Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 16. - Okázalé ticho

2. prosince 2012 v 22:03
Žlutá poušť
Po okraji Žluté pouště se jako stříbrná stužka vinula řeka, díky níž se v minulosti na písčitém území zformovaly hned dva státy. Bohužel, neexistovala všude na poušti, takže chtě nechtě musela nadejít chvíle, kdy se Naty i s Klärim a Lancelotem vylodili na břeh.
"Tak si to všichni pěkně užijte," volala na ně ještě z paluby Laura, "šla bych s váma, ale nemůžu přece nechat svýho miláčka bez dozoru, no ne?"

Natymu připadalo, že si Laura celou situaci připouští až moc klidně a bere ji spíš jako takový nějaký výlet. Koneckonců, Lancelot to bral úplně stejně, jediný Kläri snad chápal závažnost jeho situace. Alespoň zčásti. Ve skutečnosti to bylo ještě horší, než se to mohlo někomu jevit.
"Jasně, to chápu," křičel Lancelot zase zpátky, "ať se ti daří!"
"O to se rozhodně bát nemusíš." Lauřin úsměv byl na chvíli skoro až děsivý.
"Jo, já vím," zabručel si Lancelot pro sebe, když se Lauřin koráb zase poměrně slušnou rychlostí vzdaloval.
"Měli bychom se vydat dál," začal Kläri opatrně, aby ho vytrhl z náhlého zamyšlení, do kterého upadl.
"Také si myslím," přikyvoval Naty horlivě. Začínalo mu být čím dál tím větší horko a něco mu říkalo, že se to jen tak nezlepší, ba naopak.
"No jasně," přikývl Lancelot, "to bychom mohli. Ale ví vůbec někdo kam?"
Nikdo nevěděl.
"To by asi chtělo nějaký kompas, který by nám ukázal správnou cestu, že…"
Naty si vzpomněl, že takový kompas se objevoval v jednom filmu, najednou však nedokázal určit, o který film vlastně šlo. To vedro mu lezlo na mozek. S tím by měl něco dělat.
Nakonec však rozhodl, že to zatím není tak špatné, protože místní lidé ten film určitě neznají.
"Půjdeme tam," ukázal nakonec rozhodně směrem od řeky.
"Proč?"
"Nevím."
"Tak to je dobrej důvod," souhlasil Lancelot a vydal se přímo za nosem.
Kläri si povzdechl. "Tohle mu už radši nenavrhuj," napomenul Natyho a vykročil stejným směrem.
No vida, pomyslel si Naty, už se to hýbe.
Zhruba tak po hodině namáhavé cesty přes okrově zbarvené pláně dorazili celí zalití potem na podezřelé místo. Tedy, ono nebylo vyloženě podezřelé. Co by také jeden hledal někde, kde se to hemží samým pískem, že? Jedna věc se ale ani jednomu z nich úplně nezdála; kláda. Hověla si na vršku písečné duny, skoro, jakoby nikam jinam ani nepatřila.
Bylo by poměrně zajímavé vědět, co si každý z těch tří pomyslel, když onen malý dřevěný a na poušť absolutně se nehodící zázrak spatřil
Co dělá kus dřeva na poušti? To napadlo Natyho.
To se dá rozsekat! Tohle si pro změnu pomyslel Lancelot hned, jako kládu uviděl. Něco mu však říkalo, že by se jí neměl dotýkat, naopak, ona věc by měla zůstat ležet na místě a oni by měli s posvátnou úctou pomalu přesunout místo svého nynějšího působiště.
Kläri si jednoduše pomyslel: Další? Ach jo.[1]
Poté se přesunuli dál a putovali další neurčitou dobu plnou potu, Natyho unaveného remcání, Lancelotova unaveného vztekání a Kläriho okázalého mlčení.
Podařilo se jim najít něco jako studnu. Možná dokonce dvě nebo tři. A čtvrtou, vyschlou. Kläri mínil, že se někde v blízkosti musí nacházet nějaké živé osazenstvo.
Hledali tedy živé osazenstvo pouště. Žádné nenašli. Nenašli dokonce ani mrtvé osazenstvo pouště.
Lancelot tedy rozhodl, že je poušť zcela neobydlená.
"Ale my vlastně hledáme trpasličí sluje, které jsou někde hluboko pod námi," vysvětloval zrovna Kläri trpělivě. Lancelot to pořád nějak nemohl pochopit a po pěti minutách začal Kläri konečně přemýšlet, zda-li by měl této očividně naprosto zbytečné činnosti zanechat, než se z něj stane mírně nazlobený imortál[2], anebo se mu to pokusit vysvětlit znova a úplně od základů, počkat si, až zase Lancelot zavrtí hlavou a pak si ten pocit nazlobeného imortála skutečně vychutnat. Než však stihl něco říct, dal Naty najevo svou přítomnost.
"Tady to není normální," ozval se tiše. Vlastně tu nebylo normálního zhola nic, rozlomenou tyčí válející se pod jeho postelí začínaje a podivnou ženštinou vyskakující z vody jenom proto, aby ho mohla uškrtit, konče. Tohle však bylo i v rámci téhle nenormálnosti zvláštní. Nebo možná nebezpečné.
Písek pod nimi totiž začínal mírně bublat.
"Ten písek bublá," všiml si konečně i Lancelot.
A pak, v jedné chvíli všichni odskočili o několik metrů vpravo, rozplácli se na měkký škrábavý povrch a zespod sledovali, co se vlastně děje.
Písek se vzdouval čím dál tím víc. Nejdřív to připomínalo malé vlnky, pak velké vlny a nakonec celé gejzíry. Poté ze země vystřelilo cosi jako dvě velká kusadla, s děsivým skřípotem a pravděpodobně ještě děsivější silou sklapla a zase se stáhla. Z písčité hlubiny se chvíli ozýval skoro až zmatený skřípot, a pak zase vše utichlo.
"Co to bylo?" utrousil nakonec Lancelot lehce.
"Kusadla," odpověděl Kläri celkem zbytečně.
"Myslím, že to jsme viděli všichni," polkl Naty.
"Pravděpodobně nás to mělo sežrat…" pokrčil Kläri rameny, "ale očividně se mu to nepovedlo."
"Jo, očividně," uchechtl se Lancelot. "To totiž netušil, že narazí na nás. Na chytrý, obratný a…" už nestihl pochvalnou větu doříct. Písek pod nimi se mírně zavlnil a bez jakéhokoliv dalšího varování vyrazila kusadla přímo jejich směrem.
Tentokrát uskočili jen taktak. Naty tušil, že tomu podivnému tvorovi zanechal na památku kus svého rukávu, neměl však čas ani odvahu to zkoumat.
"Jsi pořád v jednom kuse?" křikl jeho směrem Kläri. To Naty musel uznat. Jeho mikina, kterou ještě stále pro jistotu nesundal, však tvrdila něco trochu jiného.
"Ehm…" ozvalo se kdesi z písčité jámy, "tak teď, když už oba víte, že jste v pořádku, byste mi mohli pomoct, co vy na to?"
Lancelot se snažil vydrat alespoň částečně na čerstvý vzduch, přes kusadla, která pomalu ale jistě zesilovala svůj stisk, to však šlo velmi těžko. Jestli vůbec.
"Víš, že se říká, že pýcha předchází pád?" Kläri hned začal zkoumat, co by se s oním nastalým problémem dalo dělat, poznámku si ale neodpustil.
"Nech toho!" okřikl ho Lance popuzeně, "Jestli sis nevšiml, tak právě mě cosi chytilo…"
"Já mám pocit, jestli to není mravkolev," usoudil Kläri a dál se zaobíral Lancovým vězením.
"Ale mně houby záleží na tom, co to je zač. Drží mě to, a to mi stačí. Nemohl bys přijít na nějaký způsob, jak…" Bylo to už podruhé za pár uplynulých chvil, co nestihl doříct to, co původně chtěl. Tentokrát se však kusadla s obrovskou rychlostí zatáhala pod zem a na jejich místo se začal neodbytně drát nový písek.
Kläri i Nathaniel chvíli zůstali stát v oněmělém tichu. Pak Naty ucítil, jak se mu žílami rozlévá teplo a po chvíli sám sebe viděl, jak zoufale hrabe do hromady písku pod sebou, v marné snaze hnědovlasého mladíka najít. Dělal to tak dlouho, dokud mu stačily síly. Dělal to dokonce i nějakou dobu poté. A pak se zhroutil na zem, protože mu nic jiného nezbylo.
Sledoval oblohu a až teď si uvědomoval, že Kläri už zase celou situaci obešel okázalým tichem.
"Nepříjemný, tyhle zvířata, že jo?" posadil se nakonec na zem vedle něj.


[1] Někdy prostě měl poněkud zvláštní pohnutky…
[2] Imortálové jsou osoby, které se rozhodly, že toho nechtějí mít s lidmi a vůbec ostatními živými tolik společného, jako ve skutečnosti mají. Vyhledaly proto některé učence, nebo naopak některé vychytralé záporáky, kteří je s medovým úsměvem zabili, nebo udělali něco podobného, a pak je formulí, která se může někdy dosti mylně jevit jako jednoduchá, proměnili v něco celkem podobného tansel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama