Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 12. - Sluje

2. listopadu 2012 v 22:37
Omnie, Jižní háj
"Hej!" vykřikla Laura a po hlavě se vrhla směrem na uzel černé látky, který stále svíral Natymu pevně krk.
"Co s tím?" vyhrkla, když zastavila těsně před ním, "Jestli to jednoduše zneškodníme, nejspíš s tím zneškodníme i Natyho. To by asi nebyl ten nejlepší nápad, že jo?"
"To ne," souhlasil Kläri, vytáhl vrhací dýku a neomylně ji vrhl na černou svíjející se látku. Látka to byla, jak si pak uvědomil.

Ovšem na něco podobného to zareagovalo až moc podivně; dýku to se slabým zašustěním pohltilo. Chvíli se nic nedělo a pak, skoro jako chapadla, do okolí vytryskly proudy temné hmoty.
"No jistě," zabručel Kläri a bleskově odstrčil Lauru stranou. Místo, kde ještě před chvílí stála, chapadla otřela a zanechala za sebou několik spálených čar.
"No tak tohle teda ne!" Rozčílila se Laura a bleskově se rozhlédla po palubě, jestli by po stvoření nemohla něco hodit. Jediné, co našla poblíž, byla poloprázdná láhev rumu, ale s tím chtěla šetřit.
Když se ohlédla zase zpět, aby si ověřila situaci, spatřila jen, jak ona podivná postava elegantním obloukem přeletěla přes polovinu paluby a hlučně narazila do kormidla.
"Opatrně!" vykřikla dotčeně, "Kdo se s tím má pak spravovat?"
"Promiň," omlouval se Kläri a zachytil Natyho, najednou volného, bez jakékoliv opory. Zavrávoral, a kdyby ho chlapec nezachytil, jistě by spadl.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ho Kläri jemně.
"Jo, jasně," zachraptěl Naty a skácel se k zemi.
"No, tak ten na to teda rozhodně vypadá," okomentovala ho Laura a úzkostlivě sledovala, jak se postava v černé kápi znovu zvedá.
Kläri prozkoumal černé stopy na Natyho krku, které po sobě zanechaly prsty, nebo co to bylo. Šmouhy připomínaly spáleninu.
Víc však zjistit nestihl. Postava se vyškrábala na nohy a vztyčila se proti nim v celé své výši, která činila téměř celé dva metry.
Tak to asi jinak nepůjde, pomyslela si Laura nešťastně, když její pohled znovu utkvěl na lahvi s rumem, ach jo.
Popadla nebohou láhev za hrdlo a vší silou ji mrštila po bytosti před sebou. K jejímu ne moc velkému nadšení zjistila, že ji nestrefila tak dobře, jak měla původně v plánu, ale jen tím na sebe obrátila víc pozornosti, než jí bylo příjemné.
"To jsem to celé asi měla nechat na tobě, co?" vyhrkla, když se postava jedním obrovským skokem přemístila k ní. Kläri se nedokázal pohybovat tak rychle, takže jediné, co stihl, bylo vyslat další vrhací dýku na cestu směrem k natahující se ruce. Kdysi mu někdo říkal cosi o výhodách střelných zbraní, ale tehdy neposlouchal. V tuhle chvíli však začínal uvažovat, že by možná bylo bývalo lepší, kdyby si s oním člověkem sedl na slovíčko k pořádnému hrnku horké čokolády se šlehačkou a pořádně to společně probrali.
Krátce na to se však objevila nečekaná pomoc v podobě kamene, který černé stvoření neomylně a nejspíš i dost silně praštil do zátylku, takže chvíli klopýtalo a s dunivou ránou dopadlo na palubu, až dřevo zaskřípalo. Laura stihla uhnout a ještě dřív, než se živočich pod ní mohl stihnout narovnat, popadla provaz jen tak nečinně ležící opodál a vrhla se na to, co považovala za záda tohoto stvoření. Kläri udělal to samé a během chvíle byla postava svázaná tak šikovně, že se ani pohnout pořádně nemohla.
"Proč jsme si toho provazu nevšimli dřív? Pomohl by víc než flaška s rumem," odtušil Kläri.
"Jo, to je fakt," zamručela Laura naštvaně. Příště si doprostřed paluby zapíchne ceduli oznamující provazovu existenci, aby s rumem nemusela tolik plýtvat.
"A já tady zůstanu jen tak stát, co?" ozvalo se ze břehu z místa, odkud kámen vyletěl.
"No jasně že ne, naskoč si, cizinče," usmála se Laura, "za pomoc tě můžeme svézt, protože vlastně jen míříme rovně po řece. A jestli patříš k policajtům, co zkoumají, jestli mám licenci k plavbě a stání proti proudu bez jakéhokoliv paliva nebo jiných racionálních předmětů, můžu ti nabídnout záhonek s květákem, kam obvykle takové policajty zakopávám po svém návratu domů."
Cizinec v kápi, jak ho nazvala, se ladně přehoupl přes zábradlí lodi a přistál na palubě vedle Natyho, který se pomalu začínal sbírat z dřevěné podlahy. Muž mu nabídl svalnatou ruku a bez sebemenších potíží ho vytáhl na nohy. Byl stejně vysoký jako Naty, ale mnohem urostlejší. Kdyby se strefil do zátylku obyčejného člověka, jistě by ho na místě zabil.
Kläri zatím shrnul svázané postavě kápi. I přes svoji výšku se jednalo o dívku s křídově bílou pletí, havraními vlasy a temně modrýma očima, které na okolí metaly blesky.
"Satanistická čarodějnice," utrousil. "Jmenuješ se Eva, že?"
Naty na ni nechápavě zíral. Nějak se jeho mozek nedokázal vyrovnat s faktem, že tady na Teře jsou nejspíš satanistické čarodějnice nějaký jiný druh. Nebo alespoň něco takového za normálního člověka nepovažoval.
"Je to on!" vyprskla Eva, "Copak to nikdo nevidíte?"
"Mluvíš o něm?" ukázala Laura palcem na muže stojícího vedle Nathaniela. "Co ti Lancelot provedl?"
"Lancelot?" nechápal Naty.
"Další známý," vysvětlil Kläri a pak se znovu zaměřil na Evu. "Co všechno o něm víš?"
O něm bylo mířeno na Natyho, protože Kläri k němu téměř neviditelně kývnul hlavou. Nathanielovi to však ani v nejmenším neušlo.
Co je ta ženská zač? A proč se tváří tak vztekle? Říkal si v duchu vystrašeně.
"Co?" uchechtla se Eva, "CO?! Je to lycan, nevidíte? Lycan!"
Lancelot sebou znepokojeně trhl. "Prosím?" zopakoval jemně, na tváři, zvláště pak okolo očí, mu však cukalo několik svalů.
"Víc nám toho nepovíš?" naklonil Kläri hlavu ke straně, "Že je lycan, to všichni víme. Proto je tu také s námi."
"Počkej, to myslíš vážně?" vyhrkl Lancelot a vrhl na Natyho ne zrovna potěšený pohled.
Kläri přikývl. "Stellar mě pověřila jeho ochranou, i když tvrdila, že okolí nemůže nijak nakazit. A když to řekla ona, tak tomu pevně věřím."
Lancelot si Natyho pozorně prohlížel od hlavy až k patám. Pak pozvolna přikývl.
"Pravda," pronesl unaveně, jako by si ten jeden kámen, který po Evě hodil, začínal vybírat svou daň, "ta má s něčím obdobným pravděpodobně mnohem víc zkušeností než my všichni dohromady."
"Cože?!" Eva doslova sršela blesky.
Kläri se k ní znovu otočil. "Něco se děje a ty to dobře víš. To pro to jsi na nás zaútočila?"
"Je to lycan," zopakovala Eva a nepřestávala se vrtět, "Takoví jako on tu nemají co dělat. Zvlášť, když o nich nikdo neví."
Naty se poděšeně rozhlédl. Začínal pomalu cítit, jak se tenoučká pavučina, kterou našel krátce po tom, co se setkal se Stellar, začíná pod jeho prsty vysmekat a ztrácet v nekonečně inkoustově modré obloze posázené smaragdovými hvězdami, vysmívající se mu, nechápavému a zmatenému. Potřeboval by pořádné, pevné stéblo, kterého by se mohl zachytit. Momentálně nic takového ale nepřicházelo, a tak se cítil zmatený a hlavně nechápavý.
Proto se zeptal Lancelota. Bylo to především z důvodu, že stál hned vedle něj, pak také ale i kvůli tomu, že Kläri tady měl všude pořád nějaké známé, kterým by tedy jistě mohl i on, Nathaniel, důvěřovat.
"Kdo by o nich měl vědět?"
Lancelotovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se mluví na něj. Když si toho však všiml, roztáhla se jeho ústa poměrně přátelským úsměvem.
"Úplně jsem na tebe zapomněl," vysvětlil mu, "co že jsi to chtěl?"
"No… kdo by o nich měl vědět?" zopakoval Naty trpělivě.
"Co ti Stellar všechno řekla?" otázal se Lancelot.
"No, vlastně nic," přiznal Naty a poškrabal se na hlavě.
"To jsem si mohl myslet," přikývl Lancelot a rozhlédl se okolo sebe, "víš, celá tahle nemoc zavání vyššími mocnostmi, třeba podsvětím…"
"A právě tam o nich nikdo neví," vyprskla Eva a dál se marně snažila vykroutit z pevně utažených provazů. "Kvůli tomu je tam takový zmatek."
"Zmatek?" nechápal Kläri, "Nedokážu si představit, že by tam mohl být nějaký zmatek."
"Je," přisvědčila Eva naléhavě, "tenhle lycan a pak ještě problémy z jihu…"
"Počkej, jaké problémy z jihu?" zpozorněl Kläri.
Eva si ho změřila předvídavým pohledem a pak se zlomyslně usmála. "To by tě zajímalo, co? Když mě rozvážeš, povím vám víc."
Naty se pátravě rozhlédl kolem. Rozvážou tuhle ženštinu a první věcí, kterou udělá, bude, že se mu opět vrhne po krku. Teď by na to ale byli všichni připravení, takže se nic podobného nestane, pokud tedy má rozum.
Nakonec k tomuto závěru došli očividně všichni, a tak se k ní Kläri s povzdechem sehnul a postupně všechny uzly, které ji poutaly, povolil.
Eva se s jistým ulehčením postavila a prohlédla si svá sněhobílá zápěstí, jako by kontrolovala neexistující podlitiny.
"Nuže dobrá," prohlásila dramaticky, "podsvětím se šíří cosi jako neklid. Takové chvění, které vibruje úplně vším, co se nehýbe samo od sebe."
"Koncentrace magie?" přerušila ji Laura.
Eva si její poznámky nevšímala a pokračovala: "Zkoumaly jsme, co se asi může dít a všechny naše stopy končily kdesi u pouště. Bohužel, dál jsme se nedostaly. Proto nás napadlo zbavit se v první řadě toho… tvora."
S posledním slovem se zahleděla na Natyho.
"Koncentrace magie někde v poušti?" zamyslel se Kläri.
"To bude mít nejspíš něco společnýho s Natym, ne?" přisadila si svoji Laura.
"To je celkem pravděpodobné," přikývla Eva, "proto jsme se ho snažily zbavit. Třeba by se pak vše vyjasnilo…"
"Vy? To myslíš sebe a své sestry?" zeptal se Lancelot znechuceně.
Eva po něm vrhla ledový pohled, ze kterého si všichni přihlížející snad kromě Natyho domysleli, že tomu tak nejspíše bude.
"Ale co by mohlo být v poušti tak důležitého a magického?"
"Sluje?" napadlo Kläriho.
"To ne," zamítl Lancelot rázně, pak se ale zarazil. "I když… víš, že můžeš mít pravdu? Pod pouštěmi se nachází rozsáhlé síně, kde se dá najít spousta zajímavých věcí, mytrilem začínaje a cyfarem konče. Říká se, že tam žijí duchové zemřelých… to by mohlo být ono."
"Možná," souhlasila Eva neochotně, "ale nikdy se nic podobného nestalo…"
"Možná, že uvnitř nich mor přežíval a pokud se tam Naty nějakou shodou okolností dostal a nakazil… Koneckonců, pokud se na takovém místě nacházejí lycani, jsou prakticky nesmrtelní, protože se nikdy nedostanou na světlo."
"To ale stále neřeší věc, že Eva přišla Natyho zlikvidovat," shrnul to celé Kläri.
"To je pravda," blýskla po něm Eva očima.
"Snažíme se ho vyléčit, ale netušíme jak…"
"Existoval jeden způsob, ale ten je teď zapomenutý…" zadumal se Lancelot.
"Moment," přerušila je Laura, "celá nemoc byla skrytá v cyfaru, že? A cyfar byl skrytý v jeskyních. To znamená, že působením tamějšího okolí se musela jeho síla nějak uvolnit. Co když to tak bude i s tímhle? Kdyby se mu trošku pomohlo… vím, že to můžeme udělat dohromady!" Pravou pěstí se praštila do dlaně, jakoby to do sebe najednou všechno dokonale zapadalo.
Lancelot se nerozhodně podíval na Kläriho a ten jen stáhl obočí. Nastala chvíle ticha.
"No," utrousila Eva nakonec se zlomyslným úšklebkem, "když to vyřešíte vy, nebudu to muset řešit já. Vydejte se tedy do pouště. Jenom nevím, jak dlouho vám vlček na tom slunci přežije."
"Stellar mi pomohla," odvětil Naty, "slunce mi nevadí."
"Hvězdná princezna," odfrkla si Eva pohrdlivě.
"Dokázala toho za celý svůj život víc, než ty, drahá," odpověděl Kläri bezmyšlenkovitě.
"To jistě," zasmála se Eva vrzavě, "zamkla většinu mých sester pod zámek. A mně se podařilo ji jenom píchnout do prstu. Ale jednou ji těmahle rukama zabiju, přísahám!"
S těmito slovy se vrhla přes palubu a černá hladina potoka se za ní v mžiku zavřela.
"Nepřísahej nadarmo, jednou se ti to vymstí," zavolal na ni Lancelot vesele a pak se otočil k ostatním. "Půjdeme tedy najít ty sluje?"
"Jdu také s váma," přihlásila se Luara nadšeně. "Ale nejdřív do města pro zásoby."
Víc nechtěla slyšet. Otočila se přídí po proudu a vyrazila plnou rychlostí, div že Lancelotovi neuletěl klobouk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama