Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

29.7.2017
  • Poslední část 30. kapitoly Interregna

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru


(Interregnum) Kapitola 8. - Probuzení

8. prosince 2012 v 20:39

Před zrcadlem z pravého litorského skla seděla asi dvanáctiletá dívenka a s vykulenýma očima sledovala prsty své matky, které jí neomylně sestřihovaly dlouhé oříškové vlasy do nepravidelného rozcuchu.
"Mami?" otázala se tiše, "Co to vlastně děláš?"
"Stříhám ti vlasy, jestli sis ještě nevšimla," odpověděla její matka, zhruba třicetiletá dáma velice půvabných rysů.
"Právě že všimla," odpověděla dívka, skoro jakoby se jednalo o nějaký módní výstřelek, který právě zavedl někdo naprosto šílený. Očividně o své matce neměla příliš valného mínění. "Jenže proč mi stříháš vlasy? Měla jsem je ráda."
Nůžky chvíli klapaly naprázdno. Poté s rachotem dopadly na stůl.

"Začínáte mě všichni štvát!" vykřikla dáma, i když se v takovou chvíli podobala spíše harpii, "Ty, ta tvoje zatracená ježibaba, tvůj otec a spousta dalších! Všichni! Mám vás po krk, slyšíte?! Jednomu nestačí, že mě tady nutí zůstat, skoro jako nějakého barbara, ještě se objevíš ty a děláš scény okolo několika ustřižených pačesů! Jenom si nemysli, v klášteře by ti oholili hlavu celou."
"Jenomže já nepůjdu do kláštera," odtušila dívka suše, což dámu rozzuřilo ještě víc.
"Dejte mi všichni pokoj!" zaječela a s dusotem vypochodovala z místnosti.
Dívka chvíli sledovala zabouchnuté dveře a pak si s povzdechem ustřihla zbytek vlasů, který jí ještě v původní délce splýval do poloviny zad. "Kdy už aspoň trochu dospěješ, mami?" otázala se nakonec po způsobu svojí babičky.

Když se Allie probudila, hlava ji brněla, jakoby se do ní praštila. Nejdřív se jen nechápavě rozhlížela okolo, ale po chvíli jí začaly docházet všechny události předešlých chvílí.
Takže za prvé: utekla z domova. Za druhé: k útěku jí dopomohl Cillian. Za třetí: Cillian má oči, od kterých se člověk nedokáže odtrhnout. Za čtvrté: Cillian má pihy. Doopravdy, teď si tím byla naprosto jistá. Za páté: Cillian má oči, od kterých jeden nemůže odtrhnout zraky, sotva rozeznatelné pihy a vlasy, které na slunci září skoro jako roztavený bronz, a ona mu vyklouzla a utekla. A do šestice všeho dobrého, při jejím vyklouznutí ji kdosi chytil, a pak… pak se probrala tady. Podle jejích výpočtů se tedy musela probudit v blízkosti svého únosce. Anebo také v otroctví. Bylo to jedno, každý člověk byl stejně domnělý nepřítel.
Rozhlédla se ještě jednou okolo sebe, tentokrát pozorněji.
Ležela na mýtině. Podivné místo pro únos. Kousek od ní bylo ohniště a u něho… člověk.
Bez váhání se vymrštila do sedu a poslala jeho směrem proud ohně, který akorát olízl ohniště.
"Ale no tak," otočil se jejím směrem onen člověk, "Kdybych věděl, že bys mohla tak dobře posloužit místo zápalek, nejspíš ten oheň ani nerozdělávám."
Allie ztuhla. Tahle osoba… tahle osoba nevypadala ani trochu podezřele. Očividně se jednalo o drobného chlapce v přerostlém tvídovém sáčku a enormní čepici, která mu zakrývala část obličeje, a takhle z dálky vypadal tak dětsky a křehce, že snad nedokázal ublížit ani mouše. O to víc by však mohl být nebezpečný - někde poblíž se určitě schovával zbytek lupičské bandy, která se o něj starala.
Vzápětí však uslyšela hlas, o kterém si myslela ze všeho nejméně, že ještě někdy uslyší.
"No, konečně ses probrala. Je vidět, že o tebe se Ceanag stará. Popravdě se mu ani nedivím."
"Ehm… Cilliane?" vykoktala nakonec. Po chvíli se ale vrátila zpět na pevnou zem. "Co tady u všech bohů děláš?"
"Teď momentálně jsem čekal, než se probereš," pokrčil Cillian rameny.
Allie celou situaci tak úplně nechápala. Vždyť mu přeci utekla, ne? Co se vlastně stalo, když byla v bezvědomí? Nakonec se uchýlila k nejjednoduššímu způsobu, jak se něco málo dozvědět o svém nynějším stavu.
"Co se stalo?" otázala se rezignovaně.
"Unesli tě piráti," shrnul to celé Cillian do jedné věty, "a já s Ceanagem jsem se tě vydal zachránit."
"Cože?" zamračila se Allie a vylekaně sebou trhla, když kousek od ní na větvi přistál obrovský sokol.
"Řekněme, že to je můj nový kamarád, který tě právě probral. Je to támhle ten klučina," vysvětloval Cillian zatímco ukazoval Ceanagovým směrem.
"No, je trochu zvláštní, ale v některých věcech se celkem vyzná," dodával hned šeptem. "A tohle je Kori!" přidal nakonec, krátce poté, co na něj sokol otočil hlavu, "A mluví."
Allie otočila hlavu Koriho směrem a mírně se uklonila, "Hezký večer."
Před Cillianovými udivenými zraky Kori předvedl obdobnou úklonu a spokojeně odpověděl: "Přeji též pěkného večera."
Allie naklonila hlavu ke straně. "Je slušně vychovaný."
"To ghorm obvykle bývají," odpověděl Ceanag. Během rozhovoru se k nim tiše přiblížil a teď podával Allie kouřící misku čehosi kořeněného. "Chutná to příšerně, ale je to jedna z nejlepších věcí, kterou tu najdeš."
Allie vděčně přijala misku a hned z ní usrkla - měla obrovský hlad. Překvapivě však výsledek nebyl ani zdaleka tak hrozný, jak se nejdřív obávala, dokonce byl naopak celkem dobrý…
"Není to tak špatné," okomentovala to.
Cillian s Ceanagem na sebe překvapeně pohlédli. I Cillian tenhle bylinkový vývar zkoušel, vlastně se jím živil po celou dobu čekání, než se Allie probrala, rozhodně však nesdílel její názor o poživatelnosti.
"Nechci vidět, co vám v zámku vaří," okomentoval to Ceanag nakonec.
"Proč?" Alliiny hnědé oči tázavě zářily od okraje misky. Cillian si v tu chvíli říkal, že vlastně každé cestování s takovým doprovodem má nějaký smysl.
Na Ceanaga její oči však očividně žádný dojem neudělaly.
"To nic," odpověděl ledabyle, když dostal misku zpět, "dáš si ještě trochu?"
"Určitě," vyhrkla hned Allie, vzápětí si ale mírně odkašlala a dodala: "Ano, prosím."
"Takhle se mluví na hradě, víš…" vysvětloval mu hned Cillian šeptem.
"A někteří hadi číhají v zahradách," odpověděl Ceanag stejným tónem, zatímco Allysandře naléval novou várku.
Teď se Cillian pro změnu zaměřil na onoho chlapce. Musel uznat, že je doopravdy zajímavý. Nebo když už ne on sám osobně, tak alespoň jeho myšlenkové pochody. A pak tu samozřejmě byl Kori… doopravdy by ho zajímalo, odkud Ceanag pochází.
Než tu otázku stihl vyřknout nahlas, předběhl ho.
"Kam vlastně jdeš?" zeptal se princezny jednoduše.
Allie si ho změřila pohledem. Cillian už o cílu jejího putování možná něco tušil. A Ceanag jí připadal poměrně důvěryhodný, i když to bylo jen dítě.
"Do Folascé," odpověděla nakonec.
Ceanaga to nijak nepřekvapilo, rozhodně ne tolik, jako Cilliana, když se to dozvěděl. Tohle mu přeci Allie neříkala. Že by se přeci jenom nakonec rozhodla někomu věřit?
"Proč?" otázal se Ceanag jakoby nic.
Alyssandra se zarazila. Měla by jemu a vlastně i Cillianovi říct až tolik?
"Potřebuji si něco ověřit..." odpověděla nakonec úsečně.
Modré oči ji chvíli sledovaly zpod kšiltu, jako by se jí snažily proniknout až do duše.
"Dobře," řekl nakonec Ceanag, "Nebudu se vyptávat, i když by mě to zajímalo."
"Proč?" Tentokrát si tu otázku nedokázala odpustit Allie.
Ceanag jen pokrčil rameny. "Když princezna, ať už jakákoliv, uteče z domova, má k tomu nějaký důvod. Může to být cokoliv, i maličkost, ale něco pod tím vším je. Nemám pravdu?"
"Máš," přikývla Allie hned, ale pak se chytila za pusu. "Neříkal jsi před chvílí, že se mě nebudeš na nic vyptávat?"
"Promiň," usmál se Ceanag, "nějak jsem si to nemohl odpustit."
Cillian nedokázal potlačit úsměv. Možná, že Ceanag někdy trpěl vyšinutími mysli, ale jinak byl opravdu milý a alespoň jemu se zamlouval.
"Víš, podle mě by ses už příště od Cilliana neměla moc vzdalovat," navrhl nakonec, "jak vidíš, může ti to akorát ublížit."
"Jasný," vložil se do rozhovoru konečně i on; nelíbilo se mu, jak ho přehlížejí a zmiňují ho tak leda jen povrchně. "Budu tě chránit před vším, co se rozhodně tě napadnout."
Allie sledovala hladinu malé kaluže vývaru, která jí v misce zbyla. Proč jí vlastně chtěl Cillian pomáhat? Už jednou mu utekla a on se ji přesto vydal zachránit. Proč to dělá?
Poslední otázku vyslovila nahlas. Uvědomila si to však až ve chvíli, kdy jí Cillian se širokým úsměvem odpověděl.
"Slíbil jsem to, ne?"
Ceanag jen s povzdechem zavrtěl hlavou.
"Budu ti pomáhat, protože princezny se ve štychu rozhodně nenechávají. Nemám pravdu?" pokračoval Cillian dál a Ceanagova výrazu si nevšímal.
"Asi…" přikývla Allie nejistě.
"Jestli tě ale mám ochraňovat, musíš mi slíbit jednu věc. Nebudeš dělat nic šíleného a nerozvážného, jako třeba jsi udělala teď. Jasný?"
Sklopila pohled. "Ano," špitla nakonec.
"Tak. A teď…" pokračoval Cillian vážným tónem a mírně se k ní sklonil, "mohla by ses trochu usmát?"
Allie nevěřícně zvedla pohled od misky a tázavě se na něj zahleděla. To myslel vážně? Podle jeho výrazu usoudila, že ano.
Nepatrnou chvíli zírala do jeho očí. Vážně to byl asi nejroztomilejší mladík, jakého kdy v životě potkala. A teď, po tom dni vypadal snad ještě rozcuchaněji a unaveněji než obvykle… a úsměv se jí po tvářích v tu chvíli rozlil samovolně.
"Tak, to je lepší," pochválil jí Cillian, "už aspoň nevypadáš tak smutně."
Allie se pro jistotu místo odpovědi zasmála a tón jejího smíchu ji překvapil - nebyl tak strojený a neupřímný, jaký slýchávala na chodbách paláce a jakým se obvykle smála ve společnosti. Tenhle zněl vesele a doopravdy upřímně.
Vypadá takhle nějak život ve městech a vesnicích? Napadlo ji.
Cillian zatím přemýšlel nad něčím trochu jiným.
Uvelebil se na jednom z četných mechových polštářů ležících na zemi a sledoval Koriho. Ten pro změnu sledoval jeho.
"Koukám, že umíš dobře zacházet s lidmi," prohlásil nakonec.
"To si piš!" zasmál se Cillian sebevědomě, "Jsem přeborník v tomhle oboru. Dokonce takhle jednou rozveselím i Ceanaga, uvidíš."
S pohledem, který na něj chlapec vrhal zpod kšiltu, však musel uznat, že u tohohle to potrvá o něco déle.
"Navrhuju, abychom hned zítra vyrazili do Heitenu," začal s vážnějším tématem, "nemá cenu se tu zdržovat, když se Allie probrala."
Ceanag pokrčil rameny. "Vydávej se, kam se ti zlíbí. Moje věc to není."
"Ale no tak," zamračil se Cillian, "už jednou jsi nám pomohl, ne? Teď táhneme všichni za společný provaz."
"To říkáš ty," odpověděl Ceanag nezaujatě.
Cillian se hluboce zamyslil. Na princeznu asi Ceanaga nenaláká, to už jednou neúspěšně zkoušel. Co by ho tedy mohlo přinutit, aby se k nim přidal? Zrovna jeho společnost by jistě scházela…
"Někoho hledáš, ne?" zkusil to nakonec.
"Hledám," přikývl Ceanag, "a myslím, že někdo hledá mě."
"No vidíš," usmál se Cillian, "takže když budeš s náma, dokážeš se před tím někým ubránit snáz, ne?"
Ceanag se zprudka nadechl. Cillian netušil, co to značí.
"Tyhle pohledy si nechávej pro princeznu," tlumočil mu Kori tiše.
"Aha, díky," přikývl Cillian.
"Tohle není ten typ, který bys chtěl potkat. Věř mi."
Cillian se pousmál. "Dokud ho neuvidím, neuvěřím."
"Cillian má pravdu," přikývla Allie, "když nás bude víc… znáš to o vlkovi. Myslím, že by bylo úžasné, kdyby nás putovalo víc. Člověk si pak užije více legrace, ne?"
Ceanag se zahleděl na princeznu. A hleděl na ni dlouze, možná svůj pohled směřoval až někam za ni a za mýtinku, na které seděli. Vypadalo to, jakože zvažuje možnosti.
"No dobrá," připustil nakonec, "mám v Heitenu jednu známou, která by mi mohla pomoct."
"Výborně!" zaradovala se Allie. "Neměli bychom si teď na chvíli odpočinout, když nás zítra čeká další cesta?"
"Asi ano," usmál se i Cillian. Tak očividně na Ceanaga princezna platila, ať si říkal, co chtěl.
Ke spánku se ukládal s jasným cílem; za celou cestu ho pořádně rozveselí a dokáže tak, že i někdo jako on se může zajímat o krásy života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama