Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 6. - Japonská zahrada

12. října 2012 v 21:08 | Keavy


Omnie, Západní pustina
Stellar mu přinesla nějaký bylinkový odvar. Silně mu připomínal čaje, které se pijí proti kašli, nebo na různé jiné problémy. Ty neměl nikdy rád. Proto si oddechl, když na pití dostal vedlejší hrníček. Ten však nechutnal o nic lépe; když se však napil, cítil, jak se vše kolem něj začíná vyjasňovat a on jak se vrací do původní rovnováhy.
Po jednom a půl šálku této podivné věci došel k názoru, že ano, být doma je sice také krásné, ale teď jsem se teleportoval do úplně cizího světa, který můžu prozkoumat, skoro jako v knize nebo počítačové hře!

A pak tady byl ten druhý odvar. Nebyl to sice ajatin, ale jakmile se to dotklo rány, začalo to pálit, skoro jako by na ni nalil ajatinů několik. Musel však nechat, že ve chvíli, kdy skončil, vypadal šrám nejlépe za poslední měsíc.
"Hele, Stellar?" zeptal se, když do sebe nalil další dva šálky tekutiny, "Nemění se člověk na vlkodlaka jenom o úplňku?"
"Lykantropa," opravila ho Stellar, "ano, ale to jen poprvé. Pak se mění každou noc a pokaždé je to o něco horší. Většinou jsou takoví lidé do měsíce mrtví."
Opřela se o zábradlí, které lemovalo její miniaturní verandu, a natáhla k němu ruku. V prstech svírala kožený řemínek, na němž visel opletený jakýsi krystal.
"Vezmi si ho," pustila řemínek nad jeho dlaní.
"Co je to?" Naty ho otáčel proti světlu. Byl podivný, takový mléčně kouřový a uvnitř se točila temně zelená spirálka.
"To je cyfar. Nos ho pořád u sebe a jeho síla ti pomůže s nemocí bojovat. Možná, že ji pak naopak budeš moct využít ve svůj prospěch."
"Jak?" nechápal Naty.
"To uvidíš," pokrčila Stellar rameny. "Ale dávej si pozor, po takovém šutru tam venku hodně lidí touží."
"Proč?" nechápal Naty.
"No, osvětlí ti na celé dny několik domácností," vysvětlila Stellar, "a pro Elektrárenskou společnost z toho poplynou pěkné peníze."
"Elektrárenskou společnost?"
"Teď se z cyfaru totiž vyrábí energie," vysvětlila Stellar, "nějak to reaguje v reaktorech, ale nechtěj po mně, abych ti to blíž vysvětlila."
"To je něco jako…" roztáhl ruce i s krystalem, "…jako jaderná energie?"
Stellar po něm mrštila blahosklonný pohled.
Asi tady tomu říkají nějak jinak, vysvětlil si Naty, ale jistý si tím být nemohl. Až někdo začne mluvit o takových elektrárnách, tak si prostě představím náš Temelín.
"Hele," napadlo ho najednou, "a proč mi ho dáváš, když je tak užitečný?"
"Protože tobě bude mnohem užitečnější než mně," odpověděla Stellar, "já toho s těmihle elektrárnami nemám moc společného."
"Kdy se odsud budu moct někam vydat?" pokračoval Naty, "Chtěl bych se dostat domů… i když nevím, jak se tam dostanu."
Stellar si ho prohlédla.
"Ještě ne," okomentovala jeho vzhled nakonec, "můžeš si myslet cokoliv, ale přece jenom je dobré si na nějaké cestování tam venku odpočinout. I když se to nezdá, za zdmi tohoto kráteru se skrývá mnoho podivných věcí, které by člověk nečekal. A pak… když odsud jednou odejdeš, nemůžeš se vrátit."
"Z jakého důvodu mi pomáháš? Abych odsud vypadl?" zeptal se najednou, aby přerušil vzniklou mezeru.
Pokrčila rameny. "Pomáhám všem. Když už sem jednou někdo přijde, pak je to proto, že moji pomoc potřebuje."
Naty se ohlédl. Odhadoval, že je ještě dost malá, ale mluvila, jako kdyby byla mnohem starší. Nakonec se odvážil a opatrně se zeptal: "Kolik ti vlastně je?"
"Hádej." Sledovala, jak si vítr pohrává s třešňovými okvětními lístky. Nebo to s větvemi pohupovaly pupy a vyvolávaly tak třešňovou vánici?
"No, já si myslel, že je ti tak… čtrnáct."
"Patnáct," odpověděla Stellar, "skoro ses trefil."
"Víš, ale mluvíš, jako bys byla mnohem starší…"
Konečně se na něj podívala. Možná to byl obličej, který působil starším dojmem, než ve skutečnosti byl. "Ne vždy je někomu patnáct jen po dobu jednoho roku," osvětlila mu pak záhadně. Víc ale nedodala.
Znovu nastalo ticho. Stellar asi nebyla moc upovídaná, jak si Naty pomyslel.
"Co bych podle tebe měl dělat?" zeptal se nakonec trochu sklesle. "Chci domů…" Ani si neuvědomil, že tu druhou větu vyslovil nahlas.
"To bude trochu obtížnější, když si svůj domov nepamatuješ," odpověděla Stellar. Vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy a foukal jí je do obličeje. Naty nechápal, jak to může vydržet.
"Bydlím v Praze," odsekl.
"Jistě," přikývla Stellar chápavě, "jed může způsobit dočasnou amnézii a mírné pomatení. Takže dokud nebudeš v pořádku, nevzpomeneš si."
Naty se s ní o tom chtěl dohadovat, ale po chvíli se řekl, že to stejně asi nebude mít valný smysl. Koneckonců, když byl ještě on doma, nevěřil, že nějaký jiný svět existuje. Tak proč by to v případě Stellar mělo být jiné? Asi by se měl začít chovat podle jejího očekávání, alespoň to nakonec bude všechno jednodušší. Alespoň se s ní do budoucna nebude hádat, vzhledem k tomu, že by ze svého postoje očividně jen tak neustoupila. Ale on na jejím místě také ne.
"Fajn," přikývl tedy nakonec, "ale stále to neřeší, jak se dostanu domů."
"Už jsem ti říkala, že to bude složitější. Cyfar by měl postup nemoci zastavit, ale ne ji vyléčit," povzdechla si Stellar, "a to je v tvém případě doopravdy rozdíl."
"A jak se to dá vyléčit?" otázal se Naty hlasem, do kterého vložil všechnu naději, kterou do sebe vložil. Představa, že i doma bude trpět nějakou prapodivnou nemocí, se mu pranic nelíbila. A navíc, ten škrábanec pořád pekelně bolel.
"Mmmm…" zamyslela se Stellar, "to zatím nevím."
"Aha," hlesl Naty. A ještě ke všemu by u sebe musel mít nějaký krystal, který by ho údajně jako jediný dělil od smrti, která nebyla ani omylem lákavá, jestli tedy Stellar nepřeháněla.
"Neboj," chlácholila ho hned, "něco vymyslím. Ať to ale bude cokoliv, nebude to tady."
"To už jsi říkala," povzdechl si Naty.
"Radši to opakuji."
"Takže budeme muset někam jít?"
"Ne my, ty." Stellar se opřela lokty o zábradlí, "Já odsud nemůžu, nezapomínej."
"No nazdar," polkl Naty, "to jako fakt?"
"To jako fakt," přikývla Stellar.
Naty se přerývaně nadechl. Nejenom rozštípnutá tyč a podivná nemoc, teď se k tomu všemu přidal ještě cizí, neznámý a dost možná nepřátelský svět, který musí objevit. Úplně sám.
Pak si ale dodal odvahu; když se to podařilo hrdinům v jeho oblíbených knihách a hrách, proč by se to nemělo podařit jemu? Koneckonců, právě sedí na fiktivních schůdkách fiktivní terasy fantaskního světa.
"Řekneš mi teda, co mám dělat? Teda, až to zjistíš."
"Samozřejmě," přikývla Stellar a zmizela v domě. Nebo spíše chaloupce, vzhledem k její velikosti.
Naty chvíli sledoval krajinu před sebou. Třeba by se něco mohlo stát, mohl by přijít někdo normální a známý, někdo, kdo by mu mohl pomoct… nebo taky ne.
S povzdechem se vyškrabal na nohy a vydal se napříč kráterem. Chvíli přemýšlel, jestli by měl zamířit spíš k dubovému hájku, na pampeliškový palouk, ke změti květin, které s keři s bambulovými květy (Stellar je nazvala hortenzie, nebo to alespoň nějak podobně znělo) tvořily bludiště s viktoriánským altánkem uprostřed, či snad k tomu jezírku tam v rohu, do kterého spadal malý vodopád a z nějž vytékal potůček vinoucí se jako stříbrná stužka celým kráterem… nakonec zamířil do kouta zarostlého kvetoucími sakurami a javory. Už zdálky mu připadal poněkud japonský a teď, čím víc se přibližoval, byl si tímto pocitem jistější a jistější.
U vstupu, nebo spíše na rozhraní cesty, stály dvě kamenné lucerny, skoro jakoby ho vítaly. Neváhal tedy a vydal se po kamenech zapuštěných do země dál.
Připomínalo mu to tu japonskou zahradu, mnohem hezčí než tu doma v Tróji. Ne, že by se mu tamta nelíbila, ale tahle byla menší a útulnější.
Někde na okraji musel být druhý pramen, protože se tu vinul druhý potůček a dokonce zde bylo další malé jezírko, pod jehož hladinou plavali malí, zlatě se lesknoucí kapříci.
Chvíli po prameni pátral, ale nebyl těžké ho najít; prýštil blízko vchodu do japonského altánku a stékal do očistné nádobky a pak teprve dál.
Že by byla Stellar šintoistka? Napadlo ho. Mají tady něco takového?
Přešel po klenutém můstku a pokračoval dál. Tenhle byl jediný; ostatní mimo tuto zahradu tvořily spíše ploché ohlazené kameny.
Vystoupal po schůdkách a unaveně se svalil na první polštář, který viděl. Sice ven neumístil, ale nakonec musel uznat, že i přes mlhu stále se povalující všude kolem, nejsou ani trochu navlhlé.
Tak, pomyslel si, tohle je asi nejhezčí místo z celého kráteru.
Pak si všiml stolku u kraje, naproti vchodu. Uprostřed byl umístěný stojánek s wakizaši a po jeho straách stály dva bonsaje.
"Ahá," pronesl nahlas, "že by to tu stálo jenom kvůli tomu?"
Vstal a přešel až ke stolku. Když vztahoval k wakizaši ruku, přistihl se nad tím, jak přemýšlí, jestli nedělá nějakou špatnost.
Ale co by, odbyl se pak, kdyby se toho nesměl nikdo dotknout, nenechala by to tu.
Opatrně ho uchopil a zvedl. Avšak ve chvíli, kdy se octlo kousek nad zemí, projela mu celým tělem štípavá bolest a usadila se ve škrábanci na ruce, odkud pak vystřelovala cosi jako jedovaté šlehavé paprsky.
"Co to, sakra?" vykřikl a wakizaši pustil. Dopadlo měkce do polštářů, kde se tvářilo stejně nevinně jako před chvílí.
Sice ho upustit nechtěl, ale i tak na chvíli pocítil vlnu škodolibé radosti. Tak tobě se nelíbí ten škrábanec, jo? Za trest tě tady nechám ležet.
Místo toho přešel na opačný konec altánku, kde se posadil do polštářů a zadíval se ven na jezírko před sebou. Ani si neuvědomil, že usnul.
Probudilo ho až mírné tahání za ušní lalůček.
"Co je zas?!" otočil prudce hlavu, "Tady chce někdo spát…" pak si uvědomil, že zírá přímo do černých korálkových očí jedné z pup, přímo té pletené z režné nitě.
"Nazdar," pozdravil ho, "můžeš pustit moje ucho?"
Pupa naklonila hlavu ke straně, otevřela pusu, vyplázla semišový jazyk, párkrát s ním zakomíhala a zatahala ho znovu.
"No jo, no jo, už vstávám," zamračil se Naty a vstal. Pupa se ho přitom pustila a spadla mu na rameno.
"To je Juin, myslím," ozvalo se od jezírka. Na jeho břehu stála Stellar a házela jeho obyvatelům kousky jakéhosi pečiva a sledovala, jak se ti dole hemží a perou se o snídani.
"Aha," přikývl Naty. Radši se neptal, odkud Stellar zná jméno té malé potvůrky. Mohl by se dopátrat nevídaných výsledků.
Místo toho se otočil na wakizaši. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že je na svém místě!
"Tys ho zvedala? Proč jsi mě nevzbudila?" houkl směrem ke Stellar.
"Ani jsem se ho nedotkla, nechala jsem tě v klidu spát," zněla odpověď.
Naty si sundal z ramene Juina a pořádně se na něj zadíval.
"Neříke mi, žes to udělal ty," zamračil se.
Juin se naklonil, aby na wakizaši viděl, pak se zase narovnal a zavrtěl hlavou.
Než o tom však Naty stihl hlouběji přemýšlet, vložila se do toho všeho Stellar.
"Myslím, že už mám plán," oznámila, "vyložím ti ho při snídani."
"Takže," roztáhla Stellar na verandě mapu, "takhle to tu vypadá."
"Páni," utrousil Naty, když polkl. Nejen, že tu měli japonskou zahradu, dokonce tu existovala i anglická snídaně.
"Jako jediná možnost mě napadá zeptat se Tanyi. Je to moje… ehm… stará známá, která pracovala s nakaženými, alespoň v době, kdy byla tato nemoc rozšířená. Teď tomu bohužel tak není, takže i léky na ni jen tak někdo nezíská. Ale když se jí zeptáš, mohla by ti poradit."
"A co když ne?" polkl Naty.
"Potom se uvidí," pokrčila Stellar rameny.
Té se to říká, pomyslel si Naty nešťastně.
"Problém je, že nevím, kde Tanya momentálně přebývá," pokračovala Stellar.
"V nějakém dalším kráteru?"
Jeho poznámku přešla bez povšimnutí.
"Nejlepší bude zeptat se Shadea. To je další známý." Zapíchla prst severně od delty jedné z řek. "Toho najdeš tady, nad Barandem. Takže tam bys měl asi putovat jako první. Tam nějakou dobu zůstaň a chovej se jako turista. Všude říkej, že chceš najít věž jménem Chorlach, ale neříkej, proč ji hledáš. A také nevěř tomu, co ti budou obyvatelé Barandu říkat. Prostě tam jdi, ano? Až najdeš Shadea, řekni mu, že jsi onemocněl lunovým morem a že hledáš Tanyu. Také se mu můžeš zmínit o tom, že tě posílám já, ano?"
"Dobře, přikývl Naty."
"Po cestě ti doporučuju vyhnout se Arye," pokračovala Stellar, "bude to dlouhá cesta, ale pokud budeš mít štěstí, sveze tě nějaký povoz. Sbalila jsem ti nějaké věci na cestu, takže bys měl přežít."
"To znamená, že odsud mám vypadnout?"
Pokrčila rameny. "Volba je na tobě. Odejdi, kdy budeš chtít. Ale varuju tě, jakmile odsud jednou odejdeš, už se nebudeš moct vrátit."
Naty přikývl.
"Myslím, že půjdu hned," odpověděl, "ať to mám co nejrychleji za sebou."
Stellar přikývla, srolovala mapu a přidala ji do ruksaku.
"Hlavně dávej pozor na ten střípek cyfaru, co u sebe máš," poradila mu ještě. "Jestli chceš vyjít, vydej se tudy," ukázala na otvor v kráteru vedoucí do jakési jeskyně.
"Hodně štěstí!" zavolala za ním ještě, a pak se octl v přítmí jeskyně. Postupoval dál a dál a před ním to bylo temnější a temnější.
Jestli jsem se náhodou neunáhlil, pomyslel se a pomalu se otočil, asi bych se měl ještě vrátit a celé si to promyslet.
Ale před ním se tyčila jen chladná kamenná stěna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama