Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 18. - Otec a syn

2. prosince 2012 v 22:04
Žlutá poušť, Jinezava
Kläri se rozhlédl po postavách v černých pláštích natažených na zemi.
"V pořádku?" otázala jsem se ho, zatímco jsem si všechny věci skládala zpátky do tašky, nebo jak bych to mohla nazvat.
"Sakra," ucedil nejdřív a podíval se na mě až chvíli poté. "Co ty tady děláš?"
"Užívám si dovolenou," odpověděla jsem odlehčeně, "jo, a taky jsem na vás poslala tuhle bandu. Věř mi, nebylo to naschvál, ale byli jste natolik blízko, aby si všimli spíš vás než mě."

"A proč tě proboha sledovali?" Zamračil se Kläri.
"No, to je na dlouhý vyprávění," začala jsem, přerušil mě však mávnutím ruky.
"Tak to si to nechám vypovědět později. Teď bych se měl vydat najít Natyho…"
"Myslíš toho kluka, co tady byl s tebou?" zbystřila jsem, "Vím, kam ho odvedli!"
"Vážně?" naklonil hlavu ke straně.
"Jasně. A zachránit ho nebude takovej problém. Už jsem s místníma měla pár potyček," kývla jsem směrem k troskám, do kterých se obrátil chrám po mém malém dnešním vystoupení, "Zvlášť ne po tom, co mě Stellar naučila několika malým trikům. Jak se vlastně má?"
"Pořád stejně?" pokrčil Kläri rameny a vyrhl nejistý pohled směrem ke kráteru, "Dobře, beru zpátky. Můžeš mi laskavě říct, cos tady vyvedla?"
"No," rozhodila jsem rukama, "Dostala jsem za úkol ukrást tady jistou věc, která byla pod pečlivým dohledem… a zbytek ti asi taky povím, až bude víc času. Rozhodně tyhle stráže hledaly zloděje a vy jste jim padli do oka. Zvlášť ten kluk. Jak z něj začla táhnout magie, tak se vrchnímu knězi úplně rozzářily oči. Zajímalo by mě proč."
"To nevím," pokrčil Kläri rameny, "Nicméně ho musím najít, abychom mohli pokračovat v naší cestě."
"Cestě?" zbystřila jsem, "Jaké cestě? A co je vlastně na tom klukovi tak zvláštního? Víš, nejsem tak blbá, jak si všichni myslíte. Stellar by tě neprobudila jen tak. Mám pravdu?"
Kläri pokrčil rameny. "Není na něm divného nic, když odečteš, že se nakazil měsíčním morem."
"Cože!?" po tomhle oznámení jsem úplně nadskočila. "Hele, čas nečas, tohle mi musíš převyprávět hned teď tady, nebo nebudu mít klidný spaní. A pojď se mnou."
Kläri si povzdechl a vyrazil směrem, kterým se začaly ubírat i moje kroky.
"Objevil se jen tak v Koemyře a nepamatoval si nic ze své minulosti. Tedy, vlastně pamatoval, tvrdil cosi o… jak se to jenom jmenovalo… Praze, či tak nějak. Stellar díky tomu usoudila, že jed, který ho nakazil, ho trochu oblbnul, což se stává."
"Jo, to jo," přikývla jsem, "a co s tím máš společného ty?"
"Mám za úkol mu pomoct najít lék, který by ho vyléčil a následně i vrátil vzpomínky," odpověděl Kläri s povzdechem. Nezdálo se, že by byl z takového úkolu nějak odvázaný. No, to jsme alespoň byli dva. On byl očividně nepotěšený tím, že ho někdo vytáhl ze sladkého spánku a já podobně kvůli tomu, že jsem byla vytržena ze své relaxační dovolené. Už jsem se skoro mohla válet někde na pláži u moře a představovat si, že chytám bronz. I když ono to takhle celkem stačí.
"Hele, ale musí to bejt docela vzrůšo, ne? Zvlášť po tom, co se s tebou už nějakou dobu nic nedělo."
"Hm." Nic víc neřekl. Ach jo. Proč vždycky narazím jenom na netýkavky?
"No, nevadí. Už se těším, až tohle všechno povím Lancelotovi! Ten na mě bude jenom zírat s otevřenou pusou a tiše bude závidět, že nejel se mnou. To bude legrace!" S úsměvem jsem si hodila ruce za hlavu a zahleděla se na čistou oblohu nad sebou. Až po nějaké době jsem si všimla, jak si mě Kläri zkoumavě prohlíží.
"Co je?" zamračila jsem se na něj.
"Víš, nevím, jak bych ti to měl říct, ale… Lancelot chvíli cestoval s námi."
"Jo? Fakt? A kde je?" zbystřila jsem hned a ruce zase spustila.
Kläri se slabým povzdechem odvrátil hlavu. "Obávám se, že ho spolkl pouštní mravkolev. Víš, to je… ehm… larva jistého brouka."
Tahle odpověď mě zarazila. Vlastně ne, spíš vytočila.
"Cože?!" vykřikla jsem, "A to jste nic neudělali?!"
"No, moc toho v tu chvíli dělat ani nešlo. Jak by ses zachovala na našem místě, kdyby se najednou pod tebou otevřela jáma a během několika vteřin se zase zavřela?"
"Ach jo," zamračila jsem se, "chudák mravkolev. Já bych se ho alespoň pokusila zachránit."
Kläri na mě se zdvihnutým obočím pohlédl.
"No co je?" bránila jsem svůj postoj, "Zvířata se přece mají chránit, ne? Kolikrát za život člověk dneska vidí pouštního mravkolva, no?"
"Aha." Zase jsem toho od něj víc neslyšela. Až po chvíli. "Kam to vlastně jdeme?"
"Našla jsem si tady kamaráda. Momentálně má ten artefakt v držení on, takže za ním musím stejně. Rozhodně se tady ale vyzná, takže nějak chytře z něho budeme moct vytáhnout, kudy se vydat za tím tvým… jak se jmenuje?"
"Naty," odpověděl, "ale už jsem to říkal, ne?"
"Možná," pokrčila jsem rameny bez zájmu.
"Počkej," sykl najednou Kläri a zatáhl mě za obroušený roh jakéhosi oprýskaného domku.
"Co si myslíš, že děláš?" obořila jsem se na něho, ale přiložil si prst ke rtům, jak by mi dával najevo, abych zůstala zticha. No dobrá.
Vykoukla jsem zpoza jeho ramene, abych zjistila, na co tak nehnutě upírá svoje velké modré oči.
Celou dobu jsme obcházeli komplex svatyně. Nebo alespoň jsem si to domyslela, když to celé byla jedna obrovská budova zabírající bezmála střed města. A přesně k téhle budově se táhlo temné procesí zahalených vojáků, či co to vlastně bylo, v čele s vrchním knězem a Omare. Ani nedalo moc práce zahlédnout další postavu uprostřed, kterou dav vlekl s sebou. Takže to byl nejspíš onen Naty, o kterém se Kläri zmiňoval. No, na lycana vypadal docela zdravě. Ale o to se nebudu zajímat, když ho poslala Stellar, určitě věděla, co s ním.
"Netušil jsem, že mají vězení uprostřed města," odtušil Kläri suše.
"To není vězení," zavrtěla jsem hlavou, "to je svatyně."
"Prosím?" podíval se na mě Kläri překvapeně.
"No jo," pokrčila jsem rameny, "ale neptej se mě, proč ho vedou zrovna tam. Také nemám sebemenší tušení."
"Jdu za nimi," oznámil mi po chvíli, jakoby se nic nedělo.
"Blázníš?!" vykulila jsem na něj oči, "A co Chatar?"
"Popravdě mě ani moc nezajímá. Jsem tu z jistého důvodu a ten tvůj kamarád to rozhodně není."
"No jo, no jo," povzdechla jsem si. Takže tady se naše cesty znovu rozcházejí? Nejspíš ano. Ale když mě by zajímalo, co se bude dít dál…
"Tak fajn," odtušila jsem nakonec, "jdu s tebou. Je mi fuk, co mi na to řekneš, ale chci vidět, jak to celý dopadne."
"Na to ti můžu jenom říct, že jsem rád," odpověděl Kläri nepřítomně, "někdo jako ty se může hodit."
"Já vím," nafoukla jsem se, "co by sis beze mě počal?"
Když se i poslední zahalená postava vnořila do dveří, počkali jsme ještě chvíli a pak se nepozorovaně proplížili ke dveřím. Kläri zkontroloval, co se děje uvnitř a za chvíli jsme se krčili o několik váz dál. Před námi se rozbíhalo několik cest.
"Výborně," sykla jsem, "kudy se vydat?"
"Asi pokus a omyl, nic jiného mě nenapadá," odpověděl chatar a zavřel oči.
Po chvíli je zase otevřel a zavrtěl hlavou. "Nevím sice, co jsou ti zahalenci zač, ale musí jich tady být hodně. Chodí si sem a tam, jak je napadne. Aspoň v tuhle chvíli. Nedokážu přesně určit, kudy mířili s Natym."
Chvíli jsem Kläriho obdivně sledovala. Vždycky mě fascinovalo, jak takoví jako on dokázali vycítit auru lidí a podle toho je poznat. Co mě ovšem mírně děsilo, byl fakt, že aury zahalenců překrývaly tu vrchního kněze, Omare i Natyho. A takový lycan by ji měl mít dost silnou… Anebo co když nemá žádnou? Nesmysl, každý musí nějakou mít.
"Tak půjdeme tudy," ukázala jsem na chodbu mířící vlevo.
"Když myslíš," pokrčil rameny.
Vydali jsme se tedy co nejtišeji dál, a přes další chodby, schody a rozcestí. Minuli jsme několik málo zahalenců, které jsem chtěla hned zneškodnit, ale Kläri na poslední chvíli vždy vymyslel nějaký náhradní plán, takže jsme dokonale unikli jejich zrakům. Popravdě řečeno, když jsem viděla Kläriho naposled, pracoval tak nějak jako žoldák, který měl za úkol se třeba proplížit doprostřed střízlivého večírku a před zraky ostatních zabít hlavního pořadatele tak, aby si toho všimli, až když bude on i jakákoliv stopa pryč. I když jsme to nechtěla přiznat, možná, že bylo lepší se řídit jeho pokyny než mými. Alespoň pro jednou jsem to tedy překousla.
Dokonce jsme prošli i po podivných ochozech, pod kterými se rozkládalo cosi, co mi silně připomínalo tréninkové plochy. Alespoň hadroví a poněkud děrovaní panáci taková místa obvykle evokovali. Pokud tedy nebyli zapíchnutí uprostřed obilného pole.
Poslední ochoz končil dveřmi. Když jsme je otevřeli, našli jsme jen malou temnou místnost, která byla až na přítomnost stolu, židle a oprýskané skříňky prázdná.
Vlastně ne. Ještě jedna věc se tam nacházela. A zrovna tahle věc mi vykouzlila na čele pár nehezkých vrásek. Na desce stolu ležel totiž předmět až přespříliš podobný Nádobě osudu. Prosím? Neměl by ji mít v držení náhodou… Chatar?
"Na stranu!" sykl najednou Kläri a strhl mě ke stěně. "Nehýbej se, a pokud možno nemluv, nebo si nás všimnou," varoval mě ještě a pak do místnosti vešly dvě zahalené osoby. Výborně, ještě dřív, než jsem se začala pořádně divit, co to vlastně Kläri vyvádí.
Obě jsem si prohlédla. První, svalnatého muže, podle vrásek okolo bledých očí nejspíš ve středních letech, jsem nepoznala. Ovšem druhou, vedle něj mnohem drobnější a nejspíš přinejmenším o třicet let mladší, jsem poznala hned, co jsem ji ve dveřích spatřila.
Chlápek, jak jsem se rozhodla mu prozatím říkat, držel Chatara pevně za paži a ve chvíli, kdy se oba octli v místnosti, ho hodil před sebe na zem. Na neštěstí pro Chatara, v cestě se mu objevila hrana stolu, takže než dopadl na zem, narazil do ní s nepěknou ránou.
Nejdřív jsem přemýšlela, jestli třeba neztratil při tom nárazu vědomí, ale když se znovu otevřely dveře a dovnitř vplul vrchní kněz se svým stálým čestným doprovodem, sesbíral se na nohy a nehledě na ošklivý šrám, který se mu táhl přes polovinu čela, se poklonil.
"Co ten kluk, pane?" otázal se zahalenec bez odkladu.
"Je to on," zavrčel vrchní kněz nevraživě.
Kläri vedle mě sebou škubl. Mně osobně chvíli trvalo, než jsem si věci urovnala v hlavě. Myslí Natyho? Ale jak by ho mohli znát? A k čemu by to měl být on? A kdo vlastně ten on je?
"Měl jsem problémy ho poznat," pokračoval po chvíli kněz klidně, "předtím, než se ponořil do Nádoby osudu, vypadal úplně jinak."
"Pane," ozvala se Omare nesměle, "ale co s ním uděláme teď? Už jsme ho našli, ale pořád nevíme, kde je ten sukubus, kterého jsme za ním poslali."
Kläri vedle mě s pomalým nádechem zavřel oči, zatímco mně začaly do tváří stoupat červené krvinky.
Ten klíč, o kterém vrchní kněz mluvil, přece spadl do Nádoby osudu! Že by… že by to nebyl opravdový klíč, ale živá osoba? A co třeba, že by to byl lycan? Jestli je Naty vážně nakažený měsíčním morem, může být on ten klíč? A jestli ano, co mají v plánu s ním provést?
"Já vím," přikývl kněz, "proto bych rituál provedl rovnou, bez jakýchkoliv odkladů."
Rituál? Jaký rituál?
"Ano, pane," přikývla Omare, "půjdu vše připravit."
Když za ní zapadly dveře, vrchní kněz se otočil k pozůstalým.
"Chatar, že? Slyšel jsem, že jsou do tebe vkládány velké naděje. Pevně však věřím, že ze své chyby jsi zklamaný především sám, ne jenom já a tvůj otec."
Páni, taková stvoření můžou mít i rodiče?
Chatar neodpověděl, jen pokradmu vrhl provinilý pohled k zahalenci vedle.
"Omlouvám se, byla to především moje chyba, pane, ozval se, měl jsem tušit, že je stále moc mladý a vášnivý."
"Cenín si tvé milosti k druhým," odpověděl vrchní kněz nezaujatě, "ale stojím si za názorem, že každý by měl své chyby přijmout sám za sebe. A teď, půjdu se připravit na nadcházející událost. A protože je sukubus stále někde mezi námi, musíme počítat s čímkoliv. Pověřuji vás tedy ochranou oltáře, ať se stane, co se stane."
Otočil se a vydal se loudavě ke dveřím. Těsně před odchodem se ale ještě otočil.
"A žádné zklamání," zavrčel, "tentokrát se to musí podařit, i kdyby se mělo celé město v prach obrátit."
A za mírné poklony obou zahalených postav vyšel ven.
"Nejradši bych tě přetrhl jako hada," otočil se pak zahalenec na Chatara rozezleně. "Patnáct let ti věnuji a po té době je jediné, co dokážeš, zklamat. Na to, co od tebe všichni očekávají, je to trochu málo, nemyslíš?"
"Pokud vím, tak jsem vás zklamal poprvé," odpověděl Chatar tiše. Zakuklenci to však neuniklo. Nebyla jsem si přesně jistá, jestli ho to naštvalo, nebo ne. Podle obličeje by se to jistě nedalo poznat, ani kdyby nebyl zahalený. Místo toho zvedl ruku a uštědřil Chatarovi pořádnou facku, že jsem se otřásla.
"Odkdy se mnou smíš takhle jednat?" zasyčel naštvaně.
Chatar neodpovídal. Po chvíli zakuklenec zase ruku stáhnul.
"Víš, co máš dělat?" zeptal se pak o mnoho klidněji.
"Ano, otče," odpověděl Chatar tiše.
Moment, vážně řekl "otče"? Tenhle zakuklenec že je jeho táta? Och.
"Ten sukubus může všechno zkazit. Ano, vím, co chceš říct. Podcenil jsi ho. Ať je svázaný jakýmkoliv zaklínadlem, věřit mu nemůžeme. Radši bych ho viděl mrtvého v troskách města, než živého a přivázaného na řetězu."
"Dobrá, otče." Jeho hlas pozbýval jakéhokoliv citu.
No tohle? Tak to mu tedy nedaruju! Celou dobu se s ním párám jenom kvůli takovému výsledku?
Vytočilo mě to natolik, že jsem se pomalu začínala třást. To snad ani nemůže myslet vážně! Jen počkej, ty spratku, až se mi dostaneš do rukou, přetrhnu tě za tatíka. Aspoň bude mít méně práce.
"Snaž se mě znovu nezklamat," mluvil dál jeho otec a pozvolna se vydal ke dveřím. "A ještě jednu věc si pamatuj; chybami na Omare dojem neuděláš."
A pak zaklaply dveře i za ním.
Chatar zůstal v místnosti sám.
"Omare, co?" přešel ke stolu a shrnul z něj Nádobu osudu. Pak se rozhlédl po místnosti, zastavil se pohledem přímo na mě a mírně se zamračil.
"Sakra," ucedil pak a spěšně vyběhl z místnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama