Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

15.9.2017

  • Druhá část 31. kapitoly Interregna

4.9.2017
  • První část 31. kapitoly Interregna
  • Nově pod menu přidána možnost odběru novinek na mail



(Přízraky z pouště) Kapitola 7. - Cesta Pustinou

12. října 2012 v 21:09 | Keavy


Omnie, Západní pustina
"Ksakru," ulevil si nahlas.
Očividně se učím plavat tak, že mě okolí hodí do vody, pomyslel si pak. Co bylo horší, nic jiného mu vlastně ani nezbylo.
Zhluboka se tedy nadechl a rozhlédl se okolo. Oči si na okolní temnotu zvykaly tak rychle, až ho to překvapilo. Alespoň se mohl pořádně podívat, kam se dostal. Tedy, kromě toho, že do jeskyně.
Jenže na nic jiného nepřišel - jeskyně se táhla dopředu bez jakýchkoli viditelných zatáček či rozcestí.
No, aspoň se neztratím, pomyslel si Naty optimisticky a vykročil jediným směrem, který mu zbyl.



Sever Západní pustiny se skládá ze skalisek. Celou zemi tvoří jednolitá masa šedého kamene jen místy porostlá nízkými trnkami s trpkými plody, jejichž větévky se klikatě rozlézaly po skalnatých pláních. To bylo vše. Až na jižním okraji holou skálu pokryla půda dohromady s kobercem trávy a vřesu.
A přesně na takovém opuštěném místě se pohnul jeden z obrovských kamenů, podobných okolním skalkám a skálám. Jen tak, z ničeho nic. Když už by si člověk začal myslet, že se mu to celé jen zdálo, pohnul se znovu. A potom znovu a znovu, až se celý balvan skutálel z kopce dolů. Na jeho místě se nenacházela obyčejná hlína, jak by se mohl onen člověk domnívat. Ne, pod kamenem zela hluboká díra, na první pohled prázdná. Ale tím by se přihlížející už určitě nedal zmást.
Po chvíli z jámy vystřelila ruka, nebo možná dokonce tlapa, a zabořila se ostrými dráp do trávy před sebou. Krátce na to následovala druhá a po ní podivná lykantropií hlava, taková, jakou ostrov už dlouhá léta neviděl. A možná ani nechtěl.
Nathaniel se konečně vyškrábal na čerstvý vzduch a překvapeně si své ruce prohlížel. Na slunečním světle se vracely do své původní podoby celkem slušnou rychlostí.
"Páni," utrousil. Potom, co mu Stellar vyprávěla, došel k názoru, že zpáteční proměny budou silně bolestivé. Tak asi ne.
Možná za to může ten krystal, napadlo ho pak. Krátce na to mu do hlavy vpochodovala další myšlenka, její předchůdkyně; jestli se dokáže sám od sebe ve vlkodlaka proměnit, mohlo by mu to usnadnit cestování… nejdřív však musí zjistit, kudy se vydat.
Posadil se na blízký kámen a shodil vak, který mu Stellar připravila. Ovšem hned po otevření se mu jedna věc nezdála a druhá dokonce nezamlouvala. Ta první, která patřila spíše mezi ty zajímavé, bylo množství věcí narovnaných uvnitř - Naty si byl zcela jistý, že by se jich tam měla vejít sotva polovina. A druhá, pro upřesnění ta, která se mu nezamlouvala, byl Juin sedící na srolované mapě. Drzý úsměv se mu roztahoval od ucha k uchu a nevypadal, že by chtěl jen tak zmizet, nebo se jednoduše přeměnit na výraz poněkud provinilejší. I když zase byla pravda, že si Naty nemohl být jistý, co vlastně může u takové pupy nazývat drzým úsměvem a co ne.
"Co tady děláš?" obořil se na něj. Odpovědí mu byl jen Juinův stále nepolevující úsměv. "Co s tebou, to mě tedy zajímalo."
Jak tak nad tím přemýšlel, nebude ho tu moct zanechat svému osudu. Nebo lépe řečeno to nedokáže. Jestli se Juin dostal až sem, aniž by ho Naty zpozoroval, nebude to pro něj problém ani později.
"To chceš jít se mnou, nebo co?" otázal se. Juin přikývl a vyplázl jazyk.
Naty protočil panenky. "No jo, když jinak nedáš…"
Vytáhl mapu a roztáhl ji na vedlejším balvanu. Rolovala se zase zpět, přesně jak se dalo očekávat. Juin přiskákal k jednomu konci a přidržel ho.
"Takže," začal Naty, "teď jsme…"
Juin zapíchl konec ruky, nebo co to bylo, do křížku označeného na mapě. Kousek od něj pramenila řeka s názvem Ayeew, která se táhla podél pobřeží daleko na jih. Severně od její delty, jak Juin ukázal, se nacházel bod zakreslující město Barand. A vedle Stellar červeně připsala slovo Chorlach.
"Takže tam půjdeme?" zeptal se Naty.
Juin přikývl.
"Jak je to daleko?"
Juin se zamyslel, otočil se okolo vlastní osy, čímž pustil okraj, který přidržoval, a mapa se srolovala. Když se zastavil, roztáhl ruce.
"Dlouho?" hádal Naty. Dočkal se dalšího přikývnutí.
"Fajn." znovu ji roztáhl a zadíval se na náčrt ostrova. "Nejlepší bude najít pramen a pak jít po toku řeky, co myslíš? Aspoň se tak neztratíme." Avšak už když to říkal, věděl, že nedostane žádnou odpověď. Také, že nedostal.
"Fajn," řekl znovu, nejspíš jen proto, aby si dodal sebedůvěru. Shrnul všechno z balvanu do ruksaku, včetně Juina, a přehodil si ho přes rameno.
"Takže na západ!" Zavelel a vydal se směrem, který uznal za vhodný.
Juin se po chvíli vyhrabal a s velkou rozkoší se mu usadil na rameni. Když se ubezpečil, že jen tak nespadne, podíval se na oblohu a pak přikývl, jako by potvrzoval, žejdou správným směrem.
"Skvělé," přikývl Naty.
Když na Západní pustinu padla noc, ozvalo se od pramene řeky táhlé zavytí.
"Páni," ucedil Naty, když druhý den ráno rozložil na trávě mapu, "to se mi přes noc podařilo dostat tak daleko?"
Stellar měla pravdu, zpomalení otravy mu dávalo jistou výhodu; mohl využívat sílu vlkodlaka, a přesto zůstával naživu a v pořádku. Teď byl akorát tak silně unavený.
Podle toho, co ukazovala mapa, se za noc přesunul tak daleko, co by mu pěšky trvalo snad dva dny. Nacházel se v polovině cesty řeky Ayeew po hřebenech hor. Ještě jednu noc cesty a bude z pohoří venku. Vlastně možná i den, protože nebyl vůbec unavený, i když cestoval celou noc.
S úsměvem mapu sroloval, chvíli se soustředil, a když ho škrábanec na ruce začal uspokojivě pálit, dal se do běhu.
Takhle tam budu poměrně rychle, pomyslel si spokojeně, když přeskakoval jakýsi obrovský balvan.
Takhle dorazil za několik dní až na samou hranici Západní pustiny, nebo to alespoň poznal podle polorozbořené kamenné zídky tyčící se do stran, kam až oko dohlédlo.
"Tak, a jsme tady," pronesl nahlas. Z ruksaku se vyhrabal Juin a rozhlédl se okolo.
"Pustina by tady měla končit, ale stejně to tu nevypadá zrovna obydleně, co?" pronesl Naty, "Představoval jsem si nějaké velkoměsto, nebo něco takového…"
Juin otevřel pusu, skoro jako by se mu chtěl vysmát. Sejmul proto ruksak ze zad a zastrčil mu hlavu zpátky, aby něco podobného už dělat nemohl. Stejně to nepomohlo; Juin se po chvíli zase vyhrabal a vesele kmital háčkovaným jazýčkem.
"Přes den se utáboříme," rozhodl Naty, "jestli tady můžu potkat lidi, rozhodně nebudu riskovat, že by mě zahlédli ve vlkodlačí podobě. Cestovat budeme až v noci, ano?"
Vody s sebou moc neměl, ale brzy se ujistil, že Ayeew je čistá a v jejím korytě neproudí to samé, co v řečišti Vltavy. To ho docela překvapilo. Když se jí poprvé napil, pomyslel si, jak šťastný národ tu musí žít.
Do Barandu dorazil asi o týden později. Vyhnul se městečku Lugnass, dokonce i Arye, hlavnímu městu zakreslenému na mapě hvězdou. Po cestě míjel zchátralé trosky vesnic i neobdělávaná pole, asfaltové cesty, časem rozpraskané a prorostlé plevelem i cesty, které sem tam použilo nějaké auto. Ale to bylo jen zřídkakdy. Po své cestě viděl asi dvě, nebo tři. Ostatní lidé jezdili povozy taženými zvířaty, která mu silně připomínala gryfy, akorát že bez křídel. Také nebylo neobvyklé, že by tu jezdili gryfové i s majiteli jen tak, bez povozu. Díky tomu se Naty začal silně zamýšlet nad tím, jestli tady lidé vůbec znají něco jako koně. Nakonec však došel k závěru, že asi ne.
Také potkal podivnou přerostlou rohatou ovci, která na něj výhružně zírala, kopytem ryla do země a vypadala opravdu silně nenaloženě a nebezpečně. Ještě štěstí, že jako vlkodlak mohl běhat tak rychle, že na něj nemohla. Přeci jen, nechtěl, aby ho něco podobného udupalo nebo nabralo na rohy.
Momentálně seděl v hostinci, upíjel pivo, které si koupil za peníze od Stellar a přemýšlel nad tím, že si začne psát deník o tomhle podivném místě. Ale jak by měl začít?
Milý deníčku, pomyslel si, ale pak to zase zavrhl. Znělo to moc zženštile.
Po chvíli dumání úvod radši vynechal.
Jednoho krásného předvánočního dne jsem se přemístil do podivného světa za podivnou osobou, která žije v kráteru. Moc jsem se tam nezdržel, protože mě vykopla, jak nejrychleji to šlo.
Na chvíli přestal. To by se Stellar asi nemuselo zrovna líbit… Ale co, nebyla tu a neslyšela to.
Po cestě mě doprovází otravná háčkovaná panenka Juin, která se mi pořád posmívá.
Pomalu vrhl pohled k ruksaku a děkoval bohu, že Juin zůstal zalezlý uvnitř.
Lidé tu vypadají docela normálně. Zbořili sice všechny vesnice a žijí výhradně ve městech, ale to nevadí. Údajně využívají něco jako jadernou energii, ale získávají ji z kamenů, které nazývají cyfary. Nemají tu koně a po polích se jim tu prohání stáda obrovských ovcí.
Zhluboka si lokl z korbele a rozhlédl se po okolí. U vedlejšího stolu seděla s nohama nahoře jakási dívka zahloubaná do nějaké knihy. Podle všeho se asi jednalo o cestopis i na zdejší poměry trošku přikrášlený fantazijními prvky. Když si dívka všimla, co si Naty tak pozorně prohlíží, sklopila knihu a usmála se na něj.
"Taky jeho knihy čteš? Já je úplně hltám."
"Ne," zavrtěl Naty hlavou, "ani ne."
"Děláš chybu," odpověděla dívka, "Jsou to úžasné příběhy, vážně! Třeba si představ, že se tu někde ukrývá nějaký obrovský had, který…"
"Myslím, že to nechci vědět," přerušil ji Naty. Popravdě řečeno moc nestál o to, aby se mu tu nějaká puberťačka rozplývala nad knihou. Od toho tu nebyl.
"Máš pravdu, vyzradila bych překvapení," plácla se vazbou knihy do čela.
"Hm. A jak se to veledílo jmenuje? Nebo… kdo to napsal?" zeptal se Naty. Třeba bych mohl přivést lidem ze třídy něco podobného jako suvenýr, pomyslel si pobaveně, přestože věděl, že se nic takového nechystá udělat.
"Cedric Colvin," odpověděla dívka s úsměvem a pak se znovu začetla.
"Aha. Díky." Zase se pomalu vrátil k deníku.
Skoro nikdo tu nemá auto, i když elektrika i mobily tu fungují docela normálně. I když by mi to nemělo přijít tak podivné, připadám si přeci jen v jako úplně jiném světě. Takovém… zchátralejším, jestli se to tak dá říct.
"Ehm, pane?" zeptal se hospodského, když korbel odnášel směrem k pultu, "Povíte mi, kudy odsud vede cesta k Chorlachu?"
Hospodský si ho chvíli měřil pohledem a pak utrousil: "Turista?"
Naty přikývl.
"Jo tak to jó. O tu zříceninu se už dneska nikdo nezajmá," uchechtl se hostinský, "hele, je to hnedka za městem, na útesech. Já bych řekl, že to kdysi býval maják. Rozhodně to nemůžeš minout. Dokonce ani kdybych ti neporadil."
Naty mu slušně poděkoval.
"Takže zítra půjdeme najít toho Stellařina čaroděje, jo?" otázal se Juina, když za sebou zaklapl dveře pokoje.
Druhý den se tam také hned vydal. Lidé ho udiveně sledovali a ptali se, proč míří zrovna tam. Oni by mířili na pláž vedle přístaviště, zvlášť, když je tak krásně slunečno… jenže seno bylo seno a dobytek se něčím živit musel.
Naty si představoval Chorlach jako vysokou a majestátní věž, možná trochu ošlehanou od větru a celkově trošku ošuntělou, ostře a strašidelně se rýsující proti měsíčnímu svitu. Přeci jen, je to sídlo čaroděje vládnoucího černou magií, takže by tak mělo vypadat. Jenže tomu tak nebylo. Když se řeklo zřícenina, člověk si představil rozvaliny, nebo rovnou hromadu sutin. Přesně tenhle pojem věž splňovala do poslední tečky. Její zdi se tyčily už snad jen do poloviční výšky, na vrcholu ukousané a ožvýkané. Jen kameny z okolí se vytratily.
"Dobře," povzdechl si nahlas, "nedej se zmást tím, jak to vypadá. Nedej se zmást tím, jak to vypadá…"
Po nějaké době zdlouhavého hledání konečně našel dřevěné dveře. Vypadaly poměrně bytelně, dokonce ani jedno škrábnutí, nebo stopu po červotočovi neobjevil.
Neměly kliku, jen mosazné klepadlo, které držel v tlamě lev.
Opatrně ho uchopil a párkrát s ním udeřil.
Dveře se jako na povel otevřely a on mohl vejít dovnitř. A tam to už vůbec nevypadalo tak, jako venku. Najednou se octl v opravdové věži, jedné kruhovité místnosti omotané točitým schodištěm a ověnčené místnostmi. Nahoře, kde se v kříži stýkala klenba, se klidně mohla nacházet observatoř. V tu chvíli si jenom nebyl jistý, jestli byla iluze to, co viděl venku nebo to, co vidí teď uvnitř.
Přesto však slabým, roztřeseným hlasem zavolal. "Haló? Je tady někdo? Posílá mě sem Stellar…"
Polkl. Co se asi bude dít dál?
A tu se hromovým hlasem ozvalo: Jistě, pojď dál.
Zvuk se pohyboval po celé výšce věže, odrážel se od stěn, dokonce rozvibroval podlahu pod Nathanielovýma nohama. A pak z jedné místnůstky vyšel vysoký muž s havraními vlasy a tmavýma očima oblečený v dlouhém, tmavě modrém plášti a s šátkem uvázaným přes dolní polovinu obličeje, k Nathanielově velkému zklamání celkem mladý. Nebo alespoň bez plnovousu, bílých vlasů a vrásek.
A pak čaroděj Shade tišším, ale stále stejným hlasem, který mu určitě nešel z úst, řekl: Čekal jsem na tebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama