Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 15. - Jedna, dvě, tři, akce!

23. listopadu 2012 v 22:33
Žlutá poušť, Jinezava
To snad ani není možné! To ten kluk dočista ztratil buňky, které vnímají teplo, nebo co? Já sice jsem démon, ale musím konstatovat, že vedro tu je na padnutí. Alespoň trochu odpočinout bychom si mohli, ale to pan Chatar ne, on se musí trmácet celou pouští skoro bez přestávky, ve dne v noci až sem. Už toho mám po krk.
"Tak, a dost!" Už mi bylo poměrně jedno, že nikde v okolí nebyla žádná lavička, kus sloupu, ani kláda, prostě jsem se rozplácla na písčité zemi, špína nešpína. Tady jsem stejně mohla najít akorát tak prach a písek, a ten, jak známo, nešpiní. Alespoň já si to myslím.
Chatar se na mě ohlédl a když se dovtípil, že se královna posadila a jen tak se nehodlá zvednout, s povzdechem se opřel o stěnu.

"Dobrá, tedy," konstatoval suše. "Máš nějaký plán?"
"Ne," podivila jsem se, "to bych měla mít? Prostě tam takhle v noci přijdu a jednoduše to seberu. Vím, jak to vypadá."
Chatar si povzdechl. "Jestli se dostaneš jen tak tam a jen tak zpátky, tak klidně." Stále nevypadal z našeho plánu nijak nadšeně.
"Proč bych nemohla?" ohradila jsem se dotčeně, "To jsou tam nějaké pasti, nebo co?"
"Určitě," přikývl Chatar.
"Aha. A víš, jak se přes ně dostat?"
Pokrčil rameny. "Nevím. Ani nevím, jaké vlastně jsou."
No, tak to je problém. Ale to nevadí, nechte věci na Juditce a té malé potvoře, která se jí nedávno vecpala do hlavy a určitě se dočkáte uspokojivého výsledku. Aneb buďme optimisté.
"Hele, víš co?" rozhodila jsem rukama, "Až se zvednu, tak se tam dostanu a tu misku přinesu. A ty mi budeš krýt záda, jo?"
Pokrčil rameny. Ach jo, tenhle nápad ho dostal do nálady P, jako PROTIVNOST; pozor na mě, koušu. Ještě, aby to nedopadlo tak, že se proti mně spikne a vymyslí jiný plán, který mě tu ještě na nějakou chvíli zdrží. To ne! Musím začít jednat. Okamžitě!
"Kam si myslíš, že jdeš?" otázal se s mírně pozvednutým obočím, když zaregistroval, jak rychle jsem se octla na nohou.
"Jdu na věc, ne?" otočila jsem se, zčásti už celý jeden krok dál, než před chvílí.
Chatar si povzdechl. "Možná, že jsi démon, ale stále jsi příliš nápadná. S jakoukoliv akcí počkáme, až se setmí." Jeho hlas vylučoval jakékoliv námitky. To se ale chlapec trochu přepočítal; nehodlám poslouchat někoho, komu je přibližně patnáct, to tedy ne. K tomu jsem celé ty tisíce let rozhodně nežila.
Když jsem se však znovu pořádně rozhlédla okolo, musela jsem uznat, že koneckonců přeci jen bude mít alespoň částečně pravdu. Ulice byly totiž plné lidí a ve městě panoval čilý ruch. Jestli se tedy při přibližné teplotě třicet stupňů ve stínu dá říct čilý.
"No, dobře…" uznala jsem nakonec neochotně, "ale co chceš do večera dělat?"
"Především vymyslet nějaký plán, když jinak nedáš," povzdechl si Chatar.
Plán? To snad nevěří mým nadlidským schopnostem, nad kterými by jeho mozek zůstal jen nechápavě stát? Po krátkém zahloubání jsem usoudila, že nejspíš ne. Že bych mu dokázala opak? Anebo bych si počkala na to, co vymyslí, abych se přespříliš nezapotila… přeci jenom, druhá možnost zněla o mnoho lákavěji.
Ukryli jsme se v nějakém temném zákoutí, kam díky všemožnému haraburdí nedosáhl jediný paprsek slunce, a začali jsme přemýšlet. Nebo alespoň Chatar - pro mě se tím odstartovala chvíle naprosté nudy, kdy by si člověk klidně ukousal i vlastní palec u nohy, jen aby to celé nějak skončilo.
Chatar tedy spřádal sítě, které naši milou milovanou mističku měly chytit a přitáhnout a já ho vesele neposlouchala. Jen když se na mě tu a tam podíval, pokývala jsem hlavou, jako že no jasně, jistěže, chápu, a všichni jsme byli šťastní.
Už před nějakou dobou se šli všichni zachumlat do pelíšků ve svých domovech a potemnělý vzduch chytl mrazivý nádech. Konečně Chatar zvedl hlavu.
"Takže?" otázal se s mírně povytaženým obočím.
"Jistě!" přikývla jsem hned horlivě, aby viděl, jak moc pečlivě jsem ho poslouchala a z každého jeho plánu udělám všechno až do poslední tečky.
"Víš, o čem jsem teď mluvil?"
"Ale jistě!" pokyvovala jsem hlavou dál s nadšením skoro převyšujícím hrocha až po uši zavrtaného v bahně.
"Tak o čem?" dožadoval se Chatar zatvrzele odpovědi.
"O tom, že je chrám silně nebezpečný a tak bych si měla dávat pozor, aby se mi nic nestalo," odhadla jsem se znaleckým výrazem. Za všechna svá léta jsem věděla, že něco takového se říká vždycky a pak se na to ještě přilepí ono ošoupané zlom vaz spojení.
"Ne," zavrtěl Chatar hlavou.
"Řekla jsem to svejma slovama, ne? Taky nemusíš bejt tak puntičkářskej," ohradila jsem se mírně dotčeně.
Chatar zavrtěl hlavou. "Mluvil jsem o mravkolvovi Akharovi, který žije na sever odsud."
Aha. To jsem kapku přestřelila. Takže mravkolev Akhara, který žije severně odsud… no moment, co to má společného s našimi plány? Poslední otázku jsem vyřkla nahlas.
Jen pokrčil rameny. "Začal jsem se nudit."
Aha. No výborně, pán se začne nudit a mě tady nechá sedět v domnění, že stále vymýšlí nějaký strašlivě osvědčený plán, díky kterému se všechno podaří… to dokáže taky jednoho postavit na nohy.
"Takže co mám teda dělat? Tak nějak ve zkratce, nechci tady strávit zbytek noci," vyštěkla jsem mírně popuzeně. Co když bylo to jeho povídání o nějakém mravkolvovi zajímavé a já o ně přišla? Anebo také nemuselo… K čertu s nějakým mravkolvem, zvlášť když si někdo nemůže být pořádně jistý, kdo to je… nějaký… romanopisec, ne?
"Jestli to chceš slyšet ve zkratce, bude to nejspíš znít tak nějak 'dělej si, co chceš'. To ostatní by bylo na delší dobu. Koneckonců jsem to už jednou vysvětlil."
"No dobře, dobře." Jak tedy myslíš, udělám si to po svém. A když si to udělám po svém, tak to také tak bude vypadat.
Zamířila jsem směrem k nejvyššímu chrámu a bylo mi celkem jedno, jestli mě Chatar následuje, nebo ne. Nebylo těžké můj cíl najít; tyčil se nad celým městem jako monument.
A vchod byl také poměrně viditelný. A hlavně nezamčený. Do chrámu se očividně nikdo neodvážil. Proč, to se hned uvidí. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o Orimáky, řekla bych, že to bude spíš z posvátné bázně, než z množství pastí.
Přesně to jsem v zápětí zjistila. Jediné, co se mi uvnitř liduprázdné svatyně postavilo do cesty, bylo pár spoutaných démonků.
Zamávala jsem jim a, jejich vražedné pohledy nevnímaje, pokračovala v cestě. Před branou vedoucí do hlavní svatyně jsem dokonce narazila na dva trošku výše postavené démonky strážící dveře dlouhými vidlicovitými kopími. Vrchní kněz se musel nejspíše velmi snažit. Bohužel, pro někoho, jako jsem byla já, nebyli ani malým zastavením. Tedy, skoro.
"Tak jak to jde?" pozdravila jsem obě tritonky přátelsky. Pokud je jeden nenaštval, všechno bylo v pořádku. Navíc měly jisté vychování, což bylo v jejich případě jenom dobře.
"Poměrně špatně, slečno," svěřila se mi ta po levé straně dveří.
"Den za dnem tady musíme stát jako sochy na stráži a nikoho nesmíme pustit. Tak to řekl vrchní kněz, nebo jak ho tu vlastně nazývají," doplnila ji ta po pravé.
"Ano, vrchní kněz," přikývla jsem.
"Děje se něco?" otázala se pravá se zájmem, "Nečekala jsem, že se vrátíte tak brzy."
"Ani já ne," pokývala jsem hlavou, "popravdě jsem počítala, že se tu už neukážu vůbec. Nicméně teď jsem si přišla pro tu mističku, která je tam uvnitř. Takže to uděláme takhle: já vám pomůžu dostat se domů a pak si ji vezmu, co vy na to?"
Tritonky se na sebe podívaly vodnatě modrýma očima a jejich ústa se roztáhla úsměvem plným drobných špičatých zoubků.
"Nic by nám neudělalo větší radost, slečno," prohlásila levá, "křišťálové vody Rubinie[1] na nás čekají a mě nenechávají klidnou."
"Výborně," pousmála jsem se a oběma rukama se dotkla jejich čel. Tuhle věc mě naučila jedna moje dobrá kamarádka, přesněji řečeno Stellar; ti, co dokážou vyvolat nemrtvé, mají své omezené síly a ty může zlomit démon nebo jiný čaroděj, který je přesahuje. A já jsem, řekněme, neovladatelná, tudíž překazit plány kněze by mělo jít doopravdy snadno.
Po nějaké té chvilce jsem už stála před oltářem a z bezpečné vzdálenosti nahlížela na mlhou přetékající povrch Nádoby osudu.
"Tak co, budeš mě štvát i teď?" zeptala jsem se jí opatrně a trochu se přiblížila. Nádoba ale měla dobrou náladu, a tak mi nic ze života neukázala, za což jsem jí byla neskonale vděčná. I když, kdo ví, možná by při ukazování veškerých mých vzpomínek praskla… Takže to vlastně bylo i z jejího pohledu docela šťastné. Anebo také ne. Z chodby se totiž začaly ozývat tiché kroky, které by nejspíš obyčejný člověk jen tak neslyšel. Ještě štěstí, že mám něčemu takovému daleko.
Popadla jsem Nádobu do rukou a pro jistotu ji zabalila do obrovského šátku, který jsem si pro účel mojí mistrně zpracované krádeže kdesi u nějakého stánku obstarala, a vrhla se za nejbližší sloup. Jeho druzi ho následovali v dlouhé řadě vedoucí skoro až ke dveřím, takže by se případně dalo krásně zmizet. Ach jo, hloupoučcí architekti chrámů, vymýšlet tak krásné prostředí pro útěk…
Dveře se nehlučně otevřely. Ne s tím majestátním rachotem, který obě křídla vydávala speciálně při vstupu vrchního kněze, ale znovu tak, aby to nikdo neslyšel.
Po zádech mi přeběhlo slabé mravenčení. Že by tahle miska mohla sloužit jako alarm a já bych orimáky znovu podcenila?
Když jsem spatřila nově příchozí, vysoké, zahalené do černočerné látky, obezřetně prohlížející celou místnost bledýma očima, napadla mě druhá myšlenka, ještě o něco děsivější.
Že by Chatar? v zápětí jsem ji ale vyhnala z hlavy. Ať se mu tahle myšlenka nelíbí jakkoliv, nepodrazil by mě. Ne teď.
"Koukám, že strážci Nejvyššího selhali," ucedil ten přední mírně posměšně.
Druhý k němu otočil hlavu a přikývl.
Výborně, to si musím oddechnout. Tak. Ať je Chatar jakýkoliv, tohle jsou očividně jen obyčejní orimáci, hloupí a namyšlení. Zatímco si tady takhle stojí a zaměstnávají svoje hlavy sebechválou, můžu klidně nepozorovaně zmizet. A také, že to udělám. A máte to.
Pak jsem si ale uvědomila pár nedostatků, které celý můj nápad trošku ničily.
První byl ten, že první i druhý koukali přímo na sloup, za kterým jsem stála. Nebo možná ne přímo na něj, ale skrze něj. A ten druhý, o dost nepříjemnější, byl fakt, že třetí stál kousek vedle mě a mířil na mě úzkou dýkou, která nemusela být zrovna milá, zvlášť ne v případě, že vám ji někdo s hodinářskou přesností vsunul mezi žebra.
Zářivě jsem se na něj usmála, ale to už na mě i z levé strany mířila dýka toho druhého přikyvujícího, a první, ten, který mluvil, stál přede mnou se založenýma rukama.
"Myslela sis, že nám můžeš proklouznout?" zeptal se posměšně. Poněkud mi připomněl Chatara, alespoň tím svým tónem. Fuj, taky bude tak moc mladý? Podle hlasu jsem ale tipovala, že mu bude spíše ke třicítce, jestli ne víc. Něčím takovým se už nenechám ošálit, kdepak.
"Nazdar," oslovila jsem je s úsměvem, "víte, že tři proti jedné dámě je trochu hnusný?"
Ani jedna z dýk se nezachvěla.
První ke mně natáhl ruku. "Vrať to, co jsi ukradla a já ti za to slíbím, že nebudeš tolik trpět."
"Jasně, tak to určitě udělám, viď," vyplázla jsem na něj jazyk, "jsi v mládí spad z palmy, že jo?"
Ani to s ním nehnulo. Jak také jinak, určitě na praktikách sebeovládání strávil alespoň polovinu svého života. A druhou nejspíš na praktikách zabíjení. Ach jo. Jak si tady má jeden najít kamarády?
"No dobře, dobře, budu si to muset zařídit sama," pokrčila jsem rameny a rozmáchla se rukou do stran. Nečekali jste, že vám sem přijde na návštěvu vznešený démon, co?
Oba dva útočníci odletěli každý na jednu stranu, dýku stále svírajíc v rukou. To víte, příště se musíte vybavit jako Chatar.
Podle téhle poslední rady se očividně zařídil ten poslední, co přede mnou zbyl, nejspíš tedy velitel.
"Hm." Nevypadal, že by na něj můj kousek udělal nějaký dojem.
"Hm?" napodobila jsem ho, "To je všechno, co mi na to řekneš? Ty bys asi nebyl fanouškem opery, co?"
I když s největší pravděpodobností nevěděl, co to slovo opera znamená, nechal ho můj komentář ledově chladného, podle zvyku všech takto černých světlookých chlápků.
Místo toho, jako dokonalá ukázka pouští vysušeného sucharu, u kterého jakékoliv zbytky smyslu pro humor popraskaly už dávno, na mě zaútočil, rychle a prakticky neomylně.
Vyhnula jsem se jen taktak.
"Takhle se se slušnou dámou nejedná," okřikla jsem ho, hodila Nádobu osudu do jednoho z mých úlovků v sídle mojí kamarádky, malé bezedné tašky, a místo ní vytáhla okovaný bič. No co, chtěl boj, má ho mít. Následky ať si přičte sám.
Uskočila jsem ještě o kousek dál a vrhla po něm jeden ze svých nejzářivějších úsměvů. "Možná bych se s tebou měla rovnou rozloučit, protože pak už na to nebude čas, že?"


[1] Kdesi dole pod Temným pohořím a možná ještě dál, se rozkládají na první pohled nekonečné šedé pláně. Když člověk pořádně hledá, najde šarlatově rudou bránu vedoucí do země zvané Rubinie. Jenže tam se nikdo dostat nechce, vzhledem k tomu, že je to místo nejvyššího seskupení démonstva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama