Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 14. - Steak k nedělnímu podávání

18. listopadu 2012 v 0:10
Pustina v oblasti Žluté pouště
Zády k nám stála osoba podsadité postavy, zahalená v dlouhém hávu. Jak také jinak, že? V orimáckých mezích se dlouhé kápě a zahalené obličeje daly počítat za jedničku mezi módními výstřelky.
"Jseš si jistej?" sykla jsem na Chatara. Ten jen přikývl.
"Jak jsem ti říkal, dokáže vidět mnoho věcí, které lidské oko ani nepostřehne."
Pche. Tak se taky někdy může zeptat . Jsem já člověk? Nejsem. Také třeba dokážu vidět jiné věci než lidé. Alespoň bychom pak nemuseli cestovat až sem, do téhle svatyně.

Pomalu jsem se rozhlédla. Jen malinko, abych měla zahaleného kněze stále v rámci možností před sebou. Popravdě řečeno, celé tohle místo mě poněkud znepokojovalo. Ne, že bych měla strach, to rozhodně ne, ale… něco tu bylo zvláštní. Nějaká napnutá atmosféra se obtáčela okolo nás jako lepkavý plíživý stín. Chatar něčemu podobnému nevěnoval sebemenší pozornost, nebo patřil do úzkého kruhu doopravdy talentovaných herců, což bych zrovna neřekla. Když ale nevnímá tohle jiskření ve vzduchu, které bylo snad skoro i vidět, znamenalo to sílu na vyšší astrální rovině. Že bych se konečně dostala k nějakému silnějšímu mágovi? Ten by pak ale musel být hodně silný…
A pak se kněz otočil a já jen vyděšeně zalapala po dechu.
Kněz byl tedy podsaditý, ale s největší pravděpodobností ne tlustý. Měl sice černé oči, ale už od prvního pohledu bylo nad slunce jasné, že není orimák. Všichni totiž byli snědí, možná až na Chatara, který pro změnu černé oči neměl. Abych se ale vrátila ke knězi: bledá pleť, černé oči a šedivé vlasy. Sečteno a podtrženo, kdo by to asi tak mohl být jiný, než jeden z mých neoblíbených známých… duch bludičky uvězněný v lidském těle. To je celkem rarita, posledních pár set let se něco podobného jen tak nevidí.
"Nazdar," zvedla jsem před Chatarovými vyděšenými zraky ruku v teatrálním pozdravu.
"Nazdar," oplatil mi to i kněz s podivným tónem v hlase.
Chatar nemohl uvěřit vlastním očím, natož uším. Alespoň takhle nějak mi to připadalo.
"Prosím?" vyhrkl nechápavě.
"Jsme staří známí, víš?" Otočila jsem se na Chatara s úsměvem, "I když jsme se ještě nepotkali."
Chatar ze mě udivený pohled nespustil. Skoro, jakoby zamrzl na místě a nemohl se pohnout ani nahoru, ani dolů. Prostě jenom bledě zářil mým směrem.
"Tušil jsem, že přijdete," přerušil nastalé ticho kněz, "spatřil jsem to ve snech."
"Ano, jistě," polkl Chatar a pokusil se znovu přeladit na svůj obvyklý nabručený výraz, jaký si uchovával před zbytkem společnosti.
"Vrchní kněz ztratil cosi důležitého a ty to máš za pomoci tohohle démona najít, že?" pokračoval kněz v tázání.
"No to bych si vyprošovala!" utrhla jsem se na něj, "Jsem démonka, když už."
Přešel moji poznámku okázalým mlčením.
"Ano," přikývl Chatar neochotně.
"A za mnou jsi přišel, protože toho vím mnohem víc, než ostatní, je tomu tak?"
Další nesmělé přikývnutí.
"Pak jsi dorazil na místo správně. Leč ani já ti nemůžu se vším pomoci. Mé oči vidí daleko, mé uši slyší ještě dál a mé sny jsou téměř neomezené… Bohužel, na tento problém ani já nestačím."
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli byl Chatar zklamaný, nebo se mu ulevilo. Dokázal získat plnou kontrolu nad svým výrazem i tónem. Tahle maska byla doopravdy děsivá, když si člověk uvědomil, že před ním stojí zdaleka neplnoletý mladíček, který by se jistojistě nebál se v příští chvíli odvázat, vrhnout se na vás s vytaseným mečem a během krátkého tance s chladnou ocelí z vás udělat steak vhodný k nedělnímu podávání.
"Především jsem vás přišel požádat o radu, pane," odpověděl, ledově chladně, že by se onen steak zmrazil a vydržel by přinejmenším na oběd podávaný koncem dalšího týdne.
Kněz se zlomyslně usmál, až mi přeběhl mráz po zádech. Tohle nevěstilo nic dobrého.
"Znáš jistě Nádobu osudu?" otázal se úlisně.
A už to bylo tady. Nevím sice, kam tím mířil, ale co se Chatara týče, nebyly to zrovna příjemné končiny. Alespoň tak to chodí. Když se uvězní bludička v lidském těle a pošle se do světa živých, je to stejné, jako kdyby se pytlák octl v jelení kůži ve stádu tučných prasátek. Možná by se mu celou tu dobu sbíhaly sliny, ale věděl by, nebo by alespoň podvědomě cítil, že jako jelen si může dovolit sežvýkat pár listů tamtoho maliníku. A to by ho nejspíše vytočilo až doběla. Nebo alespoň by to rozzuřilo pořádně. A proto se nedivím, že mají uvězněné bludičky věčně špatnou a jízlivou náladu. A škodí, kde jen to jde. Ale říct to Chatarovi? Ani omylem. Možná, že je malý, ale stále mně i s tím svým podivným nárůdkem drží mytrilové ostří pod krkem.
"Jistě," opáčil Chatar.
"Nádoba osudu, to je doopravdy starý artefakt. Říká se, že ho národ Oguriů dostal od Boha," usmál se kněz s předstíranou vlídností.
"Ano, to se říká," přikývl Chatar.
"Člověk skrze ni může vidět věcí jinak skryté… že?"
Přikývl. Už ani nic neříkal.
"Obávám se, že zrovna Nádoba osudu bude jediná možnost, jak najít to, co hledáš." Kněz uvážlivě popošel krok dopředu. A ještě jeden. A další. A zastavil se. Teprve až po nějaké chvíli Chatar odpověděl: "To je vaše rada, pane?"
"Hledáš nějakou lepší, můj mladý příteli?" Úsměv na jeho tváři mi čím dál tím víc připadal otravný. Sice jsem se už stihla v jejich rozhovoru úplně ztratit, ale měla jsem sto chutí jednu knězi pořádně vrazit místo Chatara.
"Ne, asi ne. Děkuji za radu, pane." Chatar se otočil a pomalým krokem se vydal směrem ze svatyně.
"Dělej, jak myslíš, chlapče," ozval se za ním kněz, "radím ti dobře."
Mladý vrah bez jediného otočení vyšel ven.
"Co se to tady ksakru děje?" otázala jsem se nakvašeně, když už bylo nad slunce jasné, že se dveře zavřely.
"Ty jsi pořád tu?" knězův přátelský tón zmizel jako pára nad hrncem.
"Tak fajn, ráda jsem tě zase viděla, bludičáku," odsekla jsem. Co já bych se tady bavila s někým takovým? Ne, radši půjdu za Chatarem a přinutím ho, aby mi všechno hezky pěkně popořadě a pomaličku vysvětlil. Teď jenom, kde ho najít. Počkal na mě vůbec?
"Jdeš pozdě." To byla první věta, která na mě dopadla stejně, jako venkovní slunce. Aha, počkal. Podle jeho tónu jsem usoudila, že ho kněz vytáčel podobně jako mě. Ale s největší pravděpodobností něčím jiným.
"Povedenej kněz, tohleto, vážně." S úsměvem jsem si hodila ruce za hlavu a nastavila tvář slunečním paprskům. Až se konečně vrátím domů, něco takového už jen tak neuvidím. Tady, kde je obloha extrémně čistá, bych si toho měla užít, co nejvíc to jde.
"Všichni si ho váží a na jeho radách něco bude," povzdechl si Chatar už trochu smířlivěji.
"Co přesně ti řekl?" otázala jsem se mile, "V té vaši mluvě se moc nevyznám, víš?"
Chatar naklonil hlavu ke straně a pokrčil rameny, jako bych byla totální pitomec. Výborně, chlapečku, jen si to užívej, dokud můžeš.
"Celou svojí řečí nepřímo navrhl, abychom Nádobu jaksi…" rozhlédl se, jestli jsou všechny zvědavé uši v dostatečné vzdálenosti, "…zcizili, řekněme."
Ukrást Nádobu osudu? A hle, to je dobrý nápad! Podle toho, co mi vrchní orimák vyprávěl, bude mít tahle věcička neuvěřitelnou moc. Pomohla by nám tak vypátrat ten jejich slavný klíč mnohem rychleji!
"No, sice jsem na tvojí straně, ale v tomhle s tím kněžíčkem celkem souhlasím," prohlásila jsem, jakoby nic. Koneckonců, čím dřív ten jejich slavný klíč najdeme, tím dřív budu volná.
Napůl jsem očekávala, že se Chatar naštve. Ne, zapomněla jsem, že si hraje na suchara.
"Aha." Možná, že naše krátké přátelství tímto mým rozhodnutím skončilo. No, to mi bylo celkem fuk, v tu chvíli jsem myslela jenom na to, jak ho přesvědčit o tom, že ta Nádoba osudu není až tak špatný nápad. Že by mi nakonec kněz přeci jen trošku pomohl?
"No, co proti tomu máš? Vlastně ji neukradneš, jenom si ji půjčíš. Půjčíš, chápeš? Až tohle doděláme, zase ji vrátíš. Anebo jestli nechceš, můžu to udělat já, aby na tebe nepadlo žádné podezření. Co ty na to?"
Chvíli na mě upíral bledé oči.
"Démon," ucedil pak, "nemáte žádné vychování."
"Takže to mám brát jako jo?" usmála jsem se přátelsky.
"To jsem neřekl."
"Ale myslel sis to!" spokojeně jsem se otočila znovu směrem ke slunci. "Jen si to představ, až dáš nejvyššímu knězi klíč, po kterým tak strašně moc prahne, určitě ti to celé odpustí, ne? Navíc, když mu vrátíš i misku."
Chatar si znovu povzdechl. "To snad ani není možné," utrousil pak na moji adresu.
"Ale je, smiř se s tím, chlapečku." Vydala jsem se jednou z cest, o které jsem si myslela, že mě zavede k hlavní bráně. "Takže, kudy vede nejbližší cesta do Jinezavy?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama