Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 19. - Obřad otevření brány Ráje

2. prosince 2012 v 22:05
Žlutá poušť, Jinezava
Kläri otevřel oči a pomalu vydechl.
"Co se tu stalo?" zeptal se pak tiše. "Pověz mi o tom. Ve zkratce."
"No," rozhodila jsem rukama, "znáš to. Úžasnej národ orimáků sešel z cesty a tak je Bůh vyhnal z Ráje. Teď ale našli klíč, který jim může tuhle zavřenou bránu znovu odeknout. Jenže, aby to bylo co nejkomplikovanější, tenhle klíč jim spadl do tý jejich osudový misky a někam se vypařil. Tak mě našli a rozhodli se, že mam ten klíč najít. Netušim ale, co s tím má společnýho Naty…"

"Netuším?" vyštěkl Kläri, až jsem se vylekala. Obvykle býval klidný, takže něco podobného byla podpásovka.
"Ne?" zkusila jsem to jemně.
"Jsi vážně tak zapomnětlivá, nebo si na to jenom hraješ?"
Tak tohle se mě mírně dotklo. Jenom proto, že najednou jeho nálada klesla pod bod mrazu, si na mě nemusí vylévat vztek.
"Vstávej," vytáhl mě Kläri na nohy, "nemáme moc času."
"Jakto? Cože?" koktala jsem a klopýtala za ním z místnosti.
"Zapoj svoje mozkové buňky a možná si vzpomeneš, že morbus animalis dokáže zprostředkovat spojení mezi zemí a Podsvětím," řekl klidně a zrychlil krok, "obávám se, že Eva měla pravdu."
"Cože?" vyjekla jsem, "Eva? A… co chtějí udělat s tím klukem?"
"Co většinou dělají knězi?" Kläri a ještě trošku přidal.
"Co já vím?" zamračila jsem se, "Modlí se? Obětují oběti?"
"Chytrá," pochválil mě.
"Moment, to ho chtěj jako… jako obětovat?" vyhrkla jsem.
"Napadá tě něco jiného?"
"Tak to nemáme moc času!"
"Ne, to tedy nemáme," souhlasil Kläri a rozrazil první dveře.
Naty úzkostlivě sledoval dění před sebou. Vrchní kněz cosi vytvářel na místě, kde by měl nejspíš stát hlavní oltář. Nějaké podivné znaky maloval na podlahu, kontroloval si je po sobě, a když už je měl všechny hotové, začal zem zasypávat podivným prachem, který Natymu ze všeho nejvíc vůní připomínal vonné tyčinky.
Pak pohlédl na Omare a pomalu přikývl.
Ta až doteď svírala Natyho paži, když ale viděla, že je její mistr s prací hotov, poklonila se a zamířila ven z města. Trochu ji vytáčelo, že rituál neuvidí, věděla však, že musí zařídit jednu z věcí, bez kterých nebude moci odejít do Ráje. Nebyla si sice jistá proč, ale jak se nakonec rozhodla, není správné odejít a ani se nerozloučit. Nehledě na to, že takováhle osoba si to zasloužila.
Když ho pustila, Naty se najednou cítil mnohem lépe. Celou dobu měl neblahé tušení, že dívčino sevření je trochu jiné než jakéhokoliv člověka. Nejspíš měla jako kněžka za úkol svazovat nepřátelské temné síly, jak už tomu bývalo v počítačových hrách, které s oblibou hrával. Rozhodně cítil, jak mu ochabují snad všechny svaly v těle, o kterých věděl, že existují.
Juin se mu po rukávě vyškrábal na rameno a sledoval místní dění.
"Co se děje, nevíš?" zeptal se ho Naty opatrně, pupa však zavrtěla hlavou.
"No, to jsem si mohl myslet. Aspoň jednou bys mohl být užitečný, víš?"
Doufal, že ve chvíli, kdy ho Omare pustí, bude zase vše v pořádku. Kněžka už však byla daleko z dohledu, někde neznámo kde, a Naty se pořád cítil stejně vyčerpaný a zčásti jakoby se jeho tělo proměnilo v rosol.
Jen doufal, že to, co se teď bude dít, nebude až tak strašné a bolestivé. Jenže s každým nádechem a polknutím mu začínalo docházet, že zrovna tohle bude jedna z těch marných nadějí. Kněz totiž vytáhl zlatou, nebo alespoň pozlacenou, dýku a postavil se s ní doprostřed kruhu.
"Obřad může začít," usmál se chladně.
Natyho ze všech stran popadly ruce v černých rukávech a rukavicích a vlekly ho směrem ke kruhu. Až teď si uvědomil, že se na celou podívanou seběhli snad všichni obyvatelé města. Jak odhadoval, normálně byli povětšinu dne radši zalezlí, nebo se snažili obdělávat pole, teď však všichni chtěli dobře vidět… co? Co vlastně chtěli vidět? Nějaký rituální obřad, během kterého Natyhoo bětují, aby měli dostatek vody po celý rok?
Stanul uprostřed kruhu. Byl sice vysoký, ale najednou měl pocit, že vrchní kněz je ještě vyšší.
Chytil ho za vlasy, otočil se směrem ke slunci a začal odříkávat cosi jazyk, kterému Naty nerozuměl.
"Zatraceně," vyhrkl Kläri, když si plně uvědomil, co se to vlastně před námi děje.
"Sakra!" Mně to netrvalo o moc déle. "Co teď?"
"Musíme si pospíšit!"
"A to je všechno, co doporučuješ? Podívej se na všechny ty lidi tady! Jak se přes ně chceš asi dostat?"
"Co já vím? Máš ty nějaký lepší plán?" Překvapilo mě, s jakým klidem ta slova pronášel. Vzhledem k tomu, že za chvíli teoreticky mohl skončit celý svět, mi to celé přišlo až trochu směšné. Teď je přece čas na vyšilování, ne?
"No… skopat je všechny do kuličky?" odtušila jsem a snažila se působit alespoň trochu jako on. Nedařilo se to.
"Takže taky nic moc," odtušil suše a rozhlédl se, kudy by asi bylo nejlepší vést útok. Bohužel, orimáci to vyřešili za něj. Na slunečním světle jsme se nemohli skrýt tak efektivně jako uvnitř nějaké místnosti, a tak jsme byli celkem slušně nápadní. Také, že si nás někdo všimnul. Ten někdo byla skupinka černě oděných úkladných vrahů, jak nakonec Kläri chytře usoudil. Že mě to dřív nenapadlo!
"Jestlipak to není náš sukubus," prohlásil chladně první z nich. V jeho hlasu jsem poznala Chatarova otce. Počkat! Když je tu on, tak tady bude i ten malý… nemusela jsem hledat dlouho; všichni nejspíš už byli ostřílení veteráni, tedy garda toho nejvyššího. Chatar mezi nimi všemi pořád působil drobně a ve své zahalenosti dokonce až dětsky.
"Ty!" ukázala jsem na něj prstem, "Podrazils mě, jasný? Za tohle tě zasadim do Lauřinýho záhonku s květákem!"
Kläri protočil panenky a zavrtěl hlavou.
"Promiň, Judito," odpověděl Chatar klidně a zvedl mytrilovou dýku, "ale takhle by to doopravdy nešlo."
Zároveň s tím se na nás namířil další tucet, ze kterého mi naskakovala husí kůže. Koukám, že mytrilové dýky tu přeci jen nejsou takovou vzácností. Kde je proboha berou?
"Ehm… Judito?" otočil se na mě Kläri nervózně, "začíná něco odříkávat."
"Neboj se," uklidnila jsem ho, "kecy má vždycky dost dlouhý. Tohle stihneme."
"Promiň," napodobil jeden z vrahů Chatarův tón směšně, "ale obávám se, že máte dva měsíce zpoždění."
"Hmpf," pousmála jsem se, "omlouvej se, až z tebe zbude jenom krvavá skvrna na protější stěně, ale pak omlouvej spíš sobě za svoji neschopnost!"
Zrovna se dostal do přibližné třetiny rituálního zaříkadla, když tu odněkud zezadu přiletěl podivný železný hrot, zastavil se asi dvacet centimetrů od jeho spánku a pak s mrsknutím zase zmizel dozadu, až na to, že s sebou vzal několik strážců.
Zaskřípal zuby, když ve vzniklé mezeře spatřil onoho sukuba, jak si to bezstarostně míří hromadou těl směrem k němu v doprovodu jakéhosi blonďáčka s velkýma modrýma očima.
Vždy doufal, že se takovýmto chvílím vyhne; že všechno zlo počká na chvíli, než konečně odříká ty zatraceně dlouhé věty, které každý rituál obsahoval a které ho, nutno dodat, už od první chvíle, co vstoupil do učení, silně vytáčely. Žel bohu, nikdy tomu tak nebylo. Dokonce ani tehdy, před deseti lety, kdy mravkolev zaútočil na celou karavanu obchodníků, taky na něj a na ta pitomá zaříkadla nečekal.
A nejhorší na tom všem byl fakt, že nemohl nic dělat, jenom pokračovat dál a doufat, že věci nebude muset řešit osobně. Kdyby uprostřed přestal, mohlo by to mít katastrofální následky. Anebo také ne. To vlastně vůbec netušil.
Nadechl se a pokračoval dál, bitvě kousek od sebe se snažil věnovat co nejmenší pozornost.
Tu jí ovšem naplno věnoval Naty a v duchu se modlil, aby se k němu Kläri dostal včas, ještě dřív, než ho šílený kněz podřízne.
Juin chvíli jen tak seděl na jeho rameni a sledoval všeobecnou vřavu, která právě nastala, když sebou trhnul a zahleděl se dolů. Pak do natyč dloubl packou a škubl za řetízek, který měl Naty okolo krku.
"Co je?" zamračil se Nathaniel a bolestně sebou cuknul, když ho kněz nevybíravě zatahal za vlasy.
Cyfar na jeho krku zářil temnou zelenou barvou.
Co to? podivil se Naty v duchu a krystalu se rozechvěle dotkl. Může za to ten rituál?
Jeho prsty projela jako elektrický výboj vlna energie, která mu zase začala vracet cit do prstů. A krátce na to tu byla síla i na uklidňující teplo a hlavně vztek.
"A dost!" Vyškubl se z knězova sevření zrovna ve chvíli, kdy se k němu probojovali i Kläri s Juditou.
Knězi nezbylo nic jiného než přestat. A s jeho odmlkou nastala chvíle ohromeného ticha.
Všichni nechápavě zírali jeden na druhého. Co se děje? Proč se to děje? A co se stane za chvíli?
Tohle ticho přerušil knězův smích. Nathaniel kdysi viděl v televizi film "Fantomas", který se vždy smál úplně stejně. Jenže takový Fantomas nikdy uprostřed toho smíchu nevzplál modrým plamenem.
"Takže vy si myslíte, že náš plán překazíte?" Neznělo to jako jeden člověk, ale jako desítky, možná i stovky, nebo dokonce tisíce hlasů překrytých přes sebe. "Celé věky jsme se připravovali na tuto událost, krok po kroku, den ode dne, až jsme došli sem, kdy máme Ráj skoro na dosah. Doopravdy si myslíte, že proti nám něco zmůžete?"
"To není Ráj, to, co chcete udělat. Měsíční mor nikdy nikomu nepřinesl ani radost, ani užitek. To, k čemu míříte, by mohlo zničit celý svět," odpověděl Kläri klidně.
Kněz se znovu rozesmál tím děsivým smíchem. "Co je mi po vás? Co je mi po světě? Chceme jen to, co nám po právu náleží. A to získáme za každou cenu!"
S těmito slovy se na Nathaniela vrhl.
Ten jenom uhnul a v letu ucítil, jak medové teplo dosáhlo i konečků jeho prstů. Když zabrzdil, drápy, ve které se mu přeměnily nehty, udělaly na dlažbě hluboké rýhy.
"Jestli si s tímhle žijete, tak to se celkem nemáte," pousmála se Judita, "protože my vám nic takového nedovolíme."
Mávla rukou a bližší ukousnutý sloup, který se až do této chvíle mohl chubit faktem, že stojí, se utrhl, ve vzduchu roztočil a takto si to namířil přímo proti knězi.
Kläri fascinovaně sledoval, jak kněz jen natáhl ruce, celý sloup pohltily modré plameny a za chvíli na jeho místě nezbylo nic.
"Hm, to nebylo špatný," Judita nevypadala ani trochu ohromeně. "Na něco jsi ale zapomněl, víš?"
Stihl se otočit akorát, aby viděl obrovskou tlapu, která mu na tváři vytvořila pár nepěkných škrábanců a odhodila ho stranou, kde se odrazil od stěny a díky Klärimu se přesunul o několik metrů dál.
Chatar bolestně zamžikal a zvedl se ze země. Raná na hlavě po pádu na hranu stolu se pořád dožadovala slova a několik dalších od Judity a toho druhého také nepatřilo k těm zrovna příjemným.
Ovšem to, co uviděl následně, ho skoro přimrazilo k zemi.
"Otče?" sykl tiše, když se trojice sestávající z Judity, blonďáka a lycana znovu vrhla na kněze obklopeného modrými plameny. Nikdo z postav vedle něj však ani nehlesl.
Chatar znovu vzhlédl, jestli se mu to celé jen nezdálo. Nezdálo. Místo spořádaného rituálu vznikl uprostřed kruhu vysypaným hořícím santalovým dřevem zuřivý souboj a většina ostatních lidí ležela ne zemi. Buď se třásla a zakrývala si hlavu ve strachu, že se jim něco stane, když se zachovají jinak, nebo byli v bezvědomí, případně… to snad ne, to by se tak rychle nezvládlo.
Chvíli vyděšeně sledoval dění před sebou. Nejevilo sebemenší zájem o to, aby se vrátilo do původních kolejí.
Zavřel oči, zhluboka se nadechl, a když je zase otevřel, pomalu je upřel na Nádobu osudu, kterou měl ještě stále u sebe. Někdy člověk nic jiného nenadělá.
"Sakra," ucedil tiše, postavil ji před sebe a opatrně zapálil podivné mlhy převalující se uvnitř. Šlo to kupodivu snadno.
Když se ujistil, že nezhasnou, znovu vzhlédl a znovu tiše ucedil: "Do háje."
Kněz se zastavil přibližně uprostřed bývalého chrámu.
"Je tohle všechno, co dokážete?" rozesmál se. Trochu mi to připomnělo vykašlávání dehtu, nebo možná asfaltu. Rozhodně nevypadal nijak unavěně nebo něco podobného. Ale, konec konců, na tom byla stejně.
Vedle mě ukázkově dopadl Kläri a hbitě vstal.
"Má docela výdrž, ne?" konstatoval mírně rozladěně.
"To víš, velitel všech orimáků, ten má bejt ze všech nejsilnější," vysvětlila jsem.
Juin na Nathanielově rameni předvedl dokonalou piruetu, když se otáčel dozadu za čímsi magickým, co jsem začala cítit až chvíli po něm.
"Co je to?" vyhrkla jsem a snažila se určit, odkud by ta magie mohla vycházet a hlavně, co by to mohlo být. Že by ta malá kněžka? A pak jsem si všimla Chatara.
No počkej, tebe si vychutnám hned po tom knězi, to teprve uvidíš.
Když jsem se otočila zpátky, uvědomila jsem si, že kněz je ve vzduchu a překonal většinovou vzdálenost, která nás od sebe dělila. Byl už tak blízko, že zareagovat by bylo skoro nemožné. Ach jo, už zase jsem ty Orimáky podcenila…
Potom se ale stalo něco, s čím asi nikdo z nás nepočítal. Přišlo mi, jakoby se všechno zastavilo. Kněz ve vzduchu, já v pohybu, prostě všechno. Ve vzduchu, ve vzduchu, se začaly objevovat praskliny, jakoby se tříštila celá realita. A najednou ze všech těc prasklin začaly šlehat plameny. V tu chvíli se úplně všechno, co jen mohlo v okolí existovat, roztříštilo na hořící střepiny a všude okolo zbyla jen temnota.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama