Obrázek nad kapitolou odkazuje na obsah povídky.
Kdo by chtěl sledovat moji aktivitu, může navštíit i můj druhý blog.
Máte nějaké připomínky? Pište, prosím, sem.

16.10.2017
  • Třetí část 31. kapitoly Interregna
15.9.2017
  • Druhá část 31. kapitoly Interregna



Kapitola 4. - Uražené řetězy

12. října 2012 v 21:00 | Keavy


Pustina
Omare nasadila výraz, kterým dávala jasně najevo, jak jsem ji zklamala. To čekala, že při svém elegantním přeletu prahu, který tady asi někdo zapomněl zavést, začnu ječet, nebo něco takového? Promiň, budoucí vrchní kněžko, omlouvám se, ale šaška ze sebe dělat nehodlám.

"Jdeme dál." Jistá otrávenost byla znát i na jejím hlase. Zato úchop netopýřích strážců začal být mírně nejistý.
Kdybych to nebyla já a nechtěla bych vědět důvod, proč tu jsem, mohla bych jim teď utéct. Jeden milý a doopravdy galantní rytíř, kterému bych už měsíc měla napsat dopis, mi kdysi vysvětloval, že chvíle, kdy protivník zaváhá, jsou nejlepší k útoku. Nebo také k ústupu, jak mi pak sdělil někdo jiný. Ovšem byla jsem to já a ne nějaká třasořitka, která by utekla hned, jak by se jí naskytla příležitost. Kdo ví, třeba to ještě bude legrace…
Procházeli jsme chodbou počmáranou nějakými znaky. Podobné měli kněží na kápích, jen tyhle byly místy pozlacené.
Okolo stěn stály vázy přetékající květy. Kde je asi tak v téhle pustině mohli vzít?
"Nerozhlížej se tady pořád tolik," vyhubovala mi Omare.
"Jsem jenom zvědavá," bránila jsem se, "nikdy jsem tu nebyla."
Omare si pohrdavě odfrkla, což mě mírně vytočilo. To nemusela, děvenka. Jednou by se jí to mohlo krutě nevyplatit.
Ušli jsme ještě několik kroků a druhý netopýří strážce mě prostrčil dalším dveřmi s pozlaceným rámem. Naštěstí ne tak prudce.
Octli jsme se na místě, které jsem odhadovala jako střed. Když ne architektonický, tak alespoň kulturní.[1]
Na podlaze se všude válely huňaté koberce, nejspíš z velbloudí srsti, a uprostřed bylo cosi, co se s velkou kapkou fantazie dalo nazývat oltář s jakousi zdobenou miskou na své desce. A za tím oltářem stál vrchní kněz a upíral na mě svoje korálkové oči.
"Přistup blíž, zrádná sukubo!" Zavelel a mě zase mírně zašimralo v nose. Nebo ne přímo mírně. Do tohohle slova musel asi vydat veškerou svoji autoritu.
Hlasitě jsem kýchla s myšlenkami, že až tohle všechno skončí, budu ho muset za šimrání v nose i za zrádnou sukubu pořádně potrestat, třeba špičatým nožem v oku, nebo podřezáním provazu nad jámou lvovou. Mají na pouštích vůbec lvy?
"Řekl jsem, přistup blíž!" Teď zazněl jeho hlas ještě autoritativněji.
No jo, no jo. Komu se chce také pořád kýchat?
Pomalým krokem jsem došla až ke schůdkům vedoucím k oltáři a založila si ruce.
"Tak, co se po hříšný sukubě žádá? Ustlat postele?"
"Mlč!" zahromoval vrchní kněz. Očividně nic jako postel neznal.
"Vždyť už jsem zticha," ohradila jsem se.
Vrchní kněz do mě chvíli zavrtával zlobný pohled, skoro jako by si myslel, že to bude mít nějaký účinek.
Nakonec promluvil: "Přicházíš z podsvětí?"
"Ne, z pouště," odpověděla jsem, "byla jsem na dovolený."
Omare za mnou otevírala pusu naprázdno.
"No co," vysvětlila jsem jí obratně, "i my démoni si potřebujeme čas od času vydechnout. Víte vůbec, jaký je v Podsvětí vedro?"
Nebo je tam zima? Popravdě, mám v držení klíč, díky kterému jsem víceméně uvězněná tady nahoře, zatímco většina ostatních démonů je uvězněná tam dole. Takže jsem se tam nikdy nepodívala.
"Dobrá," přikývl vrchní kněz nejistě.
"Takže," pokračoval po chvíli a roztáhl ruce. Ajaj, teď přijde nějaký rituál.
"Ve jménu vody, větru, země i ohně…"
A už je to tady. Až na to, že tady je místo země písek.
"…Tě pověřuji službou…"
Že já radši nezmizela.
"…Zavazuji tě jménem života a všech duší v něm kroužících…"
V hlavě mi pochodovala malá Juditka, kterou ty jeho žvásty po chvíli přestaly bavit. Zastavila se uprostřed a začala si podupávat nohou. Pak jednoduše prohlásila: Ty idiote, duše jsou v Podsvětí, ne v životě.
Její pochod na chvíli přerušil moji pozornost. Pozor jsem začala dávat až ve chvíli, kdy svoji kletbu končil krátkou řečí o tom, že splním úkol, který mi zadá, nebo na místě shořím. Takže jsem nepřišla o nic důležitého.
"A jaký úkol mám splnit, Ó Veliký?" zeptala jsem se s úsměvem hodným reklamy na zubní pastu.
Vrchní kněz kývl na Omare a oba netopýří strážce propustil. Když za nimi bezpečně zaklaply dveře, znovu promluvil.
"Ráj," pronesl temně.
"Prosím?" nechápala jsem.
"Před dávnou dobou, před tisíci a tisíci lety se národ Oguri provinil těžkým hříchem. Nechal se svést z cesty bídnými démony, vidinami moci a bohatství."
No jo, to známe, prohlásila Juditka v nitru mé hlavy nevzrušeně.
"A proto se Bůh rozhodl, že na nás uvalí nejvyšší trest. Vyhnal nás z Ráje sem, na prokletý ostrov Terru, kde se musíme po staletí brodit krví, abychom se dostali k novému začátku."
To je už taky pěkně ošoupaný. Juditka vypadala, že za chvíli nudou usne.
"Ale teď," podle knězova hlasu se dalo usoudit, že se blíží velké finále, "teď jsme našli klíč, který nás zavede do Ráje zpět!"
"Výborně," zatleskala jsem rádoby dojatě, "ale co s tím mám společného já?"
"Ten klíč," odpověděl kněz, "zmizel v útrobách Nádoby osudu."
No, to je tedy název, prohlásila Juditka, copak nemáte žádnou fantazii? A co jste to za nemehla, že vám ten váš vzácný klíč někam spadl? Mágové… žádní mágové, mákové. A ještě se zvláštním názvem. Ori… ori… Orimáci jste, naprostá trdla.
"Co?" Nějak jsem prostě nemohla pochopit, jak někdo vůbec může svoji takzvanou spásu hodit do nějaké misky. A také jsem nemohla pochopit, jak se v takové misce může něco ztratit. Hodíte to tam a zůstane vám to ležet na dně, ne? Žádný problém.
"Co je ta vaše miska zač?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím, "Nějaká bezedná, nebo co?"
Vrchní kněz mi pokynul, ať přijdu blíž a ukázal na nádobu stojící před ním na stole.
Přišlo mi, jako by byla naplněná až po okraj svíjející se kouřovou mlhou, hrající všemi barvami duhy. A jen co jsem se nad ní naklonila, hladina se vyjasnila a začaly po ní probíhat jednotlivé výjevy, které mi až nepříjemně připomínaly úseky mého života, skoro jako by mi ten předmět viděl do hlavy.
"Co je to?" zvedla jsem prudce hlavu. Hladina se opět změnila v onu mlhovitou hmotu líně se převalující přes okraj.
"Nádoba osudu," odpověděl vrchní kněz, "zná minulost, přítomnost i budoucnost. Umí věci, které nikdo jiný nedokáže. Je to dar od Boha a my, národ Oguri, ho věrně střežíme."
"A tahle věc dokáže i cokoliv pohltit," přesvědčovala jsem se.
Vrchní kněz přikývl. "Klíč bude velmi daleko. A tvým úkolem je ho najít."
Jo, jasně. Já se tady budu trmácet po celý poušti pro nějakýho orimáka a nic z toho nebudu mít, jo? To určitě. Juditce se jeho příkaz očividně nezamlouval.
Prudce jsem zvedla hlavu, až chudinka neudržela rovnováhu a odkutálela se až někam do úplného kouta mojí mysli, kde už nemohla natropit žádnou škodu, a s oslnivým úsměvem jsem odpověděla: "Jistě. Jak si Vaše lordstvo nejvyšší přeje."
Samozřejmě jsem to myslela vážně asi stejně, jako kdybych mu oznámila, že si jdu vsadit do loterie. Ale takhle to ode mě odvede pozornost. Budu si moct klidně odejít a žádné voje nepřátel se za mnou nepotáhnou. Takhle to bude mnohem pohodlnější.
"Ovšem, smím-li vám do toho mluvit, Ó nejvyšší, tedy, ne, že bych tu vaši mističku nějak podceňovala, připadá mi však, že váš klíč nemohla poslat tak daleko… zkrátka, chci tím naznačit, že bych se možná porozhlédla po okolí. Konec konců, nic nenaštve víc, než něco, co hledáte kdoví jak dlouho a pak to najdete přímo pod vaším vlastním nosem, ne?"
Sakra, co to říkám?
Vrchní kněz si mě chvíli prohlížel.
"Dělej, jak uvažuješ, démone," prohlásil nakonec, "dávám ti dva měsíce na nalezení klíče."
"Jistě, jistě," usmála jsem se sladce. "Tak… rozvážete mě?"

Horký vítr všude okolo mě roztáčel mohutné pískové víry. Schylovalo se k písečné bouři, alespoň jsem si to myslela. I když tady na poušti člověk nikdy neví.
"Tak dost!" po chvíli jsem se skácela na jednu z písečných dun tak prudce, až písek lítal všude okolo.
Když mě měli ti Orimáci rozvázat, měla jsem tím na mysli rozvázat, ne zbavit nějakého prapodivného kouzla, které znamenalo spíš jenom nějakou říkanku, ale rozhodně ne něco svazovacího. Jenže to ty zabedněné hlavy asi nemohly pochopit, a tak jsem se s řetězy musela táhnout celou tu cestu od Jinezavy, nebo tak nějak tomu městu říkali. Jenže po nějakých dvaceti metrech mě to přestalo bavit a teď, když mi Jinezava zmizela z dohledu úplně, moje myšlenky se od veselého úniků praštěným kněžím přenesly k odstranění těchhle řetězů.
"Tak fajn," chytila jsem se opatrně za zápěstí.
Řetězy jsem nikdy nepochopila. Jenže teď tady nebyl okouzlující princ, který by přicválal na bílém koni, tasil meč a jedinou, přesně mířenou ranou, by mě z pout osvobodil úplně. Musela jsem si tedy nějak poradit sama. Jenže jak? Řetězy jsou odporné, studené a šedivé věci, které mají za úkol lidem znepříjemňovat život. Tedy, pokud nejsou zrezivělé.
Najednou řetěz povolil a s mírným plesknutím dopadl do písku.
"A hele," zabručela jsem si pro sebe, "že by stačilo jim jenom nadávat? To se musí zkusit."
A hned jsem přenesla pozornost na ten druhý. Ale ten se už asi emocionálně obrnil a žádné nadávky ani výhružky na něj neplatily.
Ach jo. Tihle Orimáci jsou sice slabí, ale problémů umí nadělat i tak dost.

Střed Jinezavy tvořila rozsáhlá svatyně. Sama o sobě vlastně ani tak rozsáhlá nebyla, ale budovy k ní přilepené její rozlohu silně rozšiřovaly.
Tak zaprvé tu byl palác, nebo alespoň něco, co by se dobrou vůlí palácem dalo nazývat, kde bydlel vrchní kněz se svým učedníkem, aby ho měl stále při ruce, pak tu byla škola a internát pro ostatní začínající kněze, která si v celém národě Oguriů vybojovala nejvyšší prestiž, možná také proto, že byla jediná. Tedy, až na jinou uměleckou, která se nacházela kousek za městem u jiné oázy. Na umění tento nárůdek dosti dbal, přestože to nebylo nikterak vidět.
A jako poslední tu byla budova, o jejíž výplni žádný spořádaný člověk neslyšel.
Dveře vedoucí z kněžského paláce se s rachotem rozletěly a dovnitř vešel vrchní kněz.
V chodbě stál na stráži muž zahalený do té nejčernější černé, jakou mohl někdo vytvořit. Jediné, co z něj bylo vidět, byly oči, vodnaté a pichlavé, člověku by mohlo připadat, že jsou slepé.
"Jste očekáván, pane." Jeho hlas přes roušku skoro nebyl slyšet.
"Výborně," přikývl vrchní kněz a bez ohlédnutí pokračoval chodbou dále, na ochoz lemující rozlehlou místnost se spoustou vchodů po stranách.
Tak jako vždy, ani teď si neodpustil nahlédnutí přes zábradlí. Dole, na podlaze bohatě posypané pískem, spolu obratně bojovalo několik postav oblečených stejně jako muž u vchodu.
Vrchní kněz se spokojeně narovnal a pokračoval po ochozu ke dveřím a na další ochoz, ze kterého viděl jiné postavy, útočící vrhacími noži na vycpané figuríny. Všechny neomylně strefily svůj cíl.
A nakonec vešel do poslední místnosti, té, kterou by nazval řídící.
Byla malá a temná a až na stůl s židlí a oprýskanou skříňku byla prázdná. A samozřejmě na obyvatele. O stůl se opíral muž skoro ve středních letech, oblečený do černé stejně, jako zbytek místního osazenstva. Jediné, čím se lišil, byla absence roušky, takže ve chvíli, kdy promluvil, mu bylo rozumět.
"Rád vás znovu vidím, pane," poklonil se. Víc toho neřekl. Takoví jako on nepatřili mezi mluvky.
"Našli jsme podezřelou osobu," začal vrchní kněz.
"Vím." Víc toho neodpověděl.
Vrchního kněze tihle lidé silně vytáčeli. Nebo ne, byl na ně hrdý, díky nim si dokázal se vším poradit, čistě, bezchybně a hlavně neomylně. Pokaždé však, když se s jejich velitelem bavil, naskakovala mu husí kůže a po zádech mu přebíhal mráz. Nebyli úplně normální. Vyrůstali zavření tady a celý svůj život strávili přípravou na úkoly, které jednou budou bez protestů vykonávat.
"Potřebuji, aby na ni někdo dával pozor. Možná, že jsem silný, ale ta ženština byla přes to přes všechno doopravdy divná."
Znovu se poklonil, ještě hlouběji. Nemusel nic říkat, vrchní kněz přesto věděl, co to znamenalo.
Jednotky, které si každý vrchní kněz už tradičně udržoval, byly vždy o krok napřed. Přání jejich pána stačilo jen trochu prosáknout na povrch a řešení celého problému bylo v oběhu.
"Předpokládám tedy, že tušíte, co budou mé další kroky."
Muž se pomalu narovnal a kývl do rohu místnosti. Když se tam vrchní kněz podíval, nejdřív neviděl nic. Až pak ze stínů vystoupila temná zahalená postava a mírně se poklonila.
"Výborně," usmál se vrchní kněz, "dávám vám ji na starosti. Sledujte ji, a pokud by se dělo něco nepřístojného, tak ji jednoduše zlikvidujte."
S těmito slovy se otočil a za mírné poklony obou zahalených mužů vyšel z místnosti.


[1] To jsou ale složitá slova, že? Judita musela být doopravdy hrdá, že si na ně vzpomněla…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama