Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

15.9.2017

  • Druhá část 31. kapitoly Interregna

4.9.2017
  • První část 31. kapitoly Interregna
  • Nově pod menu přidána možnost odběru novinek na mail



(Interregnum) Kapitola 9. - Neznámý příchozí

1. dubna 2013 v 13:17

Ano, ano, tohle jsem ještě chtěla napsat xD Když už jsou ty Velikonoce, tak bych mohla přidat další kapitolu Interregna xD Ale važte si toho, člověk se s tím píše mnohem déle než s Pandemoniem, kde jsou ty kapitoly mnohem kratší... ^^


Ceanag seděl na kládě a zamyšleně sledoval doutnající uhlíky. Nebyla až taková zima, takže se nakonec všichni shodli na tom, že jej nebudou udržovat, zvlášť když princeznu nejspíš hledalo celé království. I tak se mu však z nějakého důvodu nechtělo zhasnout. Červená a oranžová stále tancovaly po tmavém povrchu, jako by plamen měl každou chvílí znovu vzplát.
Ceanag se pomalu zvedl a přešel k ohništi.
"Copak se děje?" otázal se tlumeně, "Něco tě vylákalo na povrch?"
Jeden klacík se vzňal, a když uhasl, na jeho konci poskakovalo malé světélko. Moc velké, aby se mu říkalo jiskra, moc malé, aby připomínalo plamen. Po chvíli to nabralo konkrétnějších tvarů. Byla to další sylfa.
Vznesla se a přistála Ceanagovi na dlani.
"Dobré ráno," usmál se na ni, "tak co se stalo? Sylfy jako ty nevylézají často."
Sylfa se mu otáčela nad dlaní jako zběsilá a poté jednoduše ukázala směr.
Ceanag se za její nataženou paží ohlédl.
"Upozorníš mě, kdyby se tu něco dělo?" otočil nakonec hlavu ke Korimu. Sokol jen přikývl a znovu nabral výraz kamenné sochy, který si až doteď udržoval.
"Tak dobře," přikývl Ceanag a vydal se hlouběji do lesa, "hádám, že se nejedná o nic příjemného, že?" Na chvíli se odmlčel a zaposlouchal se do jemného praskání. Z jedné z kapes u jeho přerostlého saka vystrčila hlavu pupa a s hlavou nakloněnou na stranu se zaposlouchala. Poté obrátila zraky k Ceanagovi a otevřela pusu.
"Je pravděpodobné, že nás někdo sleduje," povzdechl si Ceanag, "ale děkuji za upozornění."
Pupa z něj nespouštěla pohled, který by se možná dal nazvat tázavým. Tahle se jmenovala Quii a měla mnohem dobrodružnější povahu než deset obyčejných pup dohromady. Také proto se nacházela v kapse obrovského tvídového sáčka a ne na louce poseté pampeliškami, jak to obvykle u takových pup bývá.
"Nekoukej se na mě tak, myslím to vážně," zamračil se Ceanag jejím směrem, "na Allie si dělá zálusk víc lidí, než jenom piráti."
Quii znalecky přikývla a zavrtala se zase zpět. Náhlé zašustění, které se tvářilo, jakože rozhodně stojí o to být slyšeno, ji však vytáhlo zpět na noční vzduch.
"Děkuju," zašeptal Ceanag a sevřel prsty v pěst. Sylfa jen přikývla a po chvíli se ztratila mezi stromy.
Ceanag stál bez pohnutí na místě a čekal. Cítil, že v blízkosti je jakási osoba, přesně taková, jaká se nedá jen tak přehlédnout. Netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, o koho se jedná.
"Tebe neposlali ze zámku, že?" pronesl pak nahlas.
Za jeho zády se ozvalo tiché uchechtnutí.
"To nebylo špatné," pokračoval vzápětí mužský melodický hlas, "zatím hádáš správně."
Ceanag se otočil a zaujal obranný postoj s rukama před sebou, při kterém by bojovníci jako Cillian vyprskli smíchy. Ovšem jen do jistého okamžiku.
"Kdo v tom případě jsi?"
"Zamlouvalo se mi víc tvoje hádání," pokračoval hlas klidně, s podtónem mírného pobavení.
Ceanag mlčel.
"Myslíš si, že ti ublížím?" ozval se hlas po chvíli znovu. A najednou se objevil i jeho majitel. Byl o víc jak hlavu vyšší než Ceanag, s temně modrýma očima a křídově bílou pletí rámovanou rovnými černými vlasy.
"Mám si to myslet?" otázal se Ceanag a rychle si osobu před sebou prohlížel.
Sotva neslyšitelně se přenesl blíž, takže Ceanagovo prohlížení rázem skončilo.
"Docela se mi zamlouváš," oznámil pak jednoduše, "takže ne, nemusíš. Jmenuju se Kelly."
"Aha," přikývl Ceanag, "to je asi dobře."
Kelly se zasmál. "Začínám chápat, proč se o malých dětech tvrdí, že jsou roztomilé."
Ceanag začal pomalu a bezděčně ustupovat. Kellyho pohled ho však přimrazil na místě.
"Ty nejdeš po Allie. Ani po nikom jiném z nás. Tak co tu děláš?"
"Nemůžu tu snad být?" Kellyho úsměv byl sladký jako med, avšak pod ním se skrývala silná hrozba nahánějící husí kůži. "Myslím, že jsem svobodný stejně jako ostatní. Pohled na tebe a na tu tvoji povedenou partičku to akorát dokazuje."
Ceanag se mu zadíval do očí.
"Ale, ale, nelíbí se ti, jak jsem tvé společníky nazval? Vždyť je to přesně tak. Jenom se na ně podívej - rozmazlená princezna, která nezná nic než pohodlí zámku, a zrzek, který přes svůj nos ani nevidí na cestu před sebou."
Ceanag nakonec jeho pohled nevydržel a uhnul.
"Víš, co ti teď poradím?" pokračoval Kelly nevzrušeně, "vol si svoje společníky na cestu pečlivě. Neříkám, že se vám nutně musí něco špatného přihodit, ale v těchhle dobách nikdo neví. A přeci jenom, postavíš se radši svým nepřátelům s někým, kdo tě bude moci podpořit, anebo s takovýmhle panoptikem?"
Dlouze se zahleděl Ceanagovi do očí. "Ještě stále potřebuješ trochu vyrůst, že?"
"Jak to myslíš?" zamračil se Ceanag.
Kelly se jen zasmál. "To poznáš, až nadejde ta pravá chvíle. Řekněme, že zatím jsem přišel jenom tu vaši směšnou parodii na dobrodružství pozdravit. Docela se mi zamlouváte, takže vás ještě rozhodně navštívím. Koneckonců, zábavy není nikdy dost, že?"
Poslední slova Ceanagovi vmetl do obličeje téměř jako studenou vichřici.
"Na shledanou, děťátko," usmál se samolibě a poté splynul s okolními stíny tak náhle, jako se objevil.
A ten podivný pocit temnoty a prázdnoty, který Ceanaga po celou dobu svíral, najednou opadl. Mýtina byla prázdná.

Ani si neuvědomoval, jak proběhl zbytek noci. Když se probudil, bylo už ráno a všichni se chystali na cestu. Dopoledne uběhlo, aniž by si uvědomil jak. Pořád musel myslet na to, co se stalo během noci. Měl by to říct ostatním, nebo ne? Byl to takový problém, aby je tím musel zatěžovat, nebo nebyl? Navíc, jak by se asi tak Cillian zachoval, kdyby zjistil, že jeho i princeznu někdo nazval panoptikem?
Během zbytku noci se mu na pravé dlani objevil šrám táhnoucí se přes špičku malíčku skoro až k zápěstí. Když si toho princezna všimla, hned se začala zajímat, od čeho to má a s vysvětlením, že se prostě jen poškrábal, se nespokojila.
"Když jsem byl na cestách, potkal jsem se s jednou starou čarodějnicí," vysvětlil nakonec, "byla sama a... znáš to, takové někdy přijdou o rozum. No a tahle se rozhodla, že mě obětuje."
"To zní dost děsivě," podivovala se Allie.
Ceanag přikývl. "Byla to docela děsivá situace. Naštěstí mi tehdy pár přátel pomohlo."
S tím se nakonec Allie spokojila. Teď už jenom stačilo tohle zopakovat Cillianovi, který šel kousek vepředu a také se choval poněkud rozrušeně.
"Co se včera stalo?" zeptal se konečně, když se Allie uložila ke spánku.
"Nic," pokrčil Ceanag rameny, "co by se mělo stát?"
"Já nevím," vrtěl Cillian hlavou, "víš, včera jsem měl takový zvláštní pocit. Cítil jsem, jako by okolo nás cosi bylo. Něco... já nevím, takový pocit temna a prázdna, jestli víš, jak to myslím..."
Ceanag překvapeně zvedl hlavu. "Jasně že vím, jak to myslíš." Jeho hlas zněl překvapeně.
"Co se děje?" nechápal Cillian.
Ceanag ho upřeně pozoroval. "Nic," zavrtěl hlavou nakonec, "jenom... víš o tom, že tohle nevycítí každý?"
"Tušil jsem to," pokýval Cillian učeně hlavou, "třeba tady Allie to očividně vůbec necítila."
"Přesně tak."
"A co to znamená?"
Ceanag pokrčil nohy a položil si bradu na kolena. "Jestli vycítíš takovouhle auru, mohl by ses stát zaříkávačem. Ale..."
"Ale?" To neznělo samo o sobě vyloženě špatně. Každé ale však znamenalo něco zlého, nebo alespoň podezřelého.
"Ani normální zaříkávači údajně takovouhle auru nevycítí. Což znamená, že bys mohl být doopravdy talentovaný."
"Vážně?" zamyslel se Cillian. "A co ty? Tys ji také cítil, že?"
Ceanag pokrčil rameny. "Jo, ale já nejsem normální, takže se nepočítám."
"Vážně?" Tohle začínalo Cilliana zajímat.
"Vážně," odtušil Ceanag suše, "mám předky nejenom z jihu."
"Ahá," pochopil Cillian, "takže jsi něco na způsob míšence, jo?"
Ceanag si povzdechl. "Aerin."
"Cože?" vyhrkl Cillian překvapeně, "Aerin? Nikdy jsem žádného neviděl."
"No, nějakou dobu také neuvidíš," prohlásil Ceanag jednoduše a stáhl si kšilt hlouběji do čela. "Vezmu si první hlídku, jo? Pokud se objeví nějaká temná aura, vzbudím tě."
Noc však ubíhala klidně a den po ní také. Dokonce i další. Allie se pokaždé snažila od Ceanaga i Cilliana vyzvědět něco o tom, jak to normálně ve městech chodí, aby věděla, jak by se měla chovat, až dorazí někam do civilizace. Přeci jen, v paláci byly zvyky trochu jiné, než jinde. Pár dalších dní tak ubíhalo v příjemné náladě. Jenom Cillianovi se stále nepodařilo donutit Ceanaga k nějakému významnějšímu úsměvu, což ho mírně vytáčelo. Když se před nimi objevily prví domy Heitenu, nebyl na tom stále o nic lépe.
"Takže... co teď?" Otázal se nejistě, když stanuli na dlážděné cestě.
"No, musíme se dostat do Folascé," odpověděla Allie, "odtamtud je to už jenom kousek cesty... ehm... do Caem."
"A ty chceš do Caem?" otázal se Ceanag konverzačně, zatímco Cillian zase jen vrtěl hlavou. Princeznina cesta se začínala nějak natahovat.
"No... vlastně... jo." To slovo od ní najednou znělo tak podivně, "Tam si chci to něco ověřit. Ale to se všechno dozvíte, až tam budeme."
"Odsud letí do Folascé vzducholodě, že jo?" vmísil se do rozhovoru Cillian.
"Přesně tak," přikývla Allie, "proto si myslím, že je to nejlepší možnost, jak se tam dostat."
"Tak dobře," přikývl Cillian, "neříkal jsi, že tu máš nějakou svojí známou, Ceanagu?"
Přikývl.
"Mohla by nám pomoct se tu zorientovat. Popravdě řečeno, docela bych uvítal aspoň na jednu noc nějaký hostinec, nebo něco podobnýho."
"No, vlastně," rozhlédl se Ceanag okolo sebe, "myslím, že s tím nám rozhodně pomůže."
"Vážně?" I princezna poněkud pookřála.
"Vážně," přikývl Ceanag, "ale... možná budete trochu překvapení, až ji poznáte. Je trochu... svérázná, řeněme."
"To nevadí," usmál se Cillian, ale krátce poté, co se kousek od nich ozvalo zakašlání, ztuhl. Bylo to sebevědomé zakašlání, které dávalo tušit, že po svém doznění dostojí svému účelu. A to v jakémkoliv smyslu.
Kori se až doteď vznášel kdesi vysoko v oblacích. Teď však kroužil nízko nad hlavami všech tří a té nově příchozí. O té se dalo říct jednoduše pár věcí: Jestli nebyla přímo hezká, byla alespoň výrazná natolik, že by dokázala svojí přítomností zaplnit veškerý prostor. Také byla velice přitažlivá.
Měla hnědé vlasy, sem tam protkané slabými blonďatými nitkami a výrazný, nepatrně křivý nos. Oči měla zelené se světle hnědými skvrnami, přesně takové, jaké by se hodily pro koketní pomrkávání na kolemjdoucí. Alespoň takový názor měla Allie, a když se na ženu pořádně podívala, usoudila, že není jediná, kdo si to myslí.
"Tak tebe bych tedy doopravdy nečekala." Její první věta mířila pochopitelně k Ceanagovi.
"Časy se mění, ale v létě ještě stále naštěstí obvykle nesněží," odpověděl Ceanag unaveně.
"Co?" Ženino obočí se nechápavě nadzvedlo až někam ke kořínkům vlasů.
"No jo..." povzdechl si Ceanag, "Taky tě rád vidím, Judito."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama