Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

15.9.2017

  • Druhá část 31. kapitoly Interregna

4.9.2017
  • První část 31. kapitoly Interregna
  • Nově pod menu přidána možnost odběru novinek na mail



Kapitola 8. - Za nerozlučnou dvojkou

12. října 2012 v 21:10 | Keavy


Omnie, Západní pustina
Uprostřed bludiště z kvetoucích hortenzií stál altánek, postavený přesně na ty dávné okamžiky, kdy uvnitř vedle sebe stál chlapec v elegantním kabátě a dívka v dlouhých sešněrovaných šatech a společně se dívali na západ slunce. Pak, v jedné chvíli by chlapec poklekl a s krvavě rudou růží v prstech by vyřkl prosbu o zasnoubení. Bohužel, takový altánek se do velmi dlouho zničené a naprosto opuštěné vesnice, ještě ke všemu o několik staletí později, nehodil. A rozhodně se v něm nic podobného nekonalo. Ani vlastně jen tak nemohlo.[1]

Stellar klečela na levém koleni, o pravé se opírala rukou zamazanou od cihlové křídy, jejíž zbytek stále svírala v prstech. Opatrně přejížděla očima po kruzích i ostrých úhlech, které na podlahu namalovala. Každé písmeno, záhyb… tak by to mělo být.
Odložila křídu na kamenné zábradlí a zvedla ruku. Řetízky okolo jejího zápěstí zacinkaly. Zvlášť jeden, který by člověk mohl snadno přehlédnout, spadající na zem a vinoucí se mezi keři kamsi do neznáma, kde byl připevněný, aby jeho majitelka nemohla z kráteru uniknout.
Chvíli si veškeré ozdoby na zápěstí prohlížela. Další řetízek byl ověnčený rolničkami, ten nad ním prázdný, až na podobu malého čínského[2] dráčka, na jehož krk někdo přitavil cosi, co připomínalo masku. Třetí řetízek obsahoval drobné přívěsky různých zvířat. Ten rychle pohledem přeskočila, jako by ji zajímal až ten poslední. Ověšený byl stříbřitými plíšky s vyrytými obrázky. Javorový list, tři kuličky napíchnuté na špejli, čtyřlístek, dýka… po chvíli váhání natáhla volnou ruku, poslední přívěsek sundala a položila ho do středu namalovaného kruhu. Pak, opatrně, aby ani jediný obrys nepochroumala, vyšla z altánku.
"Tak dobře," otočila se čelem ke svému výtvoru, "poctil bys mě svojí návštěvou, bratříčku?"
Natáhla ruce dlaněmi vzhůru, zavřela oči a ponořila se do hlubokého soustředění, až do temnot pod zem, nebo možná vzhůru, na místo, kde se nenachází nic jiného než šedá, bezútěšná pláň, a ještě hlouběji, do říše poklidného spánku plného snů…
Dlouhé, zrzavohnědé vlasy se jí zčásti narovnaly a vznesly jako závoj ve větru, slabě jiskřily a praskaly statickou elektřinou. Rolničky okolo jejího zápěstí začaly tiše uspořádaně zvonit, jako by se mezi sebou beze slova dohodly. Pupa, která jí celou dobu seděla na rameni, ji zneklidněně začala šťouchat do tváře drobnou tlapkou, nebo rukou, nebo co to vlastně pupy měly, když se uprostřed altánku začal pomalu tetelit vzduch.
"To je v pořádku, Quii," odpověděla jí bezmyšlenkovitě Stellar. A pak, zničehonic, během mrknutí oka, všechno ustalo. Rolničky přestaly zvonit, její vlasy se zase snesly do neuspořádaných vlnek a prstýnků a vzduch v okolí se přestal choulit do sebe. Jedna věc však byla jiná. Uprostřed namalovaného znaku místo drobné stříbrné ozdoby stál útlý chlapec se světlými rozcuchanými vlasy a rukama se dotýkal jejích dlaní.
"Ráda tě zase vidím," usmála se Stellar vlídně, když překvapeně zamrkal. Pak na ni vyděšeně upřel velké, světlounce modré oči.
"Kde to jsme?" vyhrkl.
"V Koemyře," odpověděla Stellar.
Chlapec slezl po kamenných schůdkách a rozhlédl se.
"Když jsem tu byl naposled, něco bylo jiné," odpověděl s upřeným pohledem na hortenzie okolo sebe. "Nepřipomínalo to tu tolik hřbitov."
"Když je tu někdo zavřený tak dlouho, začne se nudit," pokrčila Stellar rameny, "zdálo se ti něco?"
"Zdálo se mi o tom, že se západní ostrov vznesl," odpověděl chlapec pohotově, "byl přivázaný, aby neodletěl a žili na něm lidé. Ale to teď není důležité. Proč jsi mě probudila?"
Stellar si povzdechla. "Mám pro tebe práci, Kläri."
Kläri naklonil hlavu ke straně. "Co se stalo? Vypadáš vyděšeně."
Přikývla. "Objevil se mi tady nějaký kluk. Jen tak, zničehonic. To se nestává moc často." Na chvíli se odmlčela, a pak tak tiše, že se k ní Kläri musel sklonit, aby ji vůbec slyšel, pokračovala: "A byl nakažený."
"Nakažený?" nechápal Kläri, "Co je na tom tak strašného? Po světě se potuluje spousta nakažených lidí."
"Morbus animalis," dodala ještě tišeji, "běžně nazývaná měsíční mor."
"Aha," pochopil Kläri, "tak to může být problém."
Stellar se vydala rozkvetlým bludištěm směrem ven.
"Zastavila jsem u něj otravu, takže by se mu to nemělo zhoršovat a také by neměl nikoho nakazit. Nepamatuje si ale, kdo je, nebo odkud pochází. Byl celkově takový… zmatený. V jeho stavu bych se ani nedivila, kdyby mu cyfar někdo sebral. A pak… by to bylo… vážné." Pečlivě volila slova, jako by každé z nich mohlo situaci zhoršit. "Potřebuju, aby na něj dal někdo pozor, nebo to celé špatně skončí."
"Proč myslíš?" nadhodil Kläri konverzačně a vydal se za ní.
"Celá tahle nemoc je špinavá. Vždycky, když se objeví, má nějaký hlubší význam."
"Myslíš, že…" začal Kläri, Stellar ho však přerušila uprostřed věty: "Nemyslím. Jenom nechci, aby se něco tam venku stalo. Ne teď."
"Dobře," prsty rozehnal polštářek mlhy a sledoval, jak se zase spojuje dohromady, kousek po kousku. "Co s tím podle tebe mám dělat?"
"Nic," pokrčila Stellar rameny, "prostě ho pohlídat. Sám může udělat nějakou naprostou blbost."
"A jak ho mám najít? Jestli tu už není, nemám sebemenší tušení, jak se k němu dostat."
Teď se pro změnu Stellar usmála. Kläri ji znal natolik dobře, aby věděl, že takovýhle úsměv neznamená nic dobrého.
"Poslala jsem ho do Turiu za Tanyou," usmála se.
"To myslíš tu trhlou mnišku?" Naklonil Kläri hlavu ke straně. Co si pamatoval, nikdy s ní moc dobře nevycházel.
Stellar ho ignorovala. "Ale potřebovala jsem čas, takže nejdřív šel navštívit Shadea. To mu chvíli jistě zabere, takže se s největší pravděpodobností budete v Turiu moct potkat."
"Ale proč zrovna Tanya?" nechápal Kläri.
"Jestli si s tou nemocí nedokáže poradit ona, nebo Seth, pak nikdo," vysvětlila Stellar.
"Seth," zamyslel se Kläri, "ti dva jsou jako nerozlučná dvojka, že? No, aspoň ten je milý."
Stellar se na něj ošklivě podívala; tentokrát toho však naopak nedbal on.
Protáhl si ruce a s drobným úsměvem se rozhlédl okolo. Pupy byly z jeho přítomnosti nejdřív vystrašené, teď se ale uklidnily a začaly ho pomalu obcházet a ty nejodvážnější mu dokonce i seskakovaly na ramena.
"Koukám, že máš společnost, sestřičko," odpověděl a potřásl hlavou. Jedna z pup se mu totiž usadila ve vlasech a nepříjemně za ně tahala. Teď proletěla mlžným polštářem a dopadla do dlouhé trávy u cesty. Když se vyhrabala, skoro ji nebylo vidět.
"Takže Tanya?" zopakoval Kläri, teď už mnohem veseleji.
Stellar přikývla.
"Docela mi je toho kluka líto," potřásl hlavou, "i když to není taková zacházka."
"Tak to někdy chodí. Koneckonců, nikdo nemůže žádat pomoc zadarmo, ne? Tak ať si také něco zkusí. Po cestě by neměl přijít do styku se společností. Alespoň ne do nějak nebezpečného."
"Stejně," rozesmál se Kläri, "chtít po tobě, abys byla úplně hodná, je skoro nemožné, ne?"
Dlouze zívla a protřela si oči. "Nemá mě co budit uprostřed noci. Víš, jakou starost jsem s ním měla? Co kdyby se třeba neprobudil vůbec, to by byl teprve problém…"
"Dobře, dobře," přikývl Kläri rychle. Radši ji přerušit dřív, než by začala přemýšlet nad způsoby, jak se ho zbavit. Znal ji sice velmi dobře, ale když šlo o likvidaci, nepřestávala ho svými ne moc lákavými nápady překvapovat.
"Kdy bych měl vyrazit?" otázal se, doufaje, že uslyší uspokojující odpověď. Poté, co se probudil ze svého snu, který snil posledních padesát let[3], byl stále ještě na poněkud rozespalé úrovni a chvilkové zorientování se v čase a událostech by mu udělalo jen dobře.
Naštěstí pro něj, Stellar toto docela chápala.
"Máš čas na šálek čaje," odpověděla mu, "a během té doby ti budu moct vysvětlit, co všechno se zatím událo."
Omnie, Okolí Barandu
Naty stoupal za Shadempo schodech do věže a přemýšlel, co dál. Vysoká postava s šátkem okolo obličeje oblečená v dlouhém tmavém plášti se mu ani za mák nezamlouvala. Měl by mu věřit? Neměl by mu věřit? Je to vůbec on? A pak tu byla věc s celou tou budovou. Jak je vůbec možné, že zvenku vypadá j zřícenina, zatímco uvnitř je jako nová?
No dobrá, nová ne.
Pokradmu na čarodějova záda pohlédl. Ani vlasy neseděly. Kam se poděl Gandalf nebo Saruman z Pána prstenů? Je sice jedno, že je Shade nejspíš neměl šanci za svůj život spatřit, ale něco od nich mohl pochytit i tak. Třeba podvědomě. Každý slušně vychovaný mág by přeci měl mít dlouhé a bílé, v případě nejvyšší naléhavosti šedé, a ne černé a střapaté, kde je dlouhý jenom jeden jistý copánek na konci protažený rudě natřeným, dřevěným a vyřezávaným korálkem. Tohle nosí indiáni, ne magií vládnoucí záporáci věštící z křišťálové koule… moment, nedělají tohle vlastně čarodějnice?
Zatracený čaroděj, pomyslel si Naty, ani základní vzdělání nemá.
"Kdo vlastně jste?" otázal se, když konečně vystoupali na vrchol. Přesně jak očekával, observatoř.
"Shade, čaroděj černé magie." Přestože se hlas neměl odkud odrážet, byl si Naty jistý, že se neozývá z čarodějových úst.
"Aha," přikývl, "ono je té magie víc, nebo co? To jako černá a bílá?"
Shade přikývl.
"Černá je špatná a bílá dobrá?" vyzvídal Naty dál, "A provozuje se tu normálně?"
Sice se moc dlouho nezdržel, ale připadalo mu, že lidé zde žijí celkem podobně jako donedávna žil doma on. Tedy, až na ty gryfy místo koní a nějaké ty přerostlé útočné a přehnaně zuřivé ovce, které mimochodem nejlépe chutnaly pečené na ohni.[4] Žádná elektrická trouba.
"Ne," zavrtěl hlavou Shade, "magie je už dávno zapomenutá. A neexistuje žádná dobrá nebo špatná. Záleží pouze na člověku, jenž ji používá." Zahleděl se do dáli na modrý obzor.
Na západ se nenacházelo nic než svíjející se modrá pustina ozdobená bílými hřebínky na špicích.
"Ty a Stellar," začal Naty po nějaké chvíli, kdy Shade nepromluvil ani slovo, "a ta Tanya… co jste vlastně zač?"
"Jsme také časem zapomenutí," odpověděl Shade tajemně, "říkávalo se nám Saor."
"Co to znamená?" naklonil Naty hlavu ke straně. Odpověď však nepřišla.
"Stellar mě za tebou poslala," prohlásil nakonec.
"Vím." Víc neřekl. Nebo se víc neozvalo, vzhledem k tomu, že si Naty nebyl jistý, jestli vůbec ona postava hledící na Oceán před sebou mluví.
Teď se zamračil. Jestli to tímhle tempem půjde dál, protáhne se to tu na pěkně dlouhou dobu. A vzhledem k tomu, že byl nakažený nějakou ne zrovna příjemnou nemocí, která ho mohla každou chvíli ne zrovna hezky a příjemně zahubit, šlo mu o každou minutu. Jenže to tenhle chlápek před ním nejspíše netušil. Anebo tušil, ale nějak se s tím nechtěl ztotožnit.
"Mám se tě zeptat, kde najdu Tanyu," vyhrkl netrpělivě. Už by to mohlo být…
Shade na něj upřel hluboké modré oči. Jakýsi záblesk v nich Natyho přinutil zmlknout.
"Myslím, že by ses měl naučit chovat slušně ke starším a moudřejším osobám, zvlášť když od nich vyžaduješ nějakou pomoc." S odpovědí si dával pěkně načas, jakoby se nic nedělo. Možná proto to Natyho tak vytočilo. Doma by nad tím jistě mávl rukou, ale tady… tady to prostě nešlo. Už ve chvíli, kdy Shade ke konci první věty, ucítil, jak se v něm vzedmula vlna palčivého horka a čím výš postupovala, tím víc v něm začínala klíčit semínka zloby a klíčila a klíčila, až se najednou zalykal vztekem.
Jak mu může někdo takový říkat, co má a nemá dělat? Jak se vůbec může chovat, jakoby se okolo nic závažného nedělo?
Ani si neuvědomil, že shrbeně stojí na všech čtyřech a člověka připomíná jen s jistou dávkou fantazie, kterou ne všichni mívají. Teď to byl lycan, silný a zuřivý. A cokoliv, co se mu připletlo do cesty, si rovnou podepsalo ortel smrti. Kupříkladu tento čaroděj. Jen si ho vezměme: připletl se mu do cesty a svým poněkud rozvláčným chováním a povýšeným přístupem k jeho situaci, se stal první položkou na seznamu s velkým křiklavě červeným zakroužkovaným nápisem Odstranit. Vlastně by to ani nemělo být tak obtížné. Podívejme se na něj, je tak vysoký a útlý… zlomit mu ten jeho krček nedá žádnou práci. A pak se bude moct shodit dolů z věže, roztrhat na kousky a nakonec ty kousky poslat doporučenou zásilkou dolů z útesu. Tak, to by bylo.
Vítězně zavrčel a vrhl se proti křehké postavě upírající na něj ta svoje kukadla naprosto nezaujatě a skoro až znuděně.
Řekněme, že Shade neměl moc času na reakci. Přesto si však svým pomalým a rozvážným tempem stihl pořádně prohlédnout situaci, která, mimochodem, nepatřila zrovna k těm nejmilejším věcem, co kdy zažil, a pak ve stejném tempu zvedl ruku a roztáhl prsty. Naty se k němu zatím blížil, tesáky vyceněné, zorničky rozšířené vidinou lákavého posílání ostatků jednoho čaroděje po hladině Oceánu. A pak, najednou, zničehonic, nečekaně a překvapivě, mezi oběma rozkvetla modrými a oranžovými plameny ohnivá květina. Natyho výbuch odhodil stranou až na samý okraj věže. Okapu, nebo co to vlastně bylo, se chytil jen taktak. Zespodu na něj zírala hluboká propast, a když se naklonil trochu ke straně, uviděl kdesi tam dole světla Barandu. Zdála se tak vzdálená… kdyby spadl, určitě by to nepřežil. Zatracený Shade, takhle ho poslat k zemi nemusel.
Uvědomil si, že s nárazem se jeho vztek vytratil a na jeho místo se vloudil nepříjemný pocit pocit okolo lokte. Když si to uvědomil, chytil se okapu urychleně i druhou rukou, teď už normální, s obvyklou svalovou hmotou člověka, který se se sportem, a hlavně posilováním moc nepředal.
Shade pomalu a bez jakéhokoliv spěchu, jak se koneckonců dalo očekávat, přešel k místu Natyho nešťastného visení. Během té kratičké cesty se mu v ruce objevila hůl, takže čaroděje připomínal o něco víc, zvlášť, jak tam tak stál, na pozadí bělomodrých ohnivých jisker kroužících vzduchem. Dokonce vypadal i poněkud děsivě…
"Nathaniel, že?" Jeho hlas se odrážel od stěn a Natymu se bolestivě zakusoval do sluchové části mozku.
Proč jsem vůbec něco takového dělal, pomyslel si nešťastně.
Shade se pomalu napřáhl a pak začal spouštět ruku zase dolů. Natymu se ten pohyb zdál ještě pomalejší, než ve skutečnosti nejspíš byl.
To nedopadl moc dobře. Nejdřív chtěl Shada shodit dolů z věže a nakonec to skončí tak, že tam bude naopak poslán on. A třeba ho nějaká dobrá duše pošle dolů z útesu… No, koneckonců takovýhle konec alespoň vypadá stylově. Co třeba kdyby mu Shade jenom šlápl na prsty? Účinek by to koneckonců mělo stejný.
A pak, potom co opsala ladný oblouk, dopadla špička hole na místo určení.
"Když jsem říkal, že by ses měl chovat, myslel jsem to vážně," oznámil mu Shade.
Nathaniel chvíli jenom vyděšeně sledoval to, o čem si ještě před chvílí myslel, že patří na seznam nástrojů, které ho mají zabít. Nebo spíše poslat dolů do temnoty až někam tam daleko k mokré trávě… teprve po nějaké té bolestné chvilce se chytil a nechal se Shadem vytáhnout zase zpátky na věž. Uvědomil si při tom, že tady nejspíše černí mágové neuznávají zemskou gravitaci.
"Omlouvám se," začal, když se několikrát za sebou ujistil, že stojí na pevné zemi, která se určitě nepromění v nakloněnou plošinu a nepošle ho zpátky tam, kde se ještě před chvílí nacházel.
"Ale… víte…" odkašlal si, "podle toho, co mi Stellar říkala, by bylo lepší spěchat…"
"I spěchat by se mělo přiměřeně," odpověděl mu na to Shade jakoby nic, "člověk by se někdy měl zastavit a podívat se na hvězdy."
Tak proto jsme tady nahoře? Pomyslel si Naty bezděčně.
"Jde vám o něco?" zeptal se poté nahlas.
"Ale jistěže ne." Shadův hlas nesl podtón hrubé ironie, které Naty ne až tak úplně rozuměl.
"Takže, kde můžu najít?" Rozhodl se, že si s tím lámat hlavu nebude. Alespoň ne nijak zásadně. Zjistí jen důležité informace a zmizí.
Shade naklonil hlavu ke straně. "Když už jsme u toho, poznáváš některé z těch souhvězdí nad námi?"
Anebo to také nezjistí.


[1] Například to sledování západu slunce. Možná člověku napoví, že se nachází v Západní pustině, které se druhým názvem říkalo "Mlžné pláně".
[2] Nebo alespoň tak by ho jistě nazval Nathaniel.
[3] Číslo padesát se mu spíše jen líbilo. Také to mohlo být dvakrát víc, nebo desetkrát míň. Koneckonců, ve snech neexistují hodiny, a pokud ano, tak jsou rozbité, bez baterek, nebo si ukazují čas, jak chtějí. Jak má potom někdo tušit, kolik času mu jeden sen zabral, zvlášť když by měl trvat věčně?
[4] Kdyby to místní znalci i neznalci věděli, drželi by se s úpěním za hlavu a tvářili se, jako že je každou chvílí schvátí mrtvice. Tedy, ne, že by se ovinapry nemohly péct na ohni, ovšem ulovit jednu obvykle znamená pověsit na krk sobě, případně okolí, zbytek stáda. Ono se to snadno řekne, ale až proti vám poběží dvoumetrové rohaté a především rozzuřené kudrnaté koule vážící s přehledem přes sto kilogramů, rychle změníte názor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama