Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 11. - Aerinské tábořiště

13. května 2013 v 22:08

Folascé bylo od lanovky také kus cesty, takže do městečka dorazili až pozdě odpoledne. Bylo to poprvé, co byli na takovémhle místě a Allie ještě dosud stále měla pocit, že vydrží nějakou dobu na nohou, a tak uprosila ostatní, aby se tu mohli trochu porozhlédnout a krátce na to jim zmizela v davu.
"No výborně," posteskl si Cillian, "a máme ji bůhvíkde."
"Mám se po ní podívat?" Sykl Kori.
Cillian naklonil hlavu ke straně. "To je dobrý," mávl rukou, "myslím, že někdo jako ona se neztratí."

"Takže…" zamyslela se Judita, "co kdybychom následovali jejího příkladu? Dala bych si něco k pití."
Ceanag si povzdechl a pak přikývl. "Když už se to takhle drobí, tak bych se tu také rád porozhlédnul. V životě jsem tu nebyl a musím říct, že to tu vypadá hezky."
"Tak fajn," hodil si Cillian ruce za hlavu, "ale hlavně nesmíš zapomenout, co jsem tě učil!"
"No jo," povzdechl si Ceanag a mávl jim na rozloučenou.

Allie se procházela uličkami. Když byla doma, tak do města ze zámku moc nechodila. To samé v Baranee. Tady se však mohla beztrestně procházet, jak chtěla, a nikdo jí v tom nebránil. Úplně cítila tu svobodu, která ji najednou zahalovala. Bez povinností, bez matky, která jí říkala, co by měla nebo neměla dělat…
Připadalo jí to tu tak exotické. Všechny ty vůně, zvuky…
S úsměvem zatočila za další roh.

Ceanag se proplétal davem s Korim nad hlavou.
"To jsou dneska trhy?" otázal se, spíš tak sám sebe. Jestli ano, zabočil očividně špatným směrem a všichni se drali proti němu, div ho neumačkali. Někdy bylo složité být malý.
Když se konečně dostal na prostranství, kde by mohl beztrestně rozpažit ruce, s úlevou si oddychl.
"Hele, koukněte se na něj," ozvalo se kousek od něho, "myslíte si, že je to nová móda z jihu?"
U jednoho z domů stály tři dívky a vesele se bavily. Teď, když si ho všimly, začaly se bavit o něm.
"No," zamyslela se první, "nevím, ale vypadá to docela dobře."
"Vždyť je mu ten kabát velký," mínila druhá.
"Ale stejně vypadá roztomile," odmítala třetí.
Vaše problémy bych chtěl mít, pomyslel si Ceanag a šel dál. Vlastně, moc toho neušel. Všiml si totiž jedné jisté osoby, která seděla na jednom z volně se povalujících trakařů a kouřila dýmku. Dýmky tu nebyly obvyklé. Také tu nebyl obvyklý tak nízký vzrůst. Ani tvídové sáčko. Ani baret.
"Ehm…" odkašlal si Ceanag, když přišel blíž. "Dobré odpoledne…"
Zvedl se k němu pár zelených očí.
"U všech ďasů," promluvilo to, když si ho pořádně prohlédlo, "co ty tu děláš?"
"Prosím, stojím," odpověděl Ceanag.
Aerin naproti němu se zasmál. "To sedlo. Ale proč jsi tady? Pochybuju, že sháníš tabák."
"A kde bych měl být?" naklonil Ceanag hlavu ke straně.
"No, za městem, samozřejmě," odpověděl aerin, "tak jako všichni. Takové kotě jako ty by mohli snadno umačkat."
"To mi povídejte," přikývl Ceanag a mírně si povytáhl kšilt, aby vůbec mohl toho naproti sobě pořádně vidět.
Aerin si ho chvíli prohlížel. "Neviděli jsme se už někdy? Mám takovej nutkavej pocit, že tě znám."
"Nevím," pokrčil Ceanag rameny, "nejsem tu s vámi, ať jste kdokoliv."
"Prý kdokoliv!" aerin se začal smát, ale uprostřed toho dostal záchvat kašle. "Vracíme se se starou Dolidh z Griantíru a tady táboříme za městem. Můžeš u nás přespat, jestli chceš. Návštěvníky přijímáme."
"Děkuju," odpověděl Ceanag, "třeba se stavím."
"Zatím!" houkl za ním aerin.
"No páni," ucedil Ceanag jen tak pro sebe, když zahnul za roh.
"Jé, koukejte, co to sem přišlo," ozvalo se najednou. Koutkem oka zaznamenal další skupinku dívek. Co to bylo za podivný den?

Judita svoje odpoledne vyřešila jednoduše. Hostinec byl útulný a lidí, kteří by ji na něco pozvali, nebo si s ní zahráli kostky, tu bylo také dost. Koneckonců, bylo to vlastně stejné jako všude, kam přišla.
Zrovna se bavila s několika lidmi, když tu dorazila do hostince i Allie. Už ode dveří působila jako malá radostná lampička, a když se k Juditě posadila, vypadala nadmíru spokojeně.
"Takže koukám, že se tu líbí," usmála se Judita, když si ji dostatečně prohlédla. "Je to na tobě poznat."
Opravdu. Allie sice vypadala stále velmi unaveně, avšak tentokrát se alespoň blaženě usmívala a měla červenější tváře.
"Ó ano!" pak si uvědomila, že to nebyla zrovna adekvátní mluva, a tak pokračovala trochu méně formálně, jak ji to Ceanag s Cillianem naučili. "Je to tu naprosto… úžasný." Byla ráda, že si na to slovo vzpomněla.
"To jo," přikývla Judita, "pojď si zahrát."
Allie nechápavě zírala na několik kostek ležících na stole. "Co je to?"
"Kostky," odpověděla Judita, "ten, kdo hodí největší součet, vyhrává."
Rozhlédla se okolo a poté šeptem dodala: "Není to sice ta nejinteligentnější hra, jakou kdy člověk vymyslel, ale je dobrá na ukrácení dlouhé chvíle."
Proč ne, pomyslela si Allie, aspoň to můžu zkusit, že? Když to hrají lidi okolo…
Zrovna jí padly dvě šestky, když dorazil i Cillian.
"Dobrého večera přeji," usmál se, "Ceanag tu ještě pořád není?"
"Nevidím ho tu," prohlásila Judita. Popravdě řečeno, její pozornost se celá upírala na kostky rozhozené po desce stolu, takže by si Ceanaga nejspíš nevšimla, ani kdyby před ní stál. "No vidíš, zatím vyhráváš!" Rozesmála se. Normálně by ji to vytáčelo, ale tohle byla princezna. Její výhra neznamenala nic důležitého.
"Nemám se po něm jít podívat?" otázal se Cillian, "Vypadá to, že si tu beze mě ještě chvíli vystačíte…"
"Nemám jít s tebou?" Zeptala se pro jistotu Allie. Moc se jí nechtělo, přeci jenom, byl už večer a ona byla ráda, že si může odpočinout o chvilku déle.
Cillian tu stejnou věc očividně tušil také, a proto jen zavrtěl hlavou.
"To je dobrý. Zůstaňte tady. Aspoň budu vědět, kde vás hledat. No… do rána se určitě vrátím!" Mávl jim ještě na rozloučenou a pak se vydal ven.
Hned na prvním rohu narazil na skupinku vesele se bavících dívek. Třeba by mu mohly nějak pomoct…
Když se jich zeptal, všechny rázem ztichly a s typickým zájmem si ho prohlížely.
"Ale jo," usmála se na něj jedna z nich, "malej, roztomilej a výstředně oblečenej tudy prošel. Mířil tamtím směrem."
Bylo neuvěřitelné, že ještě takhle večer tu ty tři stály a povídaly si. To však Cillianovi nepřipadalo nijak divné, vzhledem k tomu, že právě přišel.
Dokonce potkal i aerina. Zrovna se zvedal z trakaře a chystal se k odchodu.
"Dobrý večer," usmál se na něj Cillian, "vypadáte podobně jako jeden můj známý."
"Nemáš u sebe sirky?" zeptal se aerin, zatímco štrachal po kapsách.
"Jistě," přikývl Cillian a podal mu rovnou celou krabičku, "klidně si je nechte, já nekouřím od doby, co jsem odešel z města."
Aerin si ho chvíli prohlížel. Ačkoliv Cillian od chvíle, co šel zachraňovat Allie od pirátů, postrádal kabát, bylo poznat, že košili ušil někdo ve městě za ne úplně nejlacinější cenu.
"No jo, doutníčky nejsou, co," konstatoval pak moudře, "zkus fajfku, ta je taky fajn. A co jsi vlastně zač?"
"Cillian," usmál se Cillian sebevědomě.
"To jo, ale připadáš mi nějakej divnej. Za celou dobu, co jsem tady potkával lidi, jsem nenašel nikoho dozrzava. A eště tyhle zvláštní oči k tomu… ty musíš být sousto pro holky, co? No jo, šak já to poznám."
Cillian naklonil hlavu ke straně, "Když myslíte…"
"Jo, vidíš," poškrábal se aerin na hlavě, "tys chtěl toho známýho, viď. A zrovna náhodou tudy někdo prošel. Byl to takovej zakuklenej skrček. Milej, to jo, ale právě přišel sám. A připadal mi strašně povědomej. No, pozval jsem ho do našeho tábořiště za městem. Jestli chceš, tak můžeš přijít taky. Zelenooký zrzky vítáme." Při poslední větě na něj mrknul.
"Bude mi potěšením," usmál se Cillian, hned si však uvědomil, co řekl.
"No jo, jak je někdo z města, to se hned pozná. Víš co? Já tam teď mířím, takže tě můžu vzít s sebou. Tak pojď." Vyřkl to ještě dřív, než mohl Cillian svoji odpověď nějak vyvrátit. Ovšem ve chvíli, kdy to řekl, začalo ho to zajímat. Tábořiště? To znělo zatraceně zajímavě… Nakonec se rozhodl, že tam alespoň na chvíli nahlédne. Koneckonců, Allie s Juditou hrála v hostinci kostky a zbýval jim už jen Ceanag, který mohl být někde bůhvíkde. Třeba za městem…
Aerin se představil jako Artair a dokázal živě rozprávět a vyprávět, div že z toho Cillianovi za celou tu cestu neupadla hlava. Mluvil plynně a bezchybně obecnou řečí, podle silného přízvuku však Cillian odhadoval, že ve své domovině takhle mluvit nebude.
Do aerinského tábora došli akorát ve chvíli, kdy se na krajinu snesla tma.
"No, když mě teď omluvíš…" prohlásil aerin, "ale za ty sirky ti dlužim skleničku, takže ne abys mi utek, jasný?"
Cillian jen přikývl. Znovu ho začalo překvapovat, co tu dělá. Nakonec si však namluvil, že je to určitě proto, že chtěl najít Ceanaga. Navíc teď se dostal přímo do ležení aerinů. Aerinů! Ještě před měsícem jenom matně věděl, že existují, a teď jich okolo sebe měl několik desítek! Bylo mu sice vysvětleno, že se vracejí domů po válce, ale i tak spatřil několik dívek. Všechny byly drobné a zrzavé. Nebo se alespoň zrzavé jejich vlasy z nějakého směru blížily. A všechny si ho všímaly.
"Páni, někdo takhle vysokej se jen tak v našich končinách nevidí," připletla se k němu jedna, "skleničku, pane?"
"Koukněte na něj, určitě je z města, tam prý rostou samí džentlmeni," prohlásila druhá.
"Ne, ani se na mě nedívejte, nejsem dostatečně upravená…" smála se třetí.
Nevěděl proč, ale všechny mu připadaly tak strašně jiné než ty, které vídal ještě v Baranee. Nebo kdekoliv jinde. Působily úplně jiným dojmem. Jiný kraj, jiný mrav, říkával jeho otec. Konec konců, to, že se sem nechal zlákat, nemuselo vlastně vůbec být na škodu.
Zaregistroval pohled od nějaké další.
"Ty nejsi aerin, viď?" otázala se ho, "Máš sice zrzavé vlasy, ale stejně… a ty oči… jsem Rós, kněžka. Proto mě tak zajímáš, víš?"
"Vážně?" naklonil se k ní Cillian, "Kněžky se obvykle zajímají o ostatní, kteří mají pěkné oči?"
"Ne," rozesmála se zvonivým smíchem, "jenom na mě působíš zvláštním dojmem, tak jsem zvědavá."
"No, působit zvláštním dojmem, to já umím," mrkl na ni spiklenecky. Nedokázal přesně určit, kolik jí je, ale odhadoval to tak na třicet. Tedy, nic moc. A pak si všiml někoho dalšího.
"Omluvíte mě?" otázal se spěšně, a když Rós na chvíli přestala vrtět hlavou a naopak přikývla, vydal se tím směrem za svým novým objevem.
Na rozdíl od ostatních, tahle nebyla nijak zaměstnaná. Jenom stála a pozorně naslouchala jakémusi staršímu a očividně už i mírně přiopilému aerinovi, který se okolo ní otáčel se sklenicí. Měla oříškově hnědé lokny, které ve světle ohně chytaly měděný nádech. Mohla být tak podobně stará jako on, byla však asi o dvě hlavy nižší. Možná míň. Ale ne o moc.
"Dobrý večer," pozdravil ji, když se otočila. Vylekaně se zarazila a mírně vykuleně na něj pohlížela. Vypadalo to roztomile, alespoň co on tak mohl soudit.
Naklonil hlavu ke straně. "Neviděli jsme se už jen tak náhodou?"
"Ehm…" stále si ho prohlížela od hlavy k patě, skoro jako by někoho takového viděla poprvé, "myslíš?"
Očividně nebyla zvyklá, že by se s ní někdo takhle bavil. Chudinka malá... ačkoliv mu to připadalo dosti nepravděpodobné.
"Nevím," naklonil se k ní, "možná…" Vyděšeně před ním ucukla. Začínalo to být docela zábavné.
"Třeba ve snech," usmál se na ni.
"Opravdu?" ustoupila ještě kousek do nějaké bezpečnější vzdálenosti. "To je možné. Obvykle se objevuju v něčích snech. I když většinou to jsou noční můry." Místy to znělo trošičku ironicky.
"O tom docela pochybuju," zasmál se Cillian, "někdo s tak krásnýma očima nemůže být v noční můře."
"Och, děkuji," zasmála se lehce a dokonce se i mírně začervenala, "to by jeden mohl poslouchat každý večer."
Chvíli na sebe jen tak hleděli. On celkem normálně, jako hleděl na všechny dívky okolo, ona tak trochu zvědavě, jako by čekala, kdy pronese nějakou zásadní věc.
"Neviděla jsi tady jednu osobu?"
"Viděla," usmála se sladce, "tady v okolí jich je spousta."
"Myslím tím jednu jistou osobu," zasmál se Cillian. Začínal si pomalu dělat na místní slečny obrázek. A zatím ho vybarvoval jenom v těch nejlepších barvách. Tady nemusel čekat žádné bílé rukavičky a prozatím ani žádné žárlivé scény, protože se bavil třeba s několika dívkami najednou. A to je, jak známo, velmi špatný špatný okamžik k takovým výbuchům.
Ani ty přihlouplé úsměvy tady zatím ještě nepotkal. Teď už by chtělo přidat pár detailů a možná by se na nějakou dobu přemístil. Ale na druhou stranu, tady s ním byla princezna a ta taktéž stála za to…
Dívka ho zatím pobaveně sledovala. "To mi moc nepomůže," připomněla po chvíli.
"Aha, promiň," trhl sebou Cillian, "jen jsem se nějak… zamyslel."
"Koukám," usmála se dívka.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Vrhl po ní jeden z těch nejmedovějších úsměvů, takový, jaký si obvykle schovával jenom pro speciální chvíle.
Naklonila hlavu ke straně a rukou si zamyšleně podepřela bradu. "Tak se na to podíváme…" Chvíli sledovala plápolající plameny a poté ruku zase s úsměvem spustila. "Noční můra?"
Cilliana to už zase donutilo zasmát se. Ať byla ta slečna kdokoliv, působila poměrně roztomile a hlavně se uměla chovat tak, aby toho druhého nějak příjemně pobavila.
"Neříkal jsem před chvílí, že někdo s tak krásnýma očima nemůže mít s noční můrou nic společného? A myslím to vážně, tvoje oči jsou opravdu nádherný."
Smutně sklopila pohled. "To si jenom myslíš."
"Co si jenom myslím?" otázal se s mírně křivým úsměvem, "Že jsou tvoje oči nádherný, nebo to s tou noční můrou?"
"Možná bych pochybovala o obojím," odpověděla tiše. Vzhledem k tomu, jak byla malá a ještě sklápěla pohled k zemi, výsledkem bylo, že část si Cillian musel domýšlet. Než však stihl cokoliv namítnout, zase pohled zvedla a s novým úsměvem prohlásila: "Doufám, že tu osobu, co hledáš, najdeš."
"To se neboj," usmál se Cillian, "nechceš mi trochu pomoct?"
Zavrtěla hlavou. "Myslím, že to není dobrý nápad… ehm... hezký večer," usmála se a zaplula do davu. Trvalo to jen chvíli a ztratil ji z dohledu.
Zatímco se okolo něj otáčelo několik vesele klevetících aerinů, zůstal tam jen tak stát a založil si ruce. Ale teď vážně. Nepotkal ji už někdy? Ne, to určitě ne. Nebo ano? Nějak si nebyl jistý… ale poté rázně zavrtěl hlavou; jak by mohl někoho takového znát z dřívější doby, když kromě Ceanaga v životě žádného jiného aerina neviděl. Tedy, až do této chvíle. To ho znovu přivádělo k jeho původnímu úmyslu; najít Ceanaga. Určitě tady někde byl, vždyť to byli… třeba jeho kamarádi, nebo něco takového. Jenže tady se ztratit někomu z očí šlo snadno, právě to viděl. Hlavně… tady byli všichni malí a kromě několika dámských výjimek nosili všichni barety. Tak tohle asi bude složité…
Během večera ho našel Artair a pozval ho na skleničku, přesně, jak slíbil. Také mu nechal jednu svoji starou fajfku, páč doutníky jen tak na stromech nerostou, ale listí jo. Cillian si ke svému obrázku ještě domyslel, že aerinové budou všichni až abnormálně milí a pohostinní.
Také ještě jednou spatřil slečnu Noční můru, jak se mu představila. Bylo to někdy okolo půlnoci. Všichni se shlukli okolo loučky uprostřed, jako by se mělo cosi dít.
Cillian postřehl dámu, která okolo sebe vyzařovala auru jakési moudrosti a vnitřní harmonie. Později se dozvěděl, že se jednalo o jejich velitelku Dolidh. Nijak víc se o to však nezajímal, přeci jenom, vidí je teď poprvé a dost možná také naposledy.
"Tak, myslím, že je právě čas," pronesl Artair. Cillian si všiml, že se mu v rukou z nějakého důvodu objevily housle.
"Čas na co?" Nechápal.
"Bude ráno," vysvětloval Artair trpělivě, "musíme přeci přivítat nový den." Začal se davem prodírat směrem do středu a za chvíli stál uprostřed onoho volného prostranství, co se zatím vytvořilo. Tam se uvelebil dohromady s několika dalšími aeriny, kteří také některý hudební nástroj vlastnili.
"Ehm…" zatahal Cillian Rós za rukáv, "jak vítáte nový den?"
Rós se na něj usmála. "Tancem, samozřejmě, jak jinak?"
"Aha?" přikývl Cillian nejistě. "A to je normální?"
"Takhle na cestách ano," přikývla Rós, "přeci jenom, někdo bohům za tu péči čas od času poděkovat musí. A kdybychom měli cestovat ve tmě… to by nebylo moc příjemné, ne?"
"Aha, jasně…" přikývl Cillian. To už začali aerinové na mýtince hrát. Od davu se oddělila ještě jedna skupinka, tentokrát bez nástrojů, jenom tleskající a posléze i tancující. Právě tam si Cillian oné mladé dámy všimnul. Také, že většina jeho pozornosti směřovala právě k ní.
Byl to zvláštní tanec. V životě nic podobného neviděl. Skládal se z různých otáček a pohybů, které vypadaly poměrně jednoduše, avšak první pohled nejspíše klamal. Také to byl tanec, na který se dalo dívat. Tedy, ne v tom smyslu, že by ty, které tančili oni v Baranee, byly nějaké podivné… tyhle se prostě jen tvářily, jako že s publikem vyloženě počítají.
Všichni byli narovnaní a někteří se sotva dotkli špičkami země. Doprovod hrál veselou rytmickou melodii, jakou také Cillian právě slyšel poprvé. A to nebylo všechno. Už po prvních tónech se ze země okolo nich začaly vynořovat jiskry a jiskřičky různých barev, které se jako barevné konfety k tanci přidaly.
"Páni," neodpustil si Cillian, když to celé viděl. Rós vedle něj se jenom usmála.
Vás bych chtěl někdy jako národ víc poznat, napadlo Cilliana, zatímco tanec pokračoval dál. A i poté, co skončil, v něm zanechal hluboký dojem. A celá další noc byla stejně veselá a barevná.

Ceanag seděl na travnatém svahu a pozoroval mraky. Čas od času po očku mrknul na Cilliana spícího vedle sebe. Bylo ještě brzy ráno a celý tábor i město vedle ještě stále spaly. I tak však přemýšlel, jestli by ho neměl vzbudit.
"Aha," dorazil k nim Artair, "tak už jste se našli."
Nesl si s sebou obrovský hrnec čaje a v ruce měl jakousi lahvičku. Vedle něj napůl kráčela, napůl se vznášela Dolidh. To, že ona je ten, kdo to tu celé řídí, bylo jasné hned na první pohled. Byla stará a moudrá, avšak u aerin jako ona se to podle vzhledu nedalo jen tak poznat. Aerinové moc nestárli.
Ceanag přikývl. "Ale podařilo se mi ho vystopovat až teď ráno. Přece jenom, přes noc se toho dělo tolik, takže jakékoliv hledání bylo skoro nemožné. A to je Cillian pěkně vysoký."
"No jo," usrkl Artair ze svého hrnce, "a to si představ, jaký musel mít on problém, když hledal tebe."
Dolidh se k němu sklonila.
"Víš jistě, že chceš v té svojí nesmyslné cestě bůhvíkam pokračovat? Podle mě by bylo nejlepší vrátit se zase k nám domů."
Ceanag si povzdechl. Dolidh byla známá nebo příbuzná všech, takže samozřejmě se znala i s ním. Uplynulou noc se s ní pohádal o tom, jestli má zůstat s nimi, nebo s Cillianem, princeznou a Juditou. Dolidh si stála za tou první možností. Ceanag však věděl, že ta první možnost to nebude. Věci byly mnohem složitější.
"Jsou to už čtyři roky," odpověděl klidně, "všichni si myslí, že nežiju."
"To asi ano," přikývla Dolidh, "no, jak myslíš. Dělej si, co chceš."
Zněla naštvaně. Vyzařoval to celý její postoj i chůze, když se vzdalovala.
Ceanag si jenom povzdechl a stáhl si kšilt hlouběji do čela. Někdy se prostě nedalo nic jiného dělat. Vzpomínka na Kellyho byla pořád živá natolik, že ji nedokázal zapomenout. Vlastně ani nechtěl. Musel zjistit, co jim chtěl, proč je navštívil. A to se doma dozvědět nemohl.
Cillian se vedle něj pohnul a pak se pomalu posadil.
"Au…" to bylo první, co pronesl.
"Na tvém místě bych se nedivil," odpověděl Ceanag a dál nezaujatě sledoval mraky, "i když by si jeden myslel, že někdo tak vysoký, jako ty, bude tuhle noc snášet lépe…"
"No… asi ne…" Cillian se rozhlížel okolo. Nějak si nevzpomínal, že by pil přespříliš. Jenom trošku. Nic víc, než skleničku, na kterou ho Artair pozval. Vlastně počkat, nepozval ho dvakrát? A pak se tam objevili ti další a trvali na tom, že se k nim musí přidat. No a potom… Radši to přestal počítat. "Tohle je normální?"
"Jistěže ne," zavrtěl Ceanag hlavou, "jenom jednou za čas."
"Aha," pokýval Cillian hlavou, "to jsme sem ten příchod docela dobře načasovali, co?"
"Možná," odvětil Ceanag a podal mu malou lahvičku. "Vypij to, mělo by ti to pomoct."
"Díky," usmál se Cillian a obracel lahvičku v prstech. "Co je to?"
Ceanag zavrtěl hlavou. "Neptej se. Myslel by sis pak, že tě chci otrávit."
Cillian pozoroval, jak sleduje mraky. Připomnělo mu to okamžik, kdy se poprvé setkal s princeznou. Tehdy zrovna uvažoval nad tím, že by bylo příjemné potkat nějakou dámu, co místo obvyklých triviálních věcí třeba někdy kouká na oblohu, nebo dělá něco podobného. Právě došel k závěru, že když něco podobného dělá Ceanag, nejspíš to samé budou dělat i aerinské slečny. To ho vedlo dále k myšlence, že by se někdy měl vydat za Valy aeriny navštívit. A pak si uvědomil, že by se měli vrátit pro princeznu s Juditou.
"Popravdě řečeno si myslím, že jsme jim ani nescházely," svěřoval se Ceanagovi po cestě.
"To je snad dobře, ne? Přece nechceme, aby na nás byla Allie závislá."
"No, to asi ne," souhlasil Cillian neochotně.
"Takže tady vás máme," založila si Judita ruce, když je spatřila. Allie vypadala ještě lépe než předchozí den. Dvě noci v pořádné posteli byly znát.
"Jo," usmál se Cillian, "ale dřív než vyrazíme, bych uvítal nějakou snídani…"
Při cestě na chvíli ještě jednou zabrousil ke vzpomínkám na noc.
Ta holka… ani se mu nepředstavila, drzoun jeden. A ani moc nejevila zájem o to se s ním bavit. To ještě také nezažil. Nejvíce ho však iritoval fakt, že mu zmizela ještě dřív, než o ní stihl něco zjistit. Možná, že by o ní mohl Ceanag něco vědět, koneckonců to vypadalo, že se všichni znají navzájem. Pak si však uvědomil, že by bylo skoro lepší o oné noci a především o oné dívence pomlčet. A obzvláště před princeznou; v jakém světle by ho asi tak poté viděla? Nejjednodušší na ni prostě bude zapomenout. I tak se mu to však nedařilo. Proč mu připadala tak známá? Co když ji doopravdy už někdy potkal? Mohlo se to stát třeba před válkou…
Všiml si, že ho Ceanag zpod baretu zvědavě pozoruje.
"V pohodě?" otázal se jenom.
"Jo," přikývl Cillian. Proč si Ceanag vždycky dokázal všimnout, že mu něco vrtá hlavou? Ještě jednou se na něj bezděčně ohlédl, a poté si uvědomil jeden fakt, který se mu zpčátku jevil jako docela děsivý. Vždyť to přeci byl Ceanag, že?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama