Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 9. - Odchycení

12. října 2012 v 21:14 | Keavy


Pustina v oblasti Žluté pouště
Kde se vzala, tu se vzala, na poušti se jednoho dne objevila kláda. A nebyla to jen tak obyčejná kláda, byla z pravého, nefalšovaného, ošumělého dřeva. Už jenom při prvním pohledu na její popraskanou kůru si člověk musel uvědomit, že zažila mnoho dní, měsíců, nebo i let plných útrap. Nejdřív si vesele rostla jako strom, pak ji ale někdo pokácel, popadl a odnesl. Kdo ví, jestli to bylo na zátop nebo na něco jiného. Třeba na výrobu houslí, nebo něčeho podobného… Kládě se to však nelíbilo. Komu by se také líbilo, kdyby k němu měl přijít chlápek s dlátem a kladivem a začal do něj rýt, že. A proto není divu, že kláda vzala nohy na ramena a utekla. A utíkala a utíkala, až se objevila tam, kde stojí dodnes. Za dobu svého útěku si jistě musela užít spoustu bláznivých i napínavých příběhů, které by stálo za to vyslechnout. Ale hlavně bychom ji asi měli nechat odpočívat, být k ní milí a laskaví a hlavně ohleduplní.

"Do háje, to je ale vedro!" s několika dalšími nadávkami jsem se na onu šťastnou kládu sesula. Ještě štěstí, že si sem tak hezky přišla, nebýt jí, nemám na čem sedět.
Znepokojeně jsem se rozhlédla okolo sebe. Když jsem stála na okraji civilizace, věděla jsem úplně přesně, kam mám namířeno. Pak mě ale unesli tihle orimáci a já díky tomu ztratila veškerý pojem o svojí poloze. Jediné, co bych tak věděla, je říct, že se nacházím na poušti. Žluté. Ale když ona žádná jiná na Teře není…
A co je na tom to nejhorší, nedokážete se tu zorientovat. A to tak, že naprosto. Jednou ztracení, vždycky ztracení. Když bych se třeba ztratila někde v Západní pustině, počkala bych si těch pár minut, než by začalo pršet, a pak bych našla něco, co je mi povědomé. Třeba támhleta skála. Nebo tenhle potůček zarostlý tím… tím… jak se tomu říká? Sítí? Nějak tak. To by se pak cesta hledala krásně… Jenže poušť, to je písek tady, písek támhle. Sem tam nějaký kaktus, nebo duna, která zítra bude stát někde jinde. A pak samozřejmě kláda. Jenže ta třeba zítra také může být úplně jinde. Jestli to tedy není fata morgana, to by také nebylo zas tak neobvyklé. Jenže to určitě není, protože by mě jinak velmi naštvala. Sedět na iluzi, to není zrovna potěšující zpráva.
"Začíná mě to štvát," oznámila jsem celému okolnímu žlutému světu nakvašeně. Nic. Ani to s ním nepohnulo. Ach jo, k čemu je člověku krása, když je okolo něj na kilometry jenom písek bez vkusu.
"A dost!" postavila jsem se prudce, "Jestli se mi tady do půl minuty neukáže nějaká rozumná iluze, která není iluze, ale doopravdy uspokojující místo, kde bych se mohla umýt a hlavně, hlavně si dát něco k jídlu nebo pití, udělám z celé téhle pouště kůlničku na dříví. A to rozhodně dokážu!"
Každý by si mohl myslet, že jsem přišla o rozum. Jenže každý v této době netuší, že někde hluboko pod mýma nohama se nachází obrovské sluje plné permoníků. Vím to, protože jsem tam byla. A jsou doopravdy milí, zvlášť když jim pohrozíte, že z celého jejich domova naděláte piliny. Hlavně se u toho musíte tvářit, jako že to doopravdy dokážete a jste plně rozhodnutí to udělat.
Jenže permoníci byli buď mrtví, nebo hluší, protože moji hrozbu nevyslechli. Alespoň písek rozpohybovaný pouštním větrem nevypadal jako uspokojující odpověď.
Jenže pak se na obzoru mihlo cosi, co vypadalo jako město. Nebo možná spíše jako další z pouštních přeludů, kteří obchází okolo vás a snaží se vás k smrti vyčerpat.
"No, tak fajn. Když myslíte," pokrčila jsem rameny a vydala se dopředu, kde se výjev v horkém vzduchu mihotal jako plamínek svíčky ve větru.
Tak moment. Sice tady bývá vedro k padnutí, ale nic, ani kláda, kaktus, nebo iluze, se takhle nepohybují. Za tímhle něco bude.
Rozběhla jsem se tím směrem. Jen tak, pro jistotu. Co kdyby to třeba také zmizelo, že.
Jenže běh po písku, který je ještě ke všemu nastavený tak, že vy běžíte do kopce, zatímco on se sesunuje z kopce, není ta nejlepší kombinace. A v té rychlosti, kterou jsem schopná vyvinout, se může snadno stát, že vám podjdou nohy a najednou jste hlavou zaboření až do poloviny celého kopce.
"Sakra!" Jako první věc se tedy musíte vyhrabat a nadávat až potom. No, já to trochu přehodila. Takže jsem si k celému procesu ještě přičetla plivání písku, který jsem si nabrala do pusy. Ale to je teď vedlejší. Nakonec jsem totiž dorazila až do cíle! Tedy, ne úplně. Kousek předtím jsem se zastavila, abych obhlédla celou situaci.
Můj geniální šestý smysl mě nezklamal. Doopravdy jsem stála před opravdovým hmotným městem, které se pohybovalo jen díky sférám, které okolo něj kroužily a tak vytvářely celý pohyb, jakoby šlo o zdánlivou iluzi. Aha! Takže jsem asi právě narazila na další město plné orimáků. Kdo jiný by si vyvolal sféry, aby mu domov ochraňovaly před zraky nevinných kolemjdoucích, kteří by mohli dovnitř naběhnout i s foťáky?
Sláva, sláva. Konečně se dobrá věc podařila. Teď jen doufat, že tady uvnitř provozují vodu a pořádnou ohijskou kuchyni.
Teatrálně jsem natáhla nohu a překročila pomyslnou hranici, která uzavírala oázu do vlastního světa.
"Nazdar lide," pozdravila jsem vychovaně, přestože jsem na ulicích nikoho nezahlédla.
Tak fajn, kudy se vydat? Kde by asi tak mohla být hospoda…
Nakonec jsem se vydala doleva. Vypadalo to tu docela stísněně, takže jsem zcela logicky předpokládala, že až dojdu na jeden konec, bude dost času se otočit a dojít na ten druhý.
Jako město to nevypadalo nijak strašně. Krásně také ne, ale rozhodně bylo vidět, že o okolí lidé pečují. I když, udržovat v celku okrové krychle asi nedá moc práce…
Ušla jsem ještě pár kroků, když tu jsem si všimla stánku s vyloženými barevnými kameny. Za nimi stála žena zabalená do umouněného šátku tak, že jí byly vidět jen hluboké černé oči.
"Dobré odpoledne," pozdravila jsem ji, když se mi podařilo dostat přes cáry látky, která měla nejspíše poskytovat majitelce stánku nějaký stín.
Odpovědi jsem se nedočkala. Žena na mě místo toho upírala ty svoje oči tak nějak… v tu chvíli jsem to nedokázala moc dobře určit. Prostě na mě jen zírala.
"Jo, taky vás ráda vidím," odpověděla jsem, "nemáte tu někde hospodu?"
Nic. Žádná odpověď.
"Hospodu, jako nějakou knajpu. Něco, kde bych se mohla napít, najíst, umýt a tak. Rozumíte mi?" Něco mi v podvědomí říkalo, že ví, o čem mluvím, možná proto, že v Jinezavě mluvili orimáci stejně. Tahle ale nevypadala, ž by chtěla v nejbližší době odpovědět.
"Jo, tak díky, moc jste mi pomohla, fakt," kývla jsem na ni a zase vycouvala. Podivné obyvatele tu mají, to teda jo. Nebo že by se to vztahovalo jen na prodavačky nějakých kamenů?
Vyrazila jsem tedy dál a přemýšlela, jestli někoho, nebo něco užitečného najdu a také, co budu dělat, jestli ho nenajdu. Napadaly mě smyslné variace mnoha odpovědí, některé se týkaly prvního případu, některé druhého, ale většina obou.
Došla jsem na rozcestí. Doopravdy, nešálil mě zrak; cesta se rozdvojovala. A to ještě tak šikovně, že vytvářela jakési ypsilon, takže když bych šla rovně, narazila bych do studny.
Aha, studna.
Posadila jsem se na její okraj a nahlédla dolů. Hladina byla poměrně vysoko, což mě docela překvapilo. Dokonce jsem na ni i dosáhla a mohla se jí dotknout.
Namočila jsem si tedy prsty a opláchla si celý obličej. No, nedivte se. Po nějaké době strávené na poušti se člověk docela rád omyje.
Jenže sotva jsem to stihla udělat, uslyšela jsem, že v tomhle městě žijí i jiní lidé, než jen stařenka prodávající nějaké šutry. Přes ulici se za mnou totiž řítil celý dav s onou zmiňovanou babičkou v čele. Tedy dobrá, nebyl to přímo dav, ale dvojice vojáků, nebo vlastně dvě. I ty však stačily.
"To je ona!" zapíchla buclatá stařenka prst do vzduchu a opřela se o kolena, aby se mohla trochu vydýchat.
"Ale, ale." Ležérně jsem si přehodila jednu nohu přes druhou a na nově příchozí vrhla ten nejoslnivější úsměv, jaký se kdy dokázal objevit na tváři lidí, kteří byli nějakou dobu v poušti. "Autogramy dávám zásadně až po obědě."
Vojáci na mě namířili kopí. No, to je tedy přivítání.
"Také se mám opravdu dobře, děkuji za optání." Díky tomu, že jsem seděla na studně, neměla jsem moc kam uhnout. Špičky kopí na mě mířily dál a nevypadaly, jakože by měly v úmyslu v bližší době přestat. Tvářily se spíš takovým tím lačným á, za chvíli někoho propíchnu pohledem. Nelíbila se mi představa být napíchnutá.
Chvíli jsem si je prohlížela a pomalu vstala. V hlavě se mi rojily plány věcí, které bych mohla udělat, ale všechny se mi v tu chvíli nezdály příliš vhodné. Nakonec jsem se tedy uchýlila k neelegantnímu útěku. Koneckonců, obě postranní uličky byly prázdné.
"Mějte se pohádkově!" poslala jsem všem čtyřem vzdušný polibek, otočila se na podpatku a vyrazila směrem pryč.
Netopýří vojáci za mnou zůstali bez hlásky zírat, zatímco je babička peskovala k nějakému pohybu. Holt, když se člověku poštěstí, že vypadá tak, jako vypadám já, a umí se usmát tak, že to skoro každého přimrazí k zemi, mívá útěky snadné. Ale proč na mě ta zmije vůbec ty chlápky poslala? Copak jsem udělala něco strašného? Pozdravila jsem ji, no ne?
Jak jsem tak běžela, nedalo se nevšimnout otevírajících se oken, ze kterého na mě zíraly překvapené a… pohoršené, ano, pohoršené, tváře.
Sakryš, co to, pomyslela jsem si a možná mě to nechvíli odvedlo od hlinité cesty přede mnou, protože jsem se najednou, zničehonic, rozplácla o dlouhý tmavý plášť. Že by další z netopýřích strážců?
Když jsem se jakžtakž sesbírala ze země, už mě několik tmavých plášťů obsoupilo a nepříjemný chlad oceli byl zase pro tuto chvíli aktuální.
"Víte," zvedla jsem ruce v obranném gestu s nevinným úsměvem na tváři, "jsem sukuba ve službách vrchního kněze."
Šestero korálkových očí si mě nedůtklivě prohlíželo. Pak se jedny stočily někam za moje levé rameno směrem ke zdi a jedna ústa vyřkla jakousi podivnou složeninu hlásek zakončenou otazníkem.
Trpělivě jsem vyčkávala. Jak kdysi řekla jedna moje kamarádka: kdo si počká, ten se dočká. Zrovna od ní to sedělo; pokud zrovna nebyla duchem mimo, byla strašlivě nervózní.
Po chvíli se ozval druhý hlas, stejným jazykem, jako promluvil netopýří voják. Měl příjemný hluboký hlas, za kterým jsem se skoro chtěla otočit - kdyby na mě nemířila šestice nepřátelsky vyhlížejících hrotů, které ještě ke všemu drželi poměrně vysocí a nejspíš dobře stavění bojovníci.
"No, rozhodně vám nechci ublížit," usmála jsem se přátelsky.
Kdosi za mnou si povzdychl, a když se neviditelná obočí útočníků okolo mě pozvedla, promluvil ten konejšivý hlas znovu. Když dozněl, všech šest se hrubě zasmálo. Snad ne mně! Ale ne, to určitě ne. Proč by se mi také smáli?
"Být tebou, dávám si pozor na jazyk, dámo." Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že ten hlas tentokrát mluví ke mně.
"A proč? Víceméně je to pravda," odsekla jsem.
Osoba za mnou se ušklíbla a prohlásila cosi, díky čemuž se kruh, ve kterém jsem stála, zúžil.
"Sice nevím, cos jim to řekl, ale určitě se přiblížili kvůli tobě!" Zamračila jsem se.
Ach jo. Chtěla jsem se za každou cenu vyhnout boji, ale očividně to nepůjde.
Chvíli se nic nedělo. Pak ale ta osoba vojákům něco oznámila. Zbraně přede mnou se zachvěly, pak se ale neochotně sklonily k zemi.
"Díky, zachránce!" otočila jsem se dozadu na neznámého. On už tam však nestál. Místo toho se mi se sotva slyšitelným zašustnutím objevil za zády a hrubě mě popadl za rameno. Přitom vyštěkl nějaký další povel a vystrkal mě z kruhu ven.
"Hele, takovou ochotu o mě zase nemusíš jevit," vrtěla jsem hlavou, "vím, že jsem hezká."
Byl asi o hlavu vyšší než já, podobně nabalený jako ostatní. Jeho oblečení bylo však tak černé, že ve dne tou svou temnotou skoro zářilo.
Když jsem si to tak uvědomila, připomněl mi pouštního vraha, kterého by tu člověk mohl potkat někdy na přelomu letopočtu. Dnes už se o takových jen učilo v dějepise, podle toho, co jsem slyšela. A zrovna tenhle byl učebnicový příklad.
Táhl mě za sebou kamsi ulicí a všichni ostatní šli za mnou.
Kam asi…? Třeba k sobě domů, kde mě pozve na kafe. I když v tomhle vedru by to chtělo spíš něco studeného…
Ze zamyšlení mě vytrhlo až prudké popostrčení kamsi do temna a pak zaklapnutí, nebo spíše zadunění, zavíraných dveří. A jak jsem si krátce na to uvědomila, zůstali jsme v místnosti sami. Jenom ten podivný chlápek a já.
"Páni, to bylo rychlý," usmála jsem se na něj koketně. Bohužel, očividně neměl smysl pro humor.
Místo odpovědi mě popadl za krk a přitiskl ke stěně. Kdyby mě mohl uškrtit, odhaduju, že by to v tu chvíli udělal. Naštěstí, nic takového nešlo.
"Takhle se s dámou nezachází," sykla jsem a snažila se uvolnit jeho sevření, protože bylo poněkud nepříjemné, dokonce i mně.
"Dámě možná ne," přikývl, "ovšem v tomhle případě se nejedná o dámu."
"Cože?!" vyprskla jsem, "Nejseš nějakej drzej, ty spratku?" Chvíli mě napadlo, že bych po něm plivla i nějaké nadávky, ale kdyby jim nerozuměl, postrádalo by to jakýkoliv efekt.
"Chtělas vzít roha?" sykl místo odvědi.
Zarazilo mě, že mluvil poměrně normálně a civilizovaně, na což jsem nebyla u místních lidí moc zvyklá.
Moje sevření ochablo. "Kdo jsi?" zeptala jsem se.
"Chtěla, nebo ne?" Chlapec očividně usoudil, že v tomhle postavení může klást otázky a já na ně musím odpovídat. No, řekněme, že pro tentokrát měl pravdu. Za to ho budu muset někdy vyčíhnout a pořádně mu to oplatit.
"Jistěže ne," odsekla jsem, "i když pořádně nevím, o čem mluvíš."
"Ale víš, sukube." Jeho stisk naopak ještě o trochu zesílil.
"Nejsem sukubus, jsem Judita," odsekla jsem nakvašeně. Ten jejich věčný sukubus mě začínal unavovat.
"Takže to mám brát jako ano." Chlapec se znovu pousmál a pustil mě. "Bohužel, asi máš smůlu."
"Co?" vzhlédla jsem, potom, co jsem si uvědomila hřejivou přítomnost uklidňující prašné země. "To mě za tebou poslal ten váš vrchní kněz?"
"No, možná nejsi tak hloupá, jak na první pohled vypadáš," usoudil potichu a skoro se ani neohlédnul.
"Prosím?" zamračila jsem se. Hledat v poušti nějakého džentlmena je očividně naprosto nemožné.
"Vstávej." Letmo jsem zachytila pohled jeho očí - byly velké a světle modré, takové, jaké bych přisoudila nějakému slepci. Zvláštní, po tolika očích černých jako uhel spatřit někoho trochu jiného… je možné, že třeba nepocházel odsud.
"Kdo jsi?" vyprskla jsem, zatímco jsem se škrábala na nohy, "A proč mě za tebou hlavní orimák poslal?"
"Říkej mi Chatar," odpověděl klidně a název, kterým jsem jeho mistra označila, přešel bez povšimnutí. Nebo mu možná také nerozuměl.
"Nevím, co si tady vy všichni myslíte," zaškaredila jsem se na něj, "ale nejsem nějaký hej, nebo počkej! Nemám sebemenší důvod vám jakkoliv pomáhat."
Chatar se usmál a namířil na mě útlou, ale zato očividně dvakrát tak nabroušenou dýku. "Myslel jsem si, že to řekneš."
Z jejího ostří jako by na mě foukl ledový závan, který projel celým mým tělem a usadil se ve špičkách prstů u nohou, kde nepříjemně hryzal. Přesně tenhle efekt na jakéhokoliv démona, dokonce i mého kalibru, může mít jenom mitril. Zbraně z něho se moc nevidí, ale nejspíše se dají najít… což znamená, že bych si měla udělat nový obrázek. Orimáci nejsou zrovna moc schopní, ale dokážou nepříjemně překvapit. Nejdřív se z nich vyloupnou dávno zapomenutí zaříkávači a pak se ukáže, že vlastní tenhle kov. Co to bude dál? Ne, radši to nechci vědět dopředu.
"No, to se dalo docela čekat." Podařilo se mi na tváři vykouzlit úsměv, i když trochu pokřivený. Pomalu jsem začala couvat, Chatar se ale šikovně postavil mezi mě a dveře.
"Varuju tě, nejsem zvyklý na odpor." No, to se ani nedivím, když má takovéhle způsoby.
"To mě máš kontrolovat, nebo co?" pokusila jsem se uchýlit k vysmeknutí ze smyčky, kterou mi, díky té dýce, začal utahovat okolo krku. "Není to trochu potupné, poslat nějakého… ehm… jistě skvělého bojovníka, aby dohlížet na nějakou ženskou?"
Chatar byl na podobné vystupování nejspíš zvyklý, protože to s ním ani trochu nezatřáslo.
"Beze mě se tady nehneš, princezničko. Hned na druhém rohu by tě chytili a nechali zavřít už jen z toho, že moc oslňuješ okolí."
"Počkej," zarazila jsem se, "to jako vážně?" Tohle se mi docela zamlouvalo. Že by alespoň někdo měl dobrý vkus?
"Nemyslím to pozitivně." Tak tahle věta mě zase vrátila na zem. Žádný džentlmen, žádný vkus, žádné vychování. Ach jo. Ale co bych také chtěla, že?
"Fajn, fajn," vzdala jsem se nakonec, "co máš teda v plánu podniknout dál, Ó Veliký?"
"Jako první najdeme Chrám Slunce. Žije tam kněz, který dokáže vidět věci pouhým zrakem neviditelné," odpověděl Chatar. K mé silné nelibosti však dýku nezasunul, takže ji kdykoliv mohl použít.
"No… dobře," povzdechla jsem si nakonec, "ale pod jednou podmínkou. Budeš mi trochu věřit, jo? To je ke sblížení celkem dost nutný."
Chatar mě místo odpovědi postrčil ke dveřím na druhé straně. Až do teď zůstávaly mým zrakům dokonale skryty, ale ve chvíli, kdy jsem si jich všimla, nadávala jsem si do slepýšů. To jsem mohla utéct a nemusela jsem se dát dohromady s nějakým… šíleným zabijákem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama