Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


(Přízraky z pouště) Kapitola 11. - Cesta dále

2. listopadu 2012 v 22:34
Omnie, Turius
"Viděla jsem vás totiž přicházet z okna," vysvětlovala jim Tanya, zatímco připravovala kávu. Laura s ní ochotně rozprávěla, což Natyho silně překvapilo, protože si povětšinou myslel, že námořnice povede spíše jednostranný monolog. Kläri vyhlížel z okna, jakoby tam Tanya ani nebyla, což, jak se zdálo, oběma docela vyhovovalo. A Nathaniel? Ten seděl na židli jako přikovaný a sledoval štíhlou dívku hbitě prohledávající skříň, jestli tam není nějaký ten rumový perníček. Tím si ale nebyla tak úplně jistá, protože od doby, co vyhynuly rattie,[1] přestaly mít myši úctu k moudřejším. Tak to nazvala.
"Ehm," pronesl k jejím vlasům, na něž měl momentálně nejlepší výhled, pak ale svoji poznámku spolknul. Možná, že na tomhle místě neměli auta ani tepelné elektrárny, zato tu byly barvy na vlasy a barevné kontaktní čočky. Tanya si očividně pořídila obojí.

Otočila se k nim, pohodila svou nakrátko ostříhanou tmavě modrou hřívou a přinesla na stůl podnos s šálky, konvičkou a mísou se sušenkami, které našla.
"Takže rumové byly," zamrkala na Lauru temně růžovýma očima a na Nathaniela se jen přátelsky usmála.
"Naty jste říkali?"
"Nathaniel," opravil ji automaticky.
"Jistě, jistě. Tak copak tě k nám posílá?"
"Stellar," odpověděl a usrkl z šálku. Káva byla hořká, přestože si do ní už zamíchal lžičku cukru. Zato ale krásně voněla a připomínala mu vzdálené kraje Terry, na kterých v životě nebyl a kam se nejspíš ani v životě nedostane.
Tanya sebou při těchto slovech trhla.
"Stellar?" zopakovala překvapeně.
"Jo," přikývl Naty, "protože prý víš, co dělat s měsíčním morem."
Teď sebou netrhla. Místo toho ovšem zbledla jako křída a s nevyřčenou a pro Natyho naprosto záhadnou otázkou se podívala na Kläriho. Ten jen mlčky přikývl.
"Co se to tu…?" nechápala Laura.
Nathaniel si beze slova odhrnul rukáv, aby všem ukázal svůj škrábanec na odiv. Slušivý tedy rozhodně nebyl.
Tanya se k němu sklonila.
"Zatraceně, to je fakt škaredý!" Větu vyplivla, jako by byla jedovatá.
"Co je škaredý?" ozval se hlas, při němž nadskočil pro změnu Naty. Byl totiž úplně cizí.
Když se otočil, spatřil na prahu dveří stát jakéhosi… pána, přestože odhadoval, že bude obdobně starý jako on sám. Tím by se ovšem neměl nechat zmást, protože Tanyu odhadl na šestnáct a to by v tom byl čert, kdyby v takovém věku mohla být archeoložkou. Anebo to tu měli úplně jiné, tím si také nemohl být jistý.
"Ahoj Sethe," kývla mu Tanya na pozdrav, "toho kluka nejspíš pokousal vlkodlak. Teda, lycan."
Seth zvážněl. "Ti už tady nežijí dost dlouhou dobu."
"Posílá ho za vámi Stellar," odpověděl Kläri tiše, "takže se nejspíš jedná o výjimečný stav."
Tyna po něm vrhla nasupený pohled. "Tohle jméno tady nevyslovuj. Ne teď."
Kläri se pobaveně, a také trochu zlomyslně, ušklíbl. "Tady si někdo hraje na blízkou osobu, které se po Stellar stýská, co?"
Tanya se užuž nadechovala, aby mu mohla něco peprného odpovědět, ale Seth byl rychlejší.
"Dost!" vkročil rázně mezi bitvu, která se právě sváděla mezi Kläriho modrýma a jejíma temně růžovýma očima, "Nejsme tady od toho, abychom se hádali. Měli bychom něco udělat s jeho zraněním, nemyslíte?"
"Řekla bych, že je to dobrý nápad," přikývla Laura, "ale jak to chceš udělat, chytráku? Nemoc byla vyhlazená před pěknou řádkou let…"
"To je fakt," přikývla Tanya, "s tím by mohl být poněkud problém…"
"Bohužel, na úplné vyléčení nejsem expert," zamyslel se Seth, "ale existují cyfary, které dokážou celkem obdivuhodné věci."
"Jeden mám!" vykřikl Naty, "Dostal jsem ho od Stellar na cestu!"
Všichni na něj vrhli upřímně překvapené pohledy. Vlastně až na Kläriho, který jen posmutněle zavrtěl hlavou se slovy "Kdy ji už konečně přestanete podceňovat?".
"Jenže…" dodal Nathaniel, "neříkala, že mě úplně vyléčí…"
"No, to jistě ne," přikývl Seth.
Najednou se z útrob Nathanielova vaku vyhrabal Juin, drze vyšplhal na stůl a k Natyho velkému údivu mu přeběhl po paži a během chvíle si to pupa namířila i s cyfarem směrem k Sethovi a položila mu ho do nastavené dlaně.
"Víš, co to je?" zeptal se Seth Natyho.
"Cyfar," zněla odpověď. Víc toho vlastně ani Naty nevěděl.
"Řekněme," přikývl Seth, "Vidíš tu spirálku uvnitř? Má jistou moc. A kdyby se podařilo dostat ji ven, mohla by ti pomoct. Chápeš?"
"Ahá," přikývl Naty. Takže dostat ven jistou moc jisté spirálky uprostřed jistého cyfaru. Tak, to by bylo. "Jenže jak se to udělá?"
"No, to bych také rád věděl," přikývl Seth zadumaně.
"Takže nic," povzdechl si Naty zklamaně, když si od něho cyfar bral zpátky.
Vlastně to nebylo obyčejné zklamání. Připomínalo to drobné vlnky varující před tou velkou přílivovou, která by nejspíše v tomto případě znamenala výměnu obyčejného osmnáctiletého člověka za obyčejného osmnáctiletého lycana. A o to Naty zrovna teď moc nestál, ačkoliv teplo, které se mu pomalu ale jistě vlévalo do žil, nedokázal potlačit.
Když už cítil, že to nevydrží, ucítil cosi jako slabý studený záblesk ve své paži, který začal onu přívalovou vlnu potlačovat.
"Uklidni se," ozvala se kousek nad ním Tanya. Naty si uvědomil, že mu položila ruku na rameno. Možná se ono uklidnění objevilo odsud?
"Ještě není všem dnům konec," pokračovala archeoložka, "Stellar pro tebe udělala vše, co je v jejích silách a teď se o to budeme snažit i my. Určitě dokážeme vymyslet, jak sílu toho cyfaru uvolníme."
Laura vytáhla mapu a rozložila ji po stole.
"Tak jak?" otázala se, "Když jde o tak vážnou věc, to klidně pomůžu, budu si ale účtovat poplatek další skleničky. Nebo rovnou možná celý flašky, ne?"
Juin naklonil hlavu ke straně, otevřel pusu a vyplázl jazyk přesně tak, jak bylo jeho zvykem. Pak se postavil a začal přecházet po mapě. Nejdřív z jihu na sever, pak někam za západní pobřeží, znovu na jih, ke Žluté poušti a nakonec se zastavil na místě nadepsaném Chain.
Nacházelo se severně od Žlutých pouští a podle nákresu bylo nejspíše silně zalesněné. Natymu to přišlo podivné, vzhledem k tomu, že kousek níže se rozkládala obrovská poušť.
"Ahá!" přikývla Tanya chápavě, "Chain! To mě mohlo napadnout. Chytrý, Juine."
Seth pochvalně přikývl. "Chain je poněkud mystické místo, víš? Jako první bych asi směřoval svoje kroky tam."
"Tak fajn," pokrčil Naty rameny, "jak se tam ale dostaneme? Je to poměrně daleko…"
"Řekla jsem, že vám pomůžu, ne?" zamračila se Laura, "Můžu vás tam dovést. Plavim se i po hladinách řek, ne jenom zatopenejch niv, jasný?"
"Díky," usmál se na ni Kläri, "s tebou tam budeme mnohem rychleji."
"Jasný," usmála se Laura, "pro tebe všechno."
Naty byl trochu jiného názoru. Kdyby mohl jít sám, bez Kläriho, jistě by do toho Chainu, nebo co to bylo, dorazil rychle.
"Takže Chain?" naklonila Tanya hlavu ke straně, "tam jsem nedávno byla."
"Vážně?" podivila se Laura, "Kdo by to byl řekl?"
"Dělala jsem tam vykopávky… ale teď jsem zase tady a jen tak odsud neodejdu… takže budete muset do Chainu beze mě," usmála se a dolila všem kávu. "Mléko? Cukr? Smetanu? Ty ne. Je mi fuk, že kafe nepiješ, jo? Když ti konečně něco nabízim, tak nad tím neohrnuj nos, nebo se taky stane, že nedostaneš nic. Sušenku, Naty? A pro Juina můžu sehnat pampelišku..."
Seth přemýšlivě usrkl ze svého šálku a pak pokýval hlavou. "Také tu ještě nějaký ten čas zůstanu. Stejně je to vlastně jedno, když tě doprovází Kläri. Nic se ti nestane."
"Na někohos zapomněl, ne? Chvilku je taky budu doprovázet já," vyhrkla Laura.
"Promiň," usmál se na ni Seth mile, až si z toho Laura začala potichu pro sebe říkat, jaká je to škoda, že s nima také nejede tenhle hezounek, kterej určitě pravidelně posiluje.
"Vážně nechceš jet s nima?" otázala se Tanya, zatímco mu dolévala kávu. Lauřino bručení se na chvíli proměnilo v obdivnou větu, jak jim to spolu sluší, nebo alespoň něco takového, pokud tomu Naty správně rozuměl.
"Ne," zavrtěl Seth rozhodně hlavou, "zůstanu tady s tebou."
"No, když myslíš," povzdechla si Tanya a otočila se na ostatní, "vy si odpočiňte, ano? Zítra můžete vyrazit."
"Páni, to si nechám líbit," protáhla se Laura, "bude to po sakra dlouhý době, co spím na břehu."
"Já myslel, že chodíš na břeh docela často," podivil se Naty. Kläri na něj upřel světle modré oči a varovně zavrtěl hlavou.
"Ne, vážně," odporoval mu Nathaniel, "něco v tom smyslu říkala."
"Víš," usmála se na něj Laura sladce, "když se dostanu na břeh, dělám trochu jiný věci, než že spím."
"A jaký?" uklouzlo Nathanielovi.
Laura se užuž nadechovala, když tu ji Tanya i se Sethem začali vystrkovat ze dveří.
"Pije," shrnul to celé Kläri, když všichni tři zmizeli.
Omnie, Jižní háj
Naty stál na palubě, opíral se o zábradlí a sledoval melancholickou krajinu kolem sebe. Jestli se tohle místo vůbec krajinou dalo nazývat.
Když vyjeli z Turiu, Laura zařadila takovou rychlost, až ho to překvapilo a také se mu díky tomuto faktu udělalo místy poněkud nevolno. Teď si však už zvykl a navíc ve chvíli, kdy Laura vjela do lesů, zpomalila. Přišlo mu, že to udělala naschvál, aby si mohl okolí dobře prohlédnout.
Z toho byl obzvláště nadšený.
Les byl poměrně temný a zavalený chuchvalci mlhy. Tahle však nebyla stejná jako v kráteru, kde žila Stellar. Tahle byla studená a nepříjemně lepkavá. Ze stromů jako krajkové závěsy visely dolů chuchvalce lišejníků a břehy řeky porůstaly slizké světélkující houby. A navíc Natymu díky tomuto místě tiše, ale vytrvale, zvonilo v uších. A to tak podivně… Kläri mu však odpověděl, že je to normální, tak si přestal dělat starosti hned od začátku.
Laura byla nezvykle tichá.
"Nelíbí se mi to tu," řekla najednou přiškrceným hlasem. Natymu najednou přejel mráz po zádech, aniž by věděl proč.
Kläri k nim přistoupil a přikývl. "Něco tu je špatně. Ale co?"
Juin se se zavřenou pusou rozhlížel okolo, jakoby něco hledal. Pak se podíval na Kläriho a slabě přikývl.
"Buďte opatrní," tlumočil ho Kläri.
"No tak to by nás ani ve snu nenapadlo," odpověděla Laura ironicky, "díky za skvělou radu, Juine, budu se tím řídit."
Naty se otočil k pochmurné černé hladině i houbám zády. "Co by se tu prosímtě mohlo stát?" pokusil se sebevědomě usmát.
"Nestůj u toho zábradlí takhle," napomenul ho Kläri naléhavě.
"V klidu," usmál se, "nic se mi nestane, neboj. Nepřepadnu."
A pak se najednou hladina za bublání rozestoupila a cosi velkého, černého a kupodivu suchého se mu vrhlo na krk.


[1] Naty vůbec netušil, co to taková rattie je, ale pak si domyslel, že se jedná o nějaký druh kočky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama