Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

9.7.2017
  • Třetí část 30. kapitoly Interregna
  • Článek o Mítíru
26.6.2017
  • Druhá část 30. kapitoly Interregna


Kapitola 5. - Cesta do fantazie

12. října 2012 v 21:00 | Keavy


Už před nějakou chvílí zářivé mžitky nahradila temnota, která se mu teď míhala před očima. Odpřísáhl by, že se kroutí a svíjí stejně, jako by odpřísáhl, že on má oči dokořán otevřené. Tančila okolo něj v obrovských zběsilých vírech, jehličkovitě vykvétala v květy, které ho zasypávaly jiskřičkami tak, jak by ho odkvetlé pampelišky zasypávaly svým chmýřím. Přestože byly nehmotné, šimraly ho v nose natolik, až musel kýchnout. A do jiskřiček jakoby se rázem opřel poryv větru; rozprchly se na všechny strany a bez ladu a skladu se smísily a složily do všech možných obrazců… až si uvědomil, že to nejsou jiskřičky, ale opravdová, nefalšovaná, ochmýřená, pampelišková semínka.

, pomyslel si překvapeně. Nebyl sice žádný biolog, ale i tak věděl, že v uzavřených prostorech nebudou poletovat žádná semínka, natož pampelišková. Vždyť ty navíc kvetou na jaře, ne o Vánocích!
Když se však rozhlédl kolem, musel přehodnotit situaci. Také musel přehodnotit svůj názor o Vánocích. A především o Praze.
"Ehm…" to bylo jediné, na co se zmohl. Zíral totiž přímo do obličeje jakési podivné věci. Pokud to tedy obličej byl - ze všeho nejvíc mu to připomínalo háčkovanou panenku, velkou přibližně čtvrt metru. A co bylo horší, takovýchhle panenek tu bylo víc; stály nebo seděly okolo něj a všechny na něj zíraly korálkovýma očima. Některé byly háčkované, jiné plátěné, oblečené do šatečků a s různě učesanými vlásky.
Co to proboha je? Pomyslel si, když v tom ta háčkovaná, které si všiml jako první, naklonila hlavu, otevřela pusu a dokonce snad i zvedla svoje korálkové oči v něčem, co připomínalo tázací gesto. Naty polkl. Potom, co se probudil, zjistil, že okolo něj stojí, ano, stojí, banda podivných panenek, které na něj zírají a ještě ke všemu kývají hlavami a otvírají pusy. A teď měl zase pocit, jakoby měl každou chvílí omdlít. Ale třeba se pak probudí a všechno bude zase v pořádku… anebo ještě pořád sní! To by bylo asi nejrozumnější řešení… Ovšem potom, co se mu vybavila rozštípnutá tyč ležící pod postelí, si nemohl být úplně tak jistý.
Koneckonců, vždycky si představoval, jak se stane něco nadpřirozeného… tak teď se třeba přemístil někam, kde jsou jakési podivné panenky a jaro.
To by mě zajímalo, jestli jsou natažené třeba na klíček… napadlo ho, když tu se kousek od něj ozval dívčí hlas: "Páni, už se probral!"
"Prosím?" Naty se opatrně opřel o lokty a pohlédl směrem, odkud se hlas ozýval.
Panenky, jaro a podivná osoba…
Na pampeliškovém paloučku seděla dívka. Nemohla být moc stará, alespoň mu to tak připadalo. Měla dlouhé, zrzavé vlasy a modré oči, ve kterých tak nějak pobaveně jiskřilo. Pod tím pravým jí tvář zdobilo dlouhé klikaté tetování. Nejdřív si myslel, že je černé, ale pak si všiml, že má temně šarlatovou barvu. Nelíbilo se mu.
"No, ty pupy tě asi musí trochu znervózňovat, protože vy venku jste je s nejvyšší pravděpodobností nikdy nezahlédli. Ale tady jich je dost. Víš, mají rády pampelišky, takže se sem stahují…"
Naty na ni nechápavě zíral.
Dívka si povzdechla. "Také jsi mě překvapil, víš? Jak ses sem dostal?"
"No, to nevím… prostě jsem byl tam a teď jsem… tady," polkl Naty. V krku měl najednou sucho. Asi jsem jenom v šoku, uklidňoval sám sebe, to přejde.
Znovu polkl, aby si dodal odvahy a teď se už méně ochraptělým hlasem zeptal: "Kde to vlastně jsem?"
"Kde?" naklonila dívka hlavu k jednomu rameni, "to je docela dobrá otázka. Mohla bych ti říct, že v průšvihu, ale to by ti asi moc nepomohlo, že? Tohle je Koemyra. Nebo alespoň kráter, který po ní zbyl."
"Kráter… Koemyra… To je někde v Irsku, co?" Zeptal se Naty a pak sebou plácl do trávy. "No, problémy mam, pořádný. Ještě před chvílí jsem byl doma v Praze a teď jsem najednou za kanálem. To je v háji. Jak se asi dostanu domů? Možná bych si moh stopnout nějaký auto a pokusit se dostat na trajekt… sakra, mezi Anglií a Irskem je vlastně moře! S tím jsem nepočítal. Do háje!"
Dívka ho chvíli poslouchala a pak se jemně otázala: "Nepraštil ses do hlavy, nebo něco na ten způsob?"
"Ne, jenom přemýšlím, jak se dostat domů," odpověděl Naty.
"Víš," odpověděla mu dívka, "kdyby ses slyšel… plácáš nesmysly."
Naty měl chvíli sto chutí oné slečně sdělit, že jediný, kdo plácá nesmysly, je ona, zvlášť když mluví o nějakých hýbajících se panenkách, které pojídají pampelišky a jmenují se pupy, ale pak poznámku polkl. Místo toho se pokusil vyškrábat se na nohy a bolestně sebou cukl, když se zase ozvala jeho rána na ruce. V tu chvíli na ni doopravdy zapomněl.
"Sakra," ucedil a vyhrnul si rukáv. Ještě nedávno rána vypadala docela dobře, ale teď krev prosákla celou vrstvou obvazu.
Opatrně ho sundal a překvapeně zamrkal.
"Nevypadá to moc dobře," zamyslela se dívka a přiblížila se, aby si mohla ránu prohlédnout. Jakmile však spatřila její roztřepené okraje, ucukla, jako by před ní stál ďábel.
"Bojíš se krve?" utrousil na její adresu Naty a znovu se na ránu zadíval. Takhle strašné to přeci ještě před chvílí nebylo! Kdy se to tak moc zhoršilo?
"Už se nedivím," prohlásila dívka sama pro sebe. "Jak se jmenuješ?"
"Em… Naty," odpověděl Naty překvapeně. Takovou otázku tedy rozhodně nečekal. Ne v téhle situaci. "Teda, Nathaniel…"
Idiote, vyhuboval si v duchu, teď ti bude říkat stejně jako ostatní…
"Hmmm," pokračovala dívka, "nestalo se ti v poslední době něco zvláštního?"
Jo, stalo, pomyslel si Naty, ale nemám nejmenší důvod k tomu ti to sdělovat.
Dívka jakoby mu četla myšlenky. "Možná bych ti mohla pomoct, víš?"
"Jo, to bys mohla. Mohla bys mi třeba říct, kudy se dostanu na nějakej trajekt, kterej by mě odvez do Anglie. Nebo do Francie."
"Přestaň blábolit," okřikla ho dívka jemně.
"Myslíš si, že blábolim?" naštval se Naty.
"Klid, klid," mírnila ho dívka hned. "Ani nevím, co to ta tvoje Anglie je."
"Sousední stát. To ses neučila zeměpis, nebo co?"
"Jistě, sousední stát," přikývla dívka silně ironicky. Dokonce tak moc silně, že v tom Natymu něco nehrálo.
"Ehm…" zkusil to pak přátelštěji, "jsme v Irsku, že jo? To je taky stát," dodal pro jistotu.
Dívka se zatvářila jako že no, konečně ti to došlo a odpověděla: "Ne. Jsme v Omnii."
"Omnii?" zamračil se Naty. O takovém místě v životě neslyšel.
"Přesně tak," přikývla dívka, "a tobě přeskočilo. Ale nic si z toho nedělej, to se stává, když se do tebe dostane jed. Horší bude, co teď s tebou. A také mi je záhada, kde ses tu vzal."
"Jed?" polkl Naty na prázdno.
"No, zkus zalovit v paměti. Nestalo se ti v poslední době něco podivného? Třeba… nepotkal jsi tvora, který trochu připomínal vlka?"
"No…" Naty chvíli přemýšlel, jestli má říct téhle osobě pravdu. Vždyť ani neznal její jméno!
"Jak se jmenuješ?" zeptal se pak ochraptěle.
"Říkej mi Stellar," odpověděla dívka jako by to ani nebylo důležité, "tak co? Potkal?"
Naty kývnul.
"A nepokousal tě?"
Další přikývnutí.
"A… poslední, co si pamatuješ… není to úplněk?"
Další přikývnutí.
"Sakra." Stellar se prudce postavila.
"Co je? Co se děje?" Naty se také neohrabaně zvedl.
"Říká ti něco nemoc lunový mor?"
Zavrtěl hlavou.
"No, tak lykantrop?"
"Jo! Přesně tak ta potvora vypadala!" přikývl Naty.
"Aha. Tak očividně byla tahle potvora nakažená takzvanou nemocí morbus animalis. Nechtěj vědět, co to je." Vyrazila přes mýtinku. Přestože byla nejmíň o hlavu nižší než on, měl co dělat, aby ji zpočátku dohnal.
"Proč ne?" zeptal se, když ji konečně dohonil.
"To máš fuk, stejně ti to budu muset říct. To, že tě to pokousalo, totiž znamená, že jsi taky nakažený. Ta rána se ti už akorát bude zhoršovat."
"Fakt? A co taková nemoc obnáší?"
"Přes noc se měníš v příšeru a přes den se rozpadáš, stručně řečeno."
"To zní děsivě."
"Není to příjemné."
"Takže to znamená, že umřu?" zeptal se Naty trochu zaskočeně. Nejdřív na něj zaútočí nějaký lykantrop, pak mu Slávka vysvětluje, že ho potká něco strašného, potom se přemístí do jakési Koemyry plné oživlých panenek a nakonec zjistí, že umře.
"Jo, znamená. Pokud s tím teda něco neuděláme," pokrčila Stellar rameny.
"A ty víš, co s tím můžu dělat?" Naty se pokusil o chabý úsměv, který však Stellar naprosto ignorovala.
"Něco málo o té nemoci vím, takže dokážu zpomalit otravu. Ale vyléčit ji neumím…"
"Aha," hlesl Naty. Tak, to se mu obzvláště nezamlouvalo.
Stellar neunikl poraženecký tón v jeho hlase.
"Tím jsem nemyslela, že musíš hned umřít," chlácholila ho hned, "jenom říkám, že pro pomoc budeš muset jít za někým jiným. Ale nejdřív bych si to být tebou vyčistila a trochu si odpočala. Pak teprve budeme moct začít něco řešit."
Naty přikývl a rozhlédl se po okolí.
Nikdy sice v žádném kráteru nebyl, takže nemohl říct, jestli se o kráter jedná, nebo nejedná; ovšem všude okolo se do výšky vytahovaly světlé kamenné stěny, přes jejichž vrchol se přelévaly různé druhy vřesu, skoro jako závoj.
Na dně kráteru však vřes nerostl nikde. Naty tu našel spoustu pampelišek a bílého jetele, a pak také keře, které obvykle vídal na hřbitovech; místo květů měly obrovské světlé bambule. Všiml si i tulipánů, asi dvou keříků růží a směsice čehosi fialového a bílého. Když popošel blíž, zjistil, že jde o mateřídoušku, ocúny a karafiáty. O kousek dál zase rostlo pár stromů. Některé kvetly velkými bílými a růžovými květy, skoro jako třešně, jiné zase připomínaly javory nebo duby uprostřed podzimu; a mezi tím vším se větvemi proplétalo jmelí.
Natymu netrvalo moc dlouho, než přišel na fakt, že na tomhle místě neexistují roční období.
Stellar se prodírala chomáčky mléčně bílé a příjemně měkké mlhy, za ní poskakoval houf pup a za tím vším kráčel v úžasu on. Nechápal tohle místo. Hlavně nevěděl, jestli je opravdové, nebo ne, a jestli jen sní, nebo blázní. A pokud ano, jak se asi může dostat pryč. Ne, že by mu to tady nepřišlo zajímavé, to ne, ale přeci jenom, přeci jenom…
Nebylo to třeba tou šunkou? Ptal se sám sebe v duchu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama