Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 13. - Skrytá tvář

2. listopadu 2012 v 22:57
Pustina v oblasti Žluté pouště
Když se člověk, nebo možná spíše démon, chvíli prochází a prohlíží, dokáže na poušti najít spoustu podivuhodných věcí. Tak třeba kládu. Anebo útes, jako příď lodi vyrážející z jedné z písčitých stěn.
Chatar si zapáli cosi podobného doutníku a zahleděl se do údolí pod sebou. To by možná mohla být dobrá příležitost zjistit, jak vypadá! Tedy, v závěru až na to, že je na člověka dost obratný a asi by můj průzkum neschválil. Hm, takovíhle bývají obvykle všestranně šikovní. A ti se hodí do nepohody, o tom já vím své.
Takže nakonec si budu muset chviličku počkat počkat, než se patřičně sblížíme a pokud nebude hezký… au!

"Hele, Ó Veliký," usmála jsem se na jeho záda, zatímco jsem si přehazovala jednu nohu přes druhou, "mohl by ses mi třeba začít trochu věnovat, když teď máme strávit chvilku spolu."
Tak trochu jsem očekávala, že nic neodpoví. Přesto mě však jeho mlčení poněkud rozehřálo.
"Ale no tak. Nebuď takovej suchar," oznámila jsem mu po chvíli tak klidným hlasem, až jsem samu sebe překvapila. Bylo to však jen proto, že moje dosavadní mírné rozčarování bylo odesláno do elegantního vstávacího pohybu.
Hm, suchar. To zní… nevím, nějak se mi to nelíbí. Také, že podobné označení nepoužívám. Ale když zrovna k němu se to tak hodí![1]
Konečně se otočil.
"Suchar?" Kdyby nebyl zahalený tak, jak byl, dalo by se krásně sledovat, jak jeho obočí putuje směrem k potemnělé obloze.
Málem jsem se uhodila do čela. Víte, málem proto, že se mi to v přítomnosti dosud neznámého muže zdá poněkud hloupé, takže jsem se naučila včas zastavit. Ale abych se vrátila k tématu, on asi neví, co to znamená! To mě taky mohlo napadnout. Tak to asi nemá tušení, co je to dieta, že? To je dobře, diety totiž ubírají svalovou hmotu, případně tu potenciální. Nad čím to vlastně zase přemýšlím? Měla bych se chovat vážně a seriózně. Koneckonců, jsem vážný démon vyslaný za vyššími účely nejvyššího kněze Orimáků. To jeho chování je ale tak roztomilé… Teda, když už nad ním takhle přemýšlím, tak doufám, že opravdu nepatří k těm škaredům, kterých po světě chodí mraky!
"Víš," pokusila jsem se nasadit učitelský výraz, "tak se říká někomu, kdo je furt…" na chvíli jsem se musela odmlčet, abych našla správná slova, "zamračený, nevrlý, protivný, bez smyslu pro humor a… a…" ještě jsem toho chtěla vyslovit tolik, ale víc jsem nestihla.
"Aha." To bylo to jediné, co mi na to odpověděl.
A to jsem si myslela, že takovíhle nejsou tak moc zarputilí a po obdobném názvu se s nimi dá mluvit. No, tak s tímhle očividně ne. Ach jo, to bude tvrdý oříšek.
"Lépe řečeno," vydala jsem se k němu, "to znamená, že jsi suchej, nevrlej, zamračenej, protivnej, bez smyslu pro humor… Páni, máte tu úplně jiný hvězdy!"
Ale to snad ne. Nemohlo mě napadnout něco lepšího? Méně otřepaného? Začínám nějak vycházet ze cviku.[2]
"Vážně?" po této otázce se ke mně obrátil pár světlých očí. Že by to přeci jen i po takové době zabíralo?
"Ty se zajímáš o hvězdy?" Otázala jsem se ho opatrně. To mi nějak nesedí. V tuhle dobu se už o hvězdy nezajímá nikdo.
Pokrčil rameny.
"Docela by mě zajímalo, jak u vás souhvězdí vypadají…" jeho hlas zněl najednou jakoby z velké dálky.
"No…" se tedy o hvězdy, souhvězdí, ani žádné meteority nezajímala. "Jsou větší, jasnější a... zdají se být blíž."
"To by mě nikdy nenapadlo," naklonil hlavu ke straně.
"To víš. Jednou se na ně půjdeme spolu podívat, co myslíš?" usmála jsem se koketně.
"Možná," na chvíli se odmlčel a pak tišším hlasem dodal: "jednou určitě."
"Beru to jako slib," mrkla jsem pravým okem, "a teď jdu spát. Dobrou noc."
Ohlédl se za mnou a chvíli tím směrem upíral ty svoje světlé vodnaté oči, než je zase obrátil k obloze. Hm, to byl dobrý začátek. A to jsem se původně obávala tvrdé skořápky. Však já vím, jak na vás, ať jste malí, velcí, severní, jižní, nebo natření na fialovo.
Probudily mě sluneční paprsky hladící moje tváře. V takových chvílích vždycky lituju, že se nemůžu víc opálit. Být démonem, to někdy má i své nevýhody.
"Dobré ráno," posadila jsem se a líně se protáhla, "sluníčko nám pěkně svítí, co? I když je pravda, že tady to skoro ani jinak nejde."
Chatar stál na podobném místě jako včera v noci. Skoro bych řekla, že to nebylo podobné místo, ale úplně stejné. Šel vůbec spát?
Až když negativně zareagoval, uvědomila jsem si, že alespoň poslední otázku jsem sdělila nahlas.
"Měli bychom jít, jestli chceme chrám Slunce někdy najít," odpověděl podrážděně a vydal se po sypkém svahu dolů.
"Hele, a co snídaně?" křikla jsem za ním.
"Démoni nesnídají," odpověděl mi přes rameno. Ach jo, v tom má pravdu.
"A něco malýho pro krásnou slečnu by nebylo?" škemrala jsem, když jsem ho doběhla.
"Pane bože," povzdechl si tiše.
"Co prosím?" naklonila jsem se blíž k němu, "Myslím, že jsem špatně slyšela. Cos to říkal?"
"Řekl jsem, že cesta nějakou dobu potrvá," odpověděl mi suše, "a nejspíš po cestě na nic ani nikoho nenarazíme."
"Leda na kládu," přikývla jsem.
"Anebo pouštního hada," přisadil si svoji. Ach jo, takový pesimista, to se jen tak nevidí.
Cestovali jsme celý den mlčky. Bylo to hrozné, doopravdy. Už několikátý den a on jen zarytě mlčí a neodpovídá. Je sice pravda, že jsem se mohla párkrát napít a dokonce i trochu najíst a pak tu byl ten rozhovor a o hvězdách a sucharech, ale to bylo všechno…
"Tak a dost," prohlásila jsem pátou, nebo možná desátou noc, "už mě to přestává bavit. Sice se na mě čas od času podíváš, ale nikdy se mnou nemluvíš. Nevěřim, že seš takovej suchar. Odhaduju, že patříš k těm mladejm, který jsou eště pořád zvědavý a chtěj se toho o světě dozvědět, co nejvíc to jde. Jenže vy asi budete naočkovaný tim vašim vrchním knězem. Určitě vám už od narození leje do hlavy, jak se nás démonů máte bát, pokud si nás nezotročíte. Jenže takhle to taky nemusí fungovat. Mnohem lepší je bejt s náma kamarádi, chápeš? Koukej," pomalu jsem načrtla do písku starobylý znak smíru hojně využívaný mezi veškerým démonstvem. Jestli ho neznal, tak se asi půjdu zahrabat do písku a už nikdy nevylezu. "Rovnou ti řikám, že ti nic neudělám, ani tě nijak nevyužiju. Jenom mě to přestává bavit, rozumíš? Jsem společenská a budit se každej den jenom s vidinou rozpálenýho písku, to není moc příjemný. Ty taky určitě máš nějakou vidinu toho, co budeš dělat, až splníš svůj úkol, ne?"
Po celém tom proslovu jsem si musela trochu vydechnout. Taková záplava slov, ještě k tomu všemu tak chytrých a smysluplných, to se mi jen tak nepodaří. Až se vrátím domů, budu asi jeden z největších myslitelů naší doby. Pro pána, to bych tak hluboko klesla!
Chatar chvíli pohlížel na znak bezchybně načrtnutý v písku a pak zavrtěl hlavou. "Ne, nemám."
"Ne?" vypadlo ze mě překvapeně. No tohle! Já se tady tak snažím a on mi to nakonec celé takhle zkazí!
Zrovna na dnešní noc jsme zastavili v něčem, co připomínalo trosky chrámu. Zbyly z něj jen ohryzané sloupy a kamenná podlaha. Chatar se zrovna o jeden sloup opíral. Teď se však odlepil a pomalu přešel ke mně. Docela mě to překvapilo; proč by něco takového dělal?
"Žijí démoni od počátku věků?" zeptal se a posadil se kousek ode mě.
"Tak to nevím," pokrčila jsem rameny, "já teda rozhodně ne. Narodila jsem se někdy ve třetím století před začátkem letopočtu, řekla bych."
"Páni, to je dlouhá doba." Změna tónu jeho hlasu mě upřímně překvapila. Že by za to mohl ten znak načrtnutý v písku? Najednou jakoby mi začal věřit… To znamenalo, že jsem neměla v sebemenším úmyslu říct mu, že zrovna já tenhle znak často nedodržuju.
"Jaké to vlastně je, v Podsvětí?" pokračoval mírně. V tu chvíli mě jeho hlas docela děsil. Že bych si také trochu mohla přestat dávat pozor? Vlastně, co by ne? Koneckonců, kdo tady bude za sto, dvě stě let? Já, nebo on? Něco takového mi jistě nemůže uškodit.
"Nikdy jsem tam nebyla," přiznala jsem, "zůstávám tady, na ostrově. Líbí se mi tu mnohem víc." O zaklínadle, které mě tu drží, jsem ale nic neprozradila. To by bylo na dlouho.
"Opravdu?" podivil se. "A… jaké je to tedy… žít tady tak dlouhou dobu?"
"No," rozhodila jsem rukama, "docela složitý. Nemůžeš se normálně bavit s lidma, ani když nemají ponětí o tom, že jsi démon. Víš, oni zestárnou a jednoho dne umřou, ale já tady zůstanu a nijak se nezměním."
Což byla pravda. Koneckonců, svět, ze kterého jsem sem přišla, ten na dnešní dobu civilizovaný, pohřbil démony v dávných pohádkách, na které věřily jen malé děti, satanisté a hororoví maniaci.
"My nežijeme dlouho," Chatar si přitáhl kolena k sobě a položil si na ně bradu. Přišlo mi to trochu dětinské, zvlášť když už byl vlastně dospělý. Nic jsem však radši neříkala, ještě bych ho mohla naštvat a žádná konverzace ani případné sbližování by se mezi námi neuskutečnilo.
"No, to je mi jasný," přikývla jsem, "vy lidé máte životnost tak… Sedmdesát let?"
"Ne," odporoval mi, kupodivu mírně a nijak nabručeně, "my ne."
Tak, ale tohle nebylo samo sebou. Proč se najednou chová tak mile a přátelsky?
Zeptala jsem se nahlas. Prostě jsem to udělala. Ani jsem si to neuvědomila a tahle moje myšlenka letěla do éteru. Proboha živého[3], jsem snad sebevrah? Za něco takového teď zase budu muset snášet jeho otrávený a vesměs nevrlý tón…
Vstal a znovu přešel ke sloupu. Tak, to jsem si to tedy zavařila.
"Jednou ti to možná vysvětlím," prohlásil nakonec, "teď, když ti můžu věřit."
Prosím? To byla první věc, která mě napadla. Jak je možné, že někdo takový může být tak strašně naivní? Věřit mi? Jenom kvůli nějakému obrazci načmáranému v písku?
Krátce na to jsem se ale vrátila na zem. Hraješ si na nízko postaveného démona, vyhrabala se mi v hlavě z nějakých dávno zapomenutých myšlenek ona malá Juditka, nezapomínej, že tohle je svazovací kouzlo, které spoutává všechny nižší démony.
"Jasně, jasně," broukla jsem tiše a potřásla hlavou. Přes Juditku uvnitř se přesypaly jiné, novější myšlenky jako písek v přesýpacích hodinách. Snad mi dá na chvíli pokoj.
"Tak fajn," přikývla jsem a přešla k němu. "Když si teď můžeme konečně věřit, kde je ten chrám, kam míříme?"
Ukázal před sebe.
"No jasně. Takže bloudíme v kruzích, co?" založila jsem si ruce.
"Ne tak docela," jeho hlas začínal znít poněkud nerudně.
Neurážej ho, on přece ví, kudy jdeme. Žije na poušti on, nebo ty? Celá hlava se mi rozvibrovala jemným hláskem, který rozhodně nepocházel od malé Juditky. Ta byla zaprvé zahrabaná a udupaná pod myšlenkami, které se stále nabalovaly v tlustší a tlustší vrstvu, a zadruhé by na mě nebyla zlá. Ne, tohle musel být někdo jiný, kdo do mě rýpal za svého života a nenechal toho ani po své oficiální smrti. Takové jsem ze srdce nenáviděla. Zvlášť proto, že často měli úplnou pravdu.
"Dobře teda," vzdala jsem se nakonec, "nechceš si trochu odpočinout? Ráno tě vzbudím… koneckonců, potřebuješ spánek víc než já."
Ráno mě vzbudily sluneční paprsky, hladící okolní polorozpadlé sloupy. Dobře, nevydržela jsem celou noc na stráži, ale může mi někdo říct, co by se stalo, kdybych zůstala vzhůru? Jenom naprostí hlupáci by se trmáceli pouští, ještě zvláště v noci a v tomhle století. Všichni, kdo by zde mohli žít, si určitě šťastně bydlí v Jinezavě a jí podobným městům, kde věří na nějaké mágy vyvolávající mocné démony první třídy.
Chatar navíc pořád ještě spal, takže mi to neměl kdo vyčítat.
Hm, naštval by se na mě, kdybych ho ještě chvíli nechala?
Popravdě řečeno se mi zatím nikam jít nechtělo. Teplota se vyšplhala na úroveň, kdy je krásné jen tak posedět a rozhlédnout se po okolí… a třeba najít studnu.
To bylo také zvláštní. Nacházeli jsme se sice uprostřed písečné pouště, ale poměrně často se tu dalo narazit na vodu. Opravdovou a nefalšovanou. Buď se sem tam objevila studna, anebo se rovnou uprostřed písčité planiny rozlévalo jezírko. Nikdy tu nic takového nebylo, alespoň co se pamatuju. Že by nějaká ta vychytávka orimáků? Třeba nejsou tak k ničemu, jak jsem si původně myslela. Vlastně, proč také ne? Od poloviny dvacátého prvního století by měli možnost dělat si tu, co se jim zamane. Lidé v západní polovině měli co dělat sami se sebou, nějaká odlehlá poušť je sotva zajímala…[4]
Posadila jsem se na kamennou podlahu silně poprášenou pískem.
Žlutá poušť… to bylo vždycky záhadné místo. Obrovská a žlutá, všeobecně o ní koloval mýtus, že sní každého, kdo se odváží kráčet daleko do jejích útrob. A tam na konci, kam se všichni dostali, nebylo nic jiného než zuřivá písečná stěna jiskřící obrovskými blesky všech možných barev a odstínů. Podle pověsti se jen hrstka lidí dostala skrz, aby mohla spatřit krásu na druhé straně. Nikdo z nich se však údajně zpět nikdy nevrátil. Ironie, že?
Jednou ale písečná stěna zmizela. Nevím proč ani jak, ale jednoho dne tam byla a druhého ne. Dobrá, možná to nebyl tak krátký proces, nicméně nikoho z nás to tehdy nezajímalo.
A od té doby se to nezměnilo. Z pouště se stala mrtvá krajina. Vlastně až doteď. Najednou tady nacházím klády, staré chrámy, studny, jezírka, oázy s obyvateli a… Chatara. Úplně jsem na něj zapomněla! Teď už bych ho asi probrat měla, aby nezuřil tolik.
Vyškrabala jsem se na nohy, najednou poněkud malátná, a loudavě se vydala na druhou stranu chrámu.
Chatar pořád spal. No tedy, buď patří mezi notorické spáče, nebo si neodpočal několik dní. Odhadovala jsem spíš to druhé.
Sklonila jsem se k němu, když tu jsem si všimla, že nemá zahalený obličej. Páni, to by byla dobrá příležitost konečně zjistit, jak vypadá! Anebo ne… ale nechat si proklouznout takovou příležitost mezi prsty… další taková už se nemusí naskytnout. Ale co když je doopravdy nějaký škaredý a takhle zabalený nechodil jen tak, pro nic za nic? No dobrá, musím to risknout. Voda bude případně někde opodál.
Zamyšleně jsem se zadívala směrem k jeho obličeji a… ztuhla. Alespoň něco takového by se o mém stavu nejspíše dalo říct.
Řekněme to takhle: ne, že by byl ošklivý. Až na drobnou jizvu na tváři byl hezký. Nebo možná spíš bude, až trochu dospěje. To byla ta věc, co mě zarazila. Když jsem ho viděla poprvé, odhadla jsem ho na osmnáct, možná i víc, podle výšky i síly. Když se mu ovšem člověk podíval do obličeje, bylo mu hned nad slunce jasné, že tenhle klučina bude starý tak čtrnácti, nejvýše patnácti let.
"Sakra," ucedila jsem tiše. Co vůbec můžou po takovémhle klukovi chtít? Vždyť je to vlastně pořád dítě… vzhledem k tomu, že mi silně připomínal nájemného vraha, měla jsem hned o důvod víc národ Oguri nenávidět. Dokonce mi to i sám naznačil. Včera přece říkal… jak to bylo… něco o tom, že takoví, jako on, nežijí dlouho a také, že nemají žádné sny… Jestli já někdy toho vrchního mága potkám, předvedu mu svou tisíciletou sbírku nožů a mečů, aby se měl na co dívat.
Nakonec jsem se s povzdechem dotkla jeho ramene.
"Vstávej, měli bychom pokračovat," oznámila jsem mu, když se poněkud vykuleně rozhlédl kolem sebe.
Co asi mohl myslet tím, že nemá žádný sen? A tím, že nebude žít dlouho? To by mě tedy zajímalo…
Nad těmihle dvěma otázkami jsem strávila na mě až nezvykle dlouhou dobu. Převalovaly se mi v hlavě, jako se písek převaloval v jemných vlnkách všude okolo nás, odpovědi jsem však nemohla najít, ačkoliv jsem do myšlenek zapojila malou Juditku, a dokonce bych to samé udělala i s tím třetím hláskem, který se mi v hlavě ozýval, ovšem kdyby se mi ho podařilo vypátrat. A možná proto jsem si ani nepovšimla, že se najednou v písku objevilo další městečko.


[1] To bude s největší pravděpodobností tím, že se takhle podobně judita "sblížila" s jedním nájemným vrahem, který s Chatarem vykazoval jisté podobnosti a byl taktéž sucharem nazýván, i když ne přímo od ní.
[2] Obvykle, když se potkají dvě osoby a alespoň jedna chce navázat kontakt s protějškem, který může být klidně poměrně pevný, musí se začít nějakou větou. Chlapci se většinou dívkám chlubí sbírkou motýlů a dívky naopak narážejí na souhvězdí, které jim většinou mladíci bez váhání osvětlí. Ani jednu z těchto frází však Judita nevymyslela, a tak je možné, že to po několik staletí fungovalo celkem spolhlivě.
[3] Ale on je vlastně mrtvý… (pozdější Juditina poznámka)
[4] Přesněji řečeno, roku 2012 se udála nepříjemná událost, kterou dodnes nikdo pořádně nechápe. Rozhodně silně poznamenala celý zdejší svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama