Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 20. - Konec deníčku

2. prosince 2012 v 22:05
Milý deníčku. Teď už asi bylo doopravdy jedno, jak to napsal, ne? Ještě nedávno jsem se šťastně nacházel doma, nešťastně se učil do školy a všechno bylo v naprostém pořádku, snad až na blížící se maturity. Ale to by to bylo moc nudné, nezajímavé a těžkopádné, aby se to jednoho dne nemohlo celé zvrtnout. No jo, možná, že kdybych tehdy nešel na trénink, nic z toho všeho by se nestalo… ale teď už je pozdě brečet nad rozlitým mlékem. Jednoho dne mě prostě vlkodlak napadl, přemístil mě do podivného světa a nechal mě tam napospas všemu možnému, od podivných loutek v kráteru až po šíleného kněze, který mě chtěl rituálně obětovat. Zní to skoro jako příběh hodný knihy, co? Jenže nekončí knižně, ale špatně. Obrovským výbuchem, který snad musel otřást chodem celého světa, tak moc podivný byl. Ale řekněme, že výsledek byl čistý a poměrně bezbolestný, kdybych to měl shrnout. Takže jsem koneckonců mohl dopadnout hůř. Tak, to je asi vše, co jsem ti chtěl. Teď mi už totiž nezbývá nic jiného, než se vydat do Podsvětí, nebo co to na tomhle podivném ostrově vlastně je.
Měj se krásně, pokud tedy nevybledneš a nezmizíš spolu se mnou.
PS: A to jsem si jednou říkal, že tě nedokážu dopsat až do konce. Nakonec se povedlo!

"Hej?" hlas se ozýval z velké dálky, rozmazaný a podivný.
"Hej?!" teď zněl mnohem blíže a konkrétněji. Skoro naštvaně.
A pak se mu před očima začala rýsovat známá tvář.
"No konečně! Víš vůbec, že už je skoro jedna? Měl bys vstávat."
"Ehm… Lizzy?" Naty skoro nemohl uvěřit vlastním očím. "Kde se tady proboha bereš?"
Sestra pokrčila rameny. "Klepala jsem, ale tys neodpovídal. No, tak jsem prostě vešla."
"Cože?" Nějak mu nelezlo do hlavy, jak tady, někde v nějakém pouštním městečku může klepat. Pak ale začal konečně rozeznávat detaily a mezi nimi, jak si uvědomil, byl třeba i povlak jeho peřiny. A za chvíli se vyloupl celý jeho pokoj a okno, za nímž sněžilo.
Lizzy protočila panenky. "Panebože. Můžeš mi říct, co s tebou zase je?"
Když však nedostala žádnou odpověď, s povzdechem se zvedla a vydala se ke dveřím. "Oběd už je na stole."
"Jo, jasně," hekl Naty a vyškrabal se z postele.
Všechno. Naprosto všechno připomínalo jeho pokoj, jak si ho pamatoval. A venku sněžilo. To by také odpovídalo.
Podíval se na postel a poškrábal se na hlavě. Že by se mu to všechno jenom zdálo? Byla by to ta nejlogičtější věc. Přeci jen, kdyby byl nějakou dobu pryč, jeho sestra by se určitě netvářila tak, jak se tvářila.
Natáhl ruku po mobilu, ale jen zjistil, že sedí i datum.
"Takže to všechno byl doopravdy jenom sen?" vydechl překvapeně.
Teď už zbývala jen jedna věc. Škrábanec. Vyhrnul si opatrně rukáv, aby zkontroloval onu ránu, která mu celou tu příhodu přivodila; přes noc se zatáhla a zbyl z ní jenom strup.
"Takže asi ano," oddechl si ulehčeně, když tu se ozval z jídelny i matčin, teď už trochu naštvaný hlas: "Tak kde vězíš?"
"Jasně, už jdu!" zavolal odpověď a vyběhl ze dveří.
Když se zavřely, polštář se nepatrně pohnul. Po chvíli se pohnul trochu patrněji. Pak se dokonce nadzvednul.
Zpoza jednoho rohu vyhlédl Juin, rozhlédl se napravo, pak nalevo, otevřel pusu a vyplazil jazyk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama