Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


(Interregnum) Kapitola 10. - Rytíř v blyštivé zbroji

21. dubna 2013 v 21:38

Allie to nechtěla říct nahlas, ale ta cesta ji vyčerpávala. Nebyla zvyklá chodit pěšky, natož tak, že šla celý den bez vidiny cíle. Večer proto vždycky padla a usnula hned, co zastavili; ani tenhle spánek jí však nepřinášel mnoho útěchy. Poslední dny začínala mít pocit, že toho víc nezvládne. Že zastavili v Heitenu, malinkém městečku nad obrovskou průrvou, kde bylo vysoce pravděpodobné, že ji jen tak někdo hledat nebude, pro ni bylo nehoráznou úlevou. A co potom, když se dozvěděla, že Ceanag tu má známou, která se stará o hostinec! Byl to tak nádherný pocit zase jednou spát v posteli, ačkoliv tahle byla mnohem menší a tvrdší než ta, kterou měla v pokoji... věděla však, že si nemůže stěžovat.
Vždycky jsem si myslela, že je cestování úplně jiné, napadlo ji, než se propadla do říše snů, v knihách přeci bylo popisováno úplně jinak...



Ceanag seděl na jedné z židlí, před sebou sklenici vody a mírně pohupoval nohama.
"Takže," Judita se pohodlně opřela a založila si ruce, "kam to teda vlastně míříš?"
"Do Folascé," odpověděl Ceanag, "a odtamtud do Caem."
Judita zrovna upíjela ze své sklenky. Díky poslední větě se však mohutně rozkašlala.
"Caem?!" Vyprskla, "Co ty bys dělal probůh ve městě zaříkávačů?!"
Ceanag pokrčil rameny. "Mám rád zaříkávače. Zaříkávači jsou fajn."
"To město je ale hrozně na ráně," zavrtěla Judita hlavou, "jsi si tím jistý?"
"Myslím, že jo," přikývl Ceanag, "Allie věří, že se tam cosi dozví. Třeba se tam něco dozvím i já."
"Zdravím!" přisunul se k nim Cillian, "Kde máte Allie?"
Vlastně byl docela rád, že ji nikde v okolí nespatřil; právě se totiž bavil s jednou slečnou, která právě roznášela korbele. Když nic jiného, Judita si dokázala sehnat použitelný personál.
"Nazdar drahoušku," usmála se Judita. Ceanag na ni syknul.
"Ale no tak," usmála se na Ceanaga, "na mě je pořád trochu štěně. Navíc, já už mám svého rytíře v blyštivé zbroji. Sice je momentálně v Chainu nebo na poušti na nějaké té své fialové výpravě[1], ale je."
Cillian se usmál. Konečně nějaká osoba, se kterou se dalo bavit. Kdyby se tak jako ona chovaly všechny slečny a dívky z okolí, neexistovaly by žárlivé scény. I když, bůh mohl vědět.
"Allie šla spát," odpověděl Ceanag, "byla po cestě dost unavená. Ani se nedivím, myslím, že na takovéhle putování není zvyklá."
Najednou se mu vybavila Kellyho slova: rozmazlená princezna, která nezná nic než pohodlí zámku, a zrzek, který přes svůj nos ani nevidí na cestu před sebou... zavrtěl hlavou, aby je odehnal.
Cillian pokýval hlavou a zamyslel se.
"Půjdeš s námi?" zeptal se nakonec, "Myslím.... do Caem."
"Určitě," přikývla Judita, "jak před chvílí sám říkal, může najít něco o..."
Najednou se ozvala pod stolem dutá rána a Judita leknutím nadskočila.
"To jsem neměla říkat?" zeptala se nakonec. "Sakra, já nikdy nevím přesně, co je tajný a co ne!"
"O kom?" otočil se Cillian na Ceanaga zvědavě. A možná trošku popuzeně. Samozřejmě, s Juditou se Ceanag znal už nějakou dobu, ale aspoň něco mu mohl říct. Takhle si vlastně nebyl vůbec jistý kam, nebo proč cestuje. Ze začátku mu to nepřipadalo důležité, ale teď se o to začal zajímat. "Mimochodem, ty vážně nosíš tu čepici pořád, viď?"
Pokrčil rameny. "Mám citlivé oči na světlo, takže nosím."
"Vážně?"
"Ne."
Cillian se s povzdechem naklonil k Juditě. "Pořád je takhle protivný?"
"Né," zavrtěla Judita hlavou, "jenom od..." rychle zkontrolovala dění pod stolem, aby ji Ceanag zase nekopnul. "...od války."
"Aha," přikývl Cillian chápavě, "to bylo hnusný období."
"To teda," přikývla Judita, "myslím, že by potřeboval dodat nějakej elán do života, aby nebyl tak strašně pesimistickej, co ty na to?"
"Potřeboval by převýchovu," souhlasil Cillian.
"Přesně! A já si myslím, že ty seš na to přesně ta pravá osoba."
"Jo," přikývl Cillian s jenom trošičku, malilinko, mírně samolibým úsměvem, "nechci být přespříliš sebevědomý, ale taky si to myslím."
Ceanag zatím zkřížil ruce na stole a položil si na ně bradu. Zpod kšiltu, který mu ještě stále zakrýval dobrou polovinu obličeje, ostatně stejně jako vždycky, sledoval dění před sebou.
"Vy dva jste se teda našli," neodpustil si. Oba ho obdařili zářivým úsměvem.
"Popravdě řečeno... ten pocit," prohlásil po chvíli.
"Pocit?" otočil se na něj Cillian, "Jaký pocit?"
"Ten pocit temna a prázdnoty, co jsi cítil..." pokračoval Ceanag.
"Co s ním?"
"Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ale.... šel jsem to tu noc prozkoumat." O sylfě se nezmiňoval. To tak ještě.
"Vážně?" vyhrkl Cillian překvapeně, "Já si říkal, že jsi nějak mimo... A cos našel?"
"Nic," zavrtěl Ceanag hlavou.
"Tak tomu nevěřím," odmítl Cillian rázně, "to by ses choval jinak."
"On našel mě."
Cillian zpozorněl.
"On?" otázala se Judita.
"Představil se jako Kelly. Prý nás přišel pozdravit. Nic víc neřekl." Tedy až na to, že cestuju s panoptikem. A že se mu nějakým způsobem zamlouvám. Při poslední myšlence se otřásl. "Byl vysoký, celkem pohledný, černé vlasy, modré oči, křídová pleť a ta temná aura... určitě to byl nekromant."
Judita vykulila oči. Cillian nadzvedl obočí.
"Ty jsi už někdy nějakého viděl?" otázal se.
"Ne," zavrtěl Ceanag hlavou, "ale viděl jsem čarodějnici. Šířili okolo sebe identickou auru. Stejně temnou a stejně prázdnou."
"Tys někdy viděl čarodějnici?" naklonil Cillian hlavu ke straně.
"No ano," povzdechl si Ceanag, "vždyť jsem říkal, že mě píchla do prstu."
"No," poškrábal se Cillian na hlavě, "myslel jsem si, že kecáš, abychom ti dali pokoj."
"Někdy je pravda tak absurdní, že je těžké jí uvěřit." Ceanag zase položil bradu na lokty.
Cillian chtěl užuž něco odpovědět, když tu si uvědomil, že tohle vlastně byla smysluplná věta.
"Proč proboha?" otázal se místo toho.
"Rituál, víš? Za války se dějí docela šílené věci."
Nevěděl. Čarodějnici nikdy nepotkal. Teď už však věděl, že někdo z jeho blízkých ano. Najednou si říkal, co všechno musel Ceanag prožít... tak malý, navíc jenom z poloviny člověk. Musel být tak daleko od domova... Kolik mu vlastně tehdy bylo? Sedm? Osm? To znělo doopravdy děsivě.
"Ou," vydal nakonec.
"To teda," souhlasila Judita, " kdybychom tam nebyli, bylo by po něm! Ale teda... to kdybys viděl... Lancelot byl tehdy tak úžasnej..."
"To je ten tvůj rytíř v blyštivé zbroji?" usmál se Cillian.
"Jo! Přesně ten! A kdybys ho viděl... je tak... prostě Lancelot." Judita k tomu připojila jakési citoslovce.
"To věřím," usmál se Cillian a otočil se zase na Ceanaga, "no vidíš, Judita si už takového rytíře v blyštivé zbroji našla. Taky by sis měl někoho takovýho najít. Hmmm... jak bychom to mohli pojmenovat?"
"Princezna ve věži?" Navrhl Ceanag.
Cillian naklonil hlavu ke straně.
"Je divný, aby chlapi čekali na někoho, kdo je zachrání, ne? Spíš by měli někoho zachraňovat oni. Takže princezna, která je uvězněná ve věži a jenom čeká, až za ní vylezou po břečťanu, porazí jejího zlého věznitele a pak s ní odjedou někam do pryč, kde se vezmou a buou žít šťastně až na věky."
Cillian sepjal prsty a položil si na ně bradu. "To není špatný," ohodnotil to nakonec, "ty se nezdáš. Třeba z tebe přece jenom něco bude. Ode dneška tě beru oficiálně do učení, učedníku."
Ceanag si povzdechl. "Kolik jsi toho vypil?"
"Nic, myslím to vážně," pousmál se Cillian.
Ceanag ho chvíli sledoval, pak ale sklopil pohled.
"Aha," prohlásil nakonec, "myslím, že snad radši půjdu spát."
"To není úplně špatnej nápad," přikývla Judita, "zejtra vás toho čeká hodně."
"Jo," přikývl Ceanag a vstal, "tak... asi dobrou noc, ne?"
Vyšel ven a vydal se po schodech nahoru. Tam se na chvíli zastavil a posadil se na poslední schod.
Vol si svoje společníky na cestu pečlivě... Nemohl vyhnat Kellyho slova z hlavy. Prostě to nešlo. Přehrával si celý jejich rozhovor v mysli znovu a znovu a pokaždé z toho měl čím dál tím horší pocit. Přišel jsem vás jen pozdravit... tím myslel, že přijde znovu? Ale proč? Proč, u všech bohů?
Pod schody klaply dveře. Někdo další se chystal jít nahoru. Asi by tu neměl takhle sedět.
Vstal a pokračoval ve své původní cestě. Třeba najde u zaříkávačů těch odpovědí víc...

Druhý den se vydali nějakou dobu po západu slunce. Lanovky jezdily až od nějaké hodiny, takže proč si nepřispat. Allie to očividně velmi prospělo.
Cillian šťouchl loktem do Ceanaga. "Jel jsi tím někdy?"
Ceanag zavrtěl hlavou. "Ne." A ani mu to nechybělo. Nebyl zrovna kamarád s hloubkami, které se pod ním momentálně otevíraly.
Zato Allie vypadala unešeně.
"Ještě v životě jsem něco takového neviděla!" vyhrkla, "Vypadá to tak úžasně civilizovaně... Nemá to kola a přesto se to pohybuje! A ještě ke všemu na provaze!"
Ani Cillian ani Ceanag její nadšení nesdíleli. Nedalo se však nic jiného dělat.
"A pak Caem," povzdychla si Allie zasněně, "konečně uvidím slavné město zaříkávačů. Prý je nádherné..."
"Tak to abychom šli, ne?" usmál se Cillian. Allie přikývla a mírně se zarděla.
"Promiňte..." vykoktala nakonec.
"To je v pořádku," zavrtěl hlavou a podržel jí dveře vedoucí dovnitř do té krabice, kterou kdysi kdosi nazval lanovkou.
"Vždycky drž holkám dveře, jo?" sykl Ceanagovi do ucha, když procházel kolem, "to je základ. Musíš se chovat civilizovaně."
Ceanag zavrtěl hlavou. Vzhledem k tomu, co o něm dosud Cillian věděl, dokázal odhadnout, že při tom protočil panenky.
"Hej, vy tam!" ozvalo se z ohybu ulice hlučně, "Zdržte to eště chvíli, jo?!"
Za chvíli k nim Judita doběhla a stihla se k nim vecpat.
"Tak fajn," obdařila všechny zářivým úsměvem, "Caem, jo?"
"Judito?" vykulila Allie oči, "Co tu děláš?"
"No," Judita se uvelebila pohodlněji na sedačce, "ne, že bych Cillianovi nevěřila, ale přece jenom na tu Ceanagovu převýchovu trochu dohlídnu. Tak, na co eště čekáme?"


[1] Jedná se o výpravy pod fiálistickým symbolem, které jsou určené hlavně proti výbojným kmenům z pouště, které na Chain neúnavně doráží. Judita si název trošičku upravila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama