Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 21. - Mravkolev

2. prosince 2012 v 22:05
Žlutá poušť
Omare mířila přes písečnou pláň dál a dál od města. Než dorazila na místo, uběhlo víc času, než si původně myslela. Tak takhle ten obřad doopravdy nestihne. Co naplat, tohle je důležitější, alespoň z pohledu mistra. A odkdy vlastně byl pohled jejího mistra důležitý? No nic, to je teď jedno.
Sklonila se nad jámou a pečlivě si ji prohlédla.
"Haló?" zavolala pak. Žádná odpověď se však neozvala.

Naklonila hlavu ke straně a zavolala znovu. Nedolehla k ní ani ozvěna jejího vlastního hlasu.
"Kde je to zvíře?" zamračila se a naklonila se ještě blíž. V tu samou chvíli se však přihodila další věc. Realita se na chvíli zkroutila a smotala a pak se roztáhla v obrovském výbuchu. Omare překvapeně klopýtla a kdyby ji kdosi nezachytil, spadla by po hlavě přímo do nitra jámy.
"Jsi v pořádku?" ozval se nad ní mužský hlas ve chvíli, kdy už zase realita fungovala tak, jak měla.
"No, ano," přisvědčila trochu nesměle a ohlédla se na svého zachránce. Hnědovlasý a hnědooký, nikoho takového v životě neviděla. Tedy, hnědooké lidi viděla každý den, ale trochu jinak.
"Vy… nepocházíte odsud, že?" vysoukala nakonec, "Ehm, jsem Omare a… ráda vás poznávám." Hned toho zalitovala. Říkalo se v zemi, odkud ten muž pochází, něco takového? Neurazila ho nějak? Kdyby ano, mohl ji hodit dolů do té jámy, a jak by se dostala nahoru, to by tedy chtěla vědět.
Vypadal upřímně překvapeně, ale rozhodně ne jako někdo, kdo se ji s šíleným smíchem chystá pustit dolů.
"No jasný, já tebe taky." Vykouzlil na tváři široký úsměv a zase ji postavil na pevnou zem. Jestli se jí vůbec pevná dalo říkat. "Co tu vůbec děláš?"
"Já?" Omare vrhla pohled k jámě před sebou, "Šla jsem nakrmit mravkolva. A rozloučit se s ním."
Muž se poškrabal na hlavě. "Jo. No, to bude trochu problém. Pokoušel si ze mě udělat snídani, víš?" Na chvíli se odmlčel a zkoumavě ji prohlížel. Ta dívka mu přišla fascinující; barevná škála střídající se na jejím obličeji byla naprostý unikát. Aby ji trochu rozveselil, dodal: "Už se aspoň nemusíte obtěžovat se snídaní navrch, ne?"
"No, jistě," hekla Omare a zděšeně pohlédla směrem k Jinezavě. Mezitím se jí na tváři vystřídala jiná škála barev, odlišná od té první, ale stejně tak pozoruhodná.
"Co to, proboha?" vyjekla a chtěla se rozběhnout zpátky, jakoby tím snad mohla něco zachránit.
Chytil ji za zápěstí, a když po něm vrhla rozezlený pohled, zavrtěl hlavou. "To bych být tebou neriskoval, mladá dámo. Může to být-" najednou se zarazil. "Jsi si jistá, že jsi naživu, hele?"
"Prosím?" Omare se mu snažila ze sevření vyprostit.
"No, máš úplně ledovou ruku a tep taky žádný," vysvětlil.
Konečně se mu vyškubla. "Promiňte, ale asi úplně nechápu způsoby ve vaší zemi," vyhrkla a mírně se poklonila, "ale mám teď něco důležitého na práci, kdybyste mě prosím omluvil."
A odběhla směrem k tomu, co zbylo z jejího města.
Lancelot se poškrábal na hlavě.
"Co to bylo za holku?" prohodil potom směrem k mravkolvovi, který ležel na dně své jámy.

Rána to byla slušná, to se jí muselo nechat. A efekt to mělo také velmi dobrý. A účinek… to se hned přesvědčíme.
Mávla jsem rukou a veškerá ostří, která ještě před chvílí okolo mě tvořila neprůstupný štít, se rozletěla stranou s rachoten všech sutin, která tím pádem smetla.
"Tak to vážně nebylo špatný," hvízdla jsem, když jsem spatřila to, co z celého města zbylo. "Tak tomuhle se vážně říká město mrtvých, co?"
Kläri se vedle mě překvapeně rozhlížel. Po chvíli polkl. "Co Nathaniel?"
Pomalu jsem spustila ruku a otevřela brašnu. Všechny meče, dýky a kordy se poslušně vznesly a přistály uvnitř.
"To bude problém," přikývla jsem, "vidíš tady někde roztrhaného lycana?"
"Ne," zavrtěl Kläri hlavou.
"Cože?" Tak tahle odpověď mě docela překvapila.
"Nevidím," zopakoval Kläri a vydal se směrem ke zničenému náměstí. Tam někde stál Chatar, co si vzpomínám.
Zastavil se nad čímsi oblým a zaprášeným. Poté, co předmět otřel, jsem ho poznala. Nádoba osudu.
"No jo, hlavně že tys to přežila," zavrtěla jsem hlavou.
"Ten váš vlkodlak také," ozval se najednou hlas, který působil jako ledová sprcha. Jenže i na tohle prostředí byla ledová až moc; cítili jste se po ní jako kostka ledu.
Takový hlas jsem už slyšela. A mohla ho mít jen jedna osoba.
Pomalu a trhaně jsem se otočila.
Proti nám na cestě stála postava. Ale ne jen tak obyčejná; vysoká, krásná, s dlouhými popelavými volně spletenými vlasy a světle zelenýma očima.
Polkla jsem, ale nakonec se mi podařilo vyprodukovat poněkud zaškrcené: "Zdravíčko!"
Kläri naklonil hlavu ke straně a ostražitě postavu sledoval.
Pro představení: tahle osoba se jmenovala Aodh a byla víceméně… bůh podsvětí. Takže nikdo, z koho by si člověk mohl dělat legraci. Ne, ne. Před tímhle se muselo chodit po špičkách, aby si vás náhodou nevšiml. Nebo alespoň jsem si to vždycky myslela.
Pohlédl na mě a s jistým pokřiveným úsměvem mě zkontroloval od hlavy až po špičky palců na nohou.
"Pořád stejná koketka, koukám," pronesl a otočil se čelem ke zničenému chrámu.
"Víte, pane," začala jsem, "tihle chtěli…"
"Nemysli si, že to nevím," zasyčel Aodh, čímž mě dokonale přimrazil na místě. Doslova. Dokonce se mi konečky prstů potáhly ledem.
Aodh zatím pomalu zvedl ruce, skoro jako by dával někomu pokyn, aby vstal. A opravdu. Všichni lidé ležící kolem se začali jeden po druhém zvedat, až celé náměstí stálo.
"Jste troufalý národ," usmál se zatím bůh. Nenáviděla jsem ten úsměv, opravdu. Vždycky po něm přišlo něco špatného. "díky vám se celá rovnováha světa mohla narušit. Ale chtěli jste to sami. Budiž vám tedy dáno; nikdo z vás neopustí své tělo. Budete se každý den probírat s pocitem beznaděje společně s tím, že nemůžete zemřít. Už nikdy se nezměníte a vaše životy se budou opakovat pořád dokola."
"Au, tak to bylo obzvlášť hnusný," sykla jsem Klärimu do ucha.
"A teď k tomu vašemu příteli," otočil se na nás znovu Aodh, "vrátil se tam, odkud přišel. Myslím, že cyfar, jež dostal, ve spojení s mocí, která se tu v jednu chvíli objevila, postačila dost i jako lék."
"Takže je v pořádku?" vydechla jsem. Aodh přikývl a ještě jednou se rozhlédl po pouštní krajině. Poté se jeho rty roztáhly v ne zrovna příjemný úsměv a on sám se rozplynul v rozechvělém vzduchu. Ve stejný okamžik Nádoba osudu cinkla a rozletěla se na temný prach.
"To tys ho přivolala, co?" houkla jsem ještě za ní, než ji vítr definitivně roznesl po troskách bývalého města.
Takže to by bylo, co? Žádný Chatar, žádný kněz, žádný Naty ani miska… teď už mi nezbývá nic jiného než se konečně natáhnout na pláži a užít si tu svoji dovolenou. No co, začátek byl sice špatný, ale jak se ne nadarmo říká: konec dobrý, všechno dobré. A to by v tomhle případě platilo, ne?
"Takže, Kläri," hodila jsem si ruce za hlavu, "co budeme dělat teď?"
Neodpověděl mi.
"Kläri?" Popuzeně jsem se otočila, abych zjistila, kde se stala chyba, a zůstala zírat na to, na co už nějakou dobu zíral můj kamarád.
Upíraly se na nás nechápavé kalné oči všech pobledlých a nemrtvých měšťanů, žádající odpověď a bůhví co ještě.
Moje rty se roztáhly dalším úsměvem, který by se v televizi neztratil. "Dobré jitro vy všichni!"
A pak jsem se beze slova obrátila a vyrazila přes pláň. Já už bych dávno měla být na tamté pláži, kde mám zarezervované místo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama