Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

19.6.2017
První část 30. kapitoly Interregna

6.6.2017
Druhá část 29. kapitoly Interregna



(Interregnum) Kapitola 6. - Záchranná akce

19. listopadu 2012 v 21:59

Scintillo se nenarodil jako zločinec dobrovolně. Vlastně to byl docela slušnej chlap, jak sám s oblibou říkal. Také vůbec nechápal, co je na pirátství tak špatného. Nebo to alespoň tvrdil. Vždyť bylo přece docela normální vyměňovat unešené lidi za peníze, ne? Jenom hlupák by je vracel zadarmo, ať by byl slušnej, nebo ne.
Jako pirátovi se mu ale nedařilo moc dobře. Momentálně byl tedy on, jeho věrný přítel Malleus a jejich šéf Berza daleko od jejich útočiště, ale i tak, z jejich původní posádky ubyla snad polovina členů. Zatracená válka. Čtyři roky uplynuly a obchody se ještě stále nestihly vrátit do původních kolejí. Dokonce ani pašovat se moc nedalo - ale to ani před válkou, to musel uznat. Kdesi na jihu se totiž nacházel rušivý element, který v pašování stále vynikal víc, než kdokoliv jiný. A nikomu, dokonce ani válce samotné, se nepodařilo se tohohle elementu zbavit. To bylo opravdu zdrcující. Pašování totiž hodně vynášelo.

Teď však jemu, Malleovi, Berzovi i zbytku posádky svitla nová naděje na úspěch. Podařilo se jim chytit novou oběť, která vypadala na poměrně slušnou rodinu. Za takové příbuzenstvo zaplatí vždycky nejvíc.
Chytit tuhle hnědoočku nebylo ani tak složité, vykračovala si totiž po pláži skoro jakoby ji ani ve snu nenapadlo, že svět může být někdy i zákeřný a nebezpečný, ne jenom plný kvetoucích kytiček a honících se králíčků. Berza si mnul ruce, když ji spatřil.
Odnesli ji do své tajné skrýše nedaleko, svázali jí ruce a nohy, aby nemohla utéct a pro jistotu jí dali pár lístků keloby, bylinky, kterou velmi často používali obyvatelé na východě pro uspání a dočasné zneškodnění nepřátel.
Kousek od pukliny, která byla zároveň vchodem do jejich doupěte, se za vrcholkem jednoho skalnatého výběžku schovávaly dvě postavy.
"Takže tohle je ono?" ujišťoval se Cillian znovu.
Ceanag přikývl. "Čas od času jsem je sledoval, vždycky mířili sem."
"Takže myslíš, že tu Allie bude?"
"Myslím, že ano. Veškerou kořist si tu skladují, dokud nenadejde čas ji odvézt na loď…"
Cillian se zahleděl zpět na skálu. "Kolik jich je?"
"Tři, pokud nepřipluli další. Ale o tom dost pochybuju, když se mají shánět zásoby, připlouvá jenom šéf a pár věrných."
"Hele, odkud tohle všechno vlastně víš?" Otočil se na něj Cillian najednou.
"Párkrát jsem na ně narazil i jinde," pokrčil rameny Ceanag.
Cillian se zamyslel. Až teď ho napadlo, že by celá tahle akce mohla být léčka. Tedy, ne že by ho piráti nějak chtěli, to zajisté ne, ale stejně. Neslyšel před chvílí náhodou, že nemá být naivní?
"A nemáš s nimi náhodou něco společného?" otázal se podezřívavě.
Ceanag na něj překvapeně pohlédl. Poté hlavu zase odvrátil.
"Ty jsi nemožný," povzdychl si.
"Jestli jo, nedělá mi problém tě podříznout tvojí vlastní dýkou," zahrozil mu Cillian a snažil se tvářit smrtelně vážně.
"Jestli jo, tak se na tebe v příští chvíli sesype tucet pirátů, protože ses nechal nalákat do pasti," povzdychl si Ceanag znovu, "takže ti asi nezbývá nic jiného než si na tenhle okamžik počkat, anebo mi začít věřit."
Cillian se rozhlédl po okolí. Nikde nespatřil ani živáčka.
"Jak moc by dokázali být nenápadní? Víš, kdyby se na mě měli sesypat."
"Hodně."
Na chvíli nastalo ticho.
"Tak fajn," prohlásil Cillian nakonec, "tři říkáš? To bude hračka. Jdeme na věc!"
Ceanag si stáhl čepici hlouběji do čela, skoro, jako by se právě chystal odpočívat. "Tak na to zapomeň."
"Hm?"
Ceanag se nezaujatě zadíval do modrých nebeských hlubin nad sebe.
"Tohle celé vlastně není moje věc, víš? Nejsem ten hrdinský typ, co si jde zachraňovat princeznu, porazí sedmihlavého draka a pak se vyhřívá na výsluní celého království. Nemám na to prostě povahu. A schopnosti taky ne."
"Ani když je princezna bohatá?" Otázal se Cillian s pozvednutým obočím.
"Ne."
"Ani když je krásná?" Zkusil to ještě.
"Ne."
"No, tak potom se budu na výsluní celého království vyhřívat sám. Já na to mám povahu i schopnosti," prohlásil nakonec slavnostně. Ani ho nezklamalo, že nebude mít doprovod. Stejně by mu malý kluk akorát tak překážel.
Mraky pluly po blankytné obloze. Ceanag od nich na chvíli odtrhl zrak, aby ho mohl přesunout na osobu, která mu částečně ve výhledu bránila.
"Přeju hodně štěstí. Budeš ho potřebovat."
"Prosím tě. Tak sleduj!" zasmál se Cillian a ladně se přehoupl přes vrcholek výběžku.
Ceanag ho chvíli pozoroval a pak si tiše povzdechl. "Uvědomuješ si vůbec, že jsou tři, zatímco ty jeden? A zloději jste všichni…"
Z jedné kapsy tvídového sáčka se vyhrabala pupa a při prvním pohledu na něj přikývla.

Cillianovi se podařilo nepozorovaně dostat k dalšímu výběžku, v jehož přibližném středu se puklina nacházela. Tady jeho štěstí ale mohlo skončit jakýmkoliv neohrabaným pohybem, takže další kroky bylo nutno pořádně promyslet.
Znovu si pořádně prohlédl okolí vstupu do pirátského doupěte, pro zvážení možností.
Skála byla popraskaná, takže kromě vchodu se na jejím povrchu nacházelo puklin několik; jedna tvořila nad vchodem úzkou římsu zavalenou kameny a ostrými skalnatými úlomky. Ty se nacházely i níže a často se válely po zemi. Možná by se tu dalo skrývat, ale rozhodně ne na dlouho, na to se všechno nacházelo moc blízko ohniska vstupu.
Nejlepší možnost tedy bylo najít ještě jiný vchod, kudy by se mohl dostat dovnitř. Skála byla popraskaná dost na to, aby se dalo někudy protáhnout, ostatně jako všechny v okolí. U téhle si ale člověk nemohl být jistý. Nebo alespoň on by volil jeskyni s nejmenším počtem vstupů.
Vyšplhal na vrchol a začal se plížit blíž k útesům, do nichž moře momentálně naráželo. Za přílivu by byl přístup k téhle straně skály hluboko pod vodou. Další průchodná průrva by tedy mohla být tady, přístupná jen v určitou denní dobu. Nejlepší, co by tu mohli najít.
Začal po skalní stěně pomalu slézat a u každé praskliny, kterou po cestě míjel, zkoumal velikost.
Během sestupu si musel samolibě přiznat, že je spokojený sám se sebou. Nejenom, že se řadil mezi osoby dokonalého vzhledu, zároveň se díky některým otcovým dobrodružstvím, jakožto nejobratnější člověk v kruhu jeho mužů, naučil dokonale zdolat jakoukoliv překážku.[1] To se mu teď obzvlášť hodilo. Přeci jen, nebyl kočka, aby dopadl bez jakého pochroumání, kdyby mu podklouzla noha a on spadl. Odhadoval však, že zrovna podklouznutí nohy a pád by tady čekalo většinu lidí.
A pak, sotva si stihl užít onu samolibou spokojenost, se pukliny zmenšily natolik, že by se nejspíš nemělo kde chytit ani pětileté dítě, natož pak on.
Tak fajn, pomyslel si. Co teď?
Tušil, že moc dlouho mu rozhodování nemůže trvat. Ať byl obratný, jak chtěl, viset mohl někde jenom omezenou dobu.
Nakonec vytáhl dýku a zarazil ji do nejbližší prasklinky, kterou našel blízko své levé ruky. Pak vytáhl i tu druhou, kterou mu věnoval Ceanag a udělal s ní to samé. Teď mohl akorát tak doufat, že se šplhání po skále nebude moc lišit od šplhání po zdech, kdy se dýky, nebo hřeby vrážely do spár mezi cihlami, či kamením. Nakonec to šlo obdobně dobře, skála byla měkká, pískovcová, a prasklinky se nacházely blízko u sebe v hojném počtu.[2]
Hned na první římse, na kterou se dostal, našel puklinu, kterou by se protáhl. Možná, že by mu to způsobilo menší potíže a pár odřenin, ale zvládl by to, tím si byl jistý. Jediný problém byl, že se římsa nacházela dost vysoko… radši se poohlédne ještě níž.
Jenže jak to už chodí, žádnou pohodlnější cestu nenašel, a tak se musel spokojit s tímhle úlovkem.
Protáhl se dovnitř a zjistil, že se octl v menší jeskyňce.
A teď se tudy nedostanu do té dolní, napadlo ho.
Po bližším zkoumání ale našel prasklinu číslo dvě, kterou by se dolů pohodlně dostal.
Nahlédl dovnitř. Nacházela se pod ním mnohem větší jeskyně, částečně obložená plnými pytli, pravděpodobně zásobami, jak Ceanag říkal. Allie také našel záhy. Ti tři ji očividně omráčili a svázali jako zajatce. To nebyl hezký pohled. S každou ženou se má přeci zacházet jako s dámou! To bylo jeho první pravidlo. Když už na ni má být někdo zlý, ať to alespoň provede nějak civilizovaně a slušně. Rozhodně ne takhle.
A pak je spatřil. Byli dva, očividně podřízení, podsadití, po zuby ozbrojení a pravděpodobně nemotorní. Byli otočení směrem k východu a o něčem zrovna zapáleně hovořili. Snadná kořist.
Rozhlédl se pozorněji, kapitána však nikde nenašel. S největší pravděpodobností někam odešel.
Třeba dát signál svojí lodi, napadlo ho, i když toho o pirátství ani námořnictví moc nevěděl. Přeci jenom, patřil spíš mezi ty pozemní lupiče.
Obrátil svoji pozornost zpět k těm dvěma. Zbaví se jich dřív, než se kapitán vrátí. Stejně se s ním nakonec bude muset utkat tak jako tak, protože si moc nedokázal představit, jak by s princeznou odešel stejnou trasou, jako sem přišel, a šance, že by ho při odchodu nepotkal, byla mizivá.
Počkal si tedy na správný okamžik a vrhnul se do akce.
Slezl na další římsu, teď už plně v jeskyni. Ani jeden pirát ho nespatřil. Dál se jen bavili, a jestli hlídali před nebezpečím, mohlo přijít akorát tak od moře.
Cillian chvíli přemýšlel. Nejlepší by bylo je oba omráčit. Musel by je však zbavit vědomí oba nastejno. Jelikož stáli naproti sobě, všiml by si ho ten druhý ve chvíli, kdy by se ten první skácel. Nedalo se však dělat nic jiného. Prvního tedy omráčí a druhého… to se ještě uvidí.
Tiše seskočil z římsy na podlahu a začal se pomalu blížit k veselé dvojici.
Jeho otec byl žoldák najímaný boháči na veškeré špinavé práce. A když byl otec takový, synu nezbývalo nic jiného. Díky této práci se však naučil spoustu věcí, které mohly být užitečné třeba v případě, kdy se vydával zachránit princeznu v nesnázích. Třeba to, že dokázal splynout se stíny a tudíž být téměř neviditelný, se mu doopravdy velmi hodilo.
Vše šlo podle plánu. Pirát číslo jedna se za chvíli válel v bezvědomí na žlutošedé popraskané podlaze, ale pirát číslo dvě se až moc rychle vzpamatoval z šoku, který utrpěl, a vrhl se na Cilliana. V tenhle okamžik by měla nastat další část plánu. Naneštěstí pro Cilliana, zasekla se v raném vývoji.
Nezbylo mu tedy nic jiného než pustit se s pirátem do boje.
"Kde ses tu vůbec vzal, člověče?" snažil se pirát navázat hovor, když se nemohl bavit se svým původním společníkem. Přesně jak Cillian odhadoval, byl silný, ale poměrně dost nemotorný. A také upovídaný.
Za chvíli Cillian cítil, že má převahu a ve chvíli, kdy se za nebohým pirátem objevila stěna, tušil, že má vyhráno. Zbývalo jen jediné; co by s ním měl udělat dál? Může ho buď propíchnout, nebo něco podobného, anebo může počkat, dokud pirát neustoupí ještě kousek a nepraští se o támhle ten skalní převis…
V úvahách ho přerušilo slabé zakašlání.
Kapitán, vzpomněl si a vytáhl druhou dýku. Krátce na to se však jeho pohled setkal s tmavě červenou koženou rukavicí, která mu skoro jako kouzelná hůlka přivolala do zorného pole navíc hejno hvězdiček a nakonec celé představení zatáhla černou oponou.
"Idiot," ucedil Berza na jeho adresu, "jít sem sám, tomu ale říkám nezodpovědnost."
"Jo, šéfe!" přisvědčil Malleus, "Taky to nějak nemůžu pochopit!"
"Ty jsi taky idiot," usadil ho Berza chladně, "nebýt mě, bůhví, co by se ti stalo. A to jsi člen mojí posádky!"
"Jo, šéfe! Ale já jsem přece kuchař," odpověděl Malleus mírně dotčeně.


[1] Mezi slepými jednooký králem. Cillian je vysoký a hubený, zatímco muži jeho otce se až nepříjemně podobají opicím jistého a pro ně charakteristického černého vzhledu. Otázka, jestli je takový metrákový chlap ztělesnění čisté obratnosti, je zde, tuším, zbytečná.
[2] Ony byly vlastně všudypřítomné, jenom Cillian jim nehodlal věnovat přespřílišnou pozornost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuromaru | 30. srpna 2015 v 1:10 | Reagovat

Přečteno!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama