Cillian se jemně dotkl prstů jedné z jajích dlaní křečovitě svírajících jeho paži.
"Neboj se," špitl jejím směrem. "tak je tu pár ghûlů, no. Nic, čeho by ses měla bát."
Judita na něj šokovaně pohlédla.
"Cillie?" otázala se pak, "Uvědomuješ si, že to jsou... ehm... ghûlové, co tady všude okolo stojí a čeká na rozkaz?"
"Ano?" přikývl Cillian, "Taky očividně nejsi moc rozrušená."
"Ale já jsem..." Ceanag na Juditu varovně pohlédl, "starší. Už jsem toho zažila mnohem víc, než se může zdát."
Cillian pokrčil rameny. Někde ve skrytu duše si uvědomoval, že by ve chvíli, kdy se okolo něj stahuje kruh oživlých mrtvol, měl začít panikařit. V životě vlastně ani pořádného ghûla neviděl. I tak však zůstával ledově chladný a jako jediná myšlenka v onu chvíli zněla: vždyť je to proboha jenom ghûl...
Najednou si všiml, že veškerá pozornost se upírá náhle na něj. Dokonce i Ceanag se díval jeho směrem, částečně překvapeně, částečně podmračeně a částečně... ten třetí výraz nedokázal úplně pojmenovat.
Kelly se v pozadí jenom usmíval.
"Ne, nebojte se. Zatím vám nechceme ublížit. Zatím jsme přeci staří přátelé, ne?" Jeho úsměv byl v jistých rozměrech doopravdy děsivý. A neustával ani ve chvíli, kdy se vydal napříč mýtinou okolo nich. Nikdo mu v tom nezabránil. A nikdo netušil proč.
"A mimochodem," otočil se ještě, když s Lochiem dospěli až na samý okraj, "jestli někdy ještě chcete dorazit do toho svého města zaříkávačů, měli byste hned vyrazit. Nebo se také může stát, že ho už nenajdete vůbec. Rád jsem vás zase všechny viděl, milady, zrzku, železářství... a samozřejmě Ceanag, že. Ještě se uvidíme! Doufám, že si ještě stále pamatuješ to, co jsem ti řekl, když jsme se potkali poprvé."
Všechny oči se na chvíli otočily na Ceanaga a když se obrátily zase zpět, po Lochiem nebo Kellym nebylo ani památky.
"Jo..." zamumlal Ceanag. Vol si svoje společníky na cestu pečlivě. Co tím mohl myslet?Krátce na to mu padl zrak na Cilliana. Teď to však nemělo smysl řešit. Co byla ta poslední věta před pozdravem?
Cillian myslel očividně na to samé. "Co myslel tím jestli někdy ještě chcete dorazit do toho svého města zaříkávačů, měli byste hned vyrazit?" zeptal se tiše. Po chvíli zbledl.
"Taky tě napadá to, co mě?" Ceanag si jeho barvy hned všiml.
"Cože?" zamračila se Judita.
"Měli bychom se vydat na cestu," vyhrkl Cillian, "je to jen kousek cesty."
"Ale..." začala namítat princezna, avšak Cillian ji nekompromisně přerušil: "Hned."
Ceanag vyrazil směrem do lesa a ostatní jej rychle následovali. I ty žluté oči.
Allie polkla a přidala do kroku. Moc toho nenaspala a po dni cesty byla unavená. A teď ještě tihle ghûlové! Zatím je jen sledovali, to bylo dobré. Ale co když se rozhodnou na ně útočit?
Po chvíli byl Cillian první.
"Vážně si myslíš, že..." otázal se Ceanag ve spěchu, avšak ve chvíli, kdy se lesem začala linout oblaka dýmu, utichl.
A po chvíli vyběhli z lesa ven, aby se jim naskytla podívaná na Caem. Město stálo na skále, po níž vedla klikatá cesta mezi útesy. To v onu chvíli však nebylo důležité. Celou krajinu halil černý dým. Město bylo v plamenech. Čas od času z něj vylétávaly jiskry a potemnělou zamlženou krajinou se neslo tiché, zádumčivé kvílení ghûlů.
Cillian se zastavil s šokovaným výrazem jako první. Vedle něj se zastavil Ceanag a vyděšeně vztáhl dlaně k obličeji. Judita stála a s nechápavě otevřenou pusou dokořán sledovala katastrofu odehrávající se před ní. Allie se po tvářích nezadržitelně rozlily slzy.
Z nebes se snesl podivný tvor, kostra potažená cáry kůže a masa, a začal na město chrlit obdobně podivný plamen.

"Ne..." zašeptal Ceanag. Cillian si všiml, že jeho hlas vyskočil o trochu výše než obvykle. "Proč u všech bohů?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama