Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 17. - Zajetí

2. prosince 2012 v 22:04
Žlutá poušť, Jinezava
Když se velitel posádky chrámu se sotva slyšitelným zašustěním zhmotnil uprostřed místnosti, nejvyšší kněz seděl na posteli a pravou rukou si zakrýval čelo.
"Stalo se něco, pane?" otázal se úsečně.
"Nádoba osudu," zavrčel kněz a odtáhl dlaň. Uprostřed čela se rýsovala krásná spálenina, jakoby ji někdo vytvořil jen tím, že se dotkl toho místa prsty, usilovně z ní vytékaly tenké pramínky krve a celé to muselo být doopravdy nepříjemné. "Duchovní obrana byla prolomena."

"Já vím." Víc toho neřekl.
"Tak proč s tím něco neděláte?" zavrčel kněz nevrle, jakoby ho ranní štípanec popudil na nejvyšší míru. Kdo by se také divil?
Po nějaké další zdlouhavé cestě se mu podařilo předchozí událost vyhnat alespoň na chvíli z hlavy. Na její místo se dostalo něco nového a mnohem aktuálnějšího. Našli totiž co si, co se moc nelišilo od opravdového, nefalšovaného života.
"Páni!" Naty už to říkal poněkolikáté a nemohl se toho zbavit. Nic jiného ho také nenapadlo. Ještě před nějakou dobou se prodírali nekonečným pískem a najednou se před nimi objevilo tohle fenomenální město. Vážně uvažoval nad tím, že se mu líbí.[1] Sice to mohlo jednomu přijít trošku zvláštní, vzhledem k tomu, že vypadalo poněkud zchátrale, zvlášť ta část uprostřed. Nathaniel odhadoval, že se na takovém místě kdysi mohla nacházet nějaká ústřední budova, teď se však na jejím místě rozkládal pěkný černý kráter zasypaný pískem a sutinami.
Kläri se také udiveně rozhlížel, ale pak jeho zrak utkvěl na onom kráteru a nemohl se od něj odlepit.
"To je zvláštní," naklonil hlavu ke straně.
"Co? Proč?" Otočil se na něj Naty nechápavě.
"Mám takový pocit, že ještě před nedávnem tu ten kráter nebyl…" odvětil Kläri zamyšleně a dál si nehnutě místo před sebou prohlížel.
"Neblázni," zasmál se Naty, "nebo jsi tu už někdy byl?"
"Nebyl," zavrtěl hlavou Kläri, "ale podívej se, tamhle to vypadá jako zbytky oltáře. A kousek za tím můžeš vidět něco, co připomíná poměrně zachovalá lampa… a pořád hoří."
Naty zaostřil pohled směrem, kterým Kläri ukazoval a také to spatřil; modro zlatou lampu, ve které by snad mohl být zavřený džin, ještě stále zářící matným plamenem. Ne, že by byl na denním slunci nějak potřebný.
"Máš pravdu," vydechl, "ale jaký z toho děláš závěr?"
"Momentálně docela rozumný," pokrčil Kläri rameny, "to, co tu ještě před nedávnem stálo, je teď celkem čerstvě zničené a ty černé fleky určitě nebudou jen tak obyčejné, ne? Nebo aspoň já si myslím, že něco takového v poušti jen tak nenajdeme, i kdyby se měla celá nějakou dobu nacházet v plamenech. Nehledě na to, že písek hoří pěkně obtížně. A navíc tu trochu čpí taková divná mystika…"
"Ty můžeš něco takového cítit?" vydechl Naty obdivně. Také si něco podobného vždycky přál, spojeného rovnou se silnou magií, která by učinila jeho život mnohem zajímavější. Ovšem teď, sečteno a podtrženo, o to vlastně ani tak moc nestál.
Kläri se zamyslel. "Nejdřív mi to tu připadalo jako celkem obyčejné město, ale teď, když si to celé přeberu, musím uznat, že možná měla ta satanistická čarodějnice pravdu… Něco tady nehraje."
"No, to máš pravdu…" polkl Naty, když se znovu rozhlédl kolem sebe. Zatímco Kläri přemýšlel a on jen vyjeveně zíral, přikradl se k nim dobrý tucet podivně zahalených mužů, kteří na ně na všechny mířili špičkami kopí.
"Ehm… Kläri?" vyhrkl Naty ne moc nadšeně, "Neměl bys vteřinku?"
Kläri se nezúčastněně rozhlédl po všech hrotech mířících mu neochvějně na hruď a bez zájmu odpověděl: "Zrovna na vás nemám náladu, tak kdybyste laskavě mohli přijít zítra." A pak se znovu ponořil do myšlenek.
"Víš, oni jen tak nezmizí," obořil se na něj Nathaniel.
Kläri zvedl hlavu a konečně si je pořádně prohlédl. "A co chceš dělat? Je jich tu přinejmenším šestkrát víc než nás. A navíc nás ještě nezabili, takže na někoho čekají."
"To není zrovna moc pozitivní," zamračil se Naty. Pomalu cítil, jak se mu tělem začíná znovu rozlévat teplo. Nijak se tomu nebránil. Ještě chvíli a bude moct všechny tyhle lidi, připomínající asasíny, proměnit v prach podobný tomu uprostřed podivného kráteru.
Kläri mu položil ruku na rameno. "Uklidni se," prohlásil, "nemá to cenu. Ne teď. Ještě chvíli počkej."
Nathaniel se na něj ohlédl. Podle výrazu, který se chlapci usídlil v očích, to myslel Kläri naprosto vážně.
"Když myslíš," uvolnil se po chvíli. "Ale jak se odsud dostaneme? A na co vlastně čekají? Bylo by mnohem jednodušší, kdyby nás chtěli rovnou zabít."
"To bychom byli nejspíš rovnou mrtví," odtušil Kläri suše, když tu se kruh otevřel a ve volné mezeře se objevily dvě postavy.
První byl stařec zahalený do světlého pláště a vedle něj stála podobně oblečená trochu menší dívka; podpírala ho.
"Něco mi říká, že jsme se měli vydat do slují stejnou cestou jako Lancelot," utrousil Kläri, když si oba nově příchozí dostatečně prohlédl.
Nathaniel si vybavil poslední vzpomínku na Lancelota a otřásl se.
Možná by si měl celou situaci zrekapitulovat. Bylo to tak, že si šli všichni tři po poušti a kus před branami města se z písku vynořilo cosi jako kusadla a zmizelo to i s Lancelotem. Kläri nad tím víceméně mávl rukou a nakonec dokonce pronesl něco o tom, že to teď bude mít snažší, což Naty nějak nepochopil. Po svém předchozím namáhavém výkonu si však uvědomil, že už necítí ani kapku lítosti, přestože si to celé nedokázal vysvětlit. Možná to bylo tím, že podvědomě tušil, že Lancelot je ten typ člověka, kterému nedělá problémy dostat se z nějakých kusadel a pak se jim vysmát, jistý si tím však být nemohl. Takže už zbyli vlastně jenom dva. A teď jsou v obklíčení v nějakém divném městě. Proč vlastně vůbec šel ten den na trénink? Nic obdobného by teď řešit nemusel…
"Takže jste to byli vy?" prohlásil zahalený muž, nebo možná spíš stařec. Uprostřed čela měl úžasný slušivý spálený flek, jehož kraje byly lemované šarlatovou krajkou, jako by z celé ozdoby donedávna tekla krev. Jak k takové věci přišel, to by Nathaniela opravdu zajímalo. Tedy, kdyby ho teď nezajímaly mnohem důležitější věci, jako třeba zahalení strážci, kteří na něj stále neúnavně mířili svými zbraněmi.
Že je už nebolí ruce, napadlo ho.
Stařec se nedočkal žádné odpovědi, a tak se domyslel sám.
"Zlikvidujte je," zasyčel a otočil se k odchodu.
"No nazdar," vysoukal ze sebe Naty, když se po něm skupinka bojovníků vrhla.
Kläri ho odstrčil stranou, čímž se od sebe oba vzdálili. Zatím se počet útočníků zvětšil.
To není moc dobré, pomyslel si Nathaniel a přemýšlel, co by měl udělat, aby se dostal zase zpět ke Klärimu, který by mu zajisté pomohl. Nic ho nenapadlo, což ho mírně znervózňovalo.
Když se jeho žílami začalo znovu rozlévat ono známé teplo, dovtípil se, že asi není tak málo nervózní, jak si zprvu myslel. Teď už alespoň bude všechno jednodušší.
Zavřel oči a oddal se onomu uklidňujícímu pocitu tepla, který mu dodával sílu a zbavoval ho veškerého strachu a nervozity. Z transu ho probral až Kläriho výkřik.
"Nathanieli!" zakousl se mu do mozku jako malá pijavice a všechno to teplo z něho znovu vysál. Ne, Kläri mu řekl, že má být klidný a nechat si to až na jindy. Ale kdy by se mělo to jindy objevit? A co se stane teď? Bude znovu jen bezmocný Nathaniel Culkin, který je pomatený, protože se na Teře objevil jen tak, jednoho dne.
Když však otevřel oči, situace byla jiná. Stařec na něj upíral lačné korálkové oči a dívka, která jej až doposud podpírala, si tiskla dlaně k ústům.
Stařec kývl na jediného zahaleného bojovníka, který se celé bitevní vřavy nezúčastnil. Natymu se zdálo, že tahle němá konverzace mezi oběma musela zabrat minuty, nebo dokonce hodiny. Když se však jeho zorným polem mihlo bůhví kolik černých plášťů, dovtípil se, že trvalo pouhých pár sekund.
Kläri byl zatím celkem plně zaměstnán svými opláštěnými postavami, které se na něj vrhaly a které povětšinou končily hlavou napřed u okraje kráteru.
"Zatraceně," ucedil, když se na místo původních znovu dostavili noví a tvářili se, jakože jejich počty jsou neomezené.
Najednou se však ozvala ohlušující rána a několik útočníků odletělo velkým obloukem o kus dál.
První, co Kläri spatřil, byla bílá špice zavěšená na řetězu, teď momentálně deset centimetrů od špičky jeho nosu[2]. Dál řetěz pokračoval a jak se tak posouval dál, odhalovaly se na něm jisté detaily jako pár ostří, která nevypadala zrovna lákavě. Celá tato podívaná byla zakončena zápěstím a dále pokračující rukou, jež bez jakýchkoliv pochyb patřila jisté dámě v krátké džínové minisukni a sešněrovaném živůtku s mašlí, jejichž dojem bohužel nedokázalo nic zkazit, ani široký šátek, který měla ona dáma hala bala přehozený a obdobně nešikovně uvázaný přes ramena. Když bychom se od takového oblečení přesunuli trochu výše směrem k obličeji, zjistili bychom, že ona osoba má zelené oči, hnědé vlasy a nepatrně křivý nos. Nebyla tlustá, ale celý prostor okolo jaksi něčím vyplňovala, i když by nejspíš nikdo nedokázal přesně říct, co to bylo.
"Dvacet na jednoho, není to trochu moc, zlatíčka?" pronesla vesele, když už to vypadalo, že si jí všichni všimli.


[1] Ale stále ne tak vážně jako o tom, že si co nejdřív změní jméno.
[2] Který byl mimochodem trochu pršáček, když už jsme u toho. Některým dívkám to připadalo roztomilé, ale Kläri svůj nos z duše nesnášel. Možná to bylo proto, že byl poblíž Stellar i v dobách, kdy vstala špatnou nohou z postele. Nicméně, když se vrátíme do nynější situace, špička se s největší pravděpodobností musela na konci poněkud stáčet, aby dosáhla svého momentálního cíle. Zrovna na takovémto případě si můžeme ukázat, jak jsou některé kovy ohebné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama